Ten spor se táhnul roky a nakonec dopadl, jak se dalo očekávat, tedy úplně stejně jako v řadě dalších podobných případů unijní normativní diktatury. Tentokrát došlo na pomazánkové máslo. Evropská osvícená vrchnost (která si říká Evropský soudní dvůr) „moudře“ rozhodla, že slovo „máslo“ v názvu tohoto potravinářského výrobku být nesmí, protože obsah mléčného tuku v něm je nižší než stanovených 80%. A jako v již spoustě předchozích podobných rozhodnutí se zaštiťuje ochranou spotřebitele (rozuměj ochranou lidí proti jejich vlastní blbosti).
Nevím, jestli za tím stojí klasické úřední diletantství, neznalost jazykového a kulturního prostředí konkrétního státu (v tomto případě ČR), nebo úmysl s ekonomickým pozadím. Dotyčným soudcům každopádně uniklo, že pomazánkové máslo je v češtině ustálené slovní spojení, něco jako terminus technicus a i když obsahuje slovo máslo, neznamená to, že musí jít o máslo jako takové, nebo že musí obsahovat máslo v jakémkoliv množství. Chyba je zřejmě především v tom, že někdo vůbec připustil explicitní překlad do jiného jazyka obsahující slovo máslo, ačkoliv v jiných evropských jazycích ustálené spojení v tomto tvaru a významu neexistuje. Bylo by proto zcela v pořádku, kdyby se tento výrobek musel v zahraničí jmenovat jinak, například smetanová pomazánka, ale proč ho přejmenovávat i v Česku, mi není jasné. Český spotřebitel ví, že pomazánkové máslo prostě není máslo; našinec tomu rozumí a neočekává, že po otevření krabičky na něj vykoukne nějaký jiný mléčný výrobek. Pokud tomu Lucemburačané, Francouzi, Belgičané nebo Němci nerozumí, ať si zavedou svůj srozumitelný název, a kdokoliv, kdo bude chtít pomazánkové máslo do jejich země vyvážet, to bude muset respektovat. Tak je to v pořádku, ale proč se musí EU montovat do našeho čistě lokálního názvosloví a potažmo se snažit nás učit náš vlastní jazyk?
Kdyby alespoň Evropská Unie nemusela řešit mnohem závažnější problémy než nějaké slovíčkaření… Říkám si, co přijde na řadu příště? Burákové máslo, které dostane za uši po vzoru svého pomazánkového precedensu? Nebo snad kočičí jazýčky, které by mohly vést k pohoršení mezi milovníky zvířat? A co takhle španělští ptáčci – až nějaký unijní podržtaška přijde na to, že v nich není ptačího masa ani 1% a se Španělskem nemají vlastně nic společného, máme zaděláno na další problém. Nebo volské oko, které „podvodně“ imitujeme z vajec? Styďme se! Počkejte také, až se provalí, že ryby vlastně nemají žádné prsty, to teprv nastane hromadné přelepování obalů. A ani si už nezkouším představit, jaký skandál by mohly vyvolat dětské přesnídávky – vždyť se – minimálně co já pamatuji – z dětí nevyrábí!
Víte co, milí samozvaní ochránci mých zákaznických práv – v rámci spravedlnosti a rovnosti mezi národy a jazyky tímto otevřeně žádám, aby bylo Velké Británii Evropskou Unií zakázáno používat pro motýly termín butterfly, neboť dle veškerých dostupných odborných studií neobsahují ani zdaleka 80 % mléčného tuku.
Tento národ zdá se být nepoučitelným a naše kolektivní paměť je zřejmě zasažena Alzheimerovým syndromem. Máme za sebou další hlasovací taškařici, tentokrát do části senátu a vedení krajů a politická mapa se povážlivě zbarvila do rudých odstínů. Z části to má na svědomí nízká volební účast, ale ta zas až tolik nevybočuje z předchozích čísel. Hlavní příčina je někde jinde.
Lidem totiž evidentně dochází trpělivost. Něco už napověděly poslední dvě volby, nejprve s vyřazením některých kandidátů z předních příček stranických seznamů pomocí preferenčních hlasů, poté bezprecedenčním odevzdáním velké části hlasů novým stranám (které se později ukázaly být spíše zklamáním, ale to by bylo téma na zvláštní rozbor). Na po létech zatuchlém českém rybníčku se opět začínají dělat vlnky, ovšem výsledky jsou zatím rozpačité. Jedny už pro samé skandály unavila loajalita straně, které byli po léta věrní (typicky voliči ODS), druzí jsou zklamáni počínáním mladých stran, nabízejících svého času slibné volební programy (za všechny třeba VV), a není bohužel málo právě těch, kteří po několika nejistých odevzdáních hlasů některé z levicovějších partají (typicky ČSSD) odložili zbytky studu a morálky a volbou KSČM vyjádřili svoji nostalgii po starých „dobrých“ časech, kdy nemuseli příliš myslet ani se příliš snažit a měli přitom své malé ovčí jistoty.
I v doposud tradičně „modré“ Praze se začervenalo a např. v mém pražském obvodu postoupil do druhého kola z 1. místa (ač velmi těsným rozdílem) soudruh Jiří Dolejš. Paradoxní je, že – jak již bylo řečeno – rudé sice vynesla do popředí zejména kombinace nezájmu a arogance „pravicových“ stran a jejich četných korupčních skandálů, ale přitom sám soudruh Dolejš reprezentuje stranu, které vždy šlo více o moc než o občany (o nichž dokázala vždy především dlouhosáhle žvanit), a zároveň tentýž Dolejš byl před několika lety natočen skrytou kamerou, jak souhlasil, že za peníze bude intervenovat ve prospěch loterijních lobbistů a ovlivní příslušný zákon. (Mimochodem, zajímavé je, že ještě před dvěma lety si drtivá většina lidí myslela, že poslanec Jiří Dolejš by se měl v souvislosti s tímto případem vzdát poslaneckého mandátu, ale dnes jako by to bylo zapomenuto – jak příznačné.)
