ekonomika

Nechceme slevu zadarmo

Bochi Ze života , , , 0 komentářů
Nechceme slevu zadarmo

Byla jednou jedna instituce, která nebyla ani malá, ani veliká, ani chudá, ani bohatá. Pracovalo v ní nemálo chytrých hlav a vedení svou instituci spravovalo moudře a uvážlivě. Neméně uvážlivě zacházeli se svěřenými prostředky i její zaměstnanci, dobře vědouce, že měšec není bezedný a dukát jednou již vydaný, sám od sebe se nenavrací.

A protože právě oni nejlépe věděli, čeho jim k práci třeba jest, činívali věc prostě. Vyhledali, kde lze potřebný předmět poříditi nejlevněji, objednali jej, strážci měšce postoupili kupní list a nejpozději za několikero dnů mívali věc na stole. I bylo to sice prosté, leč účinné, praktické a rychlé.

Tu se však jednoho dne zamyslily moudré hlavy ještě moudřeji než obvykle, byvše k tomu ponouknuty panovníkovými rádci, a pojaly podezření, že milí zaměstnanci užívají přílišné svobody. Kdoví, pravily si, zda snad netratí peníze instituce lehkomyslně, ba trestuhodně více, než by musili. I usnesly se, že bude vyhlášen konkurs na Dvorního dodavatele, jenž bude v celém širém kraji nejlepší, nejspolehlivější a zajisté též nejlevnější. A co jest neméně důležité: bude náležitě pod dohledem. Rozhodnutí toto jevilo se správným a co více, panovníkovi rádci byli tuze spokojeni.

Seběhli se tedy dodavatelé ze všech stran a předháněli se ostošest ve slibech, sladkých řečech i cenách. Po dlouhém rokování byl jeden z nich moudrými hlavami vyvolen, smlouva slavnostně podepsána, pečetí opatřena a nový pořádek tak nastolen.

Jelikož milí zaměstnanci byli veskrze nátury trpělivé a chápavé, nevzpouzeli se nikterak, když si nyní na své zboží musili počkati řadu týdnů, ba někdy i měsíců. Smířili se také s tím, že vybírati smějí toliko z toho, co měl Dvorní dodavatel právě v zásobnici své, případně co byl ochoten milostivě dodati. Hřálo je totiž u srdce vědomí, že své instituci ušetřili nemalý peníz, za který ona mohla vykonati mnohé další dobro a dáti práci dalším lidem.

A tak se nákupní proces bohulibě rozkošatil. Do té doby nudný a přízemní vztah nakupující – dodavatel – strážce měšce obohacen byl o nákupního purkrabí, správní komoru, tajemnici moudrých hlav a několik nových opečetěných svitků, bez nichž by se žádné řádné hospodaření obejíti nemohlo. Za ušetřený dukát sice padly tři dukáty na provoz nového pořádku, leč považte, kolik dobra mohly ony dva dukáty navíc přinésti, nežli se ztratily v soukolí!

Avšak jak běžel čas, okolnosti se nemile zaonačily. A jistě nikoli vinou našeho Dvorního dodavatele, neboť ten byl přece vybrán řádně a moudře, počal tento své ceny poznenáhlu navyšovati. A navyšoval je tak dlouho, až nebyl nejlevnější nejen široko daleko, nýbrž ani úzko blízko.

Moudré hlavy, zvyklé důvěřovati řádu, jejž samy ustavily, toliko pokrčily rameny a smutně pronesly několik slov o těžké době, složité situaci na trhu a nutnosti postupovati systémově.

A co milí zaměstnanci? Ti dospěli záhy k poznání, že některé věci vlastně toliko nepotřebují. Že staré počítadlo může sloužiti ještě rok, dva, ba i celou věčnost. Že věci fungující jen občasně či věci charakteru jankovitého, vedou člověka k přirozené rozvaze. A že přístroje, postupně odcházející navzdory veškeré péči, nám smrtelníkům především připomínají pomíjivost všech pozemských jistot a statků.

S odstupem času tedy zajisté blahořečiti své instituci budou, že jim dopomohla k tak vzácnému zlomku moudrosti: totiž že nejlepší úspora jest ta, při níž se nakonec nepořídí ničeho.

Cibulová matematika realiťáků

Bochi Ze života , , , 0 komentářů
Cibulová matematika realiťáků

Znáte to a (pokud si sáhnete do svědomí) možná jste to už sami někdy použili, když jste chtěli svým tvrzením dodat sílu a čísla vyznívala měně přesvědčivě, než byste si přáli. Jedním z argumentačních faulů při nějaké kvantitativní interpretaci totiž může být to, že v rámci intervalů neurčitosti nějakých hodnot využijete cíleně u každé hodnoty vždy ten extrém, který více vyhovuje účelu argumentace. Tato neurčitost může být dána přirozeným rozptylem dostupných údajů, zaokrouhlením, nejasným časovým určením v čase se měnící hodnoty apod. Následkem kumulativního efektu pak „nenápadně“ dojdete k číslu, které se může od střední hodnoty značně lišit.

