Tento týden se v New Yorku koná summit věnující se současným klimatickým změnám a možnostem, jak je odvrátit. Nebudu se pro tentokrát pouštět do úvah nakolik je to odůvodněné a smysluplné, jakým dílem jsou změny klimatu vlivem činnosti člověka, jak moc bychom měli naslouchat aktivistům (a jestli je fér je nazývat alarmisty) apod. Dnes přidám jen zamyšlení, jestli jsou snahy o změnu směřovány efektivně a správným směrem.
Je určitě dobře, že politici alespoň zčásti naslouchají odborníkům a že ochrana životního prostředí patří mezi důležitá témata na regionálních i globální úrovni. Poslední obšírná zpráva mezinárodního panelu OSN pro změny klimatu poukazuje na nešetrné zacházení se zdroji a tvorbou velkého množství odpadu a emisí, mimo jiné i prostřednictvím parametrů přepočtených na hlavu. V tomto srovnání vychází typicky nejhůř ty nejvyspělejší země, což ale není moc překvapivé vzhledem k úzkému vztahu mezi průměrným HDP a spotřebou. Nabízí se tedy logická zkratka, že právě zde se dá přírodě nejvíce odlehčit, což se také v praxi projevuje přísnějšími emisními normami, tlakem na vysokou míru recyklace, intenzivnějším hledáním a zaváděním alternativních zdrojů energií, alternativách v dopravě atd. Zdánlivá ekologičnost méně vyspělých nebo rozvojových částí světa (počítáno per capita) je však ve skutečnosti spíše z nouze ctnost z důvodu nižší životní úrovně obyvatel a v mnoha ohledech jde o pouhou iluzi – jak z hlediska celkových čísel, tak z hlediska případného spektra znečištění či případných druhotných parametrů.
Především Evropa a USA jsou na pranýři jako jedni s největších znečišťovatelů, jsou nejčastějším cílem klimatických aktivistů a vznikají v nich (zejména v rámci EU) mnohdy až absurdní normy a zákony, např. emisní normy pro auta hraničící s fyzikálními zákony nebo emisní limity s povolenkami, jakýmisi novodobými odpustky. Zřejmě nejvíce se pak v poslední době řeší tzv. uhlíková stopa, resp. množství vypouštěného CO2, který by měl mít z velké části klimatické změny na svědomí. V přepočtu na obyvatele jsou na tom výrazně nejhůře arabské země, následované severní Amerikou a většinou evropských států. Podívejme se však na časový trend, ukazující, jak na tom jsou s emisemi oxidu uhličitého Evropa, USA a zbytek světa celkově:
Rozhodně se tím nesnažím naznačit, že by se Evropa (příp. USA) měla zříci zodpovědnosti ve snahách ulevit životnímu prostředí, ale rozdíly v trendech jsou do očí bijící. Zatímco v Evropě se situace v průběhu posledního půlstoletí prakticky soustavně zlepšuje a v USA je (navzdory rostoucí lidnatosti) již také zřejmý obrat k lepšímu, zbytek světa, kterému vévodí především jižní a jihovýchodní Asie a Afrika, „zasviňuje“ naše ovzduší raketově rostoucím tempem.
Typickým vysvětlením bývá rostoucí populace v těchto částech světa. To však za prvé nelze považovat za „polehčující okolnost“ (z hlediska faktického dopadu na klima je jedno, jestli v dané oblasti vyprodukovalo tunu emisí deset lidí nebo jeden) a za druhé uvedený nárůst rozhodně nekopíruje populační křivku. Např. od roku 1950 se populace „zbytku světa“ zhruba zečtyřnásobila, ale množství emisí CO2 narostlo za stejné období třicetinásobně. Za poslední dvě dekády je situace podobně disproporční – cca +30% obyvatel vs. dvojnásobek CO2.
Pokud jde o pevné odpady, kde jsou hlavním tématem plasty, situace je na první pohled trochu odlišná. Čína je sice velký producent plastů (jako stát úplně největší, téměř 30% celosvětové produkce), ale je třeba vzít v úvahu, že velká část jde na export a navíc podle dostupných údajů na tom není Čína až tak špatně v oblasti recyklace plastů (cca 25%). Tradičně nejlépe se zachází s plasty v Evropě, okolo 30% jde na recyklaci, což je výrazně nad průměrem zbytku světa, pohybujícím se sotva na 10% (USA bohužel nevyjímaje), tradičně podprůměrně je na tom velká část Afriky.
Ovšem jeden z nejv
ětších průšvihů s plasty souvisí s těmi, které končí ve vodě a jsou tudíž daleko méně lokalizované (a tudíž kontrolovatelné a případně později zpracovatelné). V tomto už Čína zdaleka tak dobře nevychází (čínské řeky, v čele s Jang-c‘-ťiang, jsou suverénně největšími „dodavateli“ plastů do světových oceánů), o Indii, tichomoří a podobných přioceánských oblastech nemluvě.
Takže ve výsledku opět platí, že největší „žumpou planety“ je jihovýchodoasijský a africký kout světa.
