Iniciativa Hodina pravdy reprezentuje vyučující a studující humanitních a společenských oborů, kterým vadí dlouhodobé ústrky, kterým musí čelit ze strany státu i veřejnosti. Nejpalčivějšími faktory pak jsou chronické podfinancování vysokého školství a obecně nízká podpora státu s absencí dlouhodobé vize.
Další z veřejných protestů tohoto hnutí se chystá na příští pondělí pod hlavičkou „Kolaps systému“ a k této akci se již deklaratorně přidaly i další fakulty a obory, včetně těch z oblasti „tvrdých věd“ (včetně „mého“ matfyzu) s poukazem na to, že ani na těchto směrech není situace zrovna růžová a je výhledově neudržitelná. S hlavními tezemi akce souzním a vyjádřil jsem svou podporu i prostřednictvím formuláře na webu iniciativy.
Nicméně abychom pouze nehasili požár přistavením většího počtu stříkaček, není při této příležitosti od věci vyzvat i k důkladnějšímu pohledu zevnitř. Naše vysoké školství obecně, a zmíněné „měkké obory“ (humanitní a společenskovědní) speciálně, na tom opravdu nejsou růžově. Vládní politici a zákonodárci navzdory neustále deklarované snaze o výraznější přesun ke znalostní ekonomice a zvyšování přidané hodnoty pracovní síly tuto snahu příliš neproměňují v činy – ani rozpočtově, ani systémově, ani legislativně.
Na druhou stranu je zcela legitimní i žádoucí zároveň s tlakem na vyšší podporu analyzovat efektivnost současného systému vysokého školství, výzkumu a vědy. A tady mám dojem, že si akademici často nedokáží nalít čistého vína. Prošel jsem si texty na webu iniciativy Hodina pravdy a bohužel v boji za jinak správnou věc se dopouští větších či menších argumentačních faulů, demagogií a polopravd.
Nemám v úmyslu polemizovat s první otázkou „Proč potřebujeme humanitní a sociální vědy“. V tomhle ohledu sám často humanitní a sociální obory a instituce bráním proti laciným a paušalizujícím hospodským výkřikům, že by se všechny tyhle „zbytečné“ ústavy a vědátoři měli zrušit, když stejně „díky nim nebude chleba levnější“. Zpochybňování přínosu humanitních a sociálních věd jako takových je krátkozraké a může být ve svém důsledku kulturně a společensky zničující.
Ale když půjdeme trochu více k jádru věci a od ideového pohledu se přesuneme více k tomu pragmatickému a organizačnímu, i já mám silný dojem, že prostoru pro systémovou optimalizaci je tu poměrně dost. Takové snahy však dlouhodobě naráží na sebezáchovné pudy dotčených osob a pracovišť, které pak mívají tendenci se uzavírat do vlastních ulit, budovat si vnitřní měřítka kvality a následně přesvědčovat o vlastní potřebnosti a důležitosti nejen své okolí, ale vlastně i sebe sama. Nahrává tomu i to, že naše vlády a příslušné orgány (např. akreditační) se z obavy o nařčení z narušování akademických svobod bojí do tohoto tématu zásadněji tnout.
Vycházejme z toho, že rozložení talentů, inteligence a oborové preference (v širším slova smyslu měkkých / tvrdých věd, nikoliv v detailu konkrétních oborů) se ve společnosti v čase nijak podstatně nemění. Jisté srovnávací indikátory kvality pak mohou poskytnout následující kvantitativní skutečnosti týkající se ČR (většina údajů vychází ze zpráv ČSÚ):
- Relativní počet studentů technických a přírodovědných oborů vůči všem VŠ oborům klesl za posledních 20 let ze zhruba 42% k 30 procentům. Zatímco studentů z první zmíněné skupiny (technika) ubylo, studentů humanitních a společenských věd a oborů v oblasti obchodu, administrativy a práva příbylo zhruba 60%, navzdory klesající populační křivce v typické věkové skupině vysokoškoláků.
To může být důsledkem posunu preferencí uchazečů směrem k humanitním a společenskovědním oborům (zčásti způsobené de facto vynuceným nárůstem počtu bakalářů v důsledku novely služebního zákona), ale také to může, alespoň částečně, svědčit o změkčování kritérií těchto oborů ve srovnání s technickými a přírodovědnými. - Naprostá většina (cca 95%) za poslední 3 dekády vzniklých soukromých VŠ je z domény humanitní a společenskovědní. Z celkového počtu studentů oborů z oblastí obchod, administrativa, právo a služby za poslední roky více než 70% absorbovaly soukromé VŠ (u přírodovědných čistá nula).