Jak známo, mezi mistry překrucování a lakování narůžovo patří (samozřejmě kromě politiků a šmejdských prodejců dek, hrnců a homeopatik) realitní makléři. Však to asi znáte i z vlastní zkušenosti: „V centru“ znamená ve sktečnsoti „s výhledem na centrum“, zatímco „v širším centru“ je většinou „na periferii“. Když je něco „v dosahu 10 minut“, pak pouze autem v noci mimo špičku, k „občanské vybavenosti“ postačí již jedna vietnamská večerka na druhém konci sídliště a výdejní boxy Zásilkovny o tři bloky dál. „Útulný“ byt je eufemismus pro byt malý, a když už je „prostorný“, pak to znamená, že má tak špatnou dispozici, že disponuje spoustou nevyužitelných zákoutí a chodbiček. „Netradiční dispozice“ je oblíbený výraz, jehož jediným účelem je lákavě pojmenovat zfušovanou rekonstrukci. „Příjemné městské bydlení v dosahu přírody“ je pak často omšelá bytovka na kraji industriální zóny, stojící na brownfieldu s pár nevzhlednými náletovými stromy.

Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouhou. Mé oko matfyzáka však před pár dny obzvláště zaujal leták jedné nejmenované realitní společnosti, mimo jiné konstatující, že nájmy v ČR se začínají blížit polovině průměrného platu. O den později se pak dokonce na Seznamu objevil PR článek s titulkem stejného znění. K obojímu byl pro větší názornost přiložen jednoduchý koláčový graf s oranžovou výsečí „40%“ a s údaji „16500 Kč“ a „43967 Kč“ v jednotlivých sektorech koláče.

Ledabylý čtenář by tuto informaci mohl vzít tak, jak je podána, a případně se mimoděk podílet na jeho dalším šíření nebo jím dokonce podmiňovat nějaké své rozhodnutí ohledně řešení otázky bydlení. Skutečnost je však o něco méně dramatická, než hlásá titulek, jehož cílem je rozpohybovat realitní kšefty.

Tak zaprvé – ohledně termínu „blížit se k něčemu“ (resp. zde ještě mírně emotivnější „šplhat“, sugerující směr nahoru), v demagogické rétorice velmi oblíbeného. Ve skutečnosti vyjadřuje pouze trend, tj. směr změny (matematik by řekl: znaménko derivace 🙂 ), tedy nikoliv skutečnou míru blízkosti nějaké hodnoty, ani rychlost její změny. V obecném jazyce však bývá často chápán jako již téměř rovnost s referenční hodnotou. Což je počertu rafinované, protože to můžete s touto konotací použít třeba v reklamě, beze strachu, že by byl takový výrok věcně napadnutelný.

Za druhé, proč nezaokrouhlit, když se výsledek posune kýženým směrem, že? Napsat do grafu číslo 37,5 nebo 38 by nebylo o nic méně pochopitelné, ale 40 je prostě víc. A víc je lepšejší, to se ví. V drobnějším textu pod grafem je sice „téměř 40%“, ale když měl grafik to číslo 38 přenést do grafu, nějak se mu u toho asi zkroutila ruka… Prostě to nešlo.

Za třetí, číslo týkající se průměrného příjmu je použito za minulý rok. Aktuální čísla jsou samozřejmě o něco větší, dle ČSÚ je nominální meziroční nárůst průměrné mzdy letos zatím úrovni zhruba 5%. To by nám dalo k uváděnému průměrmému nájemnému skutečný poměr necelých 36%.

No a nakonec, když tedy už máme takové hezké číslo, čtyřicet… to je skoro padesát a padesát procent, to je, vážení, půlka jako vyšitá. A šup s tím do titulků!

Ono by tedy bývalo bylo mnohem bližší pravdě napsat „zhruba třetina“, ale zadání marketérů holt znělo jasně.

Hodina polopravdy

Bochi Politika a věci veřejné, Věda a technika , , , , , 0 komentářů
Hodina polopravdy

Iniciativa Hodina pravdy reprezentuje vyučující a studující humanitních a společenských oborů, kterým vadí dlouhodobé ústrky, kterým musí čelit ze strany státu i veřejnosti. Nejpalčivějšími faktory pak jsou chronické podfinancování vysokého školství a obecně nízká podpora státu s absencí dlouhodobé vize.

Další z veřejných protestů tohoto hnutí se chystá na příští pondělí pod hlavičkou „Kolaps systému“ a k této akci se již deklaratorně přidaly i další fakulty a obory, včetně těch z oblasti „tvrdých věd“ (včetně „mého“ matfyzu) s poukazem na to, že ani na těchto směrech není situace zrovna růžová a je výhledově neudržitelná. S hlavními tezemi akce souzním a vyjádřil jsem svou podporu i prostřednictvím formuláře na webu iniciativy.

Nicméně abychom pouze nehasili požár přistavením většího počtu stříkaček, není při této příležitosti od věci vyzvat i k důkladnějšímu pohledu zevnitř. Naše vysoké školství obecně, a zmíněné „měkké obory“ (humanitní a společenskovědní) speciálně, na tom opravdu nejsou růžově. Vládní politici a zákonodárci navzdory neustále deklarované snaze o výraznější přesun ke znalostní ekonomice a zvyšování přidané hodnoty pracovní síly tuto snahu příliš neproměňují v činy – ani rozpočtově, ani systémově, ani legislativně.

Na druhou stranu je zcela legitimní i žádoucí zároveň s tlakem na vyšší podporu analyzovat efektivnost současného systému vysokého školství, výzkumu a vědy. A tady mám dojem, že si akademici často nedokáží nalít čistého vína. Prošel jsem si texty na webu iniciativy Hodina pravdy a bohužel v boji za jinak správnou věc se dopouští větších či menších argumentačních faulů, demagogií a polopravd.

