10 mýtů „obránců autorských práv“

Je tomu pár týdnů, co švédský soud uvalil proklatě vysoké (zatím nepravomocné) tresty na provozovatele proslulého serveru ThePirateBay, největší světové databáze torrentů. Jiné podobné projekty na sdílení obsahu už musely po žalobách autorských spolků zaplatit pokuty, svoji činnost ukončit, případně ořezat a zlegalizovat (RapidShare, TorrentSpy, Napster, Suprnova a další). OSA, RIAA a podobné organizace, zaštiťující se zastupováním práv umělců, vymýšlejí jednu absurdnost za druhou, aby zvýšili své zisky a zároveň ospravedlnili svou existenci.

Nechci nijak podporovat nelegální praktiky, ani předstírat, že na výše vyjmenovaných serverech se nenachází mimo jiné i odkazy na copyrightovaný obsah. Problém vidím jinde, v nepřiměřenosti reakcí šoubyznysu na impulsy trhu. Mění se technologie, mění se modely chování lidí. Zavedený hudební a filmový průmysl však na okolní změny reaguje velmi nepružně a raději volí cestu křečovitého udržování současného stavu, místo toho, aby přešel na nové obchodní modely. Prostředkem k tomu pak musí logicky být metody čistě netržní, tedy legislativní lobbismus, represe, žaloby a zastrašování.

Pokusím se zde vyvrátit několik polopravd nebo přímo lží, které se kolem této problematiky šíří, ať už jde o zlidovělé mýty nebo o promyšlenou účelovou argumentaci skupin (organizací), které tím sledují svůj prospěch.

1) Placení „výpalného“ není presumpcí viny: Z principu není možné u každého konkrétního zařízení nebo datového nosiče předem určit, zda bude (a případně v jaké míře) sloužit k reprodukci resp. ukládání autorských děl. Aplikací skutečné presumpce neviny by byl tedy předpoklad, že k tomu nedochází. Současné zákony vychází naopak z plošné aplikace statistického pojetí pirátství. Dalo by se to přirovnat k následující situaci: v průměru se nějakého trestného činu dopustí každý stý občan, každý odsouzený pak odsedí ve vězení za život v průměru 6 let. Schválíme tedy zákon, podle kterého si každý jeden občan po dovršení plnoletosti odsedí rovnou automaticky 3 týdny. Chtěli byste takový zákon?

2) Placení „výpalného“ nám nedává právo kopírovat multimediální data: Rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu je v souladu se zákonem (viz především § 30 autorského zákona, tedy zákona č. 121/2001 Sb.). A to bez ohledu na to, zda jsou vybírány nějaké poplatky či nikoliv.

3) Stažení hudby je krádež: Oblíbená rétorika autorskoprávního byznysu. České zákony nicméně definují krádež jako přisvojení věci (dle § 205 trestního zákoníku, tedy č. 400/2009 Sb.). U autorského díla přichází v úvahu neoprávněné užití (to se ale netýká stahování souborů pro vlastní potřebu, viz předchozí bod) nebo nedovolené šíření, v žádném případě kopírováním nebo šířením nezmění „věc“ svého majitele. Jenže krádež, to zní tak nějak úderněji, že…

4) Existuje legální a nelegální hudba: Není nic jako apriori nelegální multimediální obsah na základě původu. Pojem legálnosti nemá absolutně co dělat se způsobem jeho původního získání. Soubor s nějakým filmem bude stále tentýž, ať už je jeho zdroj jakýkoliv, podle samotného obsahu tedy nelze legálnost v tomto smyslu posuzovat. Samozřejmě i obsah může být nelegální podle trestního zákoníku (např. dětská pornografie nebo propagace závadných ideologií). Pojem (ne)legálnosti, mluvíme-li o ní v kontextu autorského práva, lze vztahovat pouze na způsob zacházení s nějakým obsahem (např. šíření, modifikace či přisvojování).

5) Poplatky autorskému svazu jsou jen zlomkem „škod“ vzniklých stahováním: Myšlenka „autorského výpalného“ je, že z vybraných peněz budou částečně kryty ztráty, které vznikají autorům a výkonným umělcům (hudebníkům, hercům atd.) či producentům rozmnožováním jejich děl. Praxe je však bohužel taková, že výpočet škod je zpravidla naprosto imaginarní a přemrštěný, čímž si vlastně autorské svazy snaží vytvářet image benevolentních dohližitelů. Oblíbenou výpočetní metodou bývá vynásobení počtu kopií (který se mnohdy ani přímo neprokazuje, ale jen odhaduje) plnou cenou oficiální kopie díla (k navýšení absurdity často i včetně druhotných položek, zahrnutých do koncové ceny, tedy včetně nosiče, distribuce atd.). Předpoklad, že každý „kopírovač“ by si dané dílo, nebýt možnosti jeho zkopírování, zakoupil, je neskutečně naivní.

6) Poplatky autorskému svazu jdou autorům a interpretům: Ochranné organizace pro hromadnou správu práv (OSA, Intergram atd.), jak samotný název napovídá, by měl hájit práva autorů (a interpretů, vydavatelů, producentů aj.). Realita je však taková, že tato ochrana je velmi selektivní a zmíněné organizace jsou známy i tím, že výsledky jejich hospodaření nejsou (opět s posvěcením zákona) veřejně dostupné.

