věda – Bochi’s Thotful Spot

Hodina polopravdy

Bochi Politika a věci veřejné, Věda a technika 30. 5. 20248. 7. 2026ekonomika, krize, plat, školství, věda, vláda 0 komentářů

Iniciativa Hodina pravdy reprezentuje vyučující a studující humanitních a společenských oborů, kterým vadí dlouhodobé ústrky, kterým musí čelit ze strany státu i veřejnosti. Nejpalčivějšími faktory pak jsou chronické podfinancování vysokého školství a obecně nízká podpora státu s absencí dlouhodobé vize.

Další z veřejných protestů tohoto hnutí se chystá na příští pondělí pod hlavičkou „Kolaps systému“ a k této akci se již deklaratorně přidaly i další fakulty a obory, včetně těch z oblasti „tvrdých věd“ (včetně „mého“ matfyzu) s poukazem na to, že ani na těchto směrech není situace zrovna růžová a je výhledově neudržitelná. S hlavními tezemi akce souzním a vyjádřil jsem svou podporu i prostřednictvím formuláře na webu iniciativy.

Nicméně abychom pouze nehasili požár přistavením většího počtu stříkaček, není při této příležitosti od věci vyzvat i k důkladnějšímu pohledu zevnitř. Naše vysoké školství obecně, a zmíněné „měkké obory“ (humanitní a společenskovědní) speciálně, na tom opravdu nejsou růžově. Vládní politici a zákonodárci navzdory neustále deklarované snaze o výraznější přesun ke znalostní ekonomice a zvyšování přidané hodnoty pracovní síly tuto snahu příliš neproměňují v činy – ani rozpočtově, ani systémově, ani legislativně.

Na druhou stranu je zcela legitimní i žádoucí zároveň s tlakem na vyšší podporu analyzovat efektivnost současného systému vysokého školství, výzkumu a vědy. A tady mám dojem, že si akademici často nedokáží nalít čistého vína. Prošel jsem si texty na webu iniciativy Hodina pravdy a bohužel v boji za jinak správnou věc se dopouští větších či menších argumentačních faulů, demagogií a polopravd.

Nemám v úmyslu polemizovat s první otázkou „Proč potřebujeme humanitní a sociální vědy“. V tomhle ohledu sám často humanitní a sociální obory a instituce bráním proti laciným a paušalizujícím hospodským výkřikům, že by se všechny tyhle „zbytečné“ ústavy a vědátoři měli zrušit, když stejně „díky nim nebude chleba levnější“. Zpochybňování přínosu humanitních a sociálních věd jako takových je krátkozraké a může být ve svém důsledku kulturně a společensky zničující.

Ale když půjdeme trochu více k jádru věci a od ideového pohledu se přesuneme více k tomu pragmatickému a organizačnímu, i já mám silný dojem, že prostoru pro systémovou optimalizaci je tu poměrně dost. Takové snahy však dlouhodobě naráží na sebezáchovné pudy dotčených osob a pracovišť, které pak mívají tendenci se uzavírat do vlastních ulit, budovat si vnitřní měřítka kvality a následně přesvědčovat o vlastní potřebnosti a důležitosti nejen své okolí, ale vlastně i sebe sama. Nahrává tomu i to, že naše vlády a příslušné orgány (např. akreditační) se z obavy o nařčení z narušování akademických svobod bojí do tohoto tématu zásadněji tnout.

Vycházejme z toho, že rozložení talentů, inteligence a oborové preference (v širším slova smyslu měkkých / tvrdých věd, nikoliv v detailu konkrétních oborů) se ve společnosti v čase nijak podstatně nemění. Jisté srovnávací indikátory kvality pak mohou poskytnout následující kvantitativní skutečnosti týkající se ČR (většina údajů vychází ze zpráv ČSÚ):

Relativní počet studentů technických a přírodovědných oborů (STEM) vůči všem VŠ oborům klesl za posledních 20 let ze zhruba 42% k 30 procentům. Zatímco studentů z první zmíněné skupiny (technika) ubylo, studentů humanitních a společenských věd a oborů v oblasti obchodu, administrativy a práva příbylo zhruba 60%, navzdory klesající populační křivce v typické věkové skupině vysokoškoláků.
To může být důsledkem posunu preferencí uchazečů směrem k humanitním a společenskovědním oborům (zčásti způsobené de facto vynuceným nárůstem počtu bakalářů v důsledku novely služebního zákona), ale také to může, alespoň částečně, svědčit o změkčování kritérií těchto oborů ve srovnání s technickými a přírodovědnými.
Naprostá většina (cca 95%) za poslední 3 dekády vzniklých soukromých VŠ je z domény humanitní a společenskovědní. Z celkového počtu studentů oborů z oblastí obchod, administrativa, právo a služby za poslední roky více než 70% absorbovaly soukromé VŠ (u přírodovědných čistá nula).
Přitom mezi VŠ zralými na zrušení nebo už zrušenými, školami mizerné kvality, nebo těmi, kde byla zjištěna pochybení v praktikách okolo udělování titulů, byly z „měkkých“ oborů prakticky všechny. Jak to, že je tak relativně snadné a lukrativní zakládat školy právě tohoto typu? Toto je samozřejmě výtka spíše směrem k státnímu aparátu, který do určité míry rezignoval na dohled v této věci, než k „humíkům“ (to není myšleno pejorativně, sami si tak říkají) samotným, působícím na „tradičních“ školách a ústavech.

Svými protesty a veřejnými vystoupeními z poslední doby se zástupci humanitních směrů ve svém důsledku (ať už chtěně nebo nechtěně) vymezují proti technickým, přírodovědným a lékařským fakultám, až by se mohlo zdát, že jsou jedinými přehlíženými a podfinancovanými. Částečně chápu, že jim trpělivost došla dříve, protože se nachází blíže prahovým hodnotám snesitelného. Nicméně bylo by fér k tomu připouštět i druhou půlku pravdy. Technické a přírodovědné směry jsou na tom sice v průměru objektivně zřejmě opravdu o něco lépe, ale… je potřeba se také ptát: Přináší naši akademici z „měkkých“ směrů ve srovnání s celosvětovými oborovými standardy (je mi jasné, že přímo srovnávat obory mezi sebou obecně nejde) podobně kvalitní a četné výsledky? A když už se argumentuje nízkými a „netržními“ platy akademiků a vyhrožuje se jejich odchody na lukrativnější místa mimo vysokoškolské ústavy, je skutečná tržní hodnota, žádanost a personální nasycenost daných specializací na srovatelné úrovni s těmi technickými a přírodovědnými?