Nemám v úmyslu polemizovat s první otázkou „Proč potřebujeme humanitní a sociální vědy“. V tomhle ohledu sám často humanitní a sociální obory a instituce bráním proti laciným a paušalizujícím hospodským výkřikům, že by se všechny tyhle „zbytečné“ ústavy a vědátoři měli zrušit, když stejně „díky nim nebude chleba levnější“. Zpochybňování přínosu humanitních a sociálních věd jako takových je krátkozraké a může být ve svém důsledku kulturně a společensky zničující.

Ale když půjdeme trochu více k jádru věci a od ideového pohledu se přesuneme více k tomu pragmatickému a organizačnímu, i já mám silný dojem, že prostoru pro systémovou optimalizaci je tu poměrně dost. Takové snahy však dlouhodobě naráží na sebezáchovné pudy dotčených osob a pracovišť, které pak mívají tendenci se uzavírat do vlastních ulit, budovat si vnitřní měřítka kvality a následně přesvědčovat o vlastní potřebnosti a důležitosti nejen své okolí, ale vlastně i sebe sama. Nahrává tomu i to, že naše vlády a příslušné orgány (např. akreditační) se z obavy o nařčení z narušování akademických svobod bojí do tohoto tématu zásadněji tnout.

Vycházejme z toho, že rozložení talentů, inteligence a oborové preference (v širším slova smyslu měkkých / tvrdých věd, nikoliv v detailu konkrétních oborů) se ve společnosti v čase nijak podstatně nemění. Jisté srovnávací indikátory kvality pak mohou poskytnout následující kvantitativní skutečnosti týkající se ČR (většina údajů vychází ze zpráv ČSÚ):

  • Relativní počet studentů technických a přírodovědných oborů (STEM) vůči všem VŠ oborům klesl za posledních 20 let ze zhruba 42% k 30 procentům. Zatímco studentů z první zmíněné skupiny (technika) ubylo, studentů humanitních a společenských věd a oborů v oblasti obchodu, administrativy a práva příbylo zhruba 60%, navzdory klesající populační křivce v typické věkové skupině vysokoškoláků.
    To může být důsledkem posunu preferencí uchazečů směrem k humanitním a společenskovědním oborům (zčásti způsobené de facto vynuceným nárůstem počtu bakalářů v důsledku novely služebního zákona), ale také to může, alespoň částečně, svědčit o změkčování kritérií těchto oborů ve srovnání s technickými a přírodovědnými.
  • Naprostá většina (cca 95%) za poslední 3 dekády vzniklých soukromých VŠ je z domény humanitní a společenskovědní. Z celkového počtu studentů oborů z oblastí obchod, administrativa, právo a služby za poslední roky více než 70% absorbovaly soukromé VŠ (u přírodovědných čistá nula).
  • Přitom mezi VŠ zralými na zrušení nebo už zrušenými, školami mizerné kvality, nebo těmi, kde byla zjištěna pochybení v praktikách okolo udělování titulů, byly z „měkkých“ oborů prakticky všechny. Jak to, že je tak relativně snadné a lukrativní zakládat školy právě tohoto typu? Toto je samozřejmě výtka spíše směrem k státnímu aparátu, který do určité míry rezignoval na dohled v této věci, než k „humíkům“ (to není myšleno pejorativně, sami si tak říkají) samotným, působícím na „tradičních“ školách a ústavech.

Svými protesty a veřejnými vystoupeními z poslední doby se zástupci humanitních směrů ve svém důsledku (ať už chtěně nebo nechtěně) vymezují proti technickým, přírodovědným a lékařským fakultám, až by se mohlo zdát, že jsou jedinými přehlíženými a podfinancovanými. Částečně chápu, že jim trpělivost došla dříve, protože se nachází blíže prahovým hodnotám snesitelného. Nicméně bylo by fér k tomu připouštět i druhou půlku pravdy. Technické a přírodovědné směry jsou na tom sice v průměru objektivně zřejmě opravdu o něco lépe, ale… je potřeba se také ptát: Přináší naši akademici z „měkkých“ směrů ve srovnání s celosvětovými oborovými standardy (je mi jasné, že přímo srovnávat obory mezi sebou obecně nejde) podobně kvalitní a četné výsledky? A když už se argumentuje nízkými a „netržními“ platy akademiků a vyhrožuje se jejich odchody na lukrativnější místa mimo vysokoškolské ústavy, je skutečná tržní hodnota, žádanost a personální nasycenost daných specializací na srovatelné úrovni s těmi technickými a přírodovědnými?

Řeknu to navrdo: Odpověď na obojí zní – typicky nikoliv. Za prvé objektivní srovnání výstupů velké části oborů „měkkých“ věd v ČR s vyspělým světem dlouhodobě vyznívá tristně (i s přihlédnutím k specifikám výstupů daných oborů a jejich případné regionality), za druhé standardní absolvent filosofie nebo sociologie má mimo akademickou sféru typicky výrazně nižší tržní hodnotu než třeba absolvent elektrotechniky nebo chemie. Tak to bohužel je. Ostatně i sami autoři výzvy uvádí, že absolventi humanitních a společenskovědních fakult sice nemají problém s nezaměstnaností, nicméně 54% z nich končí ve státní správě a 9% v neziskovkách.

