EU

Klimatický pláč na špatném hrobě

admin Politika a věci veřejné, Věda a technika , , , , , 1 komentář

Tento týden se v New Yorku koná summit věnující se současným klimatickým změnám a možnostem, jak je odvrátit. Nebudu se pro tentokrát pouštět do úvah nakolik je to odůvodněné a smysluplné, jakým dílem jsou změny klimatu vlivem činnosti člověka, jak moc bychom měli naslouchat aktivistům (a jestli je fér je nazývat alarmisty) apod. Dnes přidám jen zamyšlení, jestli jsou snahy o změnu směřovány efektivně a správným směrem.

Je určitě dobře, že politici alespoň zčásti naslouchají odborníkům a že ochrana životního prostředí patří mezi důležitá témata na regionálních i globální úrovni. Poslední obšírná zpráva mezinárodního panelu OSN pro změny klimatu poukazuje na nešetrné zacházení se zdroji a tvorbou velkého množství odpadu a emisí, mimo jiné i prostřednictvím parametrů přepočtených na hlavu. V tomto srovnání vychází typicky nejhůř ty nejvyspělejší země, což ale není moc překvapivé vzhledem k úzkému vztahu mezi průměrným HDP a spotřebou. Nabízí se tedy logická zkratka, že právě zde se dá přírodě nejvíce odlehčit, což se také v praxi projevuje přísnějšími emisními normami, tlakem na vysokou míru recyklace, intenzivnějším hledáním a zaváděním alternativních zdrojů energií, alternativách v dopravě atd. Zdánlivá ekologičnost méně vyspělých nebo rozvojových částí světa (počítáno per capita) je však ve skutečnosti spíše z nouze ctnost z důvodu nižší životní úrovně obyvatel a v mnoha ohledech jde o pouhou iluzi – jak z hlediska celkových čísel, tak z hlediska případného spektra znečištění či případných druhotných parametrů.

Především Evropa a USA jsou na pranýři jako jedni s největších znečišťovatelů, jsou nejčastějším cílem klimatických aktivistů a vznikají v nich (zejména v rámci EU) mnohdy až absurdní normy a zákony, např. emisní normy pro auta hraničící s fyzikálními zákony nebo emisní limity s povolenkami, jakýmisi novodobými odpustky. Zřejmě nejvíce se pak v poslední době řeší tzv. uhlíková stopa, resp. množství vypouštěného CO2, který by měl mít z velké části klimatické změny na svědomí. V přepočtu na obyvatele jsou na tom výrazně nejhůře arabské země, následované severní Amerikou a většinou evropských států. Podívejme se však na časový trend, ukazující, jak na tom jsou s emisemi oxidu uhličitého Evropa, USA a zbytek světa celkově:

Srovnání celkového ročního množství emisí CO2.

Rozhodně se tím nesnažím naznačit, že by se Evropa (příp. USA) měla zříci zodpovědnosti ve snahách ulevit životnímu prostředí, ale rozdíly v trendech jsou do očí bijící. Zatímco v Evropě se situace v průběhu posledního půlstoletí prakticky soustavně zlepšuje a v USA je (navzdory rostoucí lidnatosti) již také zřejmý obrat k lepšímu, zbytek světa, kterému vévodí především jižní a jihovýchodní Asie a Afrika, „zasviňuje“ naše ovzduší raketově rostoucím tempem.

Typickým vysvětlením bývá rostoucí populace v těchto částech světa. To však za prvé nelze považovat za „polehčující okolnost“ (z hlediska faktického dopadu na klima je jedno, jestli v dané oblasti vyprodukovalo tunu emisí deset lidí nebo jeden) a za druhé uvedený nárůst rozhodně nekopíruje populační křivku. Např. od roku 1950 se populace „zbytku světa“ zhruba zečtyřnásobila, ale množství emisí CO2 narostlo za stejné období třicetinásobně. Za poslední dvě dekády je situace podobně disproporční – cca +30% obyvatel vs. dvojnásobek CO2.

