Archiv autora: Bochi

Nechceme slevu zadarmo

Bochi Ze života , , , 0 komentářů
Nechceme slevu zadarmo

Byla jednou jedna instituce, která nebyla ani malá, ani veliká, ani chudá, ani bohatá. Pracovalo v ní nemálo chytrých hlav a vedení svou instituci spravovalo moudře a uvážlivě. Neméně uvážlivě zacházeli se svěřenými prostředky i její zaměstnanci, dobře vědouce, že měšec není bezedný a dukát jednou vydaný se sám od sebe nenavrací.

A protože právě oni nejlépe věděli, čeho jim k práci třeba jest, činívali věc prostě. Vyhledali, kde lze potřebný předmět poříditi nejlevněji, objednali jej, strážci měšce postoupili kupní list a nejpozději za několikero dnů mívali věc na stole. I bylo to sice prosté, leč účinné, praktické a rychlé.

Tu se však jednoho dne zamyslily moudré hlavy ještě moudřeji než obvykle, byvše k tomu ponouknuty panovníkovými rádci, a pojaly podezření, že milí zaměstnanci užívají přílišné svobody. Kdoví, pravily si, zda snad netratí peníze instituce lehkomyslně, ba trestuhodně více, než by musili. I usnesly se, že bude vyhlášen konkurs na Dvorního dodavatele, jenž bude v celém širém kraji nejlepší, nejspolehlivější a zajisté též nejlevnější. A co jest neméně důležité: bude náležitě pod dohledem. Rozhodnutí toto jevilo se správným a co více, panovníkovi rádci byli tuze spokojeni.

Seběhli se tedy dodavatelé ze všech stran a předháněli se ostošest ve slibech, sladkých řečech i cenách. Po dlouhém rokování byl jeden z nich moudrými hlavami vyvolen, smlouva slavnostně podepsána, pečetí opatřena a nový pořádek tak nastolen.

Jelikož milí zaměstnanci byli veskrze nátury trpělivé a chápavé, nevzpouzeli se nikterak, když si nyní na své zboží musili počkati řadu týdnů, ba někdy i měsíců. Smířili se také s tím, že vybírati smějí toliko z toho, co měl Dvorní dodavatel právě v zásobnici své, případně co byl ochoten milostivě dodati. Hřálo je totiž u srdce vědomí, že své instituci ušetřili nemalý peníz, za který ona mohla vykonati mnohé další dobro a dáti práci dalším lidem.

A tak se nákupní proces bohulibě rozkošatil. Do té doby nudný a přízemní vztah nakupující – dodavatel – strážce měšce obohacen byl o nákupního purkrabí, správní komoru, tajemnici moudrých hlav a několik nových opečetěných svitků, bez nichž by se žádné řádné hospodaření obejíti nemohlo. Za ušetřený dukát sice padly tři dukáty na provoz nového pořádku, leč považte, kolik dobra mohly ony dva dukáty navíc přinésti, nežli se ztratily v soukolí!

Avšak jak běžel čas, okolnosti se nemile zaonačily. A jistě nikoli vinou našeho Dvorního dodavatele, neboť ten byl přece vybrán řádně a moudře, počal tento své ceny poznenáhlu navyšovati. A navyšoval je tak dlouho, až nebyl nejlevnější nejen široko daleko, nýbrž ani úzko blízko.

Moudré hlavy, zvyklé důvěřovati řádu, jejž samy ustavily, toliko pokrčily rameny a smutně pronesly několik slov o těžké době, složité situaci na trhu a nutnosti postupovati systémově.

A co milí zaměstnanci? Ti dospěli záhy k poznání, že některé věci vlastně toliko nepotřebují. Že staré počítadlo může sloužiti ještě rok, dva, ba i celou věčnost. Že věci fungující jen občasně či věci charakteru jankovitého, vedou člověka k přirozené rozvaze. A že přístroje, postupně odcházející navzdory veškeré péči, nám smrtelníkům především připomínají pomíjivost všech pozemských jistot a statků.

S odstupem času tedy zajisté blahořečiti své instituci budou, že jim dopomohla k tak vzácnému zlomku moudrosti: totiž že nejlepší úspora jest ta, při níž se nakonec nepořídí ničeho.

Ondoň trucovitý

Bochi Ondoňologie , , , , 0 komentářů
Ondoň trucovitý

Ondoň trucovitý, latinsky isineum truculentum, je poměrně nově popsaný druh ondoně, který se vyznačuje nápadně infantilními reakcemi na jakýkoliv podnět připomínající omezení, pravidlo nebo doporučení. Jeho evoluce probíhala dlouhou dobu v těsném sousedství starších fosilních forem, zejména v okolí tzv. klausových nalezišť.

Výskyt: Nejčastěji se vyskytuje v Praze a okolí, obzvláště vyhledává přítomnost kamer mikrofonů a jiných audiovizuálních zařízení. Je schopen se neočekávaně zjevovat všude, kde se hovoří na téma „veřejný zájem“, „emise“, „omezení“, „regulace“ nebo „klimatická politika“. V období tzv. předvolebního tahu vytváří menší smečky zvané motokolonie (a sdružují se takto např. i s ondoni benzínovými, k nimž je váže bezmezná afinita). Tyto smečky se rituálně shlukují převážně kolem dopravních značek, parkovišť a komínů.