Na webu Hodina pravdy se dále píše: „Humanitní a společenské vědy může studovat každý, ne?“ – Nezlobte se na mě, milí autoři, ale skoro to vypadá tak, že opravdu může, a navíc propagujete tendence zacházet ještě dále tímto směrem. Ostatně copak nevidíte ten vlastní protimluv? Na jedné straně chcete, aby výhledově polovina populace měla terciární vzdělání, na straně druhé tvrdíte, že to „není pro každého“. Dobře, pro každého úplně ne, ale pro každého, kdo má byť jen průměrné schopnosti (viz Gaussova křivka). Opravdu chceme, aby naše VŠ měly takovou úroveň, že je mohou absolvovat průměrní nebo jen lehce nadprůměrní studenti? Nebo zavedene „dvoujúrovňové“ VŠ? Něco jako „bakalář A“ a „bakalář B“, po vzoru státních maturit? Nebo dále snížíme úroveň celého studia?

Nerad bych se nějak zásadněji vymezoval vůči „humíkům“, ostatně ve věci financování a podpory školství bojujeme za společnou věc, ale nějak jsem nepostřehl, že by tento paušální tlak na zvyšování počtu vysokoškoláků vycházel z řad zástupců STEM oborů.

Pro podporu s tím souvisejícího tvrzení „Humanitní a společenskovědní vysoké školy (…) se řadí k institucím, které kladou na své studenty a studentky vysoké studijní nároky.“ pak autoři výzvy používají argument, že u Bc. přijímaček FF UK byla v roce 2021 úspěšnost 32%. Jak souvisí úspěšnost u přijímaček s náročností studia? A proč neberete v úvahu, že uchazeči si typicky podávají 2-3 přihlášky? Pokud něco, pak jako základna, od které lze odvozovat nějakou potenciální výběrovost, by měl sloužit nikoliv počet přihlášek, nýbrž velikost populace v dané věkové kategorii. To, že se na nějakou školu nebo obor hlásí spousta lidí může být snadno důsledkem toho, že tato škola nebo obor mají pověst malé obtížnosti, nemusí to odrážet pouze atraktivitu nebo selektivnost daného oboru, tudíž hodnocení dle procenta přijatých může vyznít přesně naopak. Jsou školy, kam se tradičně hlásí naopak poměrně málo studentů, jde však o výsledek preselekce již v rozhodování, zda danou školu nebo obor vůbec zkusit.

Když budu konkrétní a výše zmíněnou argumentaci otočím – na matematicko-fyzikální fakultě UK se za poslední roky poměr přijatých k počtu přihlášek pohybuje mezi cca 55-65% (jistou dobu se dokonce bralo bez přijímaček a nemělo to nějaký znatelný vliv na počet nastoupivších studentů). Na FEL ČVUT je to v poslední době okolo 60-70%, na VŠChT podobně okolo 70%. Jsou to tedy tím pádem školy, které „kladou na své studenty a studentky nízké studijní nároky“?

Další otázka „Není vás tam nějak moc?“ míří zřejmě na kritiku těch, kteří sice nevolají po rušení celých oborů nebo ústavů, ale mají třeba pocit, že jsou na měřítka naší republiky a vzhledem k jejich běžné produkci objemnější než by bylo žádoucí. Na tuto zjednodušenou formu společenské výtky však reagují autoři textu poněkud mimoběžně – průměrným počtem studentů na 1 pedagoga. A dokládají to opět na příkladu FF UK, kde je toto číslo 14,8, zatímco na 2. LF zhruba 8 a na MFF 6. Takže vlastně jako ten personálně nejnafouknutější z toho vychází matfyz a filosofických pedagogů je vlastně ještě málo… Je to samozřejmě možná a legitimní interpretace, ale bylo by fér připustit i druhou možnost – jestli naopak není příliš mnoho studentů filosofie. Tuto otázku ponechávám bez odpovědi, ale opět je na tom vidět, jak se dá čarovat s čísly, když zvolíte ten správný vztažný základ.

Celá samostatná stránka je pak věnovaná situaci doktorandů, kde se mimo jiné tvrdí: „Nejvýraznějším problémem doktorského studia jsou dlouhodobě nízká stipendia, která zdaleka neodpovídají platu lidí s ukončeným vysokoškolským vzděláním.“ Otázka je, proč by měl doktorand mít plat běžného zaměstnance s VŠ vzděláním? To píšu s plným vědomím toho, že vím, co obnáší život doktoranda ekvivalentní práci na (přinejmenším) plný úvazek za pár tisíc Kč (za mého studia na přelomu milénia to bylo okolo čtyř, což je ekvivalent zhruba dnešních 8 tisíc, současní prezenční doktorandi mají od státu 11250 Kč). Vždyť zároveň s tím, že spoustu práce odvádí, také studuje, zvyšuje svou budoucí hodnotu na trhu práce, využívá k tomu vybavení školy a má školitele, resp. i konzultanty, kteří se mu věnují atd. Přitom neplatí daně, minimálně do určitého věku může požívat různých studentských výhod a často dostává na svém kmenovém pracovišti souběžně částečný úvazek, typicky za tutéž pracovní / studijní náplň, nikoliv za práci navíc (tudíž vlastně úvazek fiktivní). Tím se dostane (v prezenčním studiu) na zhruba dvojnásobné částky než je prezentováno (navíc v čistém).

Stojí samozřejmě za úvahu v zákoně zrevidovat kritizovaný studentský status doktoranda (což se již děje), především s ohledem na nějaký přiměřený ekvivalent ochrany plynoucí z pracovně-právního vztahu, jak je navrhováno. Ostatně i ta stipendia by mohla být o něco vyšší (minimálně by se tak mohlo odlehčit rozpočtům jednotlivých pracovišť, která stipendia dofinancovávají výše zmíněnými úvazky), ale volat po nějakém postavení doktorandů na rovinu s běžnými zaměstnanci s VŠ kvalifikací považuji za nešťastné a, když to řeknu trochu expresivněji, nenažrané. Doktorand by měl tuto etapu svého života brát tak, že je ve fázi intenzivní investice do své osoby, kde investorem je zčásti on sám, ale z části i škola (a skrze ní stát). Na místě je tedy spíše kompromis, od kterého ale současná situace není (s výhledem na zamýšlené zvýšení stipendií na zhruba dvojnásobek, přidání valorizace, a legislativní úpravy VŠ zákona) až tak daleko.

