Vyhrály olympiádu Bahamy, Zimbabwe, nebo Čína?

Olympijské medaile - Beijing 2008Co že je to za nesmyslnou otázku? Nejvíce zlatých v nedávno skončené olympiádě v Pekingu přece získaly USA, v absolutním počtu medailí pak prvenství patří pořadatelské Číně…

To je sice pravda, ale spousta sportovních fanoušků a novinářů se zamýšlela nad „nespravedlností“ toho, že v pořadí národů stojí nejvýše státy s větším počtem obyvatel, hlavně proto, že disponují úměrně tomu větší členskou základnou v jednotlivých sportech. A tak si začali spravovat náladu přepočítáváním medailových zisků na obyvatele. Po takovéto operaci se vyšvihnou do čela žebříčku Bahamy, v jejichž závěsu pak najdete plejádu dalších států a státečků s řádově statisíci až pár milióny obyvatel (snad jen vyjma Austrálie na 6. místě).

Bohužel autoři podobných úvah ignorují hned několik skutečností:
  • Proporcionalita, která je podmínkou smysluplnosti počítání průměrů, je zásadně narušena nominačními kritérii. Zhruba řečeno je systém takový, že Mezinárodní olympijský výbor (IOC) určí kolik sportovců kterého pohlaví se smí zúčasnit v každém z akreditovaných sportovních odvětví a jednotlivé mezinárodní federace pro dané sporty pak mají v pravomoci určení kvalifikačních výkonnostních limitů a početních kvót států. V některých disciplínách se tak například mohl zúčastnit z každé země jen jeden jediný reprezentant, i kdyby z ní pocházela třeba celá první světová stovka. Argumentem proto je dát šanci na účast více národům a zpestřit tak startovní pole, i na úkor jeho kvality (takový malý sportovní socialismus).
  • V některých sportech je více podobných disciplín a univerzálnější typy borců mají šanci na získání hned několika cenných kovů. Pokud bude mít nějaká země reprezentanty spíše v takovýchto sportech, je na tom z hlediska počtu medailových šancí lépe. Např. výprava v jejichž řadách je více plavců či gymnastů má obrovskou výhodu oproti výpravě, kde je více desetibojařů nebo judistů.
  • Malá čísla jsou ve statistice vždycky průšvih. Jedna medaile z pěti zacvičí s pořadím nesrovnatelně více než jedna ze sta. Směrodatnost dvou tří medailí pro určení úspěšnosti národní equipy je mizivá a jeden náhodný úspěch či propadák zásadně ovlivní výsledný průměr.
  • Systém hodnocení jen prvními třemi místy je příliš ostře nastavený. Představte si dvě stejně početné výpravy, z nichž první získá jednu (jakoukoliv) medaili a ve všech ostatních případech posbírá poslední místa, kdežto z druhé skončí všichni její členové na čtvrtých místech. Dle medailových kritérií se jeví jako lepší ta první, ale přitom měřeno výkony vychází mnohem lépe ta druhá.
O něco větší smysl může dávat statistika úspěšnosti sportovců již kvalifikovaných, tedy kolik která země získala v průměru cenných kovů na jednoho aktivního člena své olympijské výpravy (v této kategorii by letos kralovalo Zimbabwe se čtyřmi medailemi získanými jednou jejich plavkyní). Teoreticky by v takovém pořadí měly okupovat horní příčky velké státy, které spíše než na kvalifikační limity narážely na účastnické kvóty a tedy jejich reprezentace by měla být užší špičkou. To je zčásti pravda, ale stejně tak můžou vysoké průměrové koeficienty získat olympijské výpravy z chudších zemí, kde si nominaci prosadí jen skuteční borci světového formátu, případně výpravy hodně malé, u kterých úspěch jednoho dvou sportovců katapultuje medailový průměr do vysokých hodnot. Ani v jednom případě to tedy z hlediska sportovní úrovně té které země téměř o ničem nevypovídá.

Samozřejmě, že populačně početnější státy mají proti těm menším už z principu navrch. Proto dělat jakékoliv srovnávání mezi národy je nesmyslné a nevylepší to ani rádoby objektivní přepočítávání medailí na hlavu. Mezinárodní olympijský výbor ostatně ani žádné pořadí národů podle úspěšnosti nevede, všechny žebříčky tohoto typu jsou neoficiální. Asi ví dobře proč.

Štítky: , , ,

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.