7) Duševní vlastnictví je něco přirozeného a samozřejmého: Nikoliv, pojem duševního vlastnictví je umělý konstrukt vzniklý na základě určitých společenských potřeb a je záležitostí necelého jednoho století. Jsou odůvodnitelné a společensky obhajitelné situace, kdy měla nebo má ochrana duševního vlastnictví dobrý smysl, ale vždy je to vymezeno určitým obdobím a okolnostmi. Např. příchodem technologií jako byl knihtisk a později kopírovací stroje, se přirozeně měnil přístup k ochraně autorství psaných děl, podobně hudebníky nebylo třeba zákonně chránit v éře „předmagnetofonové. Patentové zákony sahají hlouběji do historie, ale zde stojí pro změnu za povšimnutí mnohem kratší doba ochranných lhůt (řádově roky) oproti např. psaným dílům (prakticky zhruba 100 let).

8) Pirátství médií je zároveň překonáním učinné ochrany nosičů: Ten protimluv je v tom cítit už na sto honů. Dle současné legislativy zákon porušuje ten, kdo vyrábí, dováží, přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drží k obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky nebo poskytuje služby, které slouží nebo jsou zamýšleny k prolomení účinných technických prostředků ochrany, ale také ten, kdo takové účinné technické prostředky ochrany práv obchází. Ta účinnost je tedy z technického hlediska jen iluzorní, jedná se o čistě právní alibismus – pokud vytvoří výrobce ochranu, kterou lze obejít, pak není z definice účinná. Když si na dveře svého domu dám visací zámek z dětské kasičky, případný zloděj bude po právu souzen za vloupání, ale těžko budu na pojišťovně vymáhat případnou škodu s odůvodněním, že jsem vniku lupiče účinně bránil.

9) „Piráti“ nejsou ochotni si hudbu kupovat, raději stahují a sdílí zdarma: Pokud pominu určitou skupinu „sběratelů“, kteří hromadí čistě pro svůj pocit a daná díla většinou ani „nekonzumují“ (na ty se ale perfektně vztahuje bod 5, protože v tomto případě je faktická škoda blízká nule),  kupovali by ji daleko ochotněji, pokud by se ceny a celý obchodní model pružněji přizpůsobovaly trhu a nespoléhaly na ochranářskou legislativu. Zároveň se ukazuje, že „nelegální“ šíření děl do jisté míry naopak stimuluje prodeje tím, že jsou dotyčná díla účinněji šířena a dostávají se (resp. jejich autoři) do širšího povědomí. Někteří autoři toto dokonce již pochopili a sami bezplatné šíření svých děl podporují. Bylo, pro mnohé překvapivě, naopak zjištěno, že „hudební piráti“ si častěji než průměrný zákazník kupují placenou hudbu a s tím spojený hardware (přehrávače a mobilní telefony).

10) Kupovat originální nosiče se vyplatí už kvůli kvalitě: Tento argument je neopodstatněný v době digitálních záznamů a v situaci, kdy se stejně většina (především mainstreamové) hudby degraduje nevhodným a necitlivým masteringem. Majitelé originálních nosičů nebo dat jsou navíc často obtěžováni, omezováni, uráženi a někdy až šikanováni nesmyslně implementovanými ochranami, regionalními omezeními, varovnými prvky apod. Např. u DVD nejde většinou přeskočit úvodní výhružnou sekvenci o pirátství a mnohdy ani přidané reklamy.

Současný autorský zákon je bohužel značně necitlivě nastaven a evidentně nebere v potaz, že má chránit autorství v tom smyslu, aby si dílo někdo nepřivlastňoval a neoprávněně ho nešířil, nikoliv zajišťovat snadné živobytí neschopným „umělcům“ a samozvaným zástupcovským organizacím.

Po modré šanci rudá?

Tak nám odstřelili vládu…

Asi to není až taková škoda vzhledem ke kvalitě vlády samotné, i když určitá ostuda vzhledem k tomu, že tatáž vláda řídí předsedající zemi EU, nás jistě nemine. Podivný a varující je i způsob, jak k tomu došlo, ani dlouhodobě podrývající Paroubek zřejmě netušil, do jak chatrného organismu dloubnul. Pár nespokojenců v řadách samotných koaličních poslanců doplnily dvě uražené zelené slípky (ať už je Bursík jaký chce, Zubová i Jakoubková byly vyhozeny ze strany po právu – těžko čekat, že si nějaká skupina nechá dobrovolně ve svém kruhu někoho, kdo záměrně sabotuje její práci, z klasického pohledu zaměstnavatele byly dotyčné dvě dámy obyčejnými sobeckými flákači, skrývajícími se za falešnou názorovou revoltu) a hodně vratká rovnováha se rychle porušila.

Nějaký ten měsíc v Česku zřejmě odklepe narychlo splácaná úřednická vláda a pak se můžeme těšit na nové volby. Praktická demokracie jak má být, jen ať se lidé znovu rozhodnou, koho k tomu tentokrát pustí. Jen se trochu obávám, aby to nebyly demokratické volby na dlouhou dobu poslední.

