Velká krize amerického úvěrového trhu a související burzovní propad se postupně rozšířil do celého civilizovaného světa a svoje černé pondělí dnes prožila i pražská burza. Americký kongres a prezidentský úřad schválily obří finanční injekci na záchranu situace ve výši stovek miliard dolarů. Je to správný postup?
Základy současné krize byly zřejmě položeny už roku 1999 zrušením části Glass-Steagall Act (Banking Act), které podepsal tehdejší americký prezident Bill Clinton. Tento zákon byl reakcí na velkou ekonomickou krizi třicátých let 20. století – prostřednictvím nově založené FDIC (Federal Deposit Insurance Corporation) zaručoval určitou úroveň zajištění financí, omezoval možnou míru spekulací a mimo jiné zakazoval, aby bankovní společnosti mohly zároveň být vlastníky dalších finačních institucí. Poskytování kreditu (půjčování) a zároveň využívání téhož kreditu k vlastním investicím je totiž jasným střetem zájmů. Díky tomu mohly vzniknout podivné molochy jako třeba finační propletenec Citigroup a objemy investičních fondů a (především) hypotéčních úvěrů během pár let prudce narostly. Příliš mnoho peněz se stalo fiktivními a jejich domnělá hodnota se začala vzdalovat realitě. Díky podpoře federální politiky USA (především prostřednictvím Community Reinvesment Act, který tlačil banky do podpory nízkopříjmových skupin) se stala hypotéka dostupná desítkám miliónů lidí, kteří na ni v podstatě neměli a za normálních volno-tržních podmínek by ji nikdy nedostali, čímž se miliardy dolarů investic stávaly vysoce rizikovými.
Hypotéční domek z karet spadl koncem letošního léta. Položilo to nejen spoustu obřích společností, u kterých by to málokdo čekal, ale i obrovský počet podílníků investičních fondů (včetně těch, který v nich měli svoje penzijní úspory) a majitelů špatně krytých nemovitostí. Vláda USA se teď horečně snaží přijít na recept, jak z toho bláta vybřednout. Už se rozhodla nalít do ochromené ekonomiky 700 miliard dolarů, nepředstavitelnou částku, ze které by celá Česká Republika vyžila na nejméně jedno desetiletí.
Možná už není jiné východisko, ale problém vidím v tom, že podobné intervence tu byly v menším měřítku již mnohokrát dříve a právě to bylo hlavní příčinou obrovského rozsahu současné krize (a její celosvětový dopad byl pak následně umocněn provázaností světového hospodářství). Rizika a bankroty k trhu patří a tvoří důležitou zpětnou vazbu tržních pravidel (vedle těch, která jsou vymezena právním řádem). Pokud je tato zpětná vazba dlouhodobě otupena, zadělává se tím na pozdější velký problém. Jestliže totiž stát (vláda) sanuje ekonomické ztráty (třeba odkupováním rizikových pohledávek nebo umělou stimulací objemu hypoték), podporuje tím ještě více rizikové praktiky. S cizími penězi se zachází lehkovážněji, to je přirozené chování. Když si v tučných dobách bankéři vesele rozdávali miliónové odměny a naspekulované miliardy investovali dále, stát na tom samozřejmě nijak zvlášť nevydělal. Když teď ale přišly problémy, čeká se, že mocný stát zasáhne, nenechá velké finanční podniky padnout a vzniklé ztráty za ně zaplatí.
Ironií je, že současná hospodářská krize slouží jako argument socialistům a komunistům k tomu, aby mohli opět demonstrovat údajnou nefunkčnost a nelidskost volného trhu, aby mohli ukázat prstem na vykořisťující kapitalisty, na nenasytné bankéře a nespravedlivost tohoto světa. Je to totiž právě především stát se svými umělými zásahy, kdo vychyluje přirozenou rovnováhu trhu a ochromuje jeho samočistící mechanismy. Je značně pokrytecké způsobit problémy socialistickými praktikami a pak na tytéž problémy poukazovat jako na selhání kapitalistického systému.
Americká ekonomika je momentálně ve stavu, kdy už se to bez nějakého finačního nebo legislativního zásahu „shůry“ asi neobejde, neboť ve hře jsou i sociálně hodně citlivá témata jako penzijní fondy, bydlení a zaměstnanost. Snad to ale tamní vláda příliš nepřežene, neboť věřím, že čím vyšší bude horečka, tím rychleji nastane uzdravení. A hlavně doufám, že si z toho zodpovědní lidé odnesou ponaučení a pro příště omezí praktiky zachraňování soukromých subjektů ze státních peněz. Ty bohužel byly (a pořád jsou) dost běžné i u nás v Česku a pokud mohu soudit, k ničemu dobrému to z dlouhodobého hlediska nevedlo.
Pingback:Bochi’s Corner » Archiv blogu » Bude rok 2009 zlomový?