Evropská Unie je bezva spolek a kdo nefandí EU je zloduch, to je přeci jasné. Nebo ne? Některé myšlenky mohou vypadat na první pohled tak hezky a vznešeně, že jsou jejich případní kritici okamžitě stavěni do role zrádců a nelidů. Podoba s „laskavou“ ideou komunismu se přímo nabízí a historických paralel by se našlo mnohem více. Mezi myšlenkou a realizací totiž bývá obrovský prostor a velmi záleží na tom, jak ho vyplníme.
Podle mého názoru nejsou euroskeptici žádní konzervativní staromilci a separatisté, ale jsou naopak kořením a zásadním stimulátorem zdravého vývoje Evropské unie. Bez nich by chyběla důležitá zpětná vazba a EU by skončila po celkem nudném vývoji diktovaném těmi nejsilnějšími státy ve stavu ještě větší přebyrokratizovanosti a centralismu, než je tomu doposud.
Faktem je, že staří členové EU by rádi viděli, jak se noví členové podřídí stávajícímu pořádku a potažmo odkývají i budoucí unijní kroky (odstrašujícím exemplárním případem budiž Lisabonská smlouva, která zatím visí na mrtvém bodě právě díky – kromě Irska – novým členům, jmenovitě České Republice a Polsku). Jenže EU by neměl být bridžový klub zasloužilých občanů, jehož stanovám se každý další nováček musí podřídit, nýbrž v postatě zájmovým spolkem, jehož společné základy budou právě tak široké, jak široký je okruh témat na kterém se dokáží všichni (byť třeba po předchozích politických jednáních) bez konfliktu dohodnout. Snahou o evropský superstát se bohužel EU snaží násilně napasovat do svých pravomocí co nejvíce, což pak vede k podle mě zbytečným sporům, vydíráním a pochybným politickým kšeftům. Není lepší pracovat na něčem menším, co dobře funguje, než se snažit o nemotorné polofunkční monstrum? Pokud by EU zůstala nadnárodním hospodářským spolkem, který by definoval evropská pravidla mezistátního obchodu, pohybu pracovních sil, pobytu apod., měli bychom tu tytéž hranice otevřené lidem i zboží (o což jde především) jako dnes, ovšem bez dalšího politického balastu a zbytnělého úřednického aparátu.
EU byla původně postavena na principu, že ani většina nemůže jít proti vůli byť jediného státu. Na tom byl založen její prvotní úspěch, který stmelil řadu států dohromady. Teď jsme ovšem svědky snah o zneužití Unie k získání institucionálního vlivu nad jednotlivými státy. Dosavadní princip členského fóra nahrazuje boj o mocenský vliv v rámci EU, jelikož v případném budoucím evropském superstátu by vládl Evropě ten, kdo by měl nejsilnější pozici v Bruselu. Lisabonská smlouva ještě není ani schválena a někteří vrcholní politici nejsilnějších evropských zemí (zejména Německa a Francie) se už vyjadřují způsobem, z něhož čiší snaha diktovat ostatním státům, co mají dělat.
Nechci přímo srovnávat, ale jak již jsem naznačil v prvním odstavci, jistá historická paralela by se našla:
„V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku.“
Nepřípomíná vám tato rétorika něco? Pokud ano, tak vězte, že nejde o nic z poslední doby a že tato slova nezazněla z Bruselu, ale že se jedná o projev o „spolupráci v Nové Evropě“ říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse 11. září 1940 v Berlíně, přednesený skupině českých novinářů a kulturních pracovníků z protektorátu při příležitosti jejich poznávací cesty po Říši.
V další části svého projevu Goebbels prohlašuje:
„Proto, pánové – a nyní mluvím naprosto reálně politicky, bez jakéhokoliv dovolávání se citů: Jestliže s tímto stavem budete souhlasit, či nebudete, je lhostejné; jestliže ho pozdravíte od srdce, nebo ne, je nepodstatné; na samotném stavu nezměníte nic. Jsem nyní toho názoru: když na nějakém stavu nic nemohu změnit a musím stejně brát v úvahu nevýhody tohoto stavu, které tu jistě jsou, pak by bylo pošetilé, kdybych si nezajistil také jeho výhody. Jestliže jste se tak jako tak stali součástí Říše, pak nevidím důvod, proč by se český národ stavěl do vnitřní opozice proti Říši a proč by neměl raději pro sebe využívat výhod Říše.“
Pokud chcete, doplňte si za slovo Říše něco jiného. Jo, holt historie se pohybuje po spirále…