- Přitom mezi VŠ zralými na zrušení nebo už zrušenými, školami mizerné kvality, nebo těmi, kde byla zjištěna pochybení v praktikách okolo udělování titulů, byly z „měkkých“ oborů prakticky všechny. Jak to, že je tak relativně snadné a lukrativní zakládat školy právě tohoto typu? Toto je samozřejmě výtka spíše směrem k státnímu aparátu, který do určité míry rezignoval na dohled v této věci, než k „humíkům“ (to není myšleno pejorativně, sami si tak říkají) samotným, působícím na „tradičních“ školách a ústavech.
Svými protesty a veřejnými vystoupeními z poslední doby se zástupci humanitních směrů ve svém důsledku (ať už chtěně nebo nechtěně) vymezují proti technickým, přírodovědným a lékařským fakultám, až by se mohlo zdát, že jsou jedinými přehlíženými a podfinancovanými. Částečně chápu, že jim trpělivost došla dříve, protože se nachází blíže prahovým hodnotám snesitelného. Nicméně bylo by fér k tomu připouštět i druhou půlku pravdy. Technické a přírodovědné směry jsou na tom sice v průměru objektivně zřejmě opravdu o něco lépe, ale… je potřeba se také ptát: Přináší naši akademici z „měkkých“ směrů ve srovnání s celosvětovými oborovými standardy (je mi jasné, že přímo srovnávat obory mezi sebou obecně nejde) podobně kvalitní a četné výsledky? A když už se argumentuje nízkými a „netržními“ platy akademiků a vyhrožuje se jejich odchody na lukrativnější místa mimo vysokoškolské ústavy, je na srovatelné úrovni je skutečná tržní hodnota, žádanost a personální nasycenost daných specializací?
Řeknu to navrdo: Odpověď na obojí zní – typicky nikoliv. Za prvé objektivní srovnání výstupů velké části oborů „měkkých“ věd v ČR s vyspělým světem dlouhodobě vyznívá tristně (i s přihlédnutím k specifikám výstupů daných oborů a jejich případné regionality), za druhé standardní absolvent filosofie nebo sociologie má mimo akademickou sféru typicky výrazně nižší tržní hodnotu než třeba absolvent elektrotechniky nebo chemie. Tak to bohužel je. Ostatně i sami autoři výzvy uvádí, že absolventi humanitních a společenskovědních fakult sice nemají problém s nezaměstnaností, nicméně 54% z nich končí ve státní správě a 9% v neziskovkách.
Na webu Hodina pravdy se dále píše: „Humanitní a společenské vědy může studovat každý, ne?“ – Nezlobte se na mě, milí autoři, ale skoro to vypadá tak, že opravdu může, a navíc propagujete tendence zacházet ještě dále tímto směrem. Ostatně copak nevidíte ten vlastní protimluv? Na jedné straně chcete, aby výhledově polovina populace měla terciární vzdělání, na straně druhé tvrdíte, že to „není pro každého“. Dobře, pro každého úplně ne, ale pro každého, kdo má byť jen průměrné schopnosti (viz Gaussova křivka). Opravdu chceme, aby naše VŠ měly takovou úroveň, že je mohou absolvovat průměrní nebo jen lehce nadprůměrní studenti? Nebo zavedene „dvoujúrovňové“ VŠ? Něco jako „bakalář A“ a „bakalář B“, po vzoru státních maturit? Nebo dále snížíme úroveň celého studia?
Nerad bych se nějak zásadněji vymezoval vůči „humíkům“, ostatně ve věci financování a podpory školství bojujeme za společnou věc, ale nějak jsem nepostřehl, že by tento paušální tlak na zvyšování počtu vysokoškoláků vycházel z řad zástupců „tvrdých“ oborů.
