Mýtus slušného občana v české politické bažině

Jedním z nejvíce probíraných témat v době krátce po sametové revoluci byla otázka role „normálních občanů“ ve fungování a udržení někdejšího komunistického režimu. Najednou to vypadalo, že skoro každý trpěl pod totalitním režimem, se kterým mocně (ač tiše) nesouhlasil, ale strach o sebe nebo o rodinu ho donutil se podvolit mnohým direktivám a buzeracím tehdejšího bolševického zřízení. Nikdo najednou skoro za nic nemohl, ničemu nepomáhal, nic neřídil, nikomu nedonášel, za všechno mohlo stranické vedení KSČ a oni, pokud snad byli v partii nebo dělali něco ve prospěch režimu, tak činili z pouhého tlaku tehdejší doby a proti svému presvědčení.

Velmi postupně se tato celonárodní faleš a (v těch lepších případech) sebeklam začali odkrývat, což se navenek projevovalo nejen pozvolným návratem preferencí mnohých voličů ve prospěch levicových a nedemokratických stran, ale také stále častějšími názory jak „bylo za komančů líp“ a jak „by tohle komunisti nikdy nedopustili“. Takto k nám promlouvá hlas samozvaného tzv. slušného občana. Hlas člověka, který byl vždy vnitřně levicově naladěn, ale v porevoluční náladě se jednak za svou levicovost styděl (zřejmě dle zažitého zvyku z minulé doby, kdy byla jinakost a svoboda slova potlačována), druhak doufal, že ten nastupující „kapitalismus s lidskou tváří“ tak nějak strpí, když už to vypadá, že by mu z toho něco mohlo kápnout (ostatně tehdejší sliby Václava Klause o růstu platů se mnohým poslouchaly dobře). Člověka, který se chce mít co nejlépe, ale rád by, aby to za něj někdo jiný zařídil a aby ho přitom nevytrhával z „jistot“, na které cítí jakési nezadatelné právo a které je třeba uplatnit, i kdyby se kvůli tomu mělo brát těm, co "mají zbytečně moc“. Člověka, který chce hlavně mít svuj klid a nechce se zatežovat informacemi, přílišným premýšlením, ani tím, aby ho jiní nutili přemýšlet a informace si ověřovat. Člověk, který chce mít svůj klídeček i v mnoha jiných ohledech a různorodost a složitost současného světa ho spíše irituje, než inspiruje. Člověk, který ze své podstaty a podstaty svých výše zmíněných priorit má rád vůdce a diktátory, ač se bude navenek vždy raději prezentovat jako ryzí demokrat a zaštiťovat se „vůlí lidu“. 

To však jde ruku v ruce s tím, že musí u těchto ze svého pohledu autorit bohorovně přehlížet vše, co by je stavělo do špatného světla. Věří všemu, co jim předkládají (navzdory faktům), skáče na zjevné argumentační fauly, na vyhýbavé rádoby odpovědi a věří jim i jejich domnělé (rozuměj z většiny přivlastněné) úspěchy, protože uspokojivé pocity spojené s utvrzování se ve vlastním obrazu pravdy a reality jsou příjemnější, než kritické uvažování, práce s fakty a případné zpochybňování. Rád od nich slyší, že to nandali někomu z „druhé strany“, ať už tou druhou stranou jsou ti bohatší, chytřejší, vzdělanější, šikovnější, ti s jiným názorem, nebo třeba jen s jiným hudebním vkusem, protože mu to dává pocity síly, moci a úspěchu, které by jinak jako jedinec nikdy nezažil. Rád vidí, jak „bohatým berou a chudým dávají“ (viz snahy o prosazení progresivní daně, milionářská daň, kontrolní hlášení, tzv. zajišťovací příkazy apod.), jak relativizují úspěchy a názory těch skutečně úspěšných i jak vyznamenávají lidové postavičky, ke kterým vzhlíží nejeden pravidelný čtenář bulváru.

Proto také novinář, který zveřejní autentickou reportáž v jeho neprospěch, je pro něj automaticky „rozvraceč státu“ a hyena (a kdo by se namáhal zamyšlením nad obsahem té reportáže, že…).  Proto ti, kteří vystupují v opozici vůči jeho idolu, jsou „narušitelé fungujícího pořádku“, šiřitelé „kampaně proti úspěšné vládě“ apod. Proto účastníci demonstrací proti současnému establishmentu jsou „křiklouni“ a „nedemokrati nerespektující výsledky voleb“. Podobně za minulého režimu byli disidenti a kritici tehdejšího režimu (třeba i jen na umělecké bázi) pro tehdejšího „slušného občana“ nepřátelé socialismu, buřiči, provokatéři, odpadlíci, případně santusáci, máničky apod., ale s přivanutím svobodného vzduchu do naší kotliny se najednou mnoho konformních občanů začalo pasovat do role jejich odvěkých tichých podporovatelů, dobře charakterizované dnes již okřídlenou hláškou o tichém „rozvracení režimu zevnitř“.