No dobře, záměrně trochu přeháním, ale když čtu názory jako „Nechapu, proc by se komuniste jako parlamentni strana nemeli podilet na sestaveni vlad.“, je k obavám určitý důvod. Takové tvrzení třeba ani nenapsal přímo volič KSČ, nicméně varující jen už samotný fakt, že tichá tolerance komunistů v aktivní politice (ačkoliv ke spolupráci na přímé vládě je zatím nikdo nechtěl pustit) tuto stranu postupně a potichoučku de facto legalizovala a v očích řady lidí očistila. Tím spíše, že rudí soudruzi sami nic moc nezkazili (neboť ani nemohli), kritika nic nestojí a kritik, narozdíl od toho, kdo něco dělá, nemá žádnou přímou zodpovědnost.

Jistý Jaroslav Baník z Broumova v diskusi na serveru Novinky.cz již však zřejmě voličem komunistů bude, neboť je schopen napsat: „KSČM je legální politická strana, pokud je někdo diskriminuje na základě minulosti, kterou by mnoho lidí dnes rádo vrátilo, pak je ubohý. (…) Většina občanů nedosáhne na životní úroveň tehdejší doby.

Typická deformace myšlení, do jisté míry pochopitelná u lidí, kteří v komunistické éře prožili většinu svého života, a protože tenkrát moc nevyčnívali z řady (a ani toho zřejmě moc po životě nechtěli), přišla jim tehdejší v mnoha ohledech pohodlná doba snazší a snesitelnější k žití.

Bohužel tu opět narážíme na rozpor mezi legislativní praxí v ČR a ústavou této země, podle níž by komunisté nejenom že neměli být volitelnou stranou, ale neměli by ani jakožto organizace vůbec existovat. Pokud je někdo vnitřně přesvědčen o dokonalosti komunistického uspořádání světa, ať si o tom debatí s podobně založenými „filosofy“ nebo kýmkoliv, kdo bude ochoten ho poslouchat, ať si na toto téma skládá třeba básně, osobní víru a myšlenky nechť má každý jaké chce. Avšak v okamžiku, kdy bude na svou „víru“ lámat jiné nebo ji uplatňovat prostřednictvím oficiálních politických funkcí (byť by to bylo třeba jen na komunální úrovni), pak se dopouští podpory a „propagace názorů smeřujících k potlačení práv a svobod človeka“. Bohužel v současné době jen formálně, neboť praktická vymahatelnost je v tomto případě hodně omezená, či spíše jednostranná (směrem k fašismu).

Takže plakat nad ubohou „diskriminovanou“ KSČM, která je v parlamentu, ačkoliv by vůbec neměla existovat, chce buď hodně silný žaludek, nebo hodně pokročilého alzhaimera. Přirovnal bych to k vrahovi, kterého sice odsoudili na 12 let, ale už po dvou letech mu byla udělena milost, kterak si stěžuje na diskriminaci z důvodu, že si po dobu těch svou let nemohl svobodně běhat venku a dělat, co se mu zachce (třeba i zabít někoho dalšího). Chudinka…

A pokud jde o tolik omílané srovnání  tehdejší a dnešní životní úrovně, minimálně z čistě hmotného hlediska jsme na tom v průměru znatelně lépe než dříve, viz např. pěkné a objektivní srovnání na webu www.zakomunistu.cz. Na druhou stranu málokdo rozumný by asi popíral fakt, že dnešní společnost je majetkově i v jiných ohledech více diferencovaná než dříve, což je však samozřejmým důsledkem srovnání s původním modelem socialistického „průměrovacího“ mechanismu. Složitější je otázka, zda je to tak špatně nebo naopak dobře. Je lepší mít společnost plnou průměrných jedinců, nebo společnost, z níž na jednu stranu sice vyčnívá část „odpadlíků“ (což není nutně myšleno pejorativně), ale na druhou stranu také několik „špiček“, kteří mají potenciál celou společnost táhnout vpřed. Řada lidí, jako např. diskutující Pavel Kocourek z výše zmíněného serveru, vidí zřejmě v této „špičce“ zbohatlíky, podvodné podnikatele a nečestné politiky, zatímco „odpadlíky“ tvoří ubozí bezdomovci, kteří jsou obětmi těchto lidí a vůbec celého současného systému; mám-li citovat: „Ale také se podívejte na dnešní bezdomovce a jim podobné lidi, které tento režim také uvrhl na samý kraj společnosti.“

Jenže existuje i jiný pohled, v němž tu „špičku“ tvoří lidé aktivní, vzdělaní a cílevědomí, odborníci schopní svůj obor posunout o něco dále a vydláždit tak cestu ostatním, lidé, kteří se tu mohou věnovat své práci, protože nemusí kvůli režimu emigrovat nebo na své povolání rezignovat. Na druhou stranu „odpadlíky“ tvoří zhusta lidé, kteří nejsou s to se svým stavem něco udělat a volí před prací raději pohodlnější cestu hnití.