Pokud jde o pevné odpady, kde jsou hlavním tématem plasty, situace je na první pohled trochu odlišná. Čína je sice velký producent plastů (jako stát úplně největší, téměř 30% celosvětové produkce), ale je třeba vzít v úvahu, že velká část jde na export a navíc podle dostupných údajů na tom není Čína až tak špatně v oblasti recyklace plastů (cca 25%). Tradičně nejlépe se zachází s plasty v Evropě, okolo 30% jde na recyklaci, což je výrazně nad průměrem zbytku světa, pohybujícím se sotva na 10% (USA bohužel nevyjímaje), tradičně podprůměrně je na tom velká část Afriky.

Ovšem jeden z největších průšvihů s plasty souvisí s těmi, které končí ve vodě a jsou tudíž daleko méně lokalizované (a tudíž kontrolovatelné a případně později zpracovatelné). V tomto už Čína zdaleka tak dobře nevychází (čínské řeky, v čele s Jang-c‘-ťiang, jsou suverénně největšími „dodavateli“ plastů do světových oceánů), o Indii, tichomoří a podobných přioceánských oblastech nemluvě.

Takže ve výsledku opět platí, že největší „žumpou planety“ je jihovýchodoasijský a africký kout světa.

Současný přístup je v podstatě Paretovo pravidlo obrácené naruby. Apelovat na zodpovědnost těch částí světa, které si z velké části svou zodpovědnost již uvědomily a začaly v tomto směru dávno aktivně konat, a nemít přitom snahu nebo schopnost k témuž přimět zbytek světa, kde ve vztahu k životnímu prostředí panuje mnohem větší lehkovážnost a neznalost, je projevem neefektivity a slabosti nejen politiků, ale také jejich nejčastějších oponentů, tj. ekologistických aktivistů. Proč stávkují před našimi parlamenty a městskými úřady, proč se přivazují k plotům našich elektráren…? Neměli by raději bušit na dveře čínských a indických úřadů? Neměli by šířit osvětu v afrických ghettech a místech, kde lidé ani nemají pořádný přístup k pitné vodě? Nebylo by účinnější ukazovat obrázky plasty zamořených moří zodpovědným představitelům zemí, jejichž obyvatelé už prakticky přivykli životu na skládkách?

Do té doby, než se začnou dít opravdu efektivní změny k lepšímu v místech největších zdrojů znečištění (včetně kontroly populace), můžou se Evropané stavět na hlavu a vymýšlet sebetvrdší normy a navyšovat rozpočty na dotace různým alternativním řešením, ale v pravém slova smyslu globální zlepšení lze jen těžko očekávat.

Doplnění (30.9.2019): V reakcích na tento článek se objevil názor, že jde o typicky český alibismus jak nic nedělat a přitom k tomu nutit ostatní. Důkaz, že ČR je v oblasti emisí CO2 na relativně dobré cestě, ukazuje následující graf (přepočet na hlavu). Pro srovnání jsou v něm i tytéž ukazatele pro Čínu a pár dalších výše zmíněných problematických regionů. Samozřejmě je fér zároveň přiznat, že v kontextu Evropy nicméně stále patříme spíše mezi ty větší „smraďochy“, takže rozhodně je potřeba, aby se v započatém trendu pokračovalo. Rád bych ale zároveň připomenul, že hlavním tématem článku bylo globální klima a efektivita případných regulativních kroků v celosvětovém kontextu.

Unijní máslo na hlavě

admin Politika a věci veřejné , 1 komentář

Ten spor se táhnul roky a nakonec dopadl, jak se dalo očekávat, tedy úplně stejně jako v řadě dalších podobných případů unijní normativní diktatury. Tentokrát došlo na pomazánkové máslo. Evropská osvícená vrchnost (která si říká Evropský soudní dvůr) „moudře“ rozhodla, že slovo „máslo“ v názvu tohoto potravinářského výrobku být nesmí, protože obsah mléčného tuku v něm je nižší než stanovených 80%. A jako v již spoustě předchozích podobných rozhodnutí se zaštiťuje ochranou spotřebitele (rozuměj ochranou lidí proti jejich vlastní blbosti).