Popis: Tělo má uhlazené, na první pohled téměř s fyziognomií dospělce, avšak při bližším pozorování je patrné, že vnitřní kostra i chování zůstaly na úrovni prepubertálního stádia. Dosavadní výzkumy naznačují, že tato tzv. klausotropní neotenie je důsledkem nedokončené fáze oddělení od původního guruorganismu. Z téhož důvodu není zcela dovivinuta ani centrální nervová soustava – podstatnou část mozkové dutiny vyplňuje tzv. frackovitý podvěsek mozkový, determinující chování tohoto druhu.

Hlava ondoně trucovitého je uzpůsobena k prudkému zavrtění při každé zmínce o pravidlech. Dolní pysk je evolučně vyvinut k našpulení a mimika obličeje k výrazným uraženým nebo ironickým grimasám. Jeho zvukový projev lze připodobnit ke kombinaci poštěkávání ratlíka a kňučení opuštěného štěněte čivavy.

Potrava: Živí se primárně pocitem, že mu někdo něco bere. Za nejvýživnější potravu považuje zákazy, návrhy zákazů, náznaky zákazů a také záležitosti, které zákazem nejsou, ale po dostatečně uraženém výkladu by se tak daly chápat. V nouzi přežije i na větě „už si dneska jeden nemůže ani…“, kterou dokáže doplnit libovolným dodatkem od cigarety, přes jmenování ministra až po atmosférický osmiválec.

Jako doplněk stravy pravidelně užívá silný vývar z květů narcisů, přesto (nebo možmá práve proto) že má na něj halucinogenní účinky.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň trucovitý má morbidně zbytnělé ego, zakrývající hluboký pocit méněcennosti a mimořádně vyvinutý trucreflex. Ten se spouští automaticky, bez účasti vyšších mozkových funkcí, jakmile okolní svět naznačí, že individuální libůstka jedince tohoto druhu nemusí být zároveň nejvyšší formou civilizačního práva. Vývojová linie ondoně trucovitého patrně ustrnula ve fázi, kdy mládě pochopí význam slova „ne“, nicméně není schopno přijmout, že by se mohlo vztahovat i na něj.

Zvláštním rozpoznávacím znakem je schopnost vydávat vzdor za argument. Narazí-li tento ondoň na pravidlo, odborný konsensus, emisní limit, klimatickou politiku, stanovisko prezidenta nebo prostou institucionální překážku, nezabývá se jeho smyslem, nýbrž tím, zda ji lze dostatečně nahlas odmítnout. Místo polemiky pak předvádí rituální odmlouvání: čím vážnější téma, tím sveřepější našpulení pysku a kroucení hlavou.

Jeho případná argumentace probíhá ve třech základních stadiích. V prvním stadiu tvrdí, že žádný problém neexistuje. Ve druhém stadiu připouští, že problém možná existuje, ale rozhodně za něj nemůže on. Ve třetím stadiu prohlásí, že i kdyby za něj mohl, nikdo mu nebude říkat, co má dělat.

Rozmnožování: Je bezpohlavní, rozmnožuje se především opakováním křivdy. Reprodukční rituál probíhá tak, že jeden exemplář splňující znaky pohlavní zralosti pronese větu typu „oni nám chtějí zakázat XXX“ a během několika minut se z blízkého okolí vylíhnou další exempláře v larválním stádiu, které sice neznají podstatu vyřčené záležitosti, ale zato ji velmi striktně odmítají.

Mláďata se následně učí nápodobou. Nejprve odmítají zeleninu, později cyklopruhy a v období formální dospělosti pak povyšují odmítání na smysl svého života.

Ostatní: Přirozeným nepřítelem ondoně trucovitého není elektromobilita, jak se dříve soudilo, nýbrž přítomnost dospělých jedinců jiných druhů, se kterými není schopen efektivní komunikace.

V jedné z raných studií tohoto dlouho neznámého druhu byla formulována hypotéza, že ondoň trucovitý disponuje schopností ve velmi krátké době (do 24 hodin) ovlivnit globální klima. Pozdější výzkum odhalil, že se jednalo o vědecký podvrh.

Ondoň benzínový

Bochi Ondoňologie , , , , 0 komentářů
Ondoň benzínový

Ondoň benzínový, latinsky isineum octanum, je nápadný, hlučný a velmi sebevědomý druh ondoně se silným syndromem rasové i jiné nařazenosti, který byl původně považován za nepříliš užitečný dopravní prostředek. Až podrobnější výzkum ukázal, že se jedná o živočicha s výrazně specifickou fiziologií a projevy.

Výskyt: Vyskytuje se především v blízkosti rychlých vozidel, fotografických objektivů, internetových komentářů a všeho, co se výrazně leskne, případně voní po fosilních palivech nebo výfukových zplodinách. V současné době – z vědci dosud neodhalených důvodů – obývá hustý zelený biotop, ze kterého vytěsnil původní červený druh. Jeho přirozenými místy výskytu jsou také garáže, moštárny, sociální sítě a před nedávnou dobou také Evropský parlament, kde však působil poněkud invazivně, zejména pokud se v okolí projednávaly emisní normy.