Řeknu to navrdo: Odpověď na obojí zní – typicky nikoliv. Za prvé objektivní srovnání výstupů velké části oborů „měkkých“ věd v ČR s vyspělým světem dlouhodobě vyznívá tristně (i s přihlédnutím k specifikám výstupů daných oborů a jejich případné regionality), za druhé standardní absolvent filosofie nebo sociologie má mimo akademickou sféru typicky výrazně nižší tržní hodnotu než třeba absolvent elektrotechniky nebo chemie. Tak to bohužel je. Ostatně i sami autoři výzvy uvádí, že absolventi humanitních a společenskovědních fakult sice nemají problém s nezaměstnaností, nicméně 54% z nich končí ve státní správě a 9% v neziskovkách.

Na webu Hodina pravdy se dále píše: „Humanitní a společenské vědy může studovat každý, ne?“ – Nezlobte se na mě, milí autoři, ale skoro to vypadá tak, že opravdu může, a navíc propagujete tendence zacházet ještě dále tímto směrem. Ostatně copak nevidíte ten vlastní protimluv? Na jedné straně chcete, aby výhledově polovina populace měla terciární vzdělání, na straně druhé tvrdíte, že to „není pro každého“. Dobře, pro každého úplně ne, ale pro každého, kdo má byť jen průměrné schopnosti (viz Gaussova křivka). Opravdu chceme, aby naše VŠ měly takovou úroveň, že je mohou absolvovat průměrní nebo jen lehce nadprůměrní studenti? Nebo zavedene „dvoujúrovňové“ VŠ? Něco jako „bakalář A“ a „bakalář B“, po vzoru státních maturit? Nebo dále snížíme úroveň celého studia?

Nerad bych se nějak zásadněji vymezoval vůči „humíkům“, ostatně ve věci financování a podpory školství bojujeme za společnou věc, ale nějak jsem nepostřehl, že by tento paušální tlak na zvyšování počtu vysokoškoláků vycházel z řad zástupců STEM oborů.

Pro podporu s tím souvisejícího tvrzení „Humanitní a společenskovědní vysoké školy (…) se řadí k institucím, které kladou na své studenty a studentky vysoké studijní nároky.“ pak autoři výzvy používají argument, že u Bc. přijímaček FF UK byla v roce 2021 úspěšnost 32%. Jak souvisí úspěšnost u přijímaček s náročností studia? A proč neberete v úvahu, že uchazeči si typicky podávají 2-3 přihlášky? Pokud něco, pak jako základna, od které lze odvozovat nějakou potenciální výběrovost, by měl sloužit nikoliv počet přihlášek, nýbrž velikost populace v dané věkové kategorii. To, že se na nějakou školu nebo obor hlásí spousta lidí může být snadno důsledkem toho, že tato škola nebo obor mají pověst malé obtížnosti, nemusí to odrážet pouze atraktivitu nebo selektivnost daného oboru, tudíž hodnocení dle procenta přijatých může vyznít přesně naopak. Jsou školy, kam se tradičně hlásí naopak poměrně málo studentů, jde však o výsledek preselekce již v rozhodování, zda danou školu nebo obor vůbec zkusit.

Když budu konkrétní a výše zmíněnou argumentaci otočím – na matematicko-fyzikální fakultě UK se za poslední roky poměr přijatých k počtu přihlášek pohybuje mezi cca 55-65% (jistou dobu se dokonce bralo bez přijímaček a nemělo to nějaký znatelný vliv na počet nastoupivších studentů). Na FEL ČVUT je to v poslední době okolo 60-70%, na VŠChT podobně okolo 70%. Jsou to tedy tím pádem školy, které „kladou na své studenty a studentky nízké studijní nároky“?

Další otázka „Není vás tam nějak moc?“ míří zřejmě na kritiku těch, kteří sice nevolají po rušení celých oborů nebo ústavů, ale mají třeba pocit, že jsou na měřítka naší republiky a vzhledem k jejich běžné produkci objemnější než by bylo žádoucí. Na tuto zjednodušenou formu společenské výtky však reagují autoři textu poněkud mimoběžně – průměrným počtem studentů na 1 pedagoga. A dokládají to opět na příkladu FF UK, kde je toto číslo 14,8, zatímco na 2. LF zhruba 8 a na MFF 6. Takže vlastně jako ten personálně nejnafouknutější z toho vychází matfyz a filosofických pedagogů je vlastně ještě málo… Je to samozřejmě možná a legitimní interpretace, ale bylo by fér připustit i druhou možnost – jestli naopak není příliš mnoho studentů filosofie. Tuto otázku ponechávám bez odpovědi, ale opět je na tom vidět, jak se dá čarovat s čísly, když zvolíte ten správný vztažný základ.

Celá samostatná stránka je pak věnovaná situaci doktorandů, kde se mimo jiné tvrdí: „Nejvýraznějším problémem doktorského studia jsou dlouhodobě nízká stipendia, která zdaleka neodpovídají platu lidí s ukončeným vysokoškolským vzděláním.“ Otázka je, proč by měl doktorand mít plat běžného zaměstnance s VŠ vzděláním? To píšu s plným vědomím toho, že vím, co obnáší život doktoranda ekvivalentní práci na (přinejmenším) plný úvazek za pár tisíc Kč (za mého studia na přelomu milénia to bylo okolo čtyř, což je ekvivalent zhruba dnešních 8 tisíc, současní prezenční doktorandi mají od státu 11250 Kč). Vždyť zároveň s tím, že spoustu práce odvádí, také studuje, zvyšuje svou budoucí hodnotu na trhu práce, využívá k tomu vybavení školy a má školitele, resp. i konzultanty, kteří se mu věnují atd. Přitom neplatí daně, minimálně do určitého věku může požívat různých studentských výhod a často dostává na svém kmenovém pracovišti souběžně částečný úvazek, typicky za tutéž pracovní / studijní náplň, nikoliv za práci navíc (tudíž vlastně úvazek fiktivní). Tím se dostane (v prezenčním studiu) na zhruba dvojnásobné částky než je prezentováno (navíc v čistém).