Nevím, jestli za tím stojí klasické úřední diletantství, neznalost jazykového a kulturního prostředí konkrétního státu (v tomto případě ČR), nebo úmysl s ekonomickým pozadím. Dotyčným soudcům každopádně uniklo, že pomazánkové máslo je v češtině ustálené slovní spojení, něco jako terminus technicus a i když obsahuje slovo máslo, neznamená to, že musí jít o máslo jako takové, nebo že musí obsahovat máslo v jakémkoliv množství. Chyba je zřejmě především v tom, že někdo vůbec připustil explicitní překlad do jiného jazyka obsahující slovo máslo, ačkoliv v jiných evropských jazycích ustálené spojení v tomto tvaru a významu neexistuje. Bylo by proto zcela v pořádku, kdyby se tento výrobek musel v zahraničí jmenovat jinak, například smetanová pomazánka, ale proč ho přejmenovávat i v Česku, mi není jasné. Český spotřebitel ví, že pomazánkové máslo prostě není máslo; našinec tomu rozumí a neočekává, že po otevření krabičky na něj vykoukne nějaký jiný mléčný výrobek. Pokud tomu Lucemburačané, Francouzi,  Belgičané nebo Němci nerozumí, ať si zavedou svůj srozumitelný název, a kdokoliv, kdo bude chtít pomazánkové máslo do jejich země vyvážet, to bude muset respektovat. Tak je to v pořádku, ale proč se musí EU montovat do našeho čistě lokálního názvosloví a potažmo se snažit nás učit náš vlastní jazyk?

Kdyby alespoň Evropská Unie nemusela řešit mnohem závažnější problémy než nějaké slovíčkaření… Říkám si, co přijde na řadu příště? Burákové máslo, které dostane za uši po vzoru svého pomazánkového precedensu? Nebo snad kočičí jazýčky, které by mohly vést k pohoršení mezi milovníky zvířat? A co takhle španělští ptáčci – až nějaký unijní podržtaška přijde na to, že v nich není ptačího masa ani 1% a se Španělskem nemají vlastně nic společného, máme zaděláno na další problém. Nebo volské oko, které „podvodně“ imitujeme z vajec? Styďme se! Počkejte také, až se provalí, že ryby vlastně nemají žádné prsty, to teprv nastane hromadné přelepování obalů. A ani si už nezkouším představit, jaký skandál by mohly vyvolat dětské přesnídávky – vždyť se – minimálně co já pamatuji – z dětí nevyrábí!

Víte co, milí samozvaní ochránci mých zákaznických práv – v rámci spravedlnosti a rovnosti mezi národy a jazyky tímto otevřeně žádám, aby bylo Velké Británii Evropskou Unií zakázáno používat pro motýly termín butterfly, neboť dle veškerých dostupných odborných studií neobsahují ani zdaleka 80 % mléčného tuku.

Brzdy nebo koření evropy?

admin Politika a věci veřejné , 0 komentářů

Evropská Unie je bezva spolek a kdo nefandí EU je zloduch, to je přeci jasné. Nebo ne? Některé myšlenky mohou vypadat na první pohled tak hezky a vznešeně, že jsou jejich případní kritici okamžitě stavěni do role zrádců a nelidů. Podoba s „laskavou“ ideou komunismu se přímo nabízí a historických paralel by se našlo mnohem více. Mezi myšlenkou a realizací totiž bývá obrovský prostor a velmi záleží na tom, jak ho vyplníme.

Podle mého názoru nejsou euroskeptici žádní konzervativní staromilci a separatisté, ale jsou naopak kořením a zásadním stimulátorem zdravého vývoje Evropské unie. Bez nich by chyběla důležitá zpětná vazba a EU by skončila  po celkem nudném vývoji diktovaném těmi nejsilnějšími státy ve stavu ještě větší přebyrokratizovanosti a centralismu, než je tomu doposud.