Popis: Tělo je aerodynamické, povrch petrolejové barvy výrazně leštěný. V případě potřeby umocňuje aerodynamický účinek předpažením napnuté pravé přední končetiny. Hlava bývá natočena tak, aby na ni dopadalo co nejvíce světla. Srst se nevyskytuje, byla evolučně nahrazena hladkou povrchovou úpravou, po které vše snadno sklouzne nebo steče.

V hranatém kosterním celku je sice přítomna i páteř, ale některé výzkumné týmy se dosud přou, zda jde o páteř biologickou, nebo pouze o designový doplněk, tudíž tento druh není řazen mezi obratlovce. Při pohybu vydává hluboké dunivé zvuky, jejichž informační hodnota je nízká, ale akustický dojem vyvolává značný.

Potrava: Živí se vysokooktanovým benzínem a nejlépe se mu dýchá v mediálním prostoru. Svou psychickou rovnováhu čerpá z pozorností jiných živočišných druhů a z obdivu primitivnějších vývojových stádií samiček i samečků druhu homo sapiens. V zajetí přijímá také lajky, sdílení a naaranžované fotografie s naleštěnými vozy.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň benzínový je mistrem stádního rituálu zvaného „průjezd středem“. Tento rituál spočívá v pomalém objevení se na scéně, krátkém zrychlení neočekávaným směrem, hlasitém zavrčení a následném očekávání, že ostatní živočichové spontánně uznají jeho dominanci. Dle dlouhodobých pozorování však tato strategie nebývá příliš úspěšná.

Je také nedostižným mistrem výmluv. Je např. schopen jinému ondoňovi ukrást červené jablko a když je následně přistižen při jeho konzumaci, s vážným výrazem tvrdí, že je to jeho vlastní žlutá hruška, kterých má ve své noře plný košík, aby se pak o týden později dušoval, že ovoce nikdy v životě nejedl, protože je výhradní masožravec (jak každý přeci musí vědět). Následující den prohlásí, že i kdyby to náhodou bylo jablko někoho jiného, svým hrdinským činem dotyčného zachránil před smrtí přežráním.

Jeho nervová soustava je velmi citlivá na slova „zelená“, „emise“, „veřejná doprava“ a „společná pravidla“. Při jejich zaslechnutí se mu rozšíří zorničky, zrychlí tep a začne produkovat obranné toxické výpary.

Rozmnožování: Probíhá metamorfózou prostřednictvím sociálních sítí a spřátelených médií, kde samec tohoto druhu vypouští do okolí vizuálně výrazné signály. Ty jsou následně přebírány zárodky (ty se zřejmě samovolně oddělují jako nejnižší frakce při zpracování ropy), kteří dosud nevlastní samostatné teritorium, ale již mají utvořen názor na jeho minimální objem. Tyto signály nové jedince vývojově formují, málokdy se však dožijí skutečné dospělosti.

Ostatní: V odborné literatuře se vedou spory, zda ondoň benzínový patří mezi společenské, tažné nebo dekorační druhy. Nejnovější výzkumy připouštějí možnost, že jde vývojově o gigantickou formu přechodného článku mezi poloparazitem a parazitem.

Ondoň prostolidový

Bochi Ondoňologie , 0 komentářů
Ondoň prostolidový

Ondoň prostolidový, latinsky isineum pitomium, je mimořádně hlasitý a neužitečný druh ondoně, který se vyznačuje schopností opakovat jednoduché zvuky tak dlouho, dokud část okolí (typicky ta mentálně nesmělá) nezačne nabývat dojmu, že jde o myšlenku.

Výskyt: Jde o zavlečený silně invazivní druh. Původní zemí výskytu bylo Japonsko, kde měl velmi omezenou možnost šíření a lokalizoval se jako endemický druh v oblastech rumišť, skládek a popelnic. V současné době je k nalezení v Evropě a jeho nejhojnější výskyt byl zaznamenán na náměstích, v televizních studiích a v místech veřejných diskusí. Jako vábnička, po které se vždy brzy objeví, na něj působí slova či sousloví „migrace“, „Brusel“, „dávky“, „pomoc napadenému“, „referendum“ a „obyčejní lidé“. Jeho teritoriální nároky jsou značné, přestože umí tuto svou tendenci maskovat za snahu, že pouze hájí teritorium ostatních.

Popis: Tělo je kompaktní, se silně vyvinutým hlasovým vakem, který je nejdůležitějším orgánem tohoto druhu a u některých jedinců jeho tkáň přebírá větší část funkcionalit mozku. Oči s panoramatickým viděním jsou uzpůsobeny k vyhledávání nejbližších kamer a mikrofonů. Ústa a hlasový orgán mají zvláštní stavbu umožňující produkci několika úderných hesel současně, aniž by mezi nimi musela existovat logická souvislost.