Stojí samozřejmě za úvahu v zákoně zrevidovat kritizovaný studentský status doktoranda (což se již děje), především s ohledem na nějaký přiměřený ekvivalent ochrany plynoucí z pracovně-právního vztahu, jak je navrhováno. Ostatně i ta stipendia by mohla být o něco vyšší (minimálně by se tak mohlo odlehčit rozpočtům jednotlivých pracovišť, která stipendia dofinancovávají výše zmíněnými úvazky), ale volat po nějakém postavení doktorandů na rovinu s běžnými zaměstnanci s VŠ kvalifikací považuji za nešťastné a, když to řeknu trochu expresivněji, nenažrané. Doktorand by měl tuto etapu svého života brát tak, že je ve fázi intenzivní investice do své osoby, kde investorem je zčásti on sám, ale z části i škola (a skrze ní stát). Na místě je tedy spíše kompromis, od kterého ale současná situace není (s výhledem na zamýšlené zvýšení stipendií na zhruba dvojnásobek, přidání valorizace, a legislativní úpravy VŠ zákona) až tak daleko.

Takže ačkoliv otevřeně podporuji apel na naši vládu, aby deklarované preference ve prospěch vzdělanosti přetavila v praktické kroky skutečně podporující vysoké školství a vědu v ČR, zároveň mě mrzí, že nevidím dostatek sebereflexe samotných akademiků a snahy přispět k řešení i z druhé strany.

PS: Pohled z jiných stran a úhlů je vždycky přínosný, takže budu rád, když případně do diskuse pod tímto textem přispějí i zástupci světa „měkkých“ oborů.

Ondoň grantodárný

Bochi Ondoňologie 21. 3. 20233. 7. 2026ekonomika, věda 0 komentářů

Ondoň grantodárný, latinsky isineum grantophagum, je poloparazitický druh obývající především biotopy vědeckých agentur, hodnoticích komisí, rektorátů, děkanátů a nověji též elektronických systémů s neintuitivním uživatelským prostředím.

Výskyt: Valnou většinu svého života tráví nepozorován ve svých hlubokých norách, v sklepních útrobách a temných chodbách administrativních budov. Na povrchu se nejčastěji vyskytne až v období těsně před uzávěrkou grantových soutěží, kdy se jeho aktivita prudce zvyšuje. Ve volné přírodě je obtížně pozorovatelný, neboť se zpravidla složitě ale účinně maskuje za podobné, užitečné živočišné druhy.

Popis: Neobratné a tučné tělo má pokryté šupinami z formulářů, tabulek, vnitřních předpisů, metodik a seznamů často kladených otázkek. Hlava je vůči tělu poměrně malá, zato trávicí systém tvoří několik mohutných šanonů. Končetiny jsou krátké, ale zakončené mnoha drobnými prsty vhodnými k odškrtávání políček a manipulaci s razítky.

Potrava: Živí se především časem vědců. Mimořádným obdobím hojnosti je pro něj víkend před uzávěrkou, kdy dokáže zkonzumovat i několik člověkoměsíců vysoce kvalifikované práce, aniž by zanechal měřitelnou vědeckou hodnotu. V rámci potravy přijímá také podpisy statutárních zástupců, potvrzení o bezdlužnosti a beztrestnosti, čestná prohlášení, korunové rozpočtové přesuny, přílohy příloh a jeho oblíbeným dezertem jsou prohlášení o genderové rovnosti.

Trávení potravy probíhá pomocí vícestupňového přežvýkávání a postupnými přesuny potravy mezi jednotlivými šanonovými žaludky. Účinnost trávicího traktu je však poměrně nízká, naprostá většina pozřeného materiálu končí jen částečně natrávená a je následně vyloučena z organismu.

Základní rysy a schopnosti: Ondoň grantodárný má unikátní schopnost množit své požadavky a potřeby bez navýšení své užitečnosti pro životní prostředí. Například původní stravu složenou z jedné tabulky začne po určité době odmítat a vyžaduje jemnější stravu v podobě tabulky hlavních cílů, dílčích cílů, měřitelných cílů, indikátorů cílů, rizik cílů a popisu souladu dílčích cílů s hlavními cíli.

Mimořádně vyvinutý je u něj orgán pro detekci marginálních formálních odchylek. Tento orgán dokáže např. již v rámci žvýkání odhalit chybějící iniciálu v příloze B7 mnohem dříve, než by měl třetí šanonový žaludek případným dávivým reflexem možnost zareagovat na to, zda je poskytnutá strava z nutričního hlediska plnohodnotná.

Ti, kteří poskytnou ondoňovi grantodárnému mimořádně chutnou a plnohodnotnou krmi, jsou jím odměněni přízní jeho dočasné přítulnosti, která obvykle trvá několik málo let. Vyžadují však zacházení podle poměrně striktních pravidel. Např. povolené drbání na zádech a na břiše má svou omezenou míru a nelze zaměňovat jedno za druhé. Dále např. na pořízení pelíšku s životností přesahující dobu pobytu ondoně u svého hostitele se dotyčný ondoň zpravidla odmítá účastnit, případně jen malým dílem.

Ondoň grantodárný, zvlástě subspecie vyskutující se v našich krajích, je povahově krajně nedůvěřivý tvor. Vyžaduje průběžné přehledy o nákupech svého hostitele i o tom, co který den pro svého ondoně učinil, čímž je neustále utvrzován o důvodnosti poskytování své dočasné přízně.