Novodobí voliči komunistů (pominu-li skalní bolševickou voličskou základnu, kde není o čem hovořit) se často obhajují slovy, že KSČM je reformovaná a že v současné době a politické situaci ani není možné opakování událostí z 50. (a pozdějších) let. Druhou častou argumentací pak bývá právě hledání alternativy k dnešním vládnoucím stranám, které se všechny do jedné řádně zkompromitovaly a – zvláště ty největší – postupně totálně odtrhly od reality svých voličů. Jakkoliv může obojí znít logicky, jsem přesvědčen o tom, že skutečnou vnitřní motivací těchto lidí je pohodlnost a strach z vlastní zodpovědnosti. Když už budu chtít najít alternativu, pak ji najdu rozhodně i mimo bolševické řady; člověk se sebeúctou a srovnanými morálními hodnotami nemůže nikdy svým hlasem pustit k moci někoho, kdo hlásá prosazování zločinné ideologie, potažmo je spojen s historií (ať už přímo nebo nepřímo, tím, že se od ní jasně nedistancoval) zapáchající politickými procesy, násilným znárodňováním, všudypřítomným fízlováním, udavačstvím a normalizačním dusnem.
Ono to vážně není jen o těch tisíckrát omílaných frontách na maso a banány, nedostatkovém toaletním papíru a podpultovém zboží. Každý, komu ještě něco říkají termíny výjezdní doložka, devizový příslib, pracovní umístěnka, nevhodný třídní původ, kádrové posudky, trestný čin příživnictví, bony, nebo zkratky PTP, TNP a MUKL, musí vědět, že šlo o mnohem zásadnější hodnoty. Jakoby si dnes lidé v této zemi cenili svobody slova a možnosti volně vycestovat za naše hranice méně než plného bachoru. Jakoby opět inklinovali k představě, že je lepší, když za ně někdo vyřeší jejich problémy, poskytne jim kdeco „zdarma“ a přinese jim „životní jistoty“, i když budou drženi v kleci z ostnatého drátu. Copak se tento národ ještě nevyléčil ze své zaprděné pohodlnosti, kvůli které se lidé dobrovolně (byť postupně až plíživě) vzdávají svých zásadních osobnostních práv výměnou za teplý pelech?
Naštěstí komunisté jsou podle mého dostatečně hloupí a příliš málo rafinovaní na to, aby utlumili vzrušení z vidiny blízké moci ve svých veřejných projevech, kde se to jen hemží rétorikou, při níž musí přebíhat mráz po zádech každému, kdo si pamatuje alespon něco málo z doby před rokem devětaosmdesátým. Jsou ve své většině naštěstí příliš tupí na to, aby využili historické možnosti se jasně distancovat od minulosti a ne se snažili na ni navazovat tím více, čím blíže cítí vytoužené a dlouhá léta odpírané koryto. Dá se tedy čekat, že právě jejich zviditelnění dosavadním „volebním úspěchem“ povede aspoň k částečnému zmobilizování otráveného a pohodlného českého voličstva, což paradoxně v konečném výsledku komunistům uškodí (vzhledem k loajalitě kmenového rudého voličstva a k principiální bipolárnosti druhých kol senátních voleb), v důsledku čehož bude pro ně druhé kolo senátních voleb konečnou (no, možná někde na tradičně levicovém severu si svůj jeden mandát obhájí…). A pokud bude dalším vedlejším důsledkem pád současné vlády, pak to bude asi také dobře.
Nadcházející volební víkend leccos naznačí, nejen o složení naší příští vrchnosti, ale především o nás samotných.
Pracovníci v soukromém sektoru vesměs pochopili, že když je krize, tak se snižují platy. Ti, kteří to nechtěli pochopit, tak většinou už žádný plat neberou. Jen mnozí zaměstnanci státního sektoru toto stále pobrat nedokáží a jak vidno, tak mezi nimi speciálně soudci a státní zástupci. Ministru financí Kalouskovi se sice daří prosadit snížení a potažmo dočasné zmrazení platů politiků, ale soudci obecných soudů si pro svou kastu vykřičeli zrušení tohoto snížení.
Ústavní soud došel sice k závěru, podle něhož musí být soudcovský plat stabilní a nesnížitelnou veličinou, ale zajímalo by mě, kde je v ústavě alespoň náznakem napsáno, že soudcům se nesmí snížit platy, když na to stát nemá. Čím bude údajně porušena jejich nezávislost? Domnělá nedotknutelnost platů soudců by měla být součástí kompenzací za řadu omezení, které se soudců dotýkají, od nemožnosti stávkování, omezených příležitostí přivýdělku, nemožnosti podnikání atd. Jenže toto je časová konstanta, zatímco platy politiků a jiných státních zaměstnanců by se měly odvíjet od aktuální výkonnosti ekonomiky státu, tedy např. formou násobků průměrné mzdy, jak je to v současné době. A v případě pohyby tohoto průměru směrem dolů by měly klesnou i úřednické platy, to je prostá matematika.
Mám spíše dojem, že pokud soudce začne mluvit o tom, že snížení platu mu poruší nezávislost, tak by měl okamžitě ze svého místa vyletět, protože tím dává najevo, na jak vratkých nohách jeho soudcovský kredit stojí.