Potrava: Jde v zásadě o mrchožrouta. Živí se strachem, resentimentem, nejasným pocitem ohrožení a lacinými recepty na složité problémy. V posledních letech se mu nebývale daří, neboť ve svém okolí nalézá poměrně velké množství této potravy. V nouzi požírá také petiční listiny a státní příspěvky.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň prostolidový je vybaven unikátním adaptivním mechanismem: jakmile narazí na problém, který nelze vyřešit jednou větou, okamžitě jej přemění na otázku, zda se k němu má vyjádřit lid. Tím se vyhne nutnosti problém chápat, či dokonce řešit.

V slovní interakci s dalšími jedinci využívá ochrannou techniku tzv. intelektuální mimikry.Ta spočívá v tom, že svou argumentační prázdnotu vyplňuje kromě chorobného blábolení šustěním štosu potištěných papírů, které za tímto účelem neustále nosí s sebou.

Jakožto mistr v předstírání je také schopen vytvářet iluzi, že mluví jménem většiny, a to i v situaci, kdy právě stojí v koutě a mumlá si sám pro sebe.

Rozmnožování: Rozmnožuje se především pučením z jednoduchých sloganů. Jeden slogan dá vzniknout dalšímu, ten dalším třem a po několika generacích exponenciálně vzniká celé hnutí. Mláďata jsou zpočátku nerozlišitelná, neboť všechna vydávají stejný kolektivní zvuk a odívají se do stejné modro-červeno-bílé trikolóry. Většina jedinců si pak svou nerozlišitelnost zachová i v dospělosti, jejich společným rozlišovacím fyziologickým znakem nicméně bývá počet zubů ne větší než 7.

Ostatní: Při dlouhodobém pozorování bylo zjištěno, že ondoň prostolidový nepoužívá jím oblíbené referendum jako nástroj rozhodování, ale pouze jako bičík k pohybu v mediálním prostředí, kde se mu obecně daří nejvíce.

Ze své původní domoviny a přirozeného habitatu, si přinesl svou zálibu ve válcových odpadních nádobách. Ta se projevuje tím, že si vytváří hnízda ve tvaru několika propojených popelnic, v nichž se cítí nejpřirozeněji.

Cibulová matematika realiťáků

Bochi Ze života , , , 0 komentářů
Cibulová matematika realiťáků

Znáte to a (pokud si sáhnete do svědomí) možná jste to už sami někdy použili, když jste chtěli svým tvrzením dodat sílu a čísla vyznívala měně přesvědčivě, než byste si přáli. Jedním z argumentačních faulů při nějaké kvantitativní interpretaci totiž může být to, že v rámci intervalů neurčitosti nějakých hodnot využijete cíleně u každé hodnoty vždy ten extrém, který více vyhovuje účelu argumentace. Tato neurčitost může být dána přirozeným rozptylem dostupných údajů, zaokrouhlením, nejasným časovým určením v čase se měnící hodnoty apod. Následkem kumulativního efektu pak „nenápadně“ dojdete k číslu, které se může od střední hodnoty značně lišit.

Jak známo, mezi mistry překrucování a lakování narůžovo patří (samozřejmě kromě politiků a šmejdských prodejců dek, hrnců a homeopatik) realitní makléři. Však to asi znáte i z vlastní zkušenosti: „V centru“ znamená ve sktečnsoti „s výhledem na centrum“, zatímco „v širším centru“ je většinou „na periferii“. Když je něco „v dosahu 10 minut“, pak pouze autem v noci mimo špičku, k „občanské vybavenosti“ postačí již jedna vietnamská večerka na druhém konci sídliště a výdejní boxy Zásilkovny o tři bloky dál. „Útulný“ byt je eufemismus pro byt malý, a když už je „prostorný“, pak to znamená, že má tak špatnou dispozici, že disponuje spoustou nevyužitelných zákoutí a chodbiček. „Netradiční dispozice“ je oblíbený výraz, jehož jediným účelem je lákavě pojmenovat zfušovanou rekonstrukci. „Příjemné městské bydlení v dosahu přírody“ je pak často omšelá bytovka na kraji industriální zóny, stojící na brownfieldu s pár nevzhlednými náletovými stromy.

Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouhou. Mé oko matfyzáka však před pár dny obzvláště zaujal leták jedné nejmenované realitní společnosti, mimo jiné konstatující, že nájmy v ČR se začínají blížit polovině průměrného platu. O den později se pak dokonce na Seznamu objevil PR článek s titulkem stejného znění. K obojímu byl pro větší názornost přiložen jednoduchý koláčový graf s oranžovou výsečí „40%“ a s údaji „16500 Kč“ a „43967 Kč“ v jednotlivých sektorech koláče.

Ledabylý čtenář by tuto informaci mohl vzít tak, jak je podána, a případně se mimoděk podílet na jeho dalším šíření nebo jím dokonce podmiňovat nějaké své rozhodnutí ohledně řešení otázky bydlení. Skutečnost je však o něco méně dramatická, než hlásá titulek, jehož cílem je rozpohybovat realitní kšefty.