Rozmnožování: Rozmnožuje se tzv. novelizací. Rozmnožovací cyklus ondoně grantodárného probíhá skrytě, převážně v podloží metodických vrstev. Nejprve jedinec vypustí nenápadný zárodek pokynu, který se uchytí v úrodném úředním humusu a začne větvit drobné odnože. Z nich vyrůstají stále jemnější výhonky výkladů, odkazů a upřesnění, až původní organismus zcela zmizí v houštině vlastních příloh a dodatků. V této fázi přicházejí první uchazeči (budoucí potenciální hostitelé) a svými dotazy mimoděk roznášejí spory do dalších částí biotopu. Z každé takto opylené nejasnosti pak může vyrůst nový metodický útvar, nápadně podobný předchozímu, avšak opatřený čerstvým datem, novou přílohou a několika dosud nespecifikovanými povinnostmi. Z tohoto mimořádně komplikovaného zárodečného materiálu se následně v době zralosti zhmotní dospělý jedinec.

Ostatní: Přirozeným nepřítelem ondoně grantodárného je jednoduchost. V případě jejího výskytu reaguje panicky a okamžitě vytvoří pracovní skupinu nebo webinář.

Pareto v říši vědy

Bochi Věda a technika 2. 2. 20201. 7. 2026matematika, věda 0 komentářů

Původně ekonomicky motivovaná Paretova poučka, známá též jako pravidlo 80/20, v zobecněné formě tvrdí, že na vytvoření 80% výstupu obvykle stačí 20% vstupu. Toto jednoduché schéma našlo svou analogii i mimo řadu jiných, neekonomických oblastí. Ačkoliv funguje často docela dobře, je dobré s ním zacházet obezřetně. Paretovo pravidlo není možné nebo rozumné slepě aplikovat na všechny situace. Někdy je dosažení posledních 20% i za cenu vynaložení násobku dosavadních prostředků (resp. času) žádoucí, např. při získávání nějaké dovednosti nebo znalosti, nebo u striktně vymezených projektů, které mají smysl pouze jako celek.

Dunnig-Krugerův efekt aplikovaný na učení.

S prvním výše zmíněným příkladem mimochodem souvisí i psychologický jev, kdy pocit „mírně poučených“ v nějakém oboru že tématu rozumí, bývá typicky silnější, než u skutečných expertů daného oboru (tzv. Dunning-Krugerův efekt). S druhým zmíněným příkladem pak souvisí všechny situace, kde se projevuje nějaký synergický efekt, kdy vynechání nějaké části vede k zásadní degradaci výsledku. „Paretova bábovka“ upečená dle klasického receptu s vynecháním jedné ingredience by vám asi moc nechutnala a pochybuji, že byste se ztotožnili s hodnocením, že použitím ingrediencí za 20% celkové ceny (např. mouka + voda) může vzniknout „z 80% perfektní bábovka“.

Stejně jak je zřejmé, že příliš nezáleží na přesných číslech (80/20), spíše jde o empiricky odhalený důsledek toho, že jednotlivé činnosti, ze kterých se nějaký úkol skládá, lze seřadit podle nákladů (ať už finančních, časových, fyzických, duševních, …) a v takovém nerovnoměrném rozdělení pak logicky existuje relativně úzká oblast, jejíž integrál je vyšší, než integrál chvostu tohoto rozdělení. Jednoduše – a obecně bez čísel – řečeno: menší část příčin stojí za větší částí důsledků.

Také bývá častou chybou založit rozhodování o tom, co spadá do horního pásma (ať už to je přesně 20%, nebo více či méně), na špatné nebo neúplné sadě parametrů. Nemůžete se v běžném byznysu například věnovat jen horní pětině zákazníků na základě útraty, kterou jsou u vás ochotni zanechat, protože ve zbylých 80% může být někdo, jehož názor má vliv na rozhodování řady dalších lidí, mezi nimiž můžou být i nějací z vašich prominentních zákazníků. Jinými slovy – do rozhodování vstupují i jiné, než čistě finančně kvantitativní ukazatele.

Problém je, že ne vždy jsou tyto ukazatele známy. Což mě přivedlo k malému zamyšlení, do jaké míry bych mohl aplikovat Paretovo pravidlo na vědeckou činnost. Třeba bych pak přišel na to, jak zefektivnit svou práci (vynechání ranního kafe v tomto směru moc potenciálu neskrývá :).

Budeme-li vycházet z toho, jakým způsobem je v dnešní době typicky věda z vnějšího hlediska posuzována, tak jako jednotku výstupu vědecké práce lze použít publikaci, jako kvantifikátor pak celkem solidně poslouží ohlas ve smyslu počtu citací na daný článek. Za předpokladu zhruba stejného času potřebného na vznik každé jednotky a zanedbání časového faktoru (počet citací samozřejmě monotónně narůstá v čase, takže starší články v průměru stojí výše, ale pokud se průběžně v čase střídají produkce méně a více úspěšných výstupů, pak lze toto zanedbání učinit), pak můžu ze svého současného seznamu publikací vydedukovat, že horních 20% článků vede k zhruba 62% všech citací a na pokrytí 80% „výkonu“ jsem potřeboval 37% článků. Jak už jsem psal výše, na přesných číslech nezáleží, takže bychom v tomto konkrétním případě interpretovali Paretovu poučku jako 62/20 nebo 80/37 a mohli bychom s tím být hotovi. Navíc u jiných autorů to může být jinak a v mnoha případech [1, 2, 3, 4] je na větších vzorcích relace 80/20 poměrně dobře splněna. Jenže hlavní problém je v tom, že pokud má být takové pravidlo použito pro plánování práce, potažmo zvýšení její efektivity, musel bych mít v ruce mechanismus, pomocí kterého předem posoudím, jak si bude který článek nebo (když půjdeme více k podstatě) výzkumné téma stát z hlediska budoucího výsledku. Pokud bych něco takového měl, asi bych tomu dál těžko mohl říkat výzkum.

Zdá se tedy, že Paretovo pravidlo může být velmi užitečné, tím spíše když jeho aplikaci předchází ujasnění si toho, kolik nás která činnost stojí úsilí nebo času a kolik nám ve výsledku přináší. Zároveň se ukazuje jedno z jeho principiálních omezení, tj. že je možné ho uplatňovat spíše na činnosti rutinní povahy, ale nikoliv na tvůrčí činnosti (nikoliv nutně pouze vědecké), kde je možnost predikovat výsledek velmi omezená.