Pro podporu s tím souvisejícího tvrzení „Humanitní a společenskovědní vysoké školy (…) se řadí k institucím, které kladou na své studenty a studentky vysoké studijní nároky.“ pak autoři výzvy používají argument, že u Bc. přijímaček FF UK byla v roce 2021 úspěšnost 32%. Jak souvisí úspěšnost u přijímaček s náročností studia? A proč neberete v úvahu, že uchazeči si typicky podávají 2-3 přihlášky? Pokud něco, pak jako základna, od které lze odvozovat nějakou potenciální výběrovost, by měl sloužit nikoliv počet přihlášek, nýbrž velikost populace v dané věkové kategorii. To, že se na nějakou školu nebo obor hlásí spousta lidí může být snadno důsledkem toho, že tato škola nebo obor mají pověst malé obtížnosti, nemusí to odrážet pouze atraktivitu nebo selektivnost daného oboru, tudíž hodnocení dle procenta přijatých může vyznít přesně naopak. Jsou školy, kam se tradičně hlásí naopak poměrně málo studentů, jde však o výsledek preselekce již v rozhodování, zda danou školu nebo obor vůbec zkusit.
Když budu konkrétní a výše zmíněnou argumentaci otočím – na matematicko-fyzikální fakultě UK se za poslední roky poměr přijatých k počtu přihlášek pohybuje mezi cca 55-65% (jistou dobu se dokonce bralo bez přijímaček a nemělo to nějaký znatelný vliv na počet nastoupivších studentů). Na FEL ČVUT je to v poslední době okolo 60-70%, na VŠChT podobně okolo 70%. Jsou to tedy tím pádem školy, které „kladou na své studenty a studentky nízké studijní nároky“?
Další otázka „Není vás tam nějak moc?“ míří zřejmě na kritiku těch, kteří sice nevolají po rušení celých oborů nebo ústavů, ale mají třeba pocit, že jsou na měřítka naší republiky a vzhledem k jejich běžné produkci objemnější než by bylo žádoucí. Na tuto zjednodušenou formu společenské výtky však reagují autoři textu poněkud mimoběžně – průměrným počtem studentů na 1 pedagoga. A dokládají to opět na příkladu FF UK, kde je toto číslo 14,8, zatímco na 2. LF zhruba 8 a na MFF 6. Takže vlastně jako ten personálně nejnafouknutější z toho vychází matfyz a filosofických pedagogů je vlastně ještě málo… Je to samozřejmě možná a legitimní interpretace, ale bylo by fér připustit i druhou možnost – jestli naopak není příliš mnoho studentů filosofie. Tuto otázku ponechávám bez odpovědi, ale opět je na tom vidět, jak se dá čarovat s čísly, když zvolíte ten správný vztažný základ.
Celá samostatná stránka je pak věnovaná situaci doktorandů, kde se mimo jiné tvrdí: „Nejvýraznějším problémem doktorského studia jsou dlouhodobě nízká stipendia, která zdaleka neodpovídají platu lidí s ukončeným vysokoškolským vzděláním.“ Otázka je, proč by měl doktorand mít plat běžného zaměstnance s VŠ vzděláním? To píšu s plným vědomím toho, že vím, co obnáší život doktoranda ekvivalentní práci na (přinejmenším) plný úvazek za pár tisíc Kč (za mého studia na přelomu milénia to bylo okolo čtyř, což je ekvivalent zhruba dnešních 8 tisíc, současní prezenční doktorandi mají od státu 11250 Kč). Vždyť zároveň s tím, že spoustu práce odvádí, také studuje, zvyšuje svou budoucí hodnotu na trhu práce, využívá k tomu vybavení školy a má školitele, resp. i konzultanty, kteří se mu věnují atd. Přitom neplatí daně, minimálně do určitého věku může požívat různých studentských výhod a často dostává na svém kmenovém pracovišti souběžně částečný úvazek, typicky za tutéž pracovní / studijní náplň, nikoliv za práci navíc (tudíž vlastně úvazek fiktivní). Tím se dostane (v prezenčním studiu) na zhruba dvojnásobné částky než je prezentováno (navíc v čistém).
Stojí samozřejmě za úvahu v zákoně zrevidovat kritizovaný studentský status doktoranda (což se již děje), především s ohledem na nějaký přiměřený ekvivalent ochrany plynoucí z pracovně-právního vztahu, jak je navrhováno. Ostatně i ta stipendia by mohla být o něco vyšší (minimálně by se tak mohlo odlehčit rozpočtům jednotlivých pracovišť, která stipendia dofinancovávají výše zmíněnými úvazky), ale volat po nějakém postavení doktorandů na rovinu s běžnými zaměstnanci s VŠ kvalifikací považuji za nešťastné a, když to řeknu trochu expresivněji, nenažrané. Doktorand by měl tuto etapu svého života brát tak, že je ve fázi intenzivní investice do své osoby, kde investorem je zčásti on sám, ale z části i škola (a skrze ní stát). Na místě je tedy spíše kompromis, od kterého ale současná situace není (s výhledem na zamýšlené zvýšení stipendií na zhruba dvojnásobek, přidání valorizace, a legislativní úpravy VŠ zákona) až tak daleko.