Současná realita je samozřejmě kombinací obou těchto modelů. Jenže kdo nechce vidět, nevidí, a dál bude hlásat svou jednostranou říkanku o tom, že všichni „nahoře“ jsou vykořisťovatelé, zloději a podvodníci, zatímco ti „dole“ jsou přes veškerou svou snahu oběťmi „režimu“, a že za socialismu jsme se vlastně měli báječně, žijíce v měkkém bezpečí bavlnky naší Velké Strany.

No to potěš, přírodo. Pěkně nám ten rok 2009 začíná…

Vítězství pohodlí nad rozumem

Onehdá jsem cestou do práce, míjíc na svém horáči kolonu aut (z většiny obsazených pouze řidičem), začal z dlouhé chvíle trochu počítat. Nehodlám tu moralizovat a dlouze rozebírat téma ekologické dopravy, pouze předhodím výsledky svých odhadů a závěr ať si každý udělá sám.

Z posledních 7 let se až na výjimky (většinou vinou špatného počasí nebo horšího zdravotního stavu, v průměru tak dvakrát za měsíc) dopravuji do práce na kole. Celkem to za tuto dobu dělá nějakých 30000 km nacestovaných tam a zpět.

Uvažujme, že bych místo toho jezdil autem. Řekněme, že zapomenu, čím tu zpravidla jezdí Amíci, a použiji na dnešní dobu poměrně umírněné evropské parametry typického benzinového auta se spotřebou 7 l/100km, které na jeden kilometr vyprodukuje v průměru 150 g oxidu uhličitého (CO2), 15 g mnohem nebezpečnějšího oxidu uhelnatého (CO), 1.2 g oxidů dusíku (NOx) a 1.4 g plynných organických sloučenin (VOC).

Vzhledem k ujetému počtu kilometrů jsem tedy nespálením cca 2100 litrů benzínu ušetřil ovzduší od 4500 kg CO2, 450 kg CO, 36 kg NOx a 42 kg VOC. To je dohromady 5 tun plynných zplodin! Kokrétně v případě CO2 se jedná množství, které je obsaženo v 5.8 miliónech (!) kubíků atmosféry, tolik vzduchu vydýchá 30 lidí za celý svůj život. Zbylých půl tuny dalších jedovatých plynů by dokázalo otrávit něco přes milión kubíků vzduchu na pro člověka smrtelnou úroveň.

Z finačního hlediska to pak znamená přímou úsporu na palivu (při typických cenách posledních několika let 25-30 Kč/litr) nejméně 50-60 tisíc Kč. Vzhledem k tomu, že všechna parkoviště v okolí mé práce byla (a jsou) placená, dalších v přepočtu 40-50 tisíc bych musel dát za parkování. Na cca 30-50 tisíc by nejspíš přišly opravy a běžná údržba (náplně, filtry, pneumatiky, …), nehledě na celkovou amortizaci auta.

Suma sumárum nám to dá ušetřených 120-160 tisíc Kč, za což už se dá pořídit hodně slušné kolo :-).

Argumentem pro auto by kromě pohodlí mohla být časová úspora. Jenže i na tomto poli kolo v podstatě vyhrává. Vzhledem k větší flexibilnosti se mě při volbě vhodné trasy téměř netýkají semafory a zácpy, díky čemuž je má průměrná cestovní rychlost okolo 25 km/h naprosto realistická. Na cestě do mého současného zaměstnání bych za malého provozu sice ušetřil autem nějakých 10 minut (15 min místo 25 min na kole), ovšem během dopravní špičky se tento rozdíl naprosto stírá a to ještě nepočítám čas na zaparkování a cestu pěšky z a na parkoviště. Navíc narozdíl od času stráveného v autě nepovažuji čas na kole za zabitý. Kolik lidí se z důvodu pohodlí vozí z práce a do práce autem, aby pak ze svých večerů ukrajoval volný čas na posilovnu nebo aerobic? (Nemluvě o tom, že tyto aktivity také něco stojí.)

V případech kratších vzdáleností (řekněme do 10 km) tedy peníze ani čas nejsou argumentem pro dojíždění autem, zde bohužel jednoznačně vítězí pohodlí. Pohodlí, za které jsou lidé ochotni platit poměrně značnou cenu – v částkách, které nevypadají nijak vysoké, ale během let se nasbírají na pěkné sumičky -, ale také ve škodě, kterou zbytečně způsobují přírodě.

Vypouštění diskusní žumpy

Jeden z nejnavštěvovanějších českých zpravodajských serverů novinky.cz se rozhodl změnit podmínky přispívání do diskusí pod články způsobem, který není příliš obvyklý a měl by být výrazným odklonem od doposud běžné a zhusta zneužívané anonymity přispěvatelů. Je zajímavé sledovat, jakou rekaci to vyvolalo právě na webu, který je znám mimořádně vysokou koncentrací internetových pořvávačů a zamindrákovaných primitivů. Ihned po zveřejnění nových pravidel se objevily stovky rozhořčených příspěvků hystericky označujících tento krok za akt cenzury. Řada zoufalců, zřejmě trpících přílišným dojmem sebedůležitosti, začala ohlašovat údajné zakládání různých diskusních trucwebů, kam chtějí přetáhnout ostatní podobné ubožáky a dosytosti si užívat své „svobody projevu“. Jiní prostě jen nadávají a předpovídají novinkám brzký krach, strmý pokles návštěvnosti, propad příjmů z inzerce a podobně. Pár ukázek na pobavení (přesný přepis včetně chyb):