Proč světem hýbou lidé

Bochi Politika a věci veřejné, Věda a technika 5. 10. 20151. 7. 2026právo, společnost, věda 0 komentářů

Prehistoričtí lidé před nějakými 70 tisíci lety byli naprosto nedůležitými zvířaty. Jejich vliv na chod světa byl velmi malý, menší než vliv medúz, datlů, nebo čmeláků.

A dnes? Lidé jsou jasnými vládci planety. Jak jsme se dostali až sem? Co bylo naším tajemstvím úspěchu, jenž z nedůležitých opic, které se víceméně staraly jen o to své někde v zastrčeném koutě Afriky, učinila pány světa?

Často se v podobných srovnáních soustředíme na individuální rozdíly mezi námi a ostatními zvířaty. Rádi bychom věřili, že existuje něco, co činí naše tělo nebo náš mozek natolik mimořádnými, že se nám třeba pes, prase, ani šimpanz nedokáží vyrovnat. Pravdou však je, že ve srovnání jeden na jednoho se od šimpanzů příliš nelišíme. A pokud byste mě a nějakého náhodného šimpanze vysadili na pustém ostrově a sledovali, kdo snáze přežije, rozhodně bych si na sebe nevsadil.

Kolektivní chování mravenců je obdivuhodné. Ale zároveň příliš rigidní.

Skutečný a určující rozdíl mezi námi a ostatními zvířaty vyjde najevo až na skupinové úrovni. Jsme vládci světa proto, že jsme jedinými živočichy, kteří dokáží pružně spolupracovat na opravdu velkém měřítku. Rozsáhlá společenství mravenců nebo včel sice také disponují rozsáhlou schopností spolupráce, ale činí tak v rámci poměrně pevných pravidel. Pokud se ve včelíně vyskytne neznámá hrozba nebo naopak přijde nečekaná příležitost, včely nedokáží přebudovat svůj striktně definovaný sociální systém přes noc, aby se s novými výzvami účinně vypořádaly. Nemůžou například svrhnout královnu, aby založili včelí republiku. Vlci nebo šimapanzi jsou na tom s flexibilitou spolupráce sice daleko lépe než třeba mravenci, ale jsou jí schopni pouze mezi malým množstvím jedinců, kteří se důvěrně znají – jejich ochota kooperovat je založena na osobní známosti. Když jsem šimpanz a rozhoduji se ke spolupráci, musím tě znát a kladu si tedy otázky: Jaký jsi šimpanz? Jsi hodný? Jsi zlý? Jak s tebou můžu spolupracovat, když o tobě nic nevím?

Pouze druh Homo sapiens si osvojil schopnost spolupráce s nesčetným množstvím naprosto cizích příslušníků svého druhu. Ve srovnání jeden na jednoho, možná i deset proti deseti, si šimpanzi povedou často lépe než my. Ale postavte proti sobě tisíc šimapanzů a tisíc průměrných lidí a výsledkem bude drtivé vítězství druhu Sapiens, a to z jediného prostého důvodu – umí lépe spolupracovat. Zkuste poslat 100 tisíc šimpanzů na Wall Street nebo na fotbalový stadión a výsledkem bude chaos. Udělejte to s lidmi a výsledkem budou obchodní sítě a sportovní soutěže.

Spolupráce samozřejmě neplodí vždy jen dobro. Největší hrůzy, které lidstvo kdy spáchalo, byly také produktem hromadné spolupráce. Vězení, vyhlazovací a koncentrační tábory nejsou nic jiného než výsledky lidské kooperace. Šimpanzi ničím z toho nedisponují.

Jak došlo k tomu, že lidé získali schopnost hromadné a pružné spolupráce, ať už jde o hry, obchod nebo koncentráky? Odpovědí je naše představivost. Dokážeme se zapojit do spolupráce s velkým množstvím neznámých lidí, protože umíme vytvořit smyšlené příběhy, šířit je a přesvědčit miliony dalších, aby jim věřili. Pokud všichni věří ve stejnou ideu, dodržují stejná pravidla a efektivně tak spolupracují.

A toho jsou schopni pouze lidé. Nikdy se vám nepodaří přesvědčit šimpanze, aby vám dal banán za slib, že až jednou umře, přijde do šimpanzího Nebe, kde dostane za svou dobrotu tolik banánů, kolik si jen vzpomene. Na tohle vám žádný šimpanz neskočí. Na něco takového přesvědčíte pouze člověka. Proto kralujeme světu, zatímco některé opice bloumají zamčené v klecích zoologických zahrad a výzkumných laboratoří.

Princip ideologicky podmíněné kooperativnosti se netýká samozřejmě jen náboženských společenství. Lidé stavěli katedrály nebo se vydávali na křížové výpravy ve společné víře v Boha a Nebe. Ale totéž funguje stejně dobře i pro ostatní typy masových spoluprací. Například právní systémy – většina těch současných je založena na hluboké víře v jistá základní lidská práva. Ale lidská práva jako taková jsou čirou fikcí, podobně jako koncept Boha nebo nebeské věčnosti. Ve skutečnosti lidé žádná apriorní práva nemají, stejně tako jako šimpanzi, vlci nebo včely. Rozeberte člověka na součástky a žádná práva mezi nimi nenajdete. Jediným místem, kde lidská práva existují, je v našich příbězích, které jsme si vymysleli a předali jeden druhému. Ve smyšlenkách sice atraktivních, ale pořád jen pouhých smyšlenkách.

Tentýž mechanismus se uplatňuje i v politice. Stejně jako božstva a lidská práva jsou pouhou fikcí i národy. Hora, to je něco skutečného. Vidíte ji, můžete se jí dotknout, cítit ji. Ale Spojené státy nebo Izrael nejsou žádnou objektivní fyzickou realitou. Nemůžete je v doslovném smyslu vidět, dotknout se jich, cítit je. Jsou jen součástí příběhů, které si lidé vytvořili a časem se s nimi bytostně spjali.

Bankovka – jedna z největších fikcí v dějinách lidstva.