Faktem je, že staří členové EU by rádi viděli, jak se noví členové podřídí stávajícímu pořádku a potažmo odkývají i budoucí unijní kroky (odstrašujícím exemplárním případem budiž Lisabonská smlouva, která zatím visí na mrtvém bodě právě díky – kromě Irska – novým členům, jmenovitě České Republice a Polsku). Jenže EU by neměl být bridžový klub zasloužilých občanů, jehož stanovám se každý další nováček musí podřídit, nýbrž v postatě zájmovým spolkem, jehož společné základy budou právě tak široké, jak široký je okruh témat na kterém se dokáží všichni (byť třeba po předchozích politických jednáních) bez konfliktu dohodnout. Snahou o evropský superstát se bohužel EU snaží násilně napasovat do svých pravomocí co nejvíce, což pak vede k podle mě zbytečným sporům, vydíráním a pochybným politickým kšeftům. Není lepší pracovat na něčem menším, co dobře funguje, než se snažit o nemotorné polofunkční monstrum? Pokud by EU zůstala nadnárodním hospodářským spolkem, který by definoval evropská pravidla mezistátního obchodu, pohybu pracovních sil, pobytu apod., měli bychom tu tytéž hranice otevřené lidem i zboží (o což jde především) jako dnes, ovšem bez dalšího politického balastu a zbytnělého úřednického aparátu.

EU byla původně postavena na principu, že ani většina nemůže jít proti vůli byť jediného státu. Na tom byl založen její prvotní úspěch, který stmelil řadu států dohromady. Teď jsme ovšem svědky snah o zneužití Unie k získání institucionálního vlivu nad jednotlivými státy. Dosavadní princip členského fóra nahrazuje boj o mocenský vliv v rámci EU, jelikož v případném budoucím evropském superstátu by vládl Evropě ten, kdo by měl nejsilnější pozici v Bruselu. Lisabonská smlouva ještě není ani schválena a někteří vrcholní politici nejsilnějších evropských zemí (zejména Německa a Francie) se už vyjadřují způsobem, z něhož čiší snaha diktovat ostatním státům, co mají dělat.

Nechci přímo srovnávat, ale jak již jsem naznačil v prvním odstavci, jistá historická paralela by se našla:

„V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku.“

Nepřípomíná vám tato rétorika něco? Pokud ano, tak vězte, že nejde o nic z poslední doby a že tato slova nezazněla z Bruselu, ale že se jedná o projev o „spolupráci v Nové Evropě“ říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse 11. září 1940 v Berlíně, přednesený skupině českých novinářů a kulturních pracovníků z protektorátu při příležitosti jejich poznávací cesty po Říši.

V další části svého projevu Goebbels prohlašuje:

„Proto, pánové – a nyní mluvím naprosto reálně politicky, bez jakéhokoliv dovolávání se citů: Jestliže s tímto stavem budete souhlasit, či nebudete, je lhostejné; jestliže ho pozdravíte od srdce, nebo ne, je nepodstatné; na samotném stavu nezměníte nic. Jsem nyní toho názoru: když na nějakém stavu nic nemohu změnit a musím stejně brát v úvahu nevýhody tohoto stavu, které tu jistě jsou, pak by bylo pošetilé, kdybych si nezajistil také jeho výhody. Jestliže jste se tak jako tak stali součástí Říše, pak nevidím důvod, proč by se český národ stavěl do vnitřní opozice proti Říši a proč by neměl raději pro sebe využívat výhod Říše.“

Pokud chcete, doplňte si za slovo Říše něco jiného. Jo, holt historie se pohybuje po spirále…

Srazí se Měsíc se Zemí?

admin Kachním brkem , , 0 komentářů

Měsíční úplněk je běžný a pravidelně se opakující přírodní jev, podobně jako příchod ročních období. Ten dnešní je však mimořádný tím, že při něm bude Měsíc o tisíce kilometrů blíže k Zemi než je dlouhodobý průměr, za posledních 15 let tak blízko nikdy nebyl. Oběžná dráha Měsíce není přesně kruhová, v perigeu bývá o téměř 50000 km blíže než v apogeu. Ovšem dnešní hodnota je i na apogeum neobvykle nízká. Dalo by se až říci znepokojivě nízká. Měsíc bude v důsledku toho o 30% jasnější a bude se jevit na obloze o 14% větší.