„cenzore přestan nás šikanovat platíme si nemalé peníze a nebo je doba stb!!!“

„Chceme svobodu slova a ne novou totalitu a cenzůru.Za tohle jsem na náměstí v 89 nezmrzal.“

„Demokracie je svobodná diskuze pro všechny i pro ty se kterými nesouhlasím“

„(…) pokud někdo chce zůstat v anonymitě, tak mu to neberte je to jeho právo, co bude příště?“

Tito trolíci evidentně nedokáží ani vstřebat definici pojmu „cenzura“ (resp. se ani nenamáhají ji zjistit), což jim však nebrání v emotivních výlevech předhazujících paralelu s cenzurou z dob budování socialismu, kterou mimochodem s velkou pravděpodobností drtivá většina těchto jedinců zná leda z doslechu. Podobně účelově zachází i s pojmy „demokracie“ a „svoboda“, kterými se snaží ospravedlnit vymáhání jakýchsi svých domnělých práv na někom jiném (kterému tím paradoxně jeho vlastní svobodu upírají). Mazat na svém vlastním webu, který si někdo provozuje a platí, příspěvky jiných lidí, nemůže nikdy už z principu spadat do kategorie cenzury, ať by už k mazání docházelo podle libovolných (či dokonce podle žádných) pravidel. Můj web je můj prostor, za něhož si sám zodpovídám a s kterým si mohu naložit dle svého. To snad není tak těžké pochopit ani pro člověka, kterému dělá problémy zformulovat vlastní myšlenku a napsat větu s méně než 5 hrubkami.

Samozřejmě pokud mi záleží na nějaké reputaci nebo důvěryhodnosti, nějaká „rozumná“ pravidla předem nastavím a držím se jich (např. vyřazování vulgarit, rasistických výroků, urážek, příspěvků zcela mimo téma, pořvávání (text kapitálkami), tapetování a spamu mi připadá jako samozřejmá součást povinné hygieny každé internetové diskuse), ale rozhodně to není moje povinnost. Pokud se rozhodnu, že zveřejním příspěvky jen těch, kteří mi pošlou tisícovku na konto a svoji fotku do schránky, pak nikdo nemůže říci ani popel. Buď s mými podmínkami dobrovolně souhlasí, nebo si může jít diskutovat jinam. Je to čistě věc svobodné volby. Nic jako „právo vykecat se u kohokoliv“, jakási svoboda projevu naruby, neexistuje.

Asi trochu chápu, jak k takovému falešnému pocitu oprávněnosti dochází. Na server s návštěvností mnoha tisíců lidí denně, jehož pravidla přispívání do diskusí jsou dostatečně měkká, se časem začnou stahovat stáda anonymních halekalů, kteří nemají takovou možnost jinde a kteří si tam chodí pouze ulevit. Z původně zamýšlených diskusí postupně vytvoří něco velmi podobného chatu, značně zaplevelenému a vulgárnímu. Diskuse je ta tam, rozumné, přínosné a skutečně diskusní příspěvky k věci v tom bahně zcela zaniknou. Například prakticky pod každým článkem, bez ohledu na jeho téma a míru jeho apolitičnosti, najdete stovky politických výlevů a nadávek. Celé je to ještě umocněno nešťastným systémem hodnocení – jak to na novinky.cz nazývají – „kvality“ příspěvků formou kliků, která nejen že spíše odráží jen jakousi „popularitu“ v tom nejhorším slova smyslu, ale navíc se dá z technického hlediska poměrně lehce ošálit. Svůj smysl takové hodnocení tudíž zcela postrádá, o čemž se dá jednoduše přesvědčit nahlédnutím na top 5 téměř libovolné diskuse na novinkách.

Zmíněné stádo hýkavců si na dotyčném webu najde pohodlný prostor k rochnění a začne ho postupně považovat za „svůj“. Když se pak provozovatel rozhodne se stavem diskusí něco učinit, cítí se dotčeni na svých právech a trpí pocitem, že jim někdo něco bere nebo je vyhání z „jejich“ teritória. Bohužel pro ně je to po stránce právní i morální pocit zcela mylný, je to jen emotivní stav, který se možná dá zkraje pochopit, ale poprat se s ním musí každý po svém.

„Konkurenční“ diskusní weby, jejichž zakládáním mnozí bezzubě vyhrožují, by určitě byly úlevou oběma stranám. Dokonce mě upřímně mrzí, že nejspíš zůstane jen u planých gest, maximálně možná vznikne sem tam nějaký nevýznamný webík s okrajovou návštěvností ale to bude asi všechno. Podobné weby by totiž mohly být výbornou stokou internetových „diskutérů“, jakousi www-kanalizací. A jistě uznáte, že kanalizace je z hlediska hygieny prospěšná věc. Obávám se však, že pro tyto lidi je větším lákadlem trousit své duševní výpotky po známém serveru, na kterém se mu někdo jiný (provozovatel) postará o desítky tisíc čtenářů a kde se dá zažít opojný pocit – byť jen verbální – destrukce, než si něco šmudlit na vlastních osiřelých stránkách, které nemají samy co nabídnout, kromě holého prostoru k vynadávání se s ostatními podobně postiženými.