Podobně můžeme pokračovat u ekonomických systémů. Vezměme si například běžnou dolarovou bankovku – sama o sobě nemá prakticky žádnou hodnotu. Nemůžete se jí zasytit, napít, nemůžete si ji obléct. Ale dostaňte se do role nějakého velkého báchorkáře typu šéfa centrální banky a přesvědčte lidi, že ten zelený kousek papírku má hodnotu pěti banánů. Ve chvíli, kdy tuto smyšlenku přijmou za své milióny lidí, tu hodnotu ve skutečnosti opravdu začne mít. Můžu pak zajít do obchodu, podat ten jinak bezcenný papírek naprosto cizímu člověku a dostat za to od něj pět skutečných banánů. A teď to samé zkuste se šimpanzem…

Peníze jsou pravděpodobně historicky nejúspěšnější fikcí vymyšlenou člověkem. Ne všichni věří v nějakého boha, v lidská práva nebo ve Spojené státy. Ale zato prakticky každý věří v sílu peněz a potažmo v hodnotu dolarové bankovky. Dokonce i Usama bin Ladin. Sice nenáviděl americké vyznání, politiku a kulturu, ale dolary, ty měl moc rád. Proti této konkrétní báchorce neměl sebemenších námitek.

Abychom to shrnuli: zatímco všechna ostatní zvířata žijí v objektivně existujícím světě řek, stromů a lvů, my lidé dlíme ve světě dvojím. Ano, i v tom našem jsou řeky, stromy a lvi, ale navíc k této objektivní realitě jsme si stvořili druhou vrstvu reality stojící na víře a zahrnující smyšlené entity jako jsou Evropská unie, Bůh, dolar nebo lidská práva.

Postupem času tyto fiktivní prvky našich životů získávaly větší a větší vliv, až se staly nejmocnějšími silami v našem světě. Jsme nyní v situaci, kdy otázka přežití stromů, řek a zvířat závisí na přáních a rozhodnutích smyšlených entit typu Spojených států nebo Světové banky – entit, které přitom existují pouze v naší představivosti.

Přeloženo z článku profesora historie Yuvala Noaha Harariho, autora knihy Sapiens: A Brief History of Mankind.

Tvůj názor? Ne, prostě kecáš!

Bochi Politika a věci veřejné 31. 7. 20156. 7. 2026diskuse, tolerance, věda 0 komentářů

Během posledních několika let jsem měl se svými studenty řadu rozhovorů, kdy jsem se jim snažil vysvětlit, že prosté prohlášení „to je můj názor“ nevylučuje, že dané tvrzení není naprosto špatně. Stále mi nejde na rozum, že někteří mají pocit, že tato čtyři slova jim nějakým způsobem dávají naprostou volnost žvanit libovolné nesmysly. A docela mě děsí, že někteří studenti si myslí, že vzdělání, které zpochybňuje jejich představy, představuje útok na jejich víru.
– Mick Cullen

Každý, kdo se občas pouští do debat s jinými lidmi, bez ohledu na téma, nezůstane ušetřen slovu „názor“, nebo v horším případě „víra“. Tato slova přitom často slouží jako obranný štít kdejakého nedomyšleného nebo pochybného tvrzení, které je pak často nekriticky šířeno vodami sociálních sítí.

V běžném pojetí je názor něco, co nemůže být z principu špatně. Velmi striktně vzato to tak možná i je, ale dříve, než se v nějaké argumentaci pokusíte schovat za univerzální Štít Názoru, zkuste si položit následující otázky:

Jde vlastně o názor?
Pokud ano, jak kvalifikovaný je a proč ho zastávám?

Pokud jde o první bod, není těžké si na něj odpovědět: názor je preference něčeho nebo úsudek o něčem. „Moje oblíbená barva je černá. Podle mě špenát chutná hnusně. Ordinace je nejlepší televizní seriál.“ To vše lze považovat za názory. Mohu je zastávat pouze já nebo mohou být sdíleny množstvím dalších lidí či dokonce obecně přijímány. Většinou mají jedno společné – nelze je v principu nijak ověřit vyjma prosté skutečnosti, že jim já sám věřím.

Na názorech takového typu není absolutně nic špatného, ať už by s nimi kdokoliv souhlasil nebo nikoliv. Problém nastává v případech, kdy je „názor“ ve skutečnosti fakticky chybným úsudkem. Pokud budete tvrdit, že vakcíny způsobují autismus, vyjadřujete něco, co je věcně neplatné (dle dostupných údajů), nikoliv že zastáváte „názor“. Vaše pouhé přesvědčení, že to je pravda, z toho pravdivý fakt neudělá. A to ani když s vámi vaše přesvědčení budou sdílet tisíce dalších lidí.

Pokud konstatujete fakta, názory lidí vám mohou být ukradené. Můžete uspořádat všelidové hlasování na témata jako: „Je větší číslo 5 nebo 10?“, „Existují sovy?“ nebo „Je Země placka?“, ale skutečnost to nijak neovlivní.

Samozřejmě i mnohá vědecká nebo historická fakta jsou nejasná, vyžadují další ověření nebo se časem ukážou být neplatnými. „Je Země jediná obydlená planeta ve vesmíru?“, „Jaký je rasový původ starých Egypťanů?“… V obou případech neexistuje ani ve vědeckém světě shoda. Vesmír je probádaný zatím jen z velmi malé části a pozůstatky Egyptského umění a písemností jsou příliš stylizované, než aby vedly k jednoznačnému závěru. Takže v takových případech je zcela legitimní prázdné místo vědomosti „vyplnit“ názorem, jak by to mohlo být (například věřit, že některé pozemské nálezy jsou důsledek předchozí návštěvy mimozemské civilizace, nebo že staří Egypťané jsou potomci Afrických černochů, kteří se usadili v povodí Nilu) a doufat, že časem dojdeme k porozumění, resp. opravě původní představy. Samozřejmě k porozumění ověřenému a podpořenému fakty.

A zde přichází na řadu druhý bod: Kvalifikovanost názoru a důvod, proč ho zastávám. Ačkoliv názor jako takový nemůže být, technicky vzato, „špatně“, jeho váha se odvíjí od jeho vnitřní struktury a kontextu.

