Ze života

Na zítřek je údajně naplánována demolice posledního squatterského útulku v České Republice, vily Milada na hranici pražské Troje a Libně. Bylo okolo toho v posledních dnech hodně humbuku a asi ještě bude. A tipnul bych si, že zdaleka nejen ze strany samotných squatterů.

Shodou okolností jsem byl přímým svědkem začátků tohoto squatu. V letech 1993-1997 jsem jako student bydlel na vedlejší koleji 17. listopadu. Už tenkrát jsem tam pravidelně potkával podivné týpky nematfyzáckého vzezření, což ale na místě, kde žije více než tisícovka mladých lidí, není nijak zvláštní. Nicméně když jsem se po roce v zahraničí vrátil na tutéž kolej v létě 1998, dredatých týpků v černých mikinách a kapucou nějak přibylo. Brzy jsem zjistil, že zabydlili „legendární“ Miladu. Legendární byla už tenkrát proto, že patřila k jedné z mnoha anomálií trojské koleje a jejího okolí – tato budova stojí na pozemku, o který se vedly restituční spory, byla vyškrtnuta z katastru nemovitostí a tedy fakticky neměla majitele, neboť těžko vlastnit něco, co úředně neexistuje. Pozemek skončil v rukou státu, později (snad až někdy okolo roku 2000) ho získal jakýsi ústav (ÚIV). O vilu se ale nikdo nestaral a nikdo se k ní nehlásil, pro majitele byl možná spíše přítěží.

Z tohoto pohledu je skoro logické, že si ji jako útočiště našla partička squatterů. Ve vlastním zájmu zaflikovali střechu a údajně i lehce pospravovali interiér. Co si pamatuji, nebyly s nimi ani moc velké problémy, na druhou stranu v tom společenském ruchu kolejního života se leccos ztratí. Vzpomínám si na občasné koncerty, které hlučností nijak nevybočovaly z normálu, bordel okolo Milady se na jinak zanedbaném pozemku celkem ztratil, a to, že squatteři sem-tam využívali sociální zařízení menzy, se dalo také přežít.

Majiteli pozemku (tenkrát nejspíš ještě státu) se to ale nelíbilo, samozvaní obyvatelé vily odejít nechtěli a tak to skočilo pokusem o vystěhování hrubou silou. Bylo to někdy v říjnu ’98, squatteři se tenkrát zuřivě bránili, zabarikádovali se v nejvyšším patře a někteří z nich dokonce přečkali několik dnů na střeše. Byla u toho tenkrát i Česká Televize, která před Miladou improvizovaně natočila jeden díl do diskusního pořadu Na hraně. I díky této medializaci své pozice squatteři tenkrát uhájili (pro pražské radní to byla politicky příliš horká kaše) a až do letoška měli v podstatě pokoj.

Co vedlo k znovuotevření tohoto problému přesně nevím. Údajně došlo k obměně osazenstva za „alternativnější“ existence a zvýšená úroveň nepořádku a hluku začaly studenty obtěžovat. Spekuluje se také o komerčních zájmech ÚIV, který mezitím nechal budovu opět zapsat do katastru. Ať už je to jak chce, squatteři přestali být trpěni a jelikož nebyli na svém, nemohli si to ani nijak nárokovat (právo záběru u nás jaksi neplatí). Po těch létech to nicméně už za svoje brali, takže opět došlo na rvačky a demonstrativní přivazování se na poloshnilé střeše. Tentokrát u toho byla ochranka i policie, místo televize se pro změnu dostavil ministr Kocáb a… squatterská partička svou bitvu napodruhé prohrála.

Tolik tedy stručná historie posledního a také nejdéle přeživšího českého squatu podle toho, co o něm vím. Začal jsem nyní opět sledoval argumentaci squatterů, protože mě zajímalo, na základě čeho ospravedlňují své jednání, prošel jsem i jejich web a několik věstníků podobných hnutí. V podstatě jsem pochopil, že se své jednání navenek snaží prezentovat jako 1) uspokojení základní lidské potřeby bydlení, udajně „potřeby, kterou není společnost schopna uspokojit“, neboť vlastní obydlí je pro většinu mladých finačně nedostupné, a 2) jako formu upozornění na sebe a protestu proti většinovému způsobu života, který je příliš materialisticky a majetkově zaměřen a není v něm přiliš prostoru pro alternativní kulturu a jiné formy vyjádření.