Tak zaprvé – ohledně termínu „blížit se k něčemu“ (resp. zde ještě mírně emotivnější „šplhat“, sugerující směr nahoru), v demagogické rétorice velmi oblíbeného. Ve skutečnosti vyjadřuje pouze trend, tj. směr změny (matematik by řekl: znaménko derivace 🙂 ), tedy nikoliv skutečnou míru blízkosti nějaké hodnoty, ani rychlost její změny. V obecném jazyce však bývá často chápán jako již téměř rovnost s referenční hodnotou. Což je počertu rafinované, protože to můžete s touto konotací použít třeba v reklamě, beze strachu, že by byl takový výrok věcně napadnutelný.

Za druhé, proč nezaokrouhlit, když se výsledek posune kýženým směrem, že? Napsat do grafu číslo 37,5 nebo 38 by nebylo o nic méně pochopitelné, ale 40 je prostě víc. A víc je lepšejší, to se ví. V drobnějším textu pod grafem je sice „téměř 40%“, ale když měl grafik to číslo 38 přenést do grafu, nějak se mu u toho asi zkroutila ruka… Prostě to nešlo.

Za třetí, číslo týkající se průměrného příjmu je použito za minulý rok. Aktuální čísla jsou samozřejmě o něco větší, dle ČSÚ je nominální meziroční nárůst průměrné mzdy letos zatím úrovni zhruba 5%. To by nám dalo k uváděnému průměrmému nájemnému skutečný poměr necelých 36%.

No a nakonec, když tedy už máme takové hezké číslo, čtyřicet… to je skoro padesát a padesát procent, to je, vážení, půlka jako vyšitá. A šup s tím do titulků!

Ono by tedy bývalo bylo mnohem bližší pravdě napsat „zhruba třetina“, ale zadání marketérů holt znělo jasně.

Ondoň přitakávač

Bochi Ondoňologie , , 0 komentářů
Ondoň přitakávač

Ondoň přitakávač, latinsky isineum assentator, je zdánlivě mírumilovný druh, jehož potenciální nebezpečnost spočívá v behaviorální submisivitě vůči jiným druhům ondoňů a s tím spojenou absencí pocitu zadpovědnosti za cokoliv..

Výskyt: Není vázán na žádný konkrétní biotop (byl spatřen v akademických i firemních objektech, politicky exponovaných prostorech atd.), specifickým prvkem jeho výskytu je, že obývá blízké okolí vůdců ondoních smeček. Žije vždy v těsné symbióze s nějakým větším a dominantnějším druhem (specimen dominans, v poslední době především ondoněm krysoprasím) od něhož se vzdaluje jen naprosto výjimečně. Zoologové tento submisivní typ vztahu označují jako syndroma rectoproximitatis.

Popis: Dorůstá velikosti běžného ondoně, avšak nechodí vzpřímeně a tak působí výrazně menší. Vykazuje několik pozoruhodných anatomických zvláštností. Jeho obratle jsou spojeny mimořádně pružnými chrupavkami s minimálním obsahem pevných minerálů, které v případě krku umožňují vysokofrekvenční kývání hlavou bez známek únavy. V případě páteře pak umožňují zaujmout téměř libovolný tvar. Tento znak, známý jako vertebra flexibilis maximus, spolu s hladce šupinatou kúží pokrytou vrstvou slizu dovoluje jedinci přizpůsobit se tvarově i velmi úzkým otvorům bez patrné námahy.

Výraz obličeje bývá trvale vážný, s výrazně pokleslými tvářemi a žadonivým pohledem, což slouží tomuto tvoru jako účinná pasivní ochrana při pobytu mezi jinými ondoni, kteří ho díky tomu mylně považují za neškodného.

Potrava: Ačkoliv se tento druh v minulosti snažil přežívat mimo jiné i na kmenových buńkách a vykazoval při obstarávání potravy chování podobné hyenám, ve své přirozenosti je fakultativním koprofágem potravinového i myšlenkového traktu svého aktuálního speciminis dominantis. Konzumuje převážně již jednou jím natrávenou stravu i názory, které následně značně rozmělňuje a ve výrazně větším objemu opět vylučuje s mimořádnou chrlivostí (nejraději na veřejnosti).

Čerstvou potravu přijímá jen naprosto výjimečně a často ji po krátkém zpracování vyvrhuje. Experimentálně bylo prokázáno, že opakované podávání konkrétních čistých potravin nebo faktů z ověřitelných zdrojů vede u jedince tohoto druhu k značnému neklidu a snaze rychle změnit krmi či téma.

Základní rysy a schopnosti: Nejnápadnější vlastností je rezonanční synchronizace. Jakmile dominantní jedinec změní směr nebo názor, ondoň přitakávač provede během krátkého okamžiku stejnou změnu, často vedoucí ke kompletnímu přeladění celé argumentační soustavy. Přitom nevykazuje známky zmatení ani v případě, že nový postoj odporuje postoji předchozímu.