Je o to směšnější, když si  takoví lidé myslí, že jejich odchodem přijde provozovatel novinky.cz o nějaké příjmy z reklamy nebo že ho to nějak jinak poškodí. Za prvé se domnívám, že nejvíce diskusních křiklounů se rekrutuje jednak mezi náctiletými a druhak mezi intelektuálně a potažmo sociálně slabšími skupinami, přičemž ani jedna z těchto kategorií není pro většinu inzerentů vyhledávanou cílovou skupinou. Za druhé jsem přesvědčen, že zkvalitnění diskusí může sice vést v absolutních číslech k poklesu návštěvnosti a – to asi spíše – počtu zobrazení, avšak tato návštěvnost může ve výsledku vygenerovat provozovateli větší zisk. Vyvezením diskusního hnoje se totiž postupně zvýší důvěryhodnost a vylepší jméno celého webu a možná se pak na něj začnou vracet čtenáři, kteří ho dříve opustili pro znechucení obsahem jeho diskusí, resp. kteří z téhož důvodu přestali do jeho diskusí přispívat. A totéž samozřejmě platí i o inzerentech.

Dá se polemizovat o tom, jestli opatření zavedené novinkami (zveřejnění pravého jména a města bydliště u každého přispěvatele) není příliš drakonické, omezující lidi žijící v zahraniční, nebo jestli to je dostatečný mechanismus k omezení projevů anonymních „verbálních hrdinů“. V každém případě však nějaké kultivující opatření novinky.cz už dávno potřebovaly. Teď bude zajímavé sledovat, jaký to vyvolá výsledný efekt a také jestli se k podobnému kroku odhodlají i jiné význačné české weby, trpící stejným problémem.

Na závěr přidám ještě jeden uraženecký citát anonymního kritika nových podmínek diskusí na novinkách:

„holt, budeme zas držet huby. ostatně to umíme.“

A dodávám: Kdepak, vážený, úplně postačí, když otevřete hubu jen tehdy, když budete mít co říci k tématu a budete to schopen říci slušně.

Úplně cítím to hrobové ticho, které by se na všech podobných internetových diskusích rozhostilo.

Kolik křesel se vejde pod Rathův zadek?

Téměř každá práce je náročná, když se dělá pořádně. Zdá se však, že do této kategorie nepatří vrcholné politické funkce. Jak jinak si lze vysvětlit, že v rozhovoru pro Lidové Noviny zareagoval nově zvolený středočeský hejtman David Rath na otázku o souběžném zachování své poslanecké funkce takto:

„Na 95 procent je to tak. Po tom zhruba měsíci a týdnu se ukazuje, že to lze obojí v pohodě zvládnout. Navíc se ukazuje, že je takový souběh funkcí výhodný pro kraj a i pro výkon funkce poslance.“

Svatá prostoto! Ve dvou větách na sebe bezelstně prozradit takové věci, to vyžaduje buď značnou tupost, nebo nadutou zaslepenost. Vzhledem k tomu, že pan Rath vystudoval medicínu, bude zřejmě z obecného hlediska poměrně inteligentní, takže u něj jednoznačně přichází v úvahu ta druhá možnost – povýšenecká arogance mu nedovolí vidět si na vlastní špičku nosu a slyšet zjevnou zhovadilost vlastních výroků, kterými se dobrovolně usvědčuje z prospěchářství, kariérismu a flákačství.

Pro úplnost je třeba dodat, že ke svému poslaneckému mandátu zastává Rath v parlamentu další placenou funkci, předsedy sněmovního zdravotního výboru, za niž jen samotný příplatek vydá na jeden lehce nadprůměrný plat. Dále pak tamtéž působí jako místopředseda poslaneckého klubu ČSSD a stínový ministr zdravotnictví, ale tyto funkce lze považovat spíše jen za bezvýznamné nálepky. A konečně, kromě poslanectví a hejtmanství Středočeského kraje provozuje vlastní ambulantní praxi, působí na Interní klinice 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy jako odborný asistent a je jednatelem dvou firem.

V číslech to znamená zhruba 61000 platu poslance, 25000 příplatku za předsednictví sněmovního výboru, 30000 poslaneckých náhrad a téměř 90000 hejtmanského platu. Suma sumárum 206 tisíc, a to bez započtení platů a zisků z jeho (údajné) činnosti lékaře, které mi bohužel nejsou známy.

Rath je evidentně přesvědčen o tom, že ve funkcích, které zastává, přímá úměra neplatí. Tedy že doba a úsilí, které by do každé z nich měl vložit, se nesčítají, ale spíše jen dělí mezi to, co jim chce pan doktůrek laskavě věnovat. Neboť pokud by tomu tak nebylo, musel by si myslet, že den má nejméně 40 hodin, což si při jeho domnělé inteligenci zřejmě nemyslí a navíc, pokud sám tvrdí, že se to dá zvládnout v pohodě, pochybuji, že stráví denně prací o mnoho více než standardních 8 hodin.