Současný přístup je v podstatě Paretovo pravidlo obrácené naruby. Apelovat na zodpovědnost těch částí světa, které si z velké části svou zodpovědnost již uvědomily a začaly v tomto směru dávno aktivně konat, a nemít přitom snahu nebo schopnost k témuž přimět zbytek světa, kde ve vztahu k životnímu prostředí panuje mnohem větší lehkovážnost a neznalost, je projevem neefektivity a slabosti nejen politiků, ale také jejich nejčastějších oponentů, tj. ekologistických aktivistů. Proč stávkují před našimi parlamenty a městskými úřady, proč se přivazují k plotům našich elektráren…? Neměli by raději bušit na dveře čínských a indických úřadů? Neměli by šířit osvětu v afrických ghettech a místech, kde lidé ani nemají pořádný přístup k pitné vodě? Nebylo by účinnější ukazovat obrázky plasty zamořených moří zodpovědným představitelům zemí, jejichž obyvatelé už prakticky přivykli životu na skládkách?
Do té doby, než se začnou dít opravdu efektivní změny k lepšímu v místech největších zdrojů znečištění (včetně kontroly populace), můžou se Evropané stavět na hlavu a vymýšlet sebetvrdší normy a navyšovat rozpočty na dotace různým alternativním řešením, ale v pravém slova smyslu globální zlepšení lze jen těžko očekávat.
Doplnění (30.9.2019): V reakcích na tento článek se objevil názor, že jde o typicky český alibismus jak nic nedělat a přitom k tomu nutit ostatní. Důkaz, že ČR je v oblasti emisí CO2 na relativně dobré cestě, ukazuje následující graf (přepočet na hlavu). Pro srovnání jsou v něm i tytéž ukazatele pro Čínu a pár dalších výše zmíněných problematických regionů. Samozřejmě je fér zároveň přiznat, že v kontextu Evropy nicméně stále patříme spíše mezi ty větší „smraďochy“, takže rozhodně je potřeba, aby se v započatém trendu pokračovalo. Rád bych ale zároveň připomenul, že hlavním tématem článku bylo globální klima a efektivita případných regulativních kroků v celosvětovém kontextu.
Předseda ČSSD a poslanec Jiří Paroubek se po svém návratu z Ruska netajil se svým dobrým pocitem z právě dokončené mise. V průběhu několika dnů se opakovaně setkal s vedením strany Spravedlivé Rusko a se sestrou nedávno zvoleného budoucího ruského prezidenta Dmitrije Medveděva, která je významnou členkou předsednictva Strany socialistických žen Ruska. Novinářům, kterým se představil v darované generálské uniformě, sdělil, že: „vedle projednávání záležitostí okolo vstupu do Socialistické internacionály a výměny zkušeností v oblasti plánovitého hospodářství byla nejdůležitějším bodem našich jedání s ruskými zástupci radarová základna na území České republiky.“
Kromě již předjednané dohody o výstavbě byly novinářům po příletu sociálních demokratů do Prahy představeny v hrubých rysech i technické parametry zamýšleného radaru. Vnější geometrie detektoru je optimalizována s přihlednutím na jeho umístění v české kotlině a při jeho kontrukci byla uplatněna řada unikátních technologií vyvinutých ruskými inženýry z celého světa. O přesném místě se zatím pouze spekuluje, ale jako nejpravděpodobnější se jeví návrh na využití areálu v oblasti Ralsko, který ještě z minulosti disponuje odpovídající infrastrukturou.
Poslanec J. Paroubek na tiskové konferenci v pražské Ruzyni vyjádřil svou spokojenost s dosavadním průběhem jednání: „Tuto svou návštěvu hodnotím vedle mých cest do Číny a na Kubu jako jednu z nejúspěšnějších. Dokazujeme našim voličům, že politika ČSSD není založena jen na slibech. Premiér Topolánek bude o plánu Ruska informován v nejbližší době. Předpokládám, že přehodnotí politické aktivity opoziční ČSSD, které nedávno neprávem nazval ‚obstrukčními‘, a ocení náš aktivní přístup k zahraniční politice ČR.“
Vedle Jiřího Paroubka by se v nadcházejících jednáních rád angažoval také předseda KSČM Vojtěch Filip. „Udržování dobrých vztahů s Ruskem je pro nás důležitou prioritou. Tato velmoc již mnohokrát v minulosti prokázala, jak důležitým je nám všem spojencem, bratrem a velkým vzorem. Umožnit mu vybudovat vojenskou základnu s radarem na našem území chápu téměř jako naši národní povinnost a důležitý příspěvek ke globální bezpečnosti. Rozhodně půjde o mírový počin, narozdíl od amerického radaru, který bude jistě dříve či později zneužit k zištným cílům válečných štváčů z USA.“
Sídlo s dvaceti pokoji a osmi koupelnami je vyhříváno zemním plynem. Stejný typ ohřevu je použit v přilehlém krytém bazénu a samostatném domku pro hosty. Během jediného měsíce tato residence spotřebuje více energie než průměrná americká domácnost za celý rok. Průměrný měsíční účet za elektřinu a plyn přesahuje částku 2400 dolarů. Jen ve spotřebě plynu je tato nemovitost na úrovni 12násobku celonárodního průměru.
Navržen profesorem architektury na jedné z předních universit. V tomto domě je zabudováno prakticky každé ekologické zařízení, které je v současné době v stavebnictví dostupné. Dům se 4 ložnicemi a celkovou zastavěnou plochou 370 metrů čtverečních je usazen uprostřed prérie na americkém jihozápadě.