K tomu prvnímu bodu: To samozřejmě problém je, sám ho aktuálně dost řeším. Ceny bytů, byť na okraji Prahy, mi připadají jako z jiné planety, ale nikdy by mě nenapadlo přemýšlet o tom, že bych to mohl řešit vlámáním se do cizího domu (ač momentálně neobývaného). Nečekám, že společnost bude „uspokojovat nějaké moje potřeby“, to je fráze jak vytrhnutá z proletářské brožurky sedmdesátých let. Tu úplně prvotní pohnutku chápu, také mě štve, že se možná budu muset buď zadlužit na dvacet let, nebo platit každý měsíc nájem za „cizí“ a nebo třeba opustit obor a na Prahu se vykašlat (ačkoliv ani jinde není bydlení zrovna zadarmo). Ale očekávání, že se o mě buď někdo postará, nebo že si to sám vezmu, mi připadá krajně dětinské.

Podle vyjadřování i symboliky jsou squatteři vesměs levičáci, ať už z přesvědčení, naivity mládí, pozérského intelektualismu, lenosti nebo vychcanosti, pohnutky k tomu můžou být různé. Ve své komunitě si mohou šířit názory a postoje jaké chtějí, neměli by to ale činit na úkor ostatních, kteří s nimi totéž přesvědčení nesdílí. Veškeré debaty na téma právní legalita versus „morální nároky“ totálně ztrácí význam ve chvíli, kdy někomu zasáhnete do jeho osobních práv. Nikdo nemůže svoje „právo na bydlení“ stavět nad kohokoliv jiného právo nakládat s vlastním majetkem, tohle je pro změnu morálně neprůchodné z mého pohledu (kromě toho, že také právně). Akceptuji, že squatteři nechtějí přijmout realitu „kapitalistického ekonomického uspořádání“, s tím by bylo možné v teoretické rovině i do určité míry sympatizovat, nicméně předpokládám, že „demokratické společenské uspořádání“ jim nevadí, přinejmenším soudě podle toho, že od ostatních očekávají vyslyšení svého názoru.

Pokud jde o bod druhý: I zde platí, že právo vyjadřovat svůj názor či protest by měl mít v určitých rozumných mezích (záměrně nepíši nutně legálních) každý, ale opět aniž by tím ohrožoval někoho jiného nebo ho krátil o jeho práva. Totéž se dá říci o jakékoliv „alternativní“ formě kultury – žádná hudba mi nevadí, pokud mi ji někdo nevyžádaně necpe pod okna; prakticky žádné oblečení ani účes mi sám o sobě nevadí, pokud není dotyčný nositelem vší nebo žloutenky; žádná vizuální forma mi není proti srsti, když mi jí někdo nenutí sprejem na zdi mého domu. Zákony teď klidně nechme stranou, tomuhle se říká obyčejná sousedská nebo chcete-li občanská slušnost. To není žádné konvenční maloměšťáctví, jen prostá pravidla oboustranného respektu a ohleduplnosti, bez kterého spolu více lidí pohromadě nikdy dlouho nepřežije.

Za nálepku alternativy se bohužel dá schovat spousta hulvátství, pohodlnosti a přiživnictví. Nechci tím teď paušálně odsoudit všechna marginální hnutí a komunity, ale po nadšeneckých začátcích zakladatelů, kteří jsou o své myšlence opravdu přesvědčeni, obvykle následuje druhá vlna následovatelů, mezi nimiž se už najdou i „nepravověrní“ vychcánkové nebo pozéři, kteří pak celému hnutí dělají medvědí službu. Někteří squatteři se nechali slyšet, že jim nejde primárně o to přijít zdarma k bydlení jako takovému, ale že jim jde o prostor, na kterém se může scházet jejich komunita a kde můžou pořádat kulturní akce dle svých představ, jelikož „město jim nic takového nechce poskytnout“. Kdyby tomu opravdu tak bylo, už dávno by si nějaký ten prostor opatřili legální cestou, možností jsou plné inzertní noviny; město tu není od toho, aby něco a priori poskytovalo (samozřejmě může, pokud k tomu má prostředky a jde o nějaký obecný zájem, ale není to nárokovatelné). Takže mi nikdo nevymluví, že ona zprofanovaná fráze „alternativní kultura“ zde neslouží pouze jako chabý a průhledný pokus o ospravedlnění primární snahy přijít zdarma k něčemu, na co jiní musí šetřit desítky let. A ani 100 koncertů a výstav za rok na tom nic nezmění.