Další charakteristickou schopností je retroaktivní predikce. Tento ondoň dokáže velmi přesvědčivě vysvětlit, že přesně to, co se právě stalo, bylo od začátku jeho plánem. Starší výroky přitom považuje pouze za vývojové stadium současného názoru, bez ohledu na jejich konzistentnost. Při ohrožení aktivuje obranný reflex amnésia selectiva, během něhož zcela přestává rozpoznávat vlastní dřívější výroky. Obě tyto vlastnosti účinně adaptoval od ondoně krysoprasího, který je sám ovládá dokonale.

Rozmnožování: Mláďata se líhnou z náhodně kladených šupinatých vajec jako názorově neutrální. Teprve po vytvoření vazby na dospělého dominantního jedince si osvojují jeho slovník, gesta i argumentaci. Tento proces bývá překvapivě rychlý.

Ostatní: Ve volné přírodě se téměř nikdy nevyskytuje samostatně. Pokud je dlouhodobě oddělen od svého vůdčího hostitele, stává se neklidným, bezcílně bloudí a vydává zmatené zvuky vzdáleně připomínající samostatný názor. Tento stav však bývá pouze přechodný a po nalezení nového dominantního jedince rychle odezní.

Byla u něj zaznamenána nejvyšší kadence prázdných vět v celé živočišné říši.

Hodina polopravdy

Bochi Politika a věci veřejné, Věda a technika , , , , , 0 komentářů
Hodina polopravdy

Iniciativa Hodina pravdy reprezentuje vyučující a studující humanitních a společenských oborů, kterým vadí dlouhodobé ústrky, kterým musí čelit ze strany státu i veřejnosti. Nejpalčivějšími faktory pak jsou chronické podfinancování vysokého školství a obecně nízká podpora státu s absencí dlouhodobé vize.

Další z veřejných protestů tohoto hnutí se chystá na příští pondělí pod hlavičkou „Kolaps systému“ a k této akci se již deklaratorně přidaly i další fakulty a obory, včetně těch z oblasti „tvrdých věd“ (včetně „mého“ matfyzu) s poukazem na to, že ani na těchto směrech není situace zrovna růžová a je výhledově neudržitelná. S hlavními tezemi akce souzním a vyjádřil jsem svou podporu i prostřednictvím formuláře na webu iniciativy.

Nicméně abychom pouze nehasili požár přistavením většího počtu stříkaček, není při této příležitosti od věci vyzvat i k důkladnějšímu pohledu zevnitř. Naše vysoké školství obecně, a zmíněné „měkké obory“ (humanitní a společenskovědní) speciálně, na tom opravdu nejsou růžově. Vládní politici a zákonodárci navzdory neustále deklarované snaze o výraznější přesun ke znalostní ekonomice a zvyšování přidané hodnoty pracovní síly tuto snahu příliš neproměňují v činy – ani rozpočtově, ani systémově, ani legislativně.

Na druhou stranu je zcela legitimní i žádoucí zároveň s tlakem na vyšší podporu analyzovat efektivnost současného systému vysokého školství, výzkumu a vědy. A tady mám dojem, že si akademici často nedokáží nalít čistého vína. Prošel jsem si texty na webu iniciativy Hodina pravdy a bohužel v boji za jinak správnou věc se dopouští větších či menších argumentačních faulů, demagogií a polopravd.

Nemám v úmyslu polemizovat s první otázkou „Proč potřebujeme humanitní a sociální vědy“. V tomhle ohledu sám často humanitní a sociální obory a instituce bráním proti laciným a paušalizujícím hospodským výkřikům, že by se všechny tyhle „zbytečné“ ústavy a vědátoři měli zrušit, když stejně „díky nim nebude chleba levnější“. Zpochybňování přínosu humanitních a sociálních věd jako takových je krátkozraké a může být ve svém důsledku kulturně a společensky zničující.

Ale když půjdeme trochu více k jádru věci a od ideového pohledu se přesuneme více k tomu pragmatickému a organizačnímu, i já mám silný dojem, že prostoru pro systémovou optimalizaci je tu poměrně dost. Takové snahy však dlouhodobě naráží na sebezáchovné pudy dotčených osob a pracovišť, které pak mívají tendenci se uzavírat do vlastních ulit, budovat si vnitřní měřítka kvality a následně přesvědčovat o vlastní potřebnosti a důležitosti nejen své okolí, ale vlastně i sebe sama. Nahrává tomu i to, že naše vlády a příslušné orgány (např. akreditační) se z obavy o nařčení z narušování akademických svobod bojí do tohoto tématu zásadněji tnout.