Po havárii na nově vybudovaném urychlovači LHC v CERNu z roku 2008, která neměla povahu jaderného výbuchu, jak se něktěří domnívali, ale byla čistě technického charakteru (exploze chladícího média – helia – v důsledku přehřátí části supravodivého obvodu) se opět schyluje k srážkovým experimentům. Při té příležitosti je stále častěji v médiích tlumočena obava z údajné možnosti vytvoření černé díry, která vzápětí pohltí celou naši planetu.
Během vysokoenergetické (řádově TeV) srážky těžkých částic (typicky protonů nebo jader olova) mohou být na velmi krátkou dobu vytvořeny natolik extrémní podmínky vysoké lokalizace hmoty a energie, že z principiálního hlediska skutečně není vznik objektu s vlastnostmi černé díry vyloučen. Faktem dokonce je, že se to očekává a jsou za tímto účelem již na LHC navrženy specifické experimenty. Samozřejmě se to takto neodborné veřejnosti běžně neprezentuje, aby nevznikaly zbytečné obavy. Jedna věc totiž je přítomnost černé díry jako takové, druhá je její potenciální nebezpečnost. Zkusím to tedy trochu vysvětlit.
Jednou z hlavních vlastností černé díry je její schopnost absorbovat vše včetně světla z časoprostorové oblasti vymezené tzv. horizontem událostí. Výjimkou jsou kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. To pak může vést k efektu tzv. vypařování černých děr, které produkuje tzv. Hawkingovo záření (a tudíž ve skutečnosti nejsou černé díry tak docela černé). V důsledku toho má každá černá díra svou konečnou životnost, u kosmických černých děr jde však o prakticky zanedbatelný efekt. Hawkingovo záření je tím intenzivnější, čím menší je hmota díry a tudíž životnost černé díry záleží na její absolutní velikosti. Proto začíná být efekt vypařování významný až u mikroskopických objektů, u nichž jsou dominantní kvantové jevy.
Pokud tedy vznikne během srážkových experimentů v urychlovači miniaturní černá díra, v důsledku Hawkingova vypařování ztratí veškerou svou hmotu v řádu nanosekund. Aby černá díra přežila alespoň tisícinu sekundy, musela by mít hmotnost zhruba jako planetka o průměru 100 metrů (1011 kg). LHC urychlovač uděluje protonům kinetickou energii odpovídající hmotovému ekvivalentu (dle vzorce E=mc2) menšímu než 1 gram. Aby se taková černá díra nevypařila, musela by během svého jepičího života pohltit hmotu řádově nejméně 1011 kg, což nemůže stihnout i kdyby „vymetala“ své okolí rychlostí světla.
Nejsem jaderný fyzik (přestože v CERNu jsem jistou dobu pracoval, takže si to o mně leckdo myslí :), abych byl schopen posoudit případné další scénáře, které mohou proběhnout při vysokoenergetických interakcích částic v urychlovači LHC, a v mnohém nemají dosud jasno ani špičkoví vědci v tomto oboru (například výše uvedený model nepředpokládá vliv dalších faktorů, které by teoreticky mohly prodloužit životnost případných černých děr, např. přítomnost silného magnetického pole). Pokusil jsem se však alespoň vysvětlit že laická představa o uměle vytvořené černé díře, která v mžiku pohltí celou naši planetu (přinejmenším), není založena na reálných základech.
Překvapivě často se setkávám s tvrzením, ze nějaká myšlenka, ideologie, nebo kniha, není (a nemůže být) sama o sobě špatná, ale ze špatní jsou lidé, kteří podle nich jednají. Při jistém, povrchním pohledu by to mohlo znít jako hluboký a moudrý názor, ale pohled hlubší odhalí jeho vady.
Posuzujete-li cokoliv z individuálního hlediska, nevyhnete se samozřejmě subjektivitě. Posuzovat však můžete také z hlediska určitých kolektivních (či chcete-li společenských) hodnot a měřítek, což vám při zachování logického a kritického přístupu zaručí slušnou míru objektivity. Pokud se daná společnost výraznou většinou shodne na tom, ze něco je „špatné“ (rozuměj: pro ni škodlivé, nepřijatelné nebo nemyslitelné), pak můžete takové měřítko v přiměřeném kontextu použít jakožto určitý etalon. A nemusí jít samozřejmě jen o morální hlediska (která bývají předmětem sporu asi nejčastěji, zřejmě proto, ze morální pojmy a hodnoty jsou mnohdy jen vágně definované a špatně „měřitelné“), ale i o nějaké hledisko věcnější, např. ekonomické, technické apod.
Z čistě logického hlediska pak není nikde řečeno, ze předmětem takového posuzování musí být nutně jen lidé. Jako „špatné“ může byt vnímáno nejen chování nebo činy nějakého člověka, ale také činnost nějakého zařízení, určitý (byť třeba člověkem neovlivněný) proces, myšlenka, kniha apod. Už samotným šířením nebo podporou myšlenek, jejichž naplňování vede k špatným jevům, se člověk dopouští špatného jednání. Podobně jako ten, kdo si objedná vraždu, je jednoznačně vrahovým spolupachatelem.