V souvislosti s touto událostí se opět rozproudily diskuse na téma globálního přibližování Měsíce, které v poslední době poněkud zanikly v neméně důležité celospolečenské debatě o změnách klimatu. Tento týden mimořádně svolaný Mezivládní panel pro změnu dráhy Měsíce (IPMOC) měl na programu řadu otázek, které až nyní začínají pronikat na veřejnost. Původní práce Prof. Michaela Womanna, která je ve zprávě IPMOC citována, jasně ukazuje rostoucí trend v přibližování Měsíce k naší planetě a výpočet, dle kterého bude Měsíc již za 8 let ještě blíže než dnes (o téměř 0.02%). Extrapolace pro 21. století je pak vysloveně alarmující, vlivem dalšího poklesu vzdálenosti Měsíc-Země a s tím souvisejícího silnějšího gravitačního působení našeho vesmírného souputníka vzroste hladina světových oceánů o několik metrů, atmosféra zřídne až o 15% a vodní srážky budou padat o nejméně 9% pomaleji, což nejspíše povede k masivnímu rozšiřování pouštních oblastí.

Tzv. „měsíční hokejka“.

Nejzávažnějším závěrem vědeckých studií i ústřední komise IPMOC je však zjištění, že tyto globální změny velmi zřetelně korelují s lidskou činností, konkrétně s množstvím světelného záření, které lidstvo vyprodukuje. Womannův pečlivě zpracovaný graf ukazuje, že po téměř tisíciletém období bez výraznějších změn nastává zlom po roce 1879, kdy T. A. Edison přišel se svým vynálezem elektrické žárovky. Změny se pak v průběhu 20. století ještě výrazně prohloubily s tím, jak postupně rostla produkce umělého osvětlení.

Tuto překvapivou  závislost vysvětlil ve svém přelomovém článku Dr. Ted Bake s pomocí Maxwellových rovnic. Jak známo, světlo není ničím jiným než elektromagnetickým zářením. Magnetismus obsažený v tomto záření je superponován na přirozený magnetismus zemský a díky svému dalekodosahovému působení vytváří zvýšené silové pole zakřivující přirozenou dráhu Měsíce. V následující studii zveřejněné v loňském roce zároveň potvrdil výsledky pozorování Prof. Womenna svými přesnými statistickými daty z laserového distantmetru umístěného na palubě výzkumné geologické lodi Wobbly, brázdící vody Tichého oceánu.

Komise IPMOC i političtí představitelé valné většiny vyspělých států celého světa se shodli na nutnosti okamžitého řešení této vážné situace. Byl navržen závazný protokol, dle něhož by mělo být sníženo množství světelných emisí do atmosféry o 4% ročně až do roku 2026, kdy by byla dosažena zhruba poloviční úroveň současného stavu. Plánují se značné investice do elektrotechnických a chemických oborů a do podpory alternativních světelných zdrojů o nižší svítivosti, např. již laboratorně otestovaného pyrowaxového modulu, který bude nejen šetrnější k sluneční soustavě, ale také levnější na provoz než současné žárovky a zářivky. Evropská unie dále v nejbližší době zavede tzv. iluminační kvóty, na jejichž dodržování budou dohlížet komisaři pro geolunární záležitosti.

Objevují se bohužel také skeptické hlasy, snažící se celý problém globální změny mesíčního orbitu bagatelizovat. Několik rádobyvědeckých článků se pokouší zcela nepřesvědčivým způsobem vyvrátit závěry zveřejněné v závěrečné zprávě IPMOC a potažmo popřít naprosto zřejmý vliv elektromagnetického smogu viditelného spektra na pohyb Měsíce. Naštěstí nejde o většinový názor, neboť v širší odborné veřejnosti a postupně i v celé společnosti začíná panovat jednoznačná shoda pokud jde o neodkladnost kroků, vedoucích k navrácení našeho přirozeného satelitu do jeho původní dráhy. Není pochyb, že budou v příštích letech muset být pro tento účel vyčleněny stovky miliard dolarů, ale již nyní je jisté, že to budou dobře vynaložené prostředky. Jde přeci o zodpovědnost nás všech, celého lidstva.