V podobném duchu dnes toto stádo „slušných občanů“ s absencí vlastního názoru opět pejorativně nálepkuje (ať už pražskou kavárnou, havloidy, kalouskovci, mediálními zrůdami, pravdoláskaři, trpaslíky, xenofoby, …) a tleská svým současným vůdcům pokaždé, když to někomu z nich takzvaně nandají, protože tím zdánlivě ulehčí vlastním mindrákům. Kdo si dovolí kritizovat současný stav, je nařknut z toho, že někomu závidí, nerespektuje většinu, někomu nesahá ani po kotníky (ač je tomu často naopak), nic nedokázal atd. Je sice velmi pravděpodobné (s mnoha historickými analogiemi), že tito jimi opovrhovaní „narušitelé pořádků“ se jednou v budoucnu zaslouží o svržení režimu, který mezitím díky rostoucí moci vytvoří prostředí, které začne být těžce stravitelné i pro většinu oněch „slušných občanů“, ale tak daleko jejich uvažování zpravidla nedosáhne a proto setrvávají ve své slepé afinitě k autoritám.

Tento druh mentality, volající po „klidu a pořádku“, není jen prostou pasivitou, kterou se mnozí členové tehdejší jediné „správné“ strany i tolerující nestraníci po devětaosmdesátém hájili a chlácholili. Alibistické věty „to ne my, to oni“ a „tenkrát se to tak muselo“ byly, a vlastně pořád jsou, slyšet až příliš často. I když odmyslíme tehdejší horlivost mnohých „obyčejných“ lidí a klasické zdánlivě nenápadné přisluhovačství, které si dnes málokdo přizná (jen co důvěrníků, referentů a „dobrovolníků“ jsme mívali…), tak už jen ona rezignace na vlastní kritický názor a na osobní zodpovědnost v zájmu pohodlí nebo osobního prospěchu je ve svém důsledku aktivní podporou a nikoliv jen pouhou tichou tolerancí stávajícího stavu. Je to jistý druh symbiózy, kdy vůdce potřebuje (alespoň zpočátku) své voliče a oni mají pocit, že potřebují jeho.

Když teď sleduji to Zemanovo pohrdání ústavou a slušností (v pravém slova smyslu) a Babišovo pohrdání zákonem a morálkou, kterému ještě spousta lidí tleská, není jednoduché věřit tomu, že tento národ „slušných občanů“ si zaslouží něco lepšího. Ale rezignace a pasivita je jedním z faktorů, díky kterým se tady komunisté udrželi u moci přes 40 let, takže dokud je možnost vyjádřit beztrestně svůj názor ať už na ulici, v novinovém článku, nebo třeba v diskusi pod ním, pak je třeba nenechat si tu možnost vzít, jinak nám nezbyde než do těch hoven, co vykáleli jiní, šlapat spolu s nimi.

Štítky: , ,

Jeden komentář k příspěvku “Mýtus slušného občana v české politické bažině”

  1. Gabriela Winterová říká:

    Milý pane, přečetla jsem jednou, přečetla jsem i po druhé. Vždy se zájmem a s uznáním. Napsal jste to velmi dobře, výborná byla i reflexe „obyčejných" lidí, k nimž jsem asi také patřila. Vůbec si o nich, sebe v to počítaje, nedělám iluze. Ano, přesně tak se tady žilo. V uzavřené společnosti se nadávalo, a to bylo tak vše. Po revoluci se vše změnilo a my jsme najednou cítili, že můžeme dělat to, co jsme vždy chtěli. Najednou jsme nebyli ti obyčejní, na nás záleželo, koho si zvolíme. Je to krásný pocit, který mne drží stále. Je to prostě úžasné, že lidé se spojí a sejdou k protestu proti člověku, který si onu svobodu vykládá po svém. Já jsem prostě šťastná. Už ne obyčejný člověk, Gabriela Winterová

Zanechte komentář

Můžete použít Texy! formátování.