Typické příklady
Nenalézám dostatek pochopení pro rádoby tolerantní názory lidí, kteří označují komunismus za „v jádru docela dobrou myšlenku“, a nepopiratelný krach či úpadek všech systémů, které se ho snažily zavést do praxe, shovívavě vysvětlují pouhým selháním jednotlivců. Jistě, konkrétní činy nakonec jsou vždy dílem konkrétních lidí, ale v některých společenských uspořádáních se mohou horší prvky lidské povahy projevit výrazněji. A komunismus nemohl a nemůže fungovat už proto, že jde o pouhou intelektuálskou fantasii zcela ignorující podstatu člověka a navíc zavádějící pravidla, která dokonale odbourávají přirozené mechanismy, díky nimž se člověk vůbec mohl vyšplhat na vrchol vývojové pyramidy ve vysoce konkurenčním prostředí přírody. Snaží se formou sociálního inženýrství pevně nalinkovat schémata, která nemohou fungovat již z principu. A to dokonce ani v případě, že by všichni lidé byli v jádru dobří a nějakým zázrakem eliminovali sobecké, zlé a násilné stránky svých povah. I tak bychom museli od nich předpokládat veškeré konání bez přímé motivace a bezvýhradný altruismus, což je právě to, co staví komunismus a podobné bludy do kategorie snů.
Svým ignorováním výchozí skutečnosti a založením na umělém autoritářském modelu je komunismus vůči jedincům krajně netolerantním systémem. Kdejaký pseudohumanistický intelektuál by vás samotného přitom po vyslovení podobného názoru označil za netolerantního nesnášenlivce, který není schopen respektovat komunismus jako jedno z přijatelných zřízení (takto by to zřejmě formuloval neoliberál, pravý levicově říznutý salónní „humanista“ by ho spíše označil za zřízení nejpřijatelnější a nejspravedlivější). Není to absurdní?
Paralelním příkladem k politické ideologii budiž ideologie náboženská. Nedávné zveřejnění krátkého patnáctiminutového filmu Fitna, vytvořeného dánským poslancem Geertem Wildersem, pobouřilo spoustu „potrefených hus“. Několik případů zkarikování proroka Mohameda, dokonce vedlo ke značným násilnostem a protestním akcím muslimů a jejich sympatizantů. A opět se našla řada lidí, kteří náboženství muslimů a jejich svatou knihu hájili, s argumentem, že původcem zla je jen pár agresivních pomatenců. Tedy že konkrétní jedinci, nikoliv ideologie je špatná.
To je ale hodně nebezpečný názor. Ano, nebojme se to říci: z hlediska moderní euroamerické civilizace je korán špatný (byť je to „jen“ kniha). A výchova v jeho duchu evidentně vede k nenávistnému postoji vůči všemu, co stojí mimo islám. Stačí si poslechnout autentické záběry muslimských dětí s odmala vymývanými mozečky, které papouškují zlostné výroky svých rodičů a učitelů.
Analogicky platí, že objektivně (z pohledu této společnosti) je špatný i komunismus a to nikoliv jen nějaké konkrétní selhání nebo zneužití konkrétními jedinci, ale zároveň už i myšlenka samotná a potažmo cokoliv, co by ji propagovalo či dokonce násilně prosazovalo.
Mám pocit, že vystupování různých multikulturalistů, pseudohumanistů a samozvaných „andělů tolerance“ je v mnoha případech pouhou pózou, plynoucím ze směsice naivity, hraného svatouškovství a nedostatku přímé konfrontace s realitou (přinejmenším v těch oblastech, které se snaží svými umělými morálními kritérii posuzovat). Kromě nedostatku osobních zkušeností či snahy o hlubší pohled to podle mne souvisí také s velmi často nesprávným chápáním principu tolerance.
Co je tedy tolerance?
Tolerance totiž neznamená nechat si vše líbit ani přehlížet to, co se děje kolem, pokud vyloženě „nehoří“. Tolerance není absolutní mírumilovnost. Nelze mluvit o toleranci jako o schopnosti ponechat bez povšimnutí naprosto vše, co vybočuje ze zavedeného normálu, ale bezprostředně nezasahuje do práv ostatních. Takto pojatá tolerance, kdy její předmět je ponechán na pokoji jak jen to je možné, totiž splývá s lhostejností. Vede ve svém důsledku ke společnosti, kde každý sleduje své vlastní zájmy a nechává ostatní činit, co si zamanou, pokud jej to samotného bezprostředně neomezuje nebo neohrožuje.
Přehnaný liberalismus v pojetí tolerance mimo jiné vede k závěrům, že všechny teorie a názorové proudy jsou stejnou měrou pravdivé, všechny víry jsou si rovny, všechny pohledy na svět rovnocenné. Každý, kdo by to odmítl uznat, se v očích „tolerantních“ pasuje do role nesnášenlivého jedince nerespektujícího odlišnosti. Jenže jediné, k čemu to ve skutečnosti vede, je názorová a kulturní rozplizlost, plitkost a nevyhraněnost. A také faktická slabost čelit skupinám, které sdílejí v tomto směru radikálnější přístup (například zrovna muslimům).
Na opačném pólu pak stojí člověk, kterému záleží na co nejpoctivějším (nebo chcete-li nejpravdivějším) pohledu na svět, který podrobuje svá pozorování a zkušenosti kritickému pohledu, který chce rozlišovat mezi pravdou a lží, dobrem a zlem a snaží se o hledání skutečného významu těchto pojmů. Pokud takový člověk respektuje jiné, ačkoliv s nimi třeba i otevřeně nesouhlasí, prokazuje skutečnou toleranci a nikoliv jen to, co je pouhou převlečenou lhostejností.