Budeme-li tedy realističtí, o plném nasazení se ani u jedné z Rathovi svěřených funkcí hovořit určitě nedá. Ovšem pokud vím, nic jako poslanec nebo hejtman na částečný úvazek neexistuje, takže pan „krajskej“ se evidentně dopouští podvodu na zaměstnavateli (v tomto případě potažmo voličích) a porušování pracovní disciplíny.

Pokud jde o druhou půlku citovaného výroku, jedná se o upozornění na střet zájmů, případně záměru zneužití pravomoci veřejného činitele (viz §158 trestního zákona č. 140/1961 Sb.). Pokud by měl být určitý kraj nějak zvýhodněn tím, že jeho zástupce (ne-li přímo šéf) má slovo i v zákonodárném sboru, pak to určitě není správně. Což samozřejmě platí i naopak, nevidím důvod, proč by měl nějaký poslanec oproti ostatním profitovat z toho, že je ve vedení kraje. Dalším střetem zájmů jsou pak obě tyto funkce (poslanec a hejtman, dříve i ministr) vůči soukromým lékařským aktivitám Davida Ratha. Že by snad tento pán nevěděl o existenci zákona č. 156/2006 Sb.?

Myslím, že je nabíledni, proč se i po získání hejtmanského křesla drží exministr Rath svého poslaneckého mandátu jako hovno košile – imunita, která mu z pozice jeho členství v parlamentu ČR přísluší, se mu může jednou zatraceně hodit. Je to prozíravý člověk, ten pan Rath.

Bude rok 2009 zlomový?

Letos bylo často slyšet teorie o magických „osmičkových letopočtech“. Roky 1848, 1918, 1938, 1948, 1968 i 1988 (resp. 1989) byly poměrně přelomové, a to nejenom v české historii. Není však na nich ani na té osmičce nic magického, spíše jde o přirozený generační cyklus, který se ve společnosti projevuje víceméně skokovými změnami nebo zásadnějšími společensko-politickými událostmi každých 20 let (s výjimkou desetiletého rozdílu mezi roky 1938 a 1948, který je zřejmě důsledkem 2. světové války). Poměry a nálady uzrávají postupně, ovšem dramatičtější změny se zpravidla odehrají až v době, kdy dospěje nová generace schopná akce. Aplituda takových změn pak samozřejmě závisí na velkém množství faktorů, ale zhruba dvacetiletá perioda zůstává.

Vyplnil rok 2008 naše obavy? Letošní krajské i senání volby posunuly ČR výrazně doleva, k moci v krajských zastupitelstvích se dostala řada komunistů. Světem se začala šířit mohutná vlna hospodářské krize, největší od velké deprese 30. let minulého století, která však do české kotliny v plné síle zatím ještě nedorazila. V USA zvítězil v presidentských volbách Barack Obama jakožto první černošský president v historii této země. Divoký růst cen ropy na historické maximum následoval prudký pád na čtvrtinu těchto hodnot. Češi schválili Američanům stavbu radaru, což vyvovalo nelibé reakce ješitného Ruska. Z politicko-hospodářského hlediska byl tedy pro nás rok 2008 na změny bohatý dost.

Domnívám se však, že české země může potkat větší politická změna až příští rok, předčasné volby a výrazné vítězství levice s následným vytvořením oranžovo-rudé koalice ČSSD a KSČM není až tak nepravděpodobný scénář. Rovněž hospodářská krize u nás propukne v plné síle až v průběhu roku 2009. A jak je vidno již nyní, krize slouží mnoha levičákům jako pořádná hůl na ty ošklivé imperialisty. Přitom buď neví, nebo záměrně popírají, že to tak docela čistě kapitalistický problém není.

Mnozí bagatelizují možný budoucí vliv komunistů a socialistů u nás argumentem, že je jiná doba a co bylo možné před 40 lety, není možné dnes, v éře sjednocující se Evropy, našeho členství v NATO a sofistikovaných komunikačních prostředků (zejména internetu). Ano, doba je jiná a o něco jiná by proto byla i konkrétní forma vlády levice v případě jejich vítězství. Ani nedávné historické pozadí není tak dramatické, jak tomu bylo krátce po 2. světové válce. Nicméně domnívat se, že už máme dnes vyhráno a jsme šťastně globalizovaní, je ošidné. Prvorepublikoví Češi by také asi těžko uvěřili tomu, že jejich země bude jednou obehnaná ostnatým drátem a hospodářsky se propadne na chvost civilizovaného světa.

Každý den můžeme kolem sebe pozorovat, jak si lidé postupně zvykají na věci, které by jim připadaly před pár lety nepředstavitelné. Kolik z těch, co nadšeně zvonilo klíči v listopadu 1989, dnes opět volí komunisty (viz můj předchozí článek)? Takové plíživé změny a metoda postupných ústupků (tzv. salámová metoda) připravují perfektní půdu pro pozdější převrat. Ovšem to už může být dost pozdě se divit, jak je možné že jsme tam, kde jsme. Pomoc Evropy nebo okolního světa rovněž nelze automaticky očekávat. Jednak pro to hovoří historická zkušenost (Mnichovská dohoda), jednak těžko nějaká unie nebo jiný stát zasáhne způsobem podobným, jakým to učinili Rusové v osmašedesátém. A občanská válka zrovna nepatří k našim národím tradicím, takže případný vzdor části občanů by neměl většího efektu a lidé by zhoršení politických poměrů opět řešili individuálně – část by si zvykla, část to zabalila a odešla do nějaké snesitelnější země.