Takže ačkoliv otevřeně podporuji apel na naši vládu, aby deklarované preference ve prospěch vzdělanosti přetavila v praktické kroky skutečně podporující vysoké školství a vědu v ČR, zároveň mě mrzí, že nevidím dostatek sebereflexe samotných akademiků a snahy přispět k řešení i z druhé strany.

PS: Pohled z jiných stran a úhlů je vždycky přínosný, takže budu rád, když případně do diskuse pod tímto textem přispějí i zástupci světa „měkkých“ oborů.

Ondoň sebeklamný

Bochi Ondoňologie , , , , 0 komentářů
Ondoň sebeklamný

Ondoň sebeklamný, latinsky isineum grandiosus, je silně sebestředný a sebevědomý druh ondoně, u kterého se v průběhu evoluce zcela vytratila hranice mezi objektivní realitou a retušovaným obrazem sebe sama i představ o okolním světě. Tento výrazný úkaz tuzemské fauny je nebezpečný především tím, že způsobuje značné materiální škody.

Výskyt: Prvotní endemický výskyt byl zachycen na nevelkém hnojišti severně od Brna, později se tento druh rozšířil dále na západ. Nejčastěji se vyskytuje v biotopech s vysokou koncentrací lesklých ploch, ve kterých se může zálibně pozorovat, a v bezprostřední blízkosti centrálních zásobáren, sýpek apod, které s oblibou vyprazdňuje (paradoxem je, že dříve dohlížel na jejich doplňování). Fyzicky ho lze lokalizovat jen s obtížemi, jelikož se neustále přesouvá tam, kde je zrovna nejpříznivější světlo. Zvláštní oblibu má pak ve virtuálním prostoru sociálních sítí, kde se cítí obzvláště komfortně a bezpečně.

Popis: Tělo má na pohled vždy dokonale upravené, barevné peří natupírované a nápadně načechrané, drápy pečlivě zaostřené atd., čímž se snaží zakrývat skutečný věk i svoji nadměrnou hmotnost. Pravá fyziognomie ondoně sebeklamného je však doposud vědeckou záhadou, neboť jej ještě nikdo nespatřil bez silné krycí vrstvy a maskovacích zabarvení a pro jeho úskočnost a přelétavost se ho nedaří odchytit za účelem důkladnějšího prozkoumání.

Šíří kolem sebe specifické feromony, které ho v očích kognitivně méně stabilních jedinců činí ještě hezčím a chytřejším. Zarudlý artikulační otvor specifického tvaru je uzpůsoben k neustálému chrlení střídavě sebechvály a kritiky ostatních, zatímco dolní čelist a tváře jsou evolučně výhodně fixovány v mimickém výrazu permanentní přidrzlosti a falešného úsměvu. Hlasový projev je pronikavý a neochvějně sebevědomý.

Potrava: Zkonzumuje téměř cokoliv, co je k dispozici. Není schopen lovu ani pěstování, obživu získává formou výběru (nikoliv sběru) a čerpáním komunitních zásob vytvořených jinými společenstvími. Svou potravu si hojně dochucuje tzv. lajky a selfíčky, obzvláště rád si vždy pochutná na cizím peří. Naopak je silně alergický na tvrdé plody, které nedokáže snadno rozmělnit svým artikulačně-požívacím ústrojím. Pokus o krmení tohoto ondoně elementárními potravinami s doloženým původem u něj vyvolává dávivý reflex a agresivní záchvaty tzv. dieta demagogica.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň sebeklamný disponuje dominantním obranným mechanismem, založeným na unikátní kombinaci autocriticae absentia a anosognosia moralis, tudíž není absolutně schopen revidovat vlastní výroky, činy, ani rozpoznat vlastní selhání. Pokud je přistižen při omylu, manipulaci, lži nebo drancování komunitních zásob, jeho nervová soustava tuto informaci okamžitě přepíše do podoby záslužného či dokonce hrdinského činu, který pouze zlé a nepřející okolí nepochopilo. V případě nouze je schopen totéž interpretovat jako vinu někoho jiného.

Vyznačuje se také fenoménem zvaným asymetrická erudice. Dokáže s arogantní jistotou a poučným tónem rozebírat nejsložitější problémy ekosystému, ačkoliv jeho skutečné kognitivní schopnosti k danému tématu sotva převyšují znalosti kobylky luční (houpací). Na podobné úrovni funguje jeho jazykový aparát – navenek předstírá, že je schopen plynule komunikovat s jinými přespolními druhy, v praxi se však jeho lingvistická výbava omezuje na několik nesourodých zvuků (např. „ví vil sí“) a v případě snahy druhé strany o další komunikaci obvykle bleskurychle prchá do okolního podrostu.

V dobách hojnosti se snaží opanovat nejvydatnější teritoria, která následně vydrancuje, zanechá po sobě značný nepořádek a nakonec tuto paseku opouští, aby se uchýlil do nedalekého stínu. Pokud je vypleněná oblast obsazena jedinci jiného druhu, ondoň sebeklamný na ně z bezpečného povzdálí vytrvale a hlasitě vřeští a vyzývá je, aby zanechanou spoušť dali dopořádku. V případě, že se tak stane, má tendenci dotyčné území znovu obsadit a jeho aktuální stav vydávat za svou zásluhu, která mu dává právo ho užívat.