Dejme si příklad: Jako fanda fotbalové Barcelony se setkám s jiným fandou téhož klubu, který mi tvrdí, že podle něj je historicky nejlepším hráčem Barcelony Messi. V pohodě, proč ne. Během další diskuse s ním ale zjistím, že zápasy Barçy sleduje jen posledních 10 let a o historii klubu se nikdy nezajímal. Je dost možné, že i kdyby tomu tak nebylo a historii měl v malíku, zůstal by stále jeho favoritem mezi hráči Messi. Ale klidně pak mohl stejný titul přiřknout Maradonovi, ačkoliv za klub hrál jen krátce, nebo Cruyffovi… nebo komukoliv jinému, co já vím. V ideálním světě, kdybych ho na to upozornil, opravil by svůj výrok na: „Dobře, tedy Messi je podle mě nejlepším hráčem, kterého jsem kdy viděl hrát za FCB.“ Bylo by to fér, může mít své důvody, proč nezatoužil sledovat záznamy starých zápasů nebo pátrat v historii klubu. Dojít k názoru s omezenou platností z omezeného množství informací je zcela přirozené.

Problém nastává, když je omezená sada informací považována za širší, než ve skutečnosti je. Je rozdíl mezi prostou vírou a tím, že něco jednoduše nevíte. Můžete věřit (zvláště pokud chcete), že kouření v podstatě neškodí zdraví, a bývaly dokonce období, kdy byl takový názor obecně rozšířený (s podporou lobbingu tabákových společností). Ovšem při pohledu na mnohokrát prověřené statistiky výskytu různých chorob v souvislosti s kouřením a při konfrontaci s faktem, že kuřáci se v průměru dožívají o přinejmenším dekádu kratšího věku, můžete takový „názor“ v dnešní době zastávat jen s velkou mírou ignorance. Podobné to je například s tvrzením o mimořádně vysokém obsahu železa ve špenátu, kterému se obecně věřilo za mých mladších let. Později se ukázalo, že šlo o chybně provedené měření (z roku 1870), kde sehrálo vliv železo uvolněné z experimentálního vybavení, ale spousta lidí tomuto omylu navzdory jeho prokázání věří dodnes. (Mimochodem, zde je zajímavé, že celý omyl je ještě překryt další vrstvou silně zakořeněné legendy, která říká, že sice již víme, že špenát má podobné množství železa jako jiná listová zelenina, ale že šlo o pouhý překlep v nutričních tabulkách, který se postupně rozšířil dále. Přitom opravná a správně provedená měření byla provedena mnohem dříve, než tato druhotná legenda vůbec vznikla. Zajímavý doklad společenské mentální setrvačnosti.)

Jinými slovy, můžete dojít k nějakému názoru v rámci „informační bubliny“, což je ostatně něco, co všichni děláme přinejmenším během prvních roků života, kdy ještě máme příliš málo informací nebo je nedokážeme v dostatečné míře zpracovat. Nicméně dříve či později jsme často konfrontováni s reálným světem a docházíme k zjištění, že to, co jsme považovali za informovaný názor, byl vlastně jen mylný nebo nepřesný závěr založený na malém množství dat a našich pocitech. Tento proces probíhá v podstatě celý náš život, pouze (většinou) s ubývající četností. Mnoho, opravdu mnoho našich názorů se později ukáže jako neinformovaných nebo prostě a jednoduše chybných. A samotná skutečnost, že jsme jim po jistou dobu věřili, jim nedává o nic víc váhy nebo platnosti, stejně tak jako nemůžete od nikoho očekávat, aby takový názor respektoval jen proto, že je váš, ať už jste kdokoliv.

Nemáte právo na svůj názor. Máte právo na svůj informovaný názor. Nikdo nemá právo být neznalým.
– Harlan Ellison

Můžete se mýlit nebo být neznalý věci (ať už záměrně či nikoliv). Tomu se určitě ještě mnohokrát nevyhnete. Realita je na vás nezávislá a vaše pocity ji netrápí. A vzdělání, které by nás mělo se známou částí reality seznamovat, tu není proto, aby vám ztrpčovalo život. „Neinformovaní“ nejsou nějaká utiskovaná etnická menšina. V otázce informovanosti a kredibility názoru si každý nese svou vlastní zodpovědnost.

Říkáš mi, že Země je placatá, fotky z vesmíru jsou upravené a GPS satelity nám posílají podvržená data, abychom si mysleli něco jiného? Ne, to fakt ne. To není „tvůj názor“, za to se neschováš. Prostě a jednoduše… kecáš.

Volně přeloženo z článku Jefa Rounera, autorsky upraveno a doplněno.

Skončíme v černé díře?

Bochi Věda a technika 29. 3. 20101. 7. 2026fyzika, věda 0 komentářů

Urychlovač LHC během instalace — Tubus urychlovače LHC v CERN během instalace.

Po havárii na nově vybudovaném urychlovači LHC v CERNu z roku 2008, která neměla povahu jaderného výbuchu, jak se něktěří domnívali, ale byla čistě technického charakteru (exploze chladícího média – helia – v důsledku přehřátí části supravodivého obvodu) se opět schyluje k srážkovým experimentům. Při té příležitosti je stále častěji v médiích tlumočena obava z údajné možnosti vytvoření černé díry, která vzápětí pohltí celou naši planetu.

Během vysokoenergetické (řádově TeV) srážky těžkých částic (typicky protonů nebo jader olova) mohou být na velmi krátkou dobu vytvořeny natolik extrémní podmínky vysoké lokalizace hmoty a energie, že z principiálního hlediska skutečně není vznik objektu s vlastnostmi černé díry vyloučen. Faktem dokonce je, že se to očekává a jsou za tímto účelem již na LHC navrženy specifické experimenty. Samozřejmě se to takto neodborné veřejnosti běžně neprezentuje, aby nevznikaly zbytečné obavy. Jedna věc totiž je přítomnost černé díry jako takové, druhá je její potenciální nebezpečnost. Zkusím to tedy trochu vysvětlit.