Ve srovnání s tím můžete těžko spoléhat na toleranci někoho, kdo spíše než by opravdově toleroval, tak pouze přehlíží nebo trpně snáší. Taková „tolerance“ totiž nemá základy ve snaze o pochopení druhého nebo o jeho vědomé respektování, ale pouze v pohodlném zavírání očí, případně (což je snad ještě horší) v póze, jejímž účelem je vystavit svou „tolerantnost“ obdivu okolí. Nehledě na to, že tímto způsobem „tolerantní“ člověk v podstatě do určité míry popírá vlastní pud sebezáchovy a druhotně škodí i svému okolí. Tolerování odlišnosti druhých by nemělo být bezmeznou doktrínou nekritického akceptování čehokoliv, co nám vysloveně přímo neškodí, nýbrž respektováním jejich možností sebevyjádření. Ovšem zároveň s tím, že i my se můžeme vyjádřit nebo jednat opačným směrem. Kozu, která by zastávala názor, že pustit si vlka na zahrádku je v pořádku, protože vlk je přeci naprosto neškodný dokud je za dveřmi, byste asi také nepovažovali za příliš rozumnou. Jenže to je bohužel přesně to, co Evropané v posledních letech ke své škodě dělají.
Chcete-li, můžeme o dva odstavce výše uvedený přístup nazvat „přiměřenou“ tolerancí, nebo třeba „uvědomělou“ tolerancí (pro mě je to prostě tolerance bez přívlastku, v pravém smyslu toho slova). Takové označení však přitom není žádným alibismem, nýbrž pouze vyjádřením odstupu od extrémního chápání pojmu tolerance, který bývá často v debatách používán jako (byť ne vždy nutně vědomý) prostředek moralistické manipulace. Kolikrát už jste slyšeli nebo četli podobnou výměnu názorů:
„Ve svojí firmě bych už radši cikána nezaměstnal. Poslední dva toho víc nakradli než udělali, musel jsem je vyhodit.“
„Ty házíš Romy do jednoho pytle, ne všichni jsou takoví. Měl bys jim spíš pomáhat, protože to mají těžší než my ostatní, nikdo jim nechce dát slušnou práci.“
Často je autorem takového výroku člověk, který nikdy nemusel mít s cikány nic společného a rád intelektuálsky teoretizuje. Ve své ostentativní „tolerantnosti“ se cítí morálně povznesen nad ostatní „rasisty a xenofoby“ a zaměňuje přičinu s důsledkem. Jistě, problém rasismu a xenofobie existuje a je potřeba ho řešit, ale výše citovaný postoj majitele firmy rozhodně nepovažuji za projev ani jednoho z toho. Spíše za projev zdravého úsudku.
Jiným příkladem budiž (místy bohužel i úspěšné) snahy některých moderních „osvícenců“ o rozšíření výuky ve školách o tzv. alternativní teorie obhajované pokrouceným chápáním názorové plurality. Nechápou, že v odborném světě nemá pluralita ani demokracie své místo. Nedochází jim, že zavedením kreacionistických teorií do výuky biologie vedle klasického vývoje druhů odvozeného od vědecky celkem solidně prověřené Darwinovy teorie neprokazují svoji toleranci a otevřenost jiným pohledům na věc, nýbrž pouze svoji zbabělou tendenčnost a odbornou nejistotu. Vyznívá pak komicky, když případné kritické hlasy označují za omezené a netolerantní. Buď se bojí, nebo po odborné stránce nedokáží rozlišit, že některé teorie jsou nadřazené jiným už proto, že mají na rozdíl od nich podporu v ověřitelných faktech. Dostáváme se tím do oblasti, kdy principiálně rovnostářský přístup „tolerantních“ překračuje hranice lhostejnosti a začíná být svými důsledky dokonce škodlivý.
Evropská Unie je bezva spolek a kdo nefandí EU je zloduch, to je přeci jasné. Nebo ne? Některé myšlenky mohou vypadat na první pohled tak hezky a vznešeně, že jsou jejich případní kritici okamžitě stavěni do role zrádců a nelidů. Podoba s „laskavou“ ideou komunismu se přímo nabízí a historických paralel by se našlo mnohem více. Mezi myšlenkou a realizací totiž bývá obrovský prostor a velmi záleží na tom, jak ho vyplníme.
Podle mého názoru nejsou euroskeptici žádní konzervativní staromilci a separatisté, ale jsou naopak kořením a zásadním stimulátorem zdravého vývoje Evropské unie. Bez nich by chyběla důležitá zpětná vazba a EU by skončila po celkem nudném vývoji diktovaném těmi nejsilnějšími státy ve stavu ještě větší přebyrokratizovanosti a centralismu, než je tomu doposud.
Faktem je, že staří členové EU by rádi viděli, jak se noví členové podřídí stávajícímu pořádku a potažmo odkývají i budoucí unijní kroky (odstrašujícím exemplárním případem budiž Lisabonská smlouva, která zatím visí na mrtvém bodě právě díky – kromě Irska – novým členům, jmenovitě České Republice a Polsku). Jenže EU by neměl být bridžový klub zasloužilých občanů, jehož stanovám se každý další nováček musí podřídit, nýbrž v postatě zájmovým spolkem, jehož společné základy budou právě tak široké, jak široký je okruh témat na kterém se dokáží všichni (byť třeba po předchozích politických jednáních) bez konfliktu dohodnout. Snahou o evropský superstát se bohužel EU snaží násilně napasovat do svých pravomocí co nejvíce, což pak vede k podle mě zbytečným sporům, vydíráním a pochybným politickým kšeftům. Není lepší pracovat na něčem menším, co dobře funguje, než se snažit o nemotorné polofunkční monstrum? Pokud by EU zůstala nadnárodním hospodářským spolkem, který by definoval evropská pravidla mezistátního obchodu, pohybu pracovních sil, pobytu apod., měli bychom tu tytéž hranice otevřené lidem i zboží (o což jde především) jako dnes, ovšem bez dalšího politického balastu a zbytnělého úřednického aparátu.