Rozmnožování: Reprodukční strategie nespočívá v dělení buněk, nýbrž v násobení dluhů. Místo produkce vlastních embryí loví jednodušší organismy s dosud nevyvinutým nervovým systémem a pomocí tzv. dluhopisového inkubátoru jim poskytne potravu pro jejich další tělesný a duševní rozvoj (který je však ukončen poměrně záhy). Takto vytvořený tzv. sledující roj si díky tomu zaváže doživotní věrností, ale již mu neprozradí, že inkubátor je provozován díky prostředkům, které bude muset nastřádat následující generace.

Ostatní: Ondoň sebeklamný má v přírodě nezastupitelnou roli. Slouží jako výrazná disturbance a sukcesní spouštěč pro rozvoj nových populací a zvyšování variability fauny i flóry, podobně jako to dokáží rozsáhlé přírodní požáry nebo živelné pohromy.

U projevů předstírání tohoto ondoně dosud nebylo definitivně objasněno, do jaké míry sám svým tvrzením a představám věří. Současné odhady ondoňologů se pohybují mezi 97-99%.

Ondoň grantodárný

Bochi Ondoňologie , 0 komentářů
Ondoň grantodárný

Ondoň grantodárný, latinsky isineum grantophagum, je poloparazitický druh obývající především biotopy vědeckých agentur, hodnoticích komisí, rektorátů, děkanátů a nověji též elektronických systémů s neintuitivním uživatelským prostředím.

Výskyt: Valnou většinu svého života tráví nepozorován ve svých hlubokých norách, v sklepních útrobách a temných chodbách administrativních budov. Na povrchu se nejčastěji vyskytne až v období těsně před uzávěrkou grantových soutěží, kdy se jeho aktivita prudce zvyšuje. Ve volné přírodě je obtížně pozorovatelný, neboť se zpravidla složitě ale účinně maskuje za podobné, užitečné živočišné druhy.

Popis: Neobratné a tučné tělo má pokryté šupinami z formulářů, tabulek, vnitřních předpisů, metodik a seznamů často kladených otázkek. Hlava je vůči tělu poměrně malá, zato trávicí systém tvoří několik mohutných šanonů. Končetiny jsou krátké, ale zakončené mnoha drobnými prsty vhodnými k odškrtávání políček a manipulaci s razítky.

Potrava: Živí se především časem vědců. Mimořádným obdobím hojnosti je pro něj víkend před uzávěrkou, kdy dokáže zkonzumovat i několik člověkoměsíců vysoce kvalifikované práce, aniž by zanechal měřitelnou vědeckou hodnotu. V rámci potravy přijímá také podpisy statutárních zástupců, potvrzení o bezdlužnosti a beztrestnosti, čestná prohlášení, korunové rozpočtové přesuny, přílohy příloh a jeho oblíbeným dezertem jsou prohlášení o genderové rovnosti.

Trávení potravy probíhá pomocí vícestupňového přežvýkávání a postupnými přesuny potravy mezi jednotlivými šanonovými žaludky. Účinnost trávicího traktu je však poměrně nízká, naprostá většina pozřeného materiálu končí jen částečně natrávená a je následně vyloučena z organismu.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň grantodárný má unikátní schopnost množit své požadavky a potřeby bez navýšení své užitečnosti pro životní prostředí. Například původní stravu složenou z jedné tabulky začne po určité době odmítat a vyžaduje jemnější stravu v podobě tabulky hlavních cílů, dílčích cílů, měřitelných cílů, indikátorů cílů, rizik cílů a popisu souladu dílčích cílů s hlavními cíli.

Mimořádně vyvinutý je u něj orgán pro detekci marginálních formálních odchylek. Tento orgán dokáže např. již v rámci žvýkání odhalit chybějící iniciálu v příloze B7 mnohem dříve, než by měl třetí šanonový žaludek případným dávivým reflexem možnost zareagovat na to, zda je poskytnutá strava z nutričního hlediska plnohodnotná.

Ti, kteří poskytnou ondoňovi grantodárnému obzvláště chutnou a plnohodnotnou krmi, jsou jím odměněni přízní jeho dočasné přítulnosti, která obvykle trvá několik málo let. Vyžaduje však zacházení podle poměrně striktních pravidel. Např. povolené drbání na zádech a na břiše má svou omezenou míru a nelze zaměňovat jedno za druhé. Dále např. na pořízení pelíšku s životností přesahující dobu pobytu ondoně u svého hostitele se dotyčný ondoň zpravidla odmítá účastnit, případně jen malým dílem.

Ondoň grantodárný, zvlástě subspecie vyskutující se v našich krajích, je povahově krajně nedůvěřivý tvor. Vyžaduje průběžné přehledy o nákupech svého hostitele i o tom, co který den pro svého ondoně učinil, čímž je neustále utvrzován o důvodnosti poskytování své dočasné přízně.