Takže ačkoliv otevřeně podporuji apel na naši vládu, aby deklarované preference ve prospěch vzdělanosti přetavila v praktické kroky skutečně podporující vysoké školství a vědu v ČR, zároveň mě mrzí, že nevidím dostatek sebereflexe samotných akademiků a snahy přispět k řešení i z druhé strany.
PS: Pohled z jiných stran a úhlů je vždycky přínosný, takže budu rád, když případně do diskuse pod tímto textem přispějí i zástupci světa „měkkých“ oborů.
ětších průšvihů s plasty souvisí s těmi, které končí ve vodě a jsou tudíž daleko méně lokalizované (a tudíž kontrolovatelné a případně později zpracovatelné). V tomto už Čína zdaleka tak dobře nevychází (čínské řeky, v čele s Jang-c‘-ťiang, jsou suverénně největšími „dodavateli“ plastů do světových oceánů), o Indii, tichomoří a podobných přioceánských oblastech nemluvě.
Velmi postupně se tato celonárodní faleš a (v těch lepších případech) sebeklam začali odkrývat, což se navenek projevovalo nejen pozvolným návratem preferencí mnohých voličů ve prospěch levicových a nedemokratických stran, ale také stále častějšími názory jak „bylo za komančů líp“ a jak „by tohle komunisti nikdy nedopustili“. Takto k nám promlouvá hlas samozvaného tzv. slušného občana. Hlas člověka, který byl vždy vnitřně levicově naladěn, ale v porevoluční náladě se jednak za svou levicovost styděl (zřejmě dle zažitého zvyku z minulé doby, kdy byla jinakost a svoboda slova potlačována), druhak doufal, že ten nastupující „kapitalismus s lidskou tváří“ tak nějak strpí, když už to vypadá, že by mu z toho něco mohlo kápnout (ostatně tehdejší sliby Václava Klause o růstu platů se mnohým poslouchaly dobře). Člověka, který se chce mít co nejlépe, ale rád by, aby to za něj někdo jiný zařídil a aby ho přitom nevytrhával z „jistot“, na které cítí jakési nezadatelné právo a které je třeba uplatnit, i kdyby se kvůli tomu mělo brát těm, co „mají zbytečně moc“. Člověka, který chce hlavně mít svuj klid a nechce se zatežovat informacemi, přílišným premýšlením, ani tím, aby ho jiní nutili přemýšlet a informace si ověřovat. Člověk, který chce mít svůj klídeček i v mnoha jiných ohledech a různorodost a složitost současného světa ho spíše irituje, než inspiruje. Člověk, který ze své podstaty a podstaty svých výše zmíněných priorit má rád vůdce a diktátory, ač se bude navenek vždy raději prezentovat jako ryzí demokrat a zaštiťovat se „vůlí lidu“.
Tento druh mentality, volající po „klidu a pořádku“, není jen prostou pasivitou, kterou se mnozí členové tehdejší jediné „správné“ strany i tolerující nestraníci po devětaosmdesátém hájili a chlácholili. Alibistické věty „to ne my, to oni“ a „tenkrát se to tak muselo“ byly, a vlastně pořád jsou, slyšet až příliš často. I když odmyslíme tehdejší horlivost mnohých „obyčejných“ lidí a klasické zdánlivě nenápadné přisluhovačství, které si dnes málokdo přizná (jen co důvěrníků, referentů a „dobrovolníků“ jsme mívali…), tak už jen ona rezignace na vlastní kritický názor a na osobní zodpovědnost v zájmu pohodlí nebo osobního prospěchu je ve svém důsledku aktivní podporou a nikoliv jen pouhou tichou tolerancí stávajícího stavu. Je to jistý druh symbiózy, kdy vůdce potřebuje (alespoň zpočátku) své voliče a oni mají pocit, že potřebují jeho.