Jednou z hlavních vlastností černé díry je její schopnost absorbovat vše včetně světla z časoprostorové oblasti vymezené tzv. horizontem událostí. Výjimkou jsou kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. To pak může vést k efektu tzv. vypařování černých děr, které produkuje tzv. Hawkingovo záření (a tudíž ve skutečnosti nejsou černé díry tak docela černé). V důsledku toho má každá černá díra svou konečnou životnost, u kosmických černých děr jde však o prakticky zanedbatelný efekt. Hawkingovo záření je tím intenzivnější, čím menší je hmota díry a tudíž životnost černé díry záleží na její absolutní velikosti. Proto začíná být efekt vypařování významný až u mikroskopických objektů, u nichž jsou dominantní kvantové jevy.

Pokud tedy vznikne během srážkových experimentů v urychlovači miniaturní černá díra, v důsledku Hawkingova vypařování ztratí veškerou svou hmotu v řádu nanosekund. Aby černá díra přežila alespoň tisícinu sekundy, musela by mít hmotnost zhruba jako planetka o průměru 100 metrů (10¹¹ kg). LHC urychlovač uděluje protonům kinetickou energii odpovídající hmotovému ekvivalentu (dle vzorce E=mc²) menšímu než 1 gram. Aby se taková černá díra nevypařila, musela by během svého jepičího života pohltit hmotu řádově nejméně 10¹¹ kg, což nemůže stihnout i kdyby „vymetala“ své okolí rychlostí světla.

Nejsem jaderný fyzik (přestože v CERNu jsem jistou dobu pracoval, takže si to o mně leckdo myslí :), abych byl schopen posoudit případné další scénáře, které mohou proběhnout při vysokoenergetických interakcích částic v urychlovači LHC, a v mnohém nemají dosud jasno ani špičkoví vědci v tomto oboru (například výše uvedený model nepředpokládá vliv dalších faktorů, které by teoreticky mohly prodloužit životnost případných černých děr, např. přítomnost silného magnetického pole). Pokusil jsem se však alespoň vysvětlit že laická představa o uměle vytvořené černé díře, která v mžiku pohltí celou naši planetu (přinejmenším), není založena na reálných základech.

Vítězství pohodlí nad rozumem

Bochi Věda a technika, Ze života 5. 3. 20091. 7. 2026auto, cyklistika, doprava, ekologie, sport, věda 1 komentář

Onehdá jsem cestou do práce, míjíc na svém horáči kolonu aut (z většiny obsazených pouze řidičem), začal z dlouhé chvíle trochu počítat. Nehodlám tu moralizovat a dlouze rozebírat téma ekologické dopravy, pouze předhodím výsledky svých odhadů a závěr ať si každý udělá sám.

Z posledních 7 let se až na výjimky (většinou vinou špatného počasí nebo horšího zdravotního stavu, v průměru tak dvakrát za měsíc) dopravuji do práce na kole. Celkem to za tuto dobu dělá nějakých 30000 km nacestovaných tam a zpět.

Uvažujme, že bych místo toho jezdil autem. Řekněme, že zapomenu, čím tu zpravidla jezdí Amíci, a použiji na dnešní dobu poměrně umírněné evropské parametry typického benzinového auta se spotřebou 7 l/100km, které na jeden kilometr vyprodukuje v průměru 150 g oxidu uhličitého (CO₂), 15 g mnohem nebezpečnějšího oxidu uhelnatého (CO), 1.2 g oxidů dusíku (NO_x) a 1.4 g plynných organických sloučenin (VOC).

Vzhledem k ujetému počtu kilometrů jsem tedy nespálením cca 2100 litrů benzínu ušetřil ovzduší od 4500 kg CO₂, 450 kg CO, 36 kg NO_x a 42 kg VOC. To je dohromady 5 tun plynných zplodin! Kokrétně v případě CO₂ se jedná množství, které je obsaženo v 5.8 miliónech (!) kubíků atmosféry, tolik vzduchu vydýchá 30 lidí za celý svůj život. Zbylých půl tuny dalších jedovatých plynů by dokázalo otrávit něco přes milión kubíků vzduchu na pro člověka smrtelnou úroveň.

Z finačního hlediska to pak znamená přímou úsporu na palivu (při typických cenách posledních několika let 25-30 Kč/litr) nejméně 50-60 tisíc Kč. Vzhledem k tomu, že všechna parkoviště v okolí mé práce byla (a jsou) placená, dalších v přepočtu 40-50 tisíc bych musel dát za parkování. Na cca 30-50 tisíc by nejspíš přišly opravy a běžná údržba (náplně, filtry, pneumatiky, …), nehledě na celkovou amortizaci auta.

Suma sumárum nám to dá ušetřených 120-160 tisíc Kč, za což už se dá pořídit hodně slušné kolo :-).

Argumentem pro auto by kromě pohodlí mohla být časová úspora. Jenže i na tomto poli kolo v podstatě vyhrává. Vzhledem k větší flexibilnosti se mě při volbě vhodné trasy téměř netýkají semafory a zácpy, díky čemuž je má průměrná cestovní rychlost okolo 25 km/h naprosto realistická. Na cestě do mého současného zaměstnání bych za malého provozu sice ušetřil autem nějakých 10 minut (15 min místo 25 min na kole), ovšem během dopravní špičky se tento rozdíl naprosto stírá a to ještě nepočítám čas na zaparkování a cestu pěšky z a na parkoviště. Navíc narozdíl od času stráveného v autě nepovažuji čas na kole za zabitý. Kolik lidí se z důvodu pohodlí vozí z práce a do práce autem, aby pak ze svých večerů ukrajoval volný čas na posilovnu nebo aerobic? (Nemluvě o tom, že tyto aktivity také něco stojí.)

V případech kratších vzdáleností (řekněme do 10 km) tedy peníze ani čas nejsou argumentem pro dojíždění autem, zde bohužel jednoznačně vítězí pohodlí. Pohodlí, za které jsou lidé ochotni platit poměrně značnou cenu – v částkách, které nevypadají nijak vysoké, ale během let se nasbírají na pěkné sumičky -, ale také ve škodě, kterou zbytečně způsobují přírodě.

← Předchozí