Rozmnožování: Rozmnožuje se tzv. novelizací. Rozmnožovací cyklus ondoně grantodárného probíhá skrytě, převážně v podloží metodických vrstev. Nejprve jedinec vypustí nenápadný zárodek pokynu, který se uchytí v úrodném úředním humusu a začne větvit drobné odnože. Z nich vyrůstají stále jemnější výhonky výkladů, odkazů a upřesnění, až původní organismus zcela zmizí v houštině vlastních příloh a dodatků. V této fázi přicházejí první uchazeči (budoucí potenciální hostitelé) a svými dotazy mimoděk roznášejí spory do dalších částí biotopu. Z každé takto opylené nejasnosti pak může vyrůst nový metodický útvar, nápadně podobný předchozímu, avšak opatřený čerstvým datem, novou přílohou a několika dosud nespecifikovanými povinnostmi. Z tohoto mimořádně komplikovaného zárodečného materiálu se následně v době zralosti zhmotní dospělý jedinec.

Ostatní: Přirozeným nepřítelem ondoně grantodárného je jednoduchost. V případě jejího výskytu reaguje panicky a okamžitě vytvoří pracovní skupinu nebo webinář.

Ondoň melounový

Bochi Ondoňologie , , , , , 0 komentářů
Ondoň melounový

Ondoň melounový, latinsky isineum melonicum, je pozoruhodný druh ondoně, jehož základní biologickou vlastností a nápadným prvkem je dvoubarevnost: na povrchu zelený, uvnitř rudý. Tato vlastnost vedla některé starší badatele k mylnému závěru, že jde o rostlinu. Ve skutečnosti se jedná o aktivního škůdce se silnými direktivními sklony.

Výskyt: Vyskytuje se zejména v konferenčních klimatických pásmech, neziskových mokřadech, na školních stávkách a podobných ekosystémech. Často migruje ve stádech, která se zvenčí jeví jako spontánní, ale ve skutečnosti se pohybují organizovaně podle velmi přesně dávkovaných ideologických feromonů.

Popis: Povrch těla je jasně zelený, místy s odstíny khaki, aby splýval s mechem, logy grantových výzev a recyklovaným papírem. Po rozříznutí – v čistě vědeckém, nikoliv kulinářském zájmu, jedná se totiž doposud o chráněný druh – je patrné sytě rudé vnitřní pletivo. Mozek má rozdělen na dvě poloviny se striktně členěnou funkcionalitou: první část je citlivá na planetární bolest, druhá disponuje schopností sestavovat seznamy zákazů.

Oči těchto jedinců bývají vlhké s rozšířenými zorničkami, prst zdvižený, brada morálně předsunutá.

Potrava: Živí se pocitem viny, uhlíkovou stopou ostatních jedinců, dotacemi, zákazovými návrhy a přesvědčením, že lidé by byli šťastnější, kdyby směli dělat pouze to, co jim ondoň mlounovitý ještě nezakázal. Jako doplněk stravy rád přijímá sóju, paniku, sušené cvrčky a morální převahu.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň melounový je vybaven zvláštním přeměnným ústrojím, jímž dokáže z drobných změn okolního prostředí vytvářet rozsáhlé systémy hnízdní regulace. Např. z prostého nedostatku vody u jednoho napajedla odvodí během krátké doby povinný rozvrh koupání celého stáda, přidělování travin podle morální zásluhy a výchovné kruhy pro jedince, kteří dosud nerozeznali správnou linii slunečního svitu.

Tento druh se vyznačuje pozoruhodnou nepřímou úměrou mezi kognitivními schopnostmi a reálnými znalostmi na jedné straně a pevností hlasového projevu na straně druhé. Jsou schopni pojmout řád světa pomocí sdělení v několika málo, zato však definitivních vět. Při podráždění nervové soustavy vědeckými argumenty vypouští ondoň melounový ostrý signální zvuk a vyřčené se snaží zakrýt pomocí posvátných pachových značek, jejichž platnost byla předem potvrzena kmenovou radou. Má rád striktní tvrzení, naopak špatně snáší nejistotu, rozvahu, chybové úsečky a ekonomické úvahy.

Rozmnožování: Rozmnožuje se prostřednictvím školních nástěnek, instagramových infografik, klimatických výzev a naléhavých prohlášení začínajících slovy „zbývá nám posledních…“. Přesná hodnota za slovem posledních se sice v čase mění, ale rozmnožovací účinek zůstává zachován.

Ondoň melounový je schopen se křížit nebo vytvářet partnerství s ondoněm rudým. Tato případná partnerství však zpravidla končí tím, že se oba druhy vzájemně požerou.

Ostatní: Ondoň melounový tvrdí kudy chodí, že chce zachránit přírodu. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že příroda je pro něj především argumentačním biotopem, v němž může pěstovat svůj skutečný oblíbený ekosystém: centrální plánování.

Co má společného koronavirus s klimatem?

Bochi Politika a věci veřejné, Věda a technika , , , , , 0 komentářů
Co má společného koronavirus s klimatem?

Novináři buď ve snaze o senzačně znějící titulky, nebo z prostého ignorantsví často ohromují čísly, která bez kontextu nedávají pořádný smysl a spousta dalších lidí pak tuto rétoriku nekriticky přebírá. Opět se to ukazuje na současné histerii okolo koronaviru (2019-nCoV). Už zhruba týden se objevují nové a nové články, denně aktualizující počet obětí a ukazující poměrně drastická opatření čínských úřadů, kontroly na letištích, hromadné rušení letů, davové psychózy skupování roušek, nucené karantény atd.

Tak nejdříve ten kontext: Za prahovou hodnotu virové epidemie je u nás považováno 1500 nemocných na 100 tisíc obyvatel. V současné době je epidemický stav z důvodu chřipky vyhlášen celorepublikově, při aktuálních hodnotách se jedná o zhruba 200 tisíc nemocných. Každý rok je u nás na vrub chřipky přičítáno okolo 1500-2000 obětí.