Premiérská připosranost v praxi

admin Politika a věci veřejné , , , , 3 komentáře

Hned z kraje musím prozradit, že je mi (hned po košili a kabátu) nejbližší politická pravice, a ačkoliv ta čistokrevná v české vládní i parlamentní politice pohříchu chybí, pořád raději vidím za naším politickým kormidlem současnou koalici než předchozí socialisty. To však mluvím spíše o „ideovém“ směru jako takovém, při pohledu na konkrétní politiky se má relativní spokojenost rychle vytrácí.

Sem tam si šťournu i do jiných postaviček českého politického bahňáku, ale nebude od věci začít pitvat tlející rybu od hlavy. Pan Topolánek je sice se mnou o poznání názorově kompatibilnější než předchozí čtyři předsedové vlád, ale sympatií k němu i tak mnoho nechovám. Není mi u něj většinou jasné, čí zájmy zastává a za jakými zásadami si skutečně stojí. Z vnějšího pohledu mi jako reprezenant ČR bohužel připadá nevýrazný a nespolehlivý.

Už jsem si do určité míry zvykl na skutečnost, že naši politici jsou neslavní mistři slovních klišé a nadužívaných (a často špatně pochopených) cizích termínů, které tak tvoří hlavní ingredienci jejich blátivého vyjadřování. Přesto musím občas kroutit hlavou nad perlami typu:

„Já si s tím takto jednoduše nehraji, není podle mě úplně přijatelné to spojovat. Ale pro poslance, kteří mají v tomto svobodnou volbu, to může být určitý aspekt, který bude při tom rozhodování spolupůsobit.“

Tohle není autentický záznam rozhovoru hospodských „filosofů“ čtvrté cenové, nýbrž vyjádření našeho hlavního vládního kormidelníka k naznačené souvislosti mezi vyslovením podpory Lisabonské smlouvě a schválením umístění amerického radaru na našem území. Je evidentní, že se vláda přesně tímto způsobem snaží kupčit (nebo možná přesněji vydírat), jenže to Topolánek jaksi nechce říci na plnou hubu. A tak vypouští zasmrádlou mlhu aspektů a spolupůsobení.

Dalším příkladem budiž premiérův postoj k letošní olympiádě. Co si budeme povídat, komunistická Čína není zrovna nejlepším místem pro pořádání olympiády, duch této země jde doslova proti duchu olympijskému. V poslední době pak Čína schytává hodně kritiky za okupaci Tibetu, obecné nerespektování lidských práv a pokračující omezování svobody slova. Naše vláda dala hlavy dohromady a svému předsedovi doporučila protestně vynechat svou účast na zahájení olympijských her. Ten svolil, ale s tím, že se na hry stejně pojede podívat, jen o pár dní později.

To jim to pašák nandal, pohrobkům Mao Ce-Tunga! Čin hodný chytré horákyně.

A to není vše! Na sako si „hrdinně“ připnul odznáček s vlaječkou Tibetu (který si prý poveze i na hry), čímž údajně pobouřil čínskou vládní garnituru, která ho ostentativně škrtla ze všech svých seznamů papalášských rautů a večírků. Škoda jen, že Topolánek své sympatie Tibetu a antipatie Číně nevyjadřuje nějakým zásadnějším a hmatatelnějším způsobem. Jestlipak svůj údajně kritický názor řekl do očí představitelům čínské vlády při jejich poslední návštěvě v Praze? Proč třeba nenavrhne (byť jen částečné) embargo na čínské výrobky? Nebo proč na protest nestáhne naše velvyslance v Číně?

Lze namítnout, že olympiáda je akce sportovní a tudíž by se do ní neměla míchat politika. Bohužel jde o akci takových rozměrů, že její nezpolitizovanost spadá do kategorie zbožných přání. A náš premiér se svými postoji k olympiádě rozhodně apolitický není. Proč to ale dělá tak polovičatě, nebo (alespoň já mám ten dojem) dokonce jen naoko?

To má snad být ten příslovečný „chlap z gulema“?