EU byla původně postavena na principu, že ani většina nemůže jít proti vůli byť jediného státu. Na tom byl založen její prvotní úspěch, který stmelil řadu států dohromady. Teď jsme ovšem svědky snah o zneužití Unie k získání institucionálního vlivu nad jednotlivými státy. Dosavadní princip členského fóra nahrazuje boj o mocenský vliv v rámci EU, jelikož v případném budoucím evropském superstátu by vládl Evropě ten, kdo by měl nejsilnější pozici v Bruselu. Lisabonská smlouva ještě není ani schválena a někteří vrcholní politici nejsilnějších evropských zemí (zejména Německa a Francie) se už vyjadřují způsobem, z něhož čiší snaha diktovat ostatním státům, co mají dělat.
Nechci přímo srovnávat, ale jak již jsem naznačil v prvním odstavci, jistá historická paralela by se našla:
„V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku.“
Nepřípomíná vám tato rétorika něco? Pokud ano, tak vězte, že nejde o nic z poslední doby a že tato slova nezazněla z Bruselu, ale že se jedná o projev o „spolupráci v Nové Evropě“ říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse 11. září 1940 v Berlíně, přednesený skupině českých novinářů a kulturních pracovníků z protektorátu při příležitosti jejich poznávací cesty po Říši.
V další části svého projevu Goebbels prohlašuje:
„Proto, pánové – a nyní mluvím naprosto reálně politicky, bez jakéhokoliv dovolávání se citů: Jestliže s tímto stavem budete souhlasit, či nebudete, je lhostejné; jestliže ho pozdravíte od srdce, nebo ne, je nepodstatné; na samotném stavu nezměníte nic. Jsem nyní toho názoru: když na nějakém stavu nic nemohu změnit a musím stejně brát v úvahu nevýhody tohoto stavu, které tu jistě jsou, pak by bylo pošetilé, kdybych si nezajistil také jeho výhody. Jestliže jste se tak jako tak stali součástí Říše, pak nevidím důvod, proč by se český národ stavěl do vnitřní opozice proti Říši a proč by neměl raději pro sebe využívat výhod Říše.“
Pokud chcete, doplňte si za slovo Říše něco jiného. Jo, holt historie se pohybuje po spirále…
Na zítřek je údajně naplánována demolice posledního squatterského útulku v České Republice, vily Milada na hranici pražské Troje a Libně. Bylo okolo toho v posledních dnech hodně humbuku a asi ještě bude. A tipnul bych si, že zdaleka nejen ze strany samotných squatterů.
Na střeše trojské vily Milada hlídkuje jeden ze squatterù, kterým správce domu na zaèátku září oznámil, že se musejí vystěhovat. (ČTK)
Shodou okolností jsem byl přímým svědkem začátků tohoto squatu. V letech 1993-1997 jsem jako student bydlel na vedlejší koleji 17. listopadu. Už tenkrát jsem tam pravidelně potkával podivné týpky nematfyzáckého vzezření, což ale na místě, kde žije více než tisícovka mladých lidí, není nijak zvláštní. Nicméně když jsem se po roce v zahraničí vrátil na tutéž kolej v létě 1998, dredatých týpků v černých mikinách a kapucou nějak přibylo. Brzy jsem zjistil, že zabydlili „legendární“ Miladu. Legendární byla už tenkrát proto, že patřila k jedné z mnoha anomálií trojské koleje a jejího okolí – tato budova stojí na pozemku, o který se vedly restituční spory, byla vyškrtnuta z katastru nemovitostí a tedy fakticky neměla majitele, neboť těžko vlastnit něco, co úředně neexistuje. Pozemek skončil v rukou státu, později (snad až někdy okolo roku 2000) ho získal jakýsi ústav (ÚIV). O vilu se ale nikdo nestaral a nikdo se k ní nehlásil, pro majitele byl možná spíše přítěží.
Z tohoto pohledu je skoro logické, že si ji jako útočiště našla partička squatterů. Ve vlastním zájmu zaflikovali střechu a údajně i lehce pospravovali interiér. Co si pamatuji, nebyly s nimi ani moc velké problémy, na druhou stranu v tom společenském ruchu kolejního života se leccos ztratí. Vzpomínám si na občasné koncerty, které hlučností nijak nevybočovaly z normálu, bordel okolo Milady se na jinak zanedbaném pozemku celkem ztratil, a to, že squatteři sem-tam využívali sociální zařízení menzy, se dalo také přežít.
Majiteli pozemku (tenkrát nejspíš ještě státu) se to ale nelíbilo, samozvaní obyvatelé vily odejít nechtěli a tak to skočilo pokusem o vystěhování hrubou silou. Bylo to někdy v říjnu ’98, squatteři se tenkrát zuřivě bránili, zabarikádovali se v nejvyšším patře a někteří z nich dokonce přečkali několik dnů na střeše. Byla u toho tenkrát i Česká Televize, která před Miladou improvizovaně natočila jeden díl do diskusního pořadu Na hraně. I díky této medializaci své pozice squatteři tenkrát uhájili (pro pražské radní to byla politicky příliš horká kaše) a až do letoška měli v podstatě pokoj.