Vycházejme z toho, že rozložení talentů, inteligence a oborové preference (v širším slova smyslu měkkých / tvrdých věd, nikoliv v detailu konkrétních oborů) se ve společnosti v čase nijak podstatně nemění. Jisté srovnávací indikátory kvality pak mohou poskytnout následující kvantitativní skutečnosti týkající se ČR (většina údajů vychází ze zpráv ČSÚ):

  • Relativní počet studentů technických a přírodovědných oborů (STEM) vůči všem VŠ oborům klesl za posledních 20 let ze zhruba 42% k 30 procentům. Zatímco studentů z první zmíněné skupiny (technika) ubylo, studentů humanitních a společenských věd a oborů v oblasti obchodu, administrativy a práva příbylo zhruba 60%, navzdory klesající populační křivce v typické věkové skupině vysokoškoláků.
    To může být důsledkem posunu preferencí uchazečů směrem k humanitním a společenskovědním oborům (zčásti způsobené de facto vynuceným nárůstem počtu bakalářů v důsledku novely služebního zákona), ale také to může, alespoň částečně, svědčit o změkčování kritérií těchto oborů ve srovnání s technickými a přírodovědnými.
  • Naprostá většina (cca 95%) za poslední 3 dekády vzniklých soukromých VŠ je z domény humanitní a společenskovědní. Z celkového počtu studentů oborů z oblastí obchod, administrativa, právo a služby za poslední roky více než 70% absorbovaly soukromé VŠ (u přírodovědných čistá nula).
  • Přitom mezi VŠ zralými na zrušení nebo už zrušenými, školami mizerné kvality, nebo těmi, kde byla zjištěna pochybení v praktikách okolo udělování titulů, byly z „měkkých“ oborů prakticky všechny. Jak to, že je tak relativně snadné a lukrativní zakládat školy právě tohoto typu? Toto je samozřejmě výtka spíše směrem k státnímu aparátu, který do určité míry rezignoval na dohled v této věci, než k „humíkům“ (to není myšleno pejorativně, sami si tak říkají) samotným, působícím na „tradičních“ školách a ústavech.

Svými protesty a veřejnými vystoupeními z poslední doby se zástupci humanitních směrů ve svém důsledku (ať už chtěně nebo nechtěně) vymezují proti technickým, přírodovědným a lékařským fakultám, až by se mohlo zdát, že jsou jedinými přehlíženými a podfinancovanými. Částečně chápu, že jim trpělivost došla dříve, protože se nachází blíže prahovým hodnotám snesitelného. Nicméně bylo by fér k tomu připouštět i druhou půlku pravdy. Technické a přírodovědné směry jsou na tom sice v průměru objektivně zřejmě opravdu o něco lépe, ale… je potřeba se také ptát: Přináší naši akademici z „měkkých“ směrů ve srovnání s celosvětovými oborovými standardy (je mi jasné, že přímo srovnávat obory mezi sebou obecně nejde) podobně kvalitní a četné výsledky? A když už se argumentuje nízkými a „netržními“ platy akademiků a vyhrožuje se jejich odchody na lukrativnější místa mimo vysokoškolské ústavy, je skutečná tržní hodnota, žádanost a personální nasycenost daných specializací na srovatelné úrovni s těmi technickými a přírodovědnými?

Řeknu to navrdo: Odpověď na obojí zní – typicky nikoliv. Za prvé objektivní srovnání výstupů velké části oborů „měkkých“ věd v ČR s vyspělým světem dlouhodobě vyznívá tristně (i s přihlédnutím k specifikám výstupů daných oborů a jejich případné regionality), za druhé standardní absolvent filosofie nebo sociologie má mimo akademickou sféru typicky výrazně nižší tržní hodnotu než třeba absolvent elektrotechniky nebo chemie. Tak to bohužel je. Ostatně i sami autoři výzvy uvádí, že absolventi humanitních a společenskovědních fakult sice nemají problém s nezaměstnaností, nicméně 54% z nich končí ve státní správě a 9% v neziskovkách.

Na webu Hodina pravdy se dále píše: „Humanitní a společenské vědy může studovat každý, ne?“ – Nezlobte se na mě, milí autoři, ale skoro to vypadá tak, že opravdu může, a navíc propagujete tendence zacházet ještě dále tímto směrem. Ostatně copak nevidíte ten vlastní protimluv? Na jedné straně chcete, aby výhledově polovina populace měla terciární vzdělání, na straně druhé tvrdíte, že to „není pro každého“. Dobře, pro každého úplně ne, ale pro každého, kdo má byť jen průměrné schopnosti (viz Gaussova křivka). Opravdu chceme, aby naše VŠ měly takovou úroveň, že je mohou absolvovat průměrní nebo jen lehce nadprůměrní studenti? Nebo zavedene „dvoujúrovňové“ VŠ? Něco jako „bakalář A“ a „bakalář B“, po vzoru státních maturit? Nebo dále snížíme úroveň celého studia?

Nerad bych se nějak zásadněji vymezoval vůči „humíkům“, ostatně ve věci financování a podpory školství bojujeme za společnou věc, ale nějak jsem nepostřehl, že by tento paušální tlak na zvyšování počtu vysokoškoláků vycházel z řad zástupců STEM oborů.

Pro podporu s tím souvisejícího tvrzení „Humanitní a společenskovědní vysoké školy (…) se řadí k institucím, které kladou na své studenty a studentky vysoké studijní nároky.“ pak autoři výzvy používají argument, že u Bc. přijímaček FF UK byla v roce 2021 úspěšnost 32%. Jak souvisí úspěšnost u přijímaček s náročností studia? A proč neberete v úvahu, že uchazeči si typicky podávají 2-3 přihlášky? Pokud něco, pak jako základna, od které lze odvozovat nějakou potenciální výběrovost, by měl sloužit nikoliv počet přihlášek, nýbrž velikost populace v dané věkové kategorii. To, že se na nějakou školu nebo obor hlásí spousta lidí může být snadno důsledkem toho, že tato škola nebo obor mají pověst malé obtížnosti, nemusí to odrážet pouze atraktivitu nebo selektivnost daného oboru, tudíž hodnocení dle procenta přijatých může vyznít přesně naopak. Jsou školy, kam se tradičně hlásí naopak poměrně málo studentů, jde však o výsledek preselekce již v rozhodování, zda danou školu nebo obor vůbec zkusit.