O neupřímnosti až vyložené účelovosti squatterských tezí také něco napovídá polovičatost jednání jejich propagátorů, kterou vidím v odmítání majetkových principů na jedné straně a získávání majetku ve svůj vlastní prospěch na straně druhé (samozřejmě pokud možno zadarmo). Včetně černého napojování se na rozvody elektřiny a vody, krádeží dřeva na topení a benzínu (do agregátu) z okolních pozemků, což se údajně dělo právě v okolí vily Milada. Svévolné využívání budovy, kterou nechal její majitel svému osudu, se dá ještě samo o sobě považovat za ničemu neškodící využití jinak nevyužívaných zdrojů (za předpokladu, že majiteli je to skutečně jedno), u elektřiny, vody a jiných zdrojů to však již neplatí ani náhodou. Squatterství ve skutečně opuštěných budovách se dá ještě považovat za svérázný životní styl a pro někoho řešení bytové situace (pomiňme teď problémy bezpečnostního a hygienického rázu), ale krádež zůstane krádeží, tady výmluva na alterantivnost naprosto pohoří.

Smutnou pointou celého případu je, že bývalí obyvatelé Milady díky našemu ministrovi „pro lidská práva“ (absurní název: toto pseudoministerstvo ve skutečnosti dělá všechno proto, aby lidská práva ve smyslu, v jakém je chápu já, tedy nastavení maximální možné rovnosti práv pro všechny, byla spíše narušena) získali prakticky zadarmo náhradní bydlení přímo v centru Prahy. Naoko je všechno samozřejmě legální, chlapci a děvčata platí Kocábově kamarádovi, majiteli domu, korunový nájem, ale o spravedlnosti se tu nedá hovořit ani náhodou. Z čistě formálního hlediska jde samozřejmě o čistě komerční vztah mezi nájemníky a majitelem, který si může svůj vlastní majetek pronajímat za cenu, jakou chce (nechci se teď vyjadřovat k nepodloženým spekulacím, že jde o rafinovaný pokus zbavit se nechtěných regulovaných starousedlíků v tomtéž domě). Ovšem každému soudnému je jasné, že jde o politicky motivovaný ústupek, který je pořádnou fackou do tváře všech těch „pitomců“, kteří se na spoustu let zadlužili u hypotéčních bank a kteří jsou rádi, že mají alespoň ten svůj bytík na pražském periferním sídlišti, o nějakém centru města si mohou nechat jenom zdát.

Odmyslíme-li si nějaké ty drobné šrámy při tahanicích s policajty před Miladou i podobných bojůvkách na jiných místech, přímá společenská nebezpečnost squatterů se zdá být poměrně nízká. Kdyby byli ohleduplnější ke svému okolí (obecně, neříkám, že to je problém všude) a respektovali právo majitele kdykoliv se o svou nemovistost začít znovu zajímat a požadovat její okamžité vyklizení, skoro by jim nebylo co vytknout. Společenská nebezpečnost současné situace však bohužel nastala v morální rovině v důsledku jednání některých našich připosraných „korektních“ politiků, kteří přistoupili na mediálně podporované vydírání ze strany squatterů.

Update (9.7.2009): Podle prohlášení miladských squatterů nejsou s nabídkou tří bytů v centru města spokojeni, a tak si budou prý hledat něco jiného.

Bez zajímavosti také není vyjádření člověka z centra dění, předsedy kolejní rady trojské koleje, včetně petice poslané magistrátu, která zřejmě vše nastartovala. Zdá se opravdu, že tady nebylo ani tak hlavním problémem squatterství samotné, ale prostá ignorance, arogance, sobectví a parazitismus lidí, kteří se za nálepku squatterství jen schovávají.