Co vedlo k znovuotevření tohoto problému přesně nevím. Údajně došlo k obměně osazenstva za „alternativnější“ existence a zvýšená úroveň nepořádku a hluku začaly studenty obtěžovat. Spekuluje se také o komerčních zájmech ÚIV, který mezitím nechal budovu opět zapsat do katastru. Ať už je to jak chce, squatteři přestali být trpěni a jelikož nebyli na svém, nemohli si to ani nijak nárokovat (právo záběru u nás jaksi neplatí). Po těch létech to nicméně už za svoje brali, takže opět došlo na rvačky a demonstrativní přivazování se na poloshnilé střeše. Tentokrát u toho byla ochranka i policie, místo televize se pro změnu dostavil ministr Kocáb a… squatterská partička svou bitvu napodruhé prohrála.
Tolik tedy stručná historie posledního a také nejdéle přeživšího českého squatu podle toho, co o něm vím. Začal jsem nyní opět sledoval argumentaci squatterů, protože mě zajímalo, na základě čeho ospravedlňují své jednání, prošel jsem i jejich web a několik věstníků podobných hnutí. V podstatě jsem pochopil, že se své jednání navenek snaží prezentovat jako 1) uspokojení základní lidské potřeby bydlení, udajně „potřeby, kterou není společnost schopna uspokojit“, neboť vlastní obydlí je pro většinu mladých finačně nedostupné, a 2) jako formu upozornění na sebe a protestu proti většinovému způsobu života, který je příliš materialisticky a majetkově zaměřen a není v něm přiliš prostoru pro alternativní kulturu a jiné formy vyjádření.
K tomu prvnímu bodu: To samozřejmě problém je, sám ho aktuálně dost řeším. Ceny bytů, byť na okraji Prahy, mi připadají jako z jiné planety, ale nikdy by mě nenapadlo přemýšlet o tom, že bych to mohl řešit vlámáním se do cizího domu (ač momentálně neobývaného). Nečekám, že společnost bude „uspokojovat nějaké moje potřeby“, to je fráze jak vytrhnutá z proletářské brožurky sedmdesátých let. Tu úplně prvotní pohnutku chápu, také mě štve, že se možná budu muset buď zadlužit na dvacet let, nebo platit každý měsíc nájem za „cizí“ a nebo třeba opustit obor a na Prahu se vykašlat (ačkoliv ani jinde není bydlení zrovna zadarmo). Ale očekávání, že se o mě buď někdo postará, nebo že si to sám vezmu, mi připadá krajně dětinské.
Podle vyjadřování i symboliky jsou squatteři vesměs levičáci, ať už z přesvědčení, naivity mládí, pozérského intelektualismu, lenosti nebo vychcanosti, pohnutky k tomu můžou být různé. Ve své komunitě si mohou šířit názory a postoje jaké chtějí, neměli by to ale činit na úkor ostatních, kteří s nimi totéž přesvědčení nesdílí. Veškeré debaty na téma právní legalita versus „morální nároky“ totálně ztrácí význam ve chvíli, kdy někomu zasáhnete do jeho osobních práv. Nikdo nemůže svoje „právo na bydlení“ stavět nad kohokoliv jiného právo nakládat s vlastním majetkem, tohle je pro změnu morálně neprůchodné z mého pohledu (kromě toho, že také právně). Akceptuji, že squatteři nechtějí přijmout realitu „kapitalistického ekonomického uspořádání“, s tím by bylo možné v teoretické rovině i do určité míry sympatizovat, nicméně předpokládám, že „demokratické společenské uspořádání“ jim nevadí, přinejmenším soudě podle toho, že od ostatních očekávají vyslyšení svého názoru.
Pokud jde o bod druhý: I zde platí, že právo vyjadřovat svůj názor či protest by měl mít v určitých rozumných mezích (záměrně nepíši nutně legálních) každý, ale opět aniž by tím ohrožoval někoho jiného nebo ho krátil o jeho práva. Totéž se dá říci o jakékoliv „alternativní“ formě kultury – žádná hudba mi nevadí, pokud mi ji někdo nevyžádaně necpe pod okna; prakticky žádné oblečení ani účes mi sám o sobě nevadí, pokud není dotyčný nositelem vší nebo žloutenky; žádná vizuální forma mi není proti srsti, když mi jí někdo nenutí sprejem na zdi mého domu. Zákony teď klidně nechme stranou, tomuhle se říká obyčejná sousedská nebo chcete-li občanská slušnost. To není žádné konvenční maloměšťáctví, jen prostá pravidla oboustranného respektu a ohleduplnosti, bez kterého spolu více lidí pohromadě nikdy dlouho nepřežije.
Za nálepku alternativy se bohužel dá schovat spousta hulvátství, pohodlnosti a přiživnictví. Nechci tím teď paušálně odsoudit všechna marginální hnutí a komunity, ale po nadšeneckých začátcích zakladatelů, kteří jsou o své myšlence opravdu přesvědčeni, obvykle následuje druhá vlna následovatelů, mezi nimiž se už najdou i „nepravověrní“ vychcánkové nebo pozéři, kteří pak celému hnutí dělají medvědí službu. Někteří squatteři se nechali slyšet, že jim nejde primárně o to přijít zdarma k bydlení jako takovému, ale že jim jde o prostor, na kterém se může scházet jejich komunita a kde můžou pořádat kulturní akce dle svých představ, jelikož „město jim nic takového nechce poskytnout“. Kdyby tomu opravdu tak bylo, už dávno by si nějaký ten prostor opatřili legální cestou, možností jsou plné inzertní noviny; město tu není od toho, aby něco a priori poskytovalo (samozřejmě může, pokud k tomu má prostředky a jde o nějaký obecný zájem, ale není to nárokovatelné). Takže mi nikdo nevymluví, že ona zprofanovaná fráze „alternativní kultura“ zde neslouží pouze jako chabý a průhledný pokus o ospravedlnění primární snahy přijít zdarma k něčemu, na co jiní musí šetřit desítky let. A ani 100 koncertů a výstav za rok na tom nic nezmění.