Když budu konkrétní a výše zmíněnou argumentaci otočím – na matematicko-fyzikální fakultě UK se za poslední roky poměr přijatých k počtu přihlášek pohybuje mezi cca 55-65% (jistou dobu se dokonce bralo bez přijímaček a nemělo to nějaký znatelný vliv na počet nastoupivších studentů). Na FEL ČVUT je to v poslední době okolo 60-70%, na VŠChT podobně okolo 70%. Jsou to tedy tím pádem školy, které „kladou na své studenty a studentky nízké studijní nároky“?

Další otázka „Není vás tam nějak moc?“ míří zřejmě na kritiku těch, kteří sice nevolají po rušení celých oborů nebo ústavů, ale mají třeba pocit, že jsou na měřítka naší republiky a vzhledem k jejich běžné produkci objemnější než by bylo žádoucí. Na tuto zjednodušenou formu společenské výtky však reagují autoři textu poněkud mimoběžně – průměrným počtem studentů na 1 pedagoga. A dokládají to opět na příkladu FF UK, kde je toto číslo 14,8, zatímco na 2. LF zhruba 8 a na MFF 6. Takže vlastně jako ten personálně nejnafouknutější z toho vychází matfyz a filosofických pedagogů je vlastně ještě málo… Je to samozřejmě možná a legitimní interpretace, ale bylo by fér připustit i druhou možnost – jestli naopak není příliš mnoho studentů filosofie. Tuto otázku ponechávám bez odpovědi, ale opět je na tom vidět, jak se dá čarovat s čísly, když zvolíte ten správný vztažný základ.

Celá samostatná stránka je pak věnovaná situaci doktorandů, kde se mimo jiné tvrdí: „Nejvýraznějším problémem doktorského studia jsou dlouhodobě nízká stipendia, která zdaleka neodpovídají platu lidí s ukončeným vysokoškolským vzděláním.“ Otázka je, proč by měl doktorand mít plat běžného zaměstnance s VŠ vzděláním? To píšu s plným vědomím toho, že vím, co obnáší život doktoranda ekvivalentní práci na (přinejmenším) plný úvazek za pár tisíc Kč (za mého studia na přelomu milénia to bylo okolo čtyř, což je ekvivalent zhruba dnešních 8 tisíc, současní prezenční doktorandi mají od státu 11250 Kč). Vždyť zároveň s tím, že spoustu práce odvádí, také studuje, zvyšuje svou budoucí hodnotu na trhu práce, využívá k tomu vybavení školy a má školitele, resp. i konzultanty, kteří se mu věnují atd. Přitom neplatí daně, minimálně do určitého věku může požívat různých studentských výhod a často dostává na svém kmenovém pracovišti souběžně částečný úvazek, typicky za tutéž pracovní / studijní náplň, nikoliv za práci navíc (tudíž vlastně úvazek fiktivní). Tím se dostane (v prezenčním studiu) na zhruba dvojnásobné částky než je prezentováno (navíc v čistém).

Stojí samozřejmě za úvahu v zákoně zrevidovat kritizovaný studentský status doktoranda (což se již děje), především s ohledem na nějaký přiměřený ekvivalent ochrany plynoucí z pracovně-právního vztahu, jak je navrhováno. Ostatně i ta stipendia by mohla být o něco vyšší (minimálně by se tak mohlo odlehčit rozpočtům jednotlivých pracovišť, která stipendia dofinancovávají výše zmíněnými úvazky), ale volat po nějakém postavení doktorandů na rovinu s běžnými zaměstnanci s VŠ kvalifikací považuji za nešťastné a, když to řeknu trochu expresivněji, nenažrané. Doktorand by měl tuto etapu svého života brát tak, že je ve fázi intenzivní investice do své osoby, kde investorem je zčásti on sám, ale z části i škola (a skrze ní stát). Na místě je tedy spíše kompromis, od kterého ale současná situace není (s výhledem na zamýšlené zvýšení stipendií na zhruba dvojnásobek, přidání valorizace, a legislativní úpravy VŠ zákona) až tak daleko.

Takže ačkoliv otevřeně podporuji apel na naši vládu, aby deklarované preference ve prospěch vzdělanosti přetavila v praktické kroky skutečně podporující vysoké školství a vědu v ČR, zároveň mě mrzí, že nevidím dostatek sebereflexe samotných akademiků a snahy přispět k řešení i z druhé strany.

PS: Pohled z jiných stran a úhlů je vždycky přínosný, takže budu rád, když případně do diskuse pod tímto textem přispějí i zástupci světa „měkkých“ oborů.