Rok 2009 je za rohem, uvidíme tedy, jesti bude další položkou v číselné řadě, nebo výjimkou z pravidla.

Srazí se Měsíc se Zemí?

Měsíční úplněk je běžný a pravidelně se opakující přírodní jev, podobně jako příchod ročních období. Ten dnešní je však mimořádný tím, že při něm bude Měsíc o tisíce kilometrů blíže k Zemi než je dlouhodobý průměr, za posledních 15 let tak blízko nikdy nebyl. Oběžná dráha Měsíce není přesně kruhová, v perigeu bývá o téměř 50000 km blíže než v apogeu. Ovšem dnešní hodnota je i na apogeum neobvykle nízká. Dalo by se až říci znepokojivě nízká. Měsíc bude v důsledku toho o 30% jasnější a bude se jevit na obloze o 14% větší.

V souvislosti s touto událostí se opět rozproudily diskuse na téma globálního přibližování Měsíce, které v poslední době poněkud zanikly v neméně důležité celospolečenské debatě o změnách klimatu. Tento týden mimořádně svolaný Mezivládní panel pro změnu dráhy Měsíce (IPMOC) měl na programu řadu otázek, které až nyní začínají pronikat na veřejnost. Původní práce Prof. Michaela Womanna, která je ve zprávě IPMOC citována, jasně ukazuje rostoucí trend v přibližování Měsíce k naší planetě a výpočet, dle kterého bude Měsíc již za 8 let ještě blíže než dnes (o téměř 0.02%). Extrapolace pro 21. století je pak vysloveně alarmující, vlivem dalšího poklesu vzdálenosti Měsíc-Země a s tím souvisejícího silnějšího gravitačního působení našeho vesmírného souputníka vzroste hladina světových oceánů o několik metrů, atmosféra zřídne až o 15% a vodní srážky budou padat o nejméně 9% pomaleji, což nejspíše povede k masivnímu rozšiřování pouštních oblastí.

Tzv. „měsíční hokejka“.

Nejzávažnějším závěrem vědeckých studií i ústřední komise IPMOC je však zjištění, že tyto globální změny velmi zřetelně korelují s lidskou činností, konkrétně s množstvím světelného záření, které lidstvo vyprodukuje. Womannův pečlivě zpracovaný graf ukazuje, že po téměř tisíciletém období bez výraznějších změn nastává zlom po roce 1879, kdy T. A. Edison přišel se svým vynálezem elektrické žárovky. Změny se pak v průběhu 20. století ještě výrazně prohloubily s tím, jak postupně rostla produkce umělého osvětlení.

Tuto překvapivou  závislost vysvětlil ve svém přelomovém článku Dr. Ted Bake s pomocí Maxwellových rovnic. Jak známo, světlo není ničím jiným než elektromagnetickým zářením. Magnetismus obsažený v tomto záření je superponován na přirozený magnetismus zemský a díky svému dalekodosahovému působení vytváří zvýšené silové pole zakřivující přirozenou dráhu Měsíce. V následující studii zveřejněné v loňském roce zároveň potvrdil výsledky pozorování Prof. Womenna svými přesnými statistickými daty z laserového distantmetru umístěného na palubě výzkumné geologické lodi Wobbly, brázdící vody Tichého oceánu.

Komise IPMOC i političtí představitelé valné většiny vyspělých států celého světa se shodli na nutnosti okamžitého řešení této vážné situace. Byl navržen závazný protokol, dle něhož by mělo být sníženo množství světelných emisí do atmosféry o 4% ročně až do roku 2026, kdy by byla dosažena zhruba poloviční úroveň současného stavu. Plánují se značné investice do elektrotechnických a chemických oborů a do podpory alternativních světelných zdrojů o nižší svítivosti, např. již laboratorně otestovaného pyrowaxového modulu, který bude nejen šetrnější k sluneční soustavě, ale také levnější na provoz než současné žárovky a zářivky. Evropská unie dále v nejbližší době zavede tzv. iluminační kvóty, na jejichž dodržování budou dohlížet komisaři pro geolunární záležitosti.

Objevují se bohužel také skeptické hlasy, snažící se celý problém globální změny mesíčního orbitu bagatelizovat. Několik rádobyvědeckých článků se pokouší zcela nepřesvědčivým způsobem vyvrátit závěry zveřejněné v závěrečné zprávě IPMOC a potažmo popřít naprosto zřejmý vliv elektromagnetického smogu viditelného spektra na pohyb Měsíce. Naštěstí nejde o většinový názor, neboť v širší odborné veřejnosti a postupně i v celé společnosti začíná panovat jednoznačná shoda pokud jde o neodkladnost kroků, vedoucích k navrácení našeho přirozeného satelitu do jeho původní dráhy. Není pochyb, že budou v příštích letech muset být pro tento účel vyčleněny stovky miliard dolarů, ale již nyní je jisté, že to budou dobře vynaložené prostředky. Jde přeci o zodpovědnost nás všech, celého lidstva.