Ještě před nějakými pěti lety byla 1 GB paměťová karta úžasnou novinkou. Dnes už se objevují na trhu polovodičové ekvivalenty pevných disků (SSD, solid state drive) o kapacitě 256 GB a přenosových rychlostech okolo 250 MB/s, s pouhými pár watty příkonu a životností vyjádřenou milióny hodin MTBF (mean time between failure), tedy parametry desetinásobně lepšími než u klasických moderních pevných disků. K dostání jsou již 32 GB karty formátu SD a do titěrných MicroSD o velikosti nehtu malíčku je vměstnáno 8 GB paměťového prostoru. A to za cenu několika desítek dolarů.
V oblasti vývoje pevných disků (HDD, hard disk drive) byl od prvního zařízení tohoto typu v padesátých letech (5 MB kapacita na neuvěřitelných 50 plotnách o průměru 24 palců) k těm dnešním se stovkami gigabajtů (menším než krabička od cigaret) učiněn obrovský pokrok. Zdá se však, že tato technologie se začíná blížit svému teoretickému maximu. Navíc v poslední době výrazně vzrostla poptávka po mobilitě elektronických zařízení a koncept mechanického disku začíná být postupně zastaralým, a to z hlediska spotřeby, rozměrů i fyzické zranitelnosti. Pokroky polovodičového průmyslu jsou takové, že podle mého odhadu během 1.5-2 let doženou SSD disky kapacitně a cenově své služebně starší HDD kolegy, s tím, že ve všech ostatních parametrech je výrazně předčí.
Tím spíše to platí pro výměnné optické disky (CD a DVD). Ve světle těchto faktů mi připadá dlouholetý boj výrobců (případně různých jejich aliancí) o diskové formáty až neuvěřitelný. Po relativně klidném období kompaktních disků (CD), kdy sice postupně vzniklo několik logických formátů, jenž však pokojně koexistovaly díky určení pro různé účely, nastala éra DVD. Zapisovací i čtecí DVD mechaniky byly v drtivé většině případů zpětně kompatibilní s CD, ale už určitý chaos ve výběru zapisovacích médií (DVD+R, DVD+RW, DVD-RAM, DVD-R, DVD-RW, DVD-ROM, DVD+R DL, DVD-R DL, DVD-AR atd.) naznačil další vývoj. Stále ještě tu byla zdánlivá kompatibilita díky tomu, že většina výrobců DVD mechanik si nedovolila přijít na trh s něčím, co by podporovalo jen určitý formát.
Pak ale přišel boj výrobců o nástupce DVD. V mých očích jím jasně byly polovodičové paměti typu flash, giganti elektronického průmyslu však vytáhli do boje s HD-DVD na jedné straně a BluRay na straně druhé. Obě strany se snažily (a stále snaží) získat dominanci na trhu podobnou, jakou mělo svého času (a v audio oblasti stále má) CD. Zatím to spíše vypadá na remízu (nebo možná jen lehké vítězství BluRay), která podle mě příliš neprospívá žádné straně a ze všeho nejméně pak koncovému uživateli. Aktualizace [7.9.2008] – Už je dobojováno, Toshiba přestala HD DVD již před několika měsíci podporovat.
Domnívám se, že hlavními důvody k protlačování podobně morálně zastaralých technologií (ani rostoucí hustota zápisu, výkonnější lasery, či rostoucí počet záznamových vrstev na té zastaralosti pricipiálně nic nezmění), jsou dva:
- Zájem mediálních firem (filmových a hudebních vydavatelství) o zachování klasické formy prodeje na diskových nosičích (on-line distribuce po internetu jim zatím moc nevoní)
- Zájem výrobců disků a mechanik o vytěžení maxima z vyvinutých technologií (resp. ze samotné základní myšlenky mechanicko-optického disku)
Obě strany však osedlávají již nějakou dobu pokud ne mrtvého tak přinejmenším umírajícího koně. Nač investovat miliardy dolarů na zdokonalení již přežité myšlenky zranitelného a velkého plastického disku (kulatý tvar je navíc z prostorového hlediska ten nejhorší možný), který vyžaduje ke svému provozu energeticky náročné mechanické zařízení? Chápu, že se filmoví producenti snaží oživit své zisky tím, že budou přesvědčovat zákazníky o nezbytnosti stále vyššího rozlišení obrazu a superkvalitního mnohakanálového zvuku, které vyžadují desítky GB prostoru a tudíž jim ani DVD nestačí. Méně už ale chápu zákazníka, který na tuto taktiku přistoupí. Já osobně bych si již žádné zařízení založené na diskové mechanice nekoupil, ať už jde videopřehrávač, audiopřehrávač, kameru, nebo cokoliv jiného, podle mne jde v současné době již o slepou vývojovou větev.
Samozřejmě pokud zatoužíte po nějakém novém filmu nebo počítačové hře a jinde než na stříbrném disku k dostání nebude, pak vám asi nezbyde nic jiného. Alespoň do doby, než se zkostnatělí výrobci a producenti naučí šířit své zboží on-line. Ale ve všech ostatních případech, kde data odněkud stahujete nebo sami vytváříte, bych na optický disk raději zapomněl, ceny pevných disků na jednotku kapacity jsou nižší a o komfortu, rychlosti práce, úspoře místa a bezpečnosti dat nemluvě. A nebude trvat dlouho a i pevným diskům odzvoní. Z tohoto pohledu mi vždy připadaly souboje o budoucí formát výměnných disků jako směšné.
Lehké vítězství Blu-Ray? A co „However, in February 2008, Toshiba abandoned the format, announcing it would no longer develop or manufacture HD DVD players or drives.“?
Máte pravdu, Toshiba 19. února 2008 boj vzdala, takže Blu-ray má teď cestu volnou. Ten článek jsem měl nahrubo napsaný delší dobu, minulý měsíc jsem se k němu vrátil, doplnil ho a aktualizoval, bohužel jsem si přitom neověřil, jak to s HD DVD mezitím dopadlo.
Každopádně celková myšlenka zustává stejná a platná – rotující mechanický disk je technologický přežitek již v dnešní době, jeho prosazování na trhu však samozřejmě pokračuje, protože je vývoj třeba zaplatit a využít potenciál Blu-ray až do konce. To je ovšem ekonomický pohled, já se na to snažil dívat spíše technicky.