Koronavirus 2019-nCoV pod elektronovým mikroskopem

Více než miliardová Čína přitom k dnešnímu dni hlásí nějakých 14 tisíc nakažených a 300 mrtvých v důsledku koronaviru. Aniž bych to chtěl jakkoliv zlehčovat, musím se ptát – je to hodně, nebo málo? Vyplašený čtenář si představí ten „masakr“ tří stovek mrtvých a má v tom hned jasno. Jenže v čínském měřítku to představuje zhruba jednoho pacienta na 100 tisíc obyvatel a jedna obět připadá průměrně na více než 4 milióny lidí! To mají tamní soudruzi tak drakonicky nastavené epidemické prahy? Nebo nám neříkají celou pravdu? Navíc, málokdy ve veřejných médiích zároveň zaznělo, že většina obětí byla v poměrně vysokém věku (nad 60 let) a často byly příčinou druhotné infekce, kombinace s chronickými respiračními nebo srdečními potížemi apod., což je typickým atributem chřipkových onemočnění.

Argumentuje se také vysokou infekčností této virové mutace a například v nováckých zprávách před pár dny prezentovali dramatickou, zhruba exponenciální křivku nárůstu počtu nakažených. „Zapomněli“ však dodat, že stejný typ vývojové křivky vykazuje prakticky každá podobná sezónní choroba a až dosáhne obvyklé saturace a následně začne klesat, nikdo takto aktualizovanou křivku už v hlavních zprávách neukáže, protože zcela pozbude na své dramatičnosti.

Ani to, že jde o relativně nový a málo známý typ viru, na který neeexistují léky ani vakcína, nehraje velkou roli. Většina pacientů symptomaticky podobné typy viróz (např. chřipku) léčí pouze vyležením, případně podpůrnou léčbou (antipyretika, vitamíny, …) a míra proočkování proti běžným typům chřipek je beztak poměrně malá (u nás i celosvětově). Další obava plyne z možných budoucích mutací – k těm však dochází i u již známých chřipkových virů. V čem se údajně liší nejnovější koronavirus od běžných chřipkových nákaz je vyšší koeficient infekčnosti, ale je otázka, nakolik jsou taková čísla u začínající epidemie spolehlivá, už vzhledem k omezeným laboratorním kapacitám a ke krátké době, po kterou testy probíhají.

Má tedy tohle všechno být důvod k tomu, nepouštět lidi z bytů a uzavírat celá mnohamiliónová města? Tak buď nám oficiální představitelé Číny bohapustě lžou (což by u komunistů nebylo až tak překvapující), nebo to na dalším příkladu odhaluje sklony současné globalizované a přecitlivělé společnosti k přehnaným reakcím a zároveň zřejmě i snahy vydojit z toho kapitál. Ať už finanční nebo politický – počínaje médii, uměle živícími „velké“ téma, přes výrobce ochranných pomůcek a léků, populistické proklamace politiků jaká opatření „na ochranu svých občanů“ chystají, až po přísliby budoucích brebend, plynoucích z využití lidského strachu (ať už se to týká legislativy nebo byznysu).

Toto schéma iracionálního chování i způsob mediální prezentace docela připomínají klimatické tanečky posledních několika let. Ačkoliv podporuji všechny rozumné snahy o snížení zátěže přírody lidskou činností, téma globální změny klimatu (dříve dost nešikovně označované jako globální oteplování) se stalo spíše platformou pro politické proklamace a státem garantovaný byznys, než pro vědeckou a věcnou diskusi.

Péče o naši planetu je záslužná věc, ale plané plkání nedovzdělaných amatérů na konferencích s vágními závěry k tomu jen těžko přispěje.

Začíná to už patřičnou informační masáží: Lidstvo vyprodukuje ročně 35 gigatun skleníkových plynů (především oxidu uhelnatého a metanu) a proto se připravme na potřebu masivních investic do „zeleného byznysu“ a dotací, na nárůst legislativních omezení a kontrolních mechanismů, direktiv, norem a s tím spojené administrativy (ve státní i komerční oblasti). Jinak to nepůjde. Změnu klimatu zastavíme, ať to stojí, co to stojí. A myslíme to s vámi a přírodou dobře.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Tak opět trochu toho kontextu: Přes 30 miliard tun CO2 vyprodukovaného lidskou činností za rok zní děsivě, ale kdo si to dokáže představit? Průměrné zhruba 4 tuny na osobu, nebo spíš deset kilogramů na osobu a den, to už je našim představám trochu blíž. Z toho konkrétně v důsledku pozemní dopravy zhruba jeden kilogram. Ale je to hodně nebo málo? Je to dost na to, aby byl důvod tlačit emisní normy aut téměř za fyzikální meze, když se přitom nevyvíjí přiměřeně tomu podobné tlaky na jiné, často větší, zdroje znečištění? Je to dost nebo málo v kontextu toho, že v druhohorním období jury byla koncetrace CO2 v atmosféře pětinásobná oproti dnešku? Je to dost nebo málo s přihlédnutím k tomu, že mimo působení člověka se uvolní do ovzduší dalších 800 gigatun CO2 ročně? Není spíše podstatná rychlost změn, než samotná absolutní hodnota?

Jak aktuální humbuk kolem koronaviru, tak současné klimatistické trendy vykazují společný sociální mechanismus. Bohužel takový, jehož základem není racionální přístup vedoucí k realistickým a efektivním opatřením, ale spíše iracionálními pohnutkami živená snaha nahnat politické, ideologické a kapitálové body.