O neupřímnosti až vyložené účelovosti squatterských tezí také něco napovídá polovičatost jednání jejich propagátorů, kterou vidím v odmítání majetkových principů na jedné straně a získávání majetku ve svůj vlastní prospěch na straně druhé (samozřejmě pokud možno zadarmo). Včetně černého napojování se na rozvody elektřiny a vody, krádeží dřeva na topení a benzínu (do agregátu) z okolních pozemků, což se údajně dělo právě v okolí vily Milada. Svévolné využívání budovy, kterou nechal její majitel svému osudu, se dá ještě samo o sobě považovat za ničemu neškodící využití jinak nevyužívaných zdrojů (za předpokladu, že majiteli je to skutečně jedno), u elektřiny, vody a jiných zdrojů to však již neplatí ani náhodou. Squatterství ve skutečně opuštěných budovách se dá ještě považovat za svérázný životní styl a pro někoho řešení bytové situace (pomiňme teď problémy bezpečnostního a hygienického rázu), ale krádež zůstane krádeží, tady výmluva na alterantivnost naprosto pohoří.
Smutnou pointou celého případu je, že bývalí obyvatelé Milady díky našemu ministrovi „pro lidská práva“ (absurní název: toto pseudoministerstvo ve skutečnosti dělá všechno proto, aby lidská práva ve smyslu, v jakém je chápu já, tedy nastavení maximální možné rovnosti práv pro všechny, byla spíše narušena) získali prakticky zadarmo náhradní bydlení přímo v centru Prahy. Naoko je všechno samozřejmě legální, chlapci a děvčata platí Kocábově kamarádovi, majiteli domu, korunový nájem, ale o spravedlnosti se tu nedá hovořit ani náhodou. Z čistě formálního hlediska jde samozřejmě o čistě komerční vztah mezi nájemníky a majitelem, který si může svůj vlastní majetek pronajímat za cenu, jakou chce (nechci se teď vyjadřovat k nepodloženým spekulacím, že jde o rafinovaný pokus zbavit se nechtěných regulovaných starousedlíků v tomtéž domě). Ovšem každému soudnému je jasné, že jde o politicky motivovaný ústupek, který je pořádnou fackou do tváře všech těch „pitomců“, kteří se na spoustu let zadlužili u hypotéčních bank a kteří jsou rádi, že mají alespoň ten svůj bytík na pražském periferním sídlišti, o nějakém centru města si mohou nechat jenom zdát.
Odmyslíme-li si nějaké ty drobné šrámy při tahanicích s policajty před Miladou i podobných bojůvkách na jiných místech, přímá společenská nebezpečnost squatterů se zdá být poměrně nízká. Kdyby byli ohleduplnější ke svému okolí (obecně, neříkám, že to je problém všude) a respektovali právo majitele kdykoliv se o svou nemovistost začít znovu zajímat a požadovat její okamžité vyklizení, skoro by jim nebylo co vytknout. Společenská nebezpečnost současné situace však bohužel nastala v morální rovině v důsledku jednání některých našich připosraných „korektních“ politiků, kteří přistoupili na mediálně podporované vydírání ze strany squatterů.
Update (9.7.2009): Podle prohlášení miladských squatterů nejsou s nabídkou tří bytů v centru města spokojeni, a tak si budou prý hledat něco jiného.
Bez zajímavosti také není vyjádření člověka z centra dění, předsedy kolejní rady trojské koleje, včetně petice poslané magistrátu, která zřejmě vše nastartovala. Zdá se opravdu, že tady nebylo ani tak hlavním problémem squatterství samotné, ale prostá ignorance, arogance, sobectví a parazitismus lidí, kteří se za nálepku squatterství jen schovávají.
Ten spor se táhnul roky a nakonec dopadl, jak se dalo očekávat, tedy úplně stejně jako v řadě dalších podobných případů unijní normativní diktatury. Tentokrát došlo na pomazánkové máslo. Evropská osvícená vrchnost (která si říká Evropský soudní dvůr) „moudře“ rozhodla, že slovo „máslo“ v názvu tohoto potravinářského výrobku být nesmí, protože obsah mléčného tuku v něm je nižší než stanovených 80%. A jako v již spoustě předchozích podobných rozhodnutí se zaštiťuje ochranou spotřebitele (rozuměj ochranou lidí proti jejich vlastní blbosti).
Tento národ zdá se být nepoučitelným a naše kolektivní paměť je zřejmě zasažena Alzheimerovým syndromem. Máme za sebou další hlasovací taškařici, tentokrát do části senátu a vedení krajů a politická mapa se povážlivě zbarvila do rudých odstínů. Z části to má na svědomí nízká volební účast, ale ta zas až tolik nevybočuje z předchozích čísel. Hlavní příčina je někde jinde.
Jednou z hlavních vlastností černé díry je její schopnost absorbovat vše včetně světla z časoprostorové oblasti vymezené tzv. horizontem událostí. Výjimkou jsou kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. To pak může vést k efektu tzv. vypařování černých děr, které produkuje tzv. Hawkingovo záření (a tudíž ve skutečnosti nejsou černé díry tak docela černé). V důsledku toho má každá černá díra svou konečnou životnost, u kosmických černých děr jde však o prakticky zanedbatelný efekt. Hawkingovo záření je tím intenzivnější, čím menší je hmota díry a tudíž životnost černé díry záleží na její absolutní velikosti. Proto začíná být efekt vypařování významný až u mikroskopických objektů, u nichž jsou dominantní kvantové jevy.
