Politika a věci veřejné

Vypouštění diskusní žumpy

admin Počítače a internet, Politika a věci veřejné , 10 komentáře

Jeden z nejnavštěvovanějších českých zpravodajských serverů novinky.cz se rozhodl změnit podmínky přispívání do diskusí pod články způsobem, který není příliš obvyklý a měl by být výrazným odklonem od doposud běžné a zhusta zneužívané anonymity přispěvatelů. Je zajímavé sledovat, jakou rekaci to vyvolalo právě na webu, který je znám mimořádně vysokou koncentrací internetových pořvávačů a zamindrákovaných primitivů. Ihned po zveřejnění nových pravidel se objevily stovky rozhořčených příspěvků hystericky označujících tento krok za akt cenzury. Řada zoufalců, zřejmě trpících přílišným dojmem sebedůležitosti, začala ohlašovat údajné zakládání různých diskusních trucwebů, kam chtějí přetáhnout ostatní podobné ubožáky a dosytosti si užívat své „svobody projevu“. Jiní prostě jen nadávají a předpovídají novinkám brzký krach, strmý pokles návštěvnosti, propad příjmů z inzerce a podobně. Pár ukázek na pobavení (přesný přepis včetně chyb):

„cenzore přestan nás šikanovat platíme si nemalé peníze a nebo je doba stb!!!“

„Chceme svobodu slova a ne novou totalitu a cenzůru.Za tohle jsem na náměstí v 89 nezmrzal.“

„Demokracie je svobodná diskuze pro všechny i pro ty se kterými nesouhlasím“

„(…) pokud někdo chce zůstat v anonymitě, tak mu to neberte je to jeho právo, co bude příště?“

Tito trolíci evidentně nedokáží ani vstřebat definici pojmu „cenzura“ (resp. se ani nenamáhají ji zjistit), což jim však nebrání v emotivních výlevech předhazujících paralelu s cenzurou z dob budování socialismu, kterou mimochodem s velkou pravděpodobností drtivá většina těchto jedinců zná leda z doslechu. Podobně účelově zachází i s pojmy „demokracie“ a „svoboda“, kterými se snaží ospravedlnit vymáhání jakýchsi svých domnělých práv na někom jiném (kterému tím paradoxně jeho vlastní svobodu upírají). Mazat na svém vlastním webu, který si někdo provozuje a platí, příspěvky jiných lidí, nemůže nikdy už z principu spadat do kategorie cenzury, ať by už k mazání docházelo podle libovolných (či dokonce podle žádných) pravidel. Můj web je můj prostor, za něhož si sám zodpovídám a s kterým si mohu naložit dle svého. To snad není tak těžké pochopit ani pro člověka, kterému dělá problémy zformulovat vlastní myšlenku a napsat větu s méně než 5 hrubkami.

Samozřejmě pokud mi záleží na nějaké reputaci nebo důvěryhodnosti, nějaká „rozumná“ pravidla předem nastavím a držím se jich (např. vyřazování vulgarit, rasistických výroků, urážek, příspěvků zcela mimo téma, pořvávání (text kapitálkami), tapetování a spamu mi připadá jako samozřejmá součást povinné hygieny každé internetové diskuse), ale rozhodně to není moje povinnost. Pokud se rozhodnu, že zveřejním příspěvky jen těch, kteří mi pošlou tisícovku na konto a svoji fotku do schránky, pak nikdo nemůže říci ani popel. Buď s mými podmínkami dobrovolně souhlasí, nebo si může jít diskutovat jinam. Je to čistě věc svobodné volby. Nic jako „právo vykecat se u kohokoliv“, jakási svoboda projevu naruby, neexistuje.

Asi trochu chápu, jak k takovému falešnému pocitu oprávněnosti dochází. Na server s návštěvností mnoha tisíců lidí denně, jehož pravidla přispívání do diskusí jsou dostatečně měkká, se časem začnou stahovat stáda anonymních halekalů, kteří nemají takovou možnost jinde a kteří si tam chodí pouze ulevit. Z původně zamýšlených diskusí postupně vytvoří něco velmi podobného chatu, značně zaplevelenému a vulgárnímu. Diskuse je ta tam, rozumné, přínosné a skutečně diskusní příspěvky k věci v tom bahně zcela zaniknou. Například prakticky pod každým článkem, bez ohledu na jeho téma a míru jeho apolitičnosti, najdete stovky politických výlevů a nadávek. Celé je to ještě umocněno nešťastným systémem hodnocení – jak to na novinky.cz nazývají – „kvality“ příspěvků formou kliků, která nejen že spíše odráží jen jakousi „popularitu“ v tom nejhorším slova smyslu, ale navíc se dá z technického hlediska poměrně lehce ošálit. Svůj smysl takové hodnocení tudíž zcela postrádá, o čemž se dá jednoduše přesvědčit nahlédnutím na top 5 téměř libovolné diskuse na novinkách.

Zmíněné stádo hýkavců si na dotyčném webu najde pohodlný prostor k rochnění a začne ho postupně považovat za „svůj“. Když se pak provozovatel rozhodne se stavem diskusí něco učinit, cítí se dotčeni na svých právech a trpí pocitem, že jim někdo něco bere nebo je vyhání z „jejich“ teritória. Bohužel pro ně je to po stránce právní i morální pocit zcela mylný, je to jen emotivní stav, který se možná dá zkraje pochopit, ale poprat se s ním musí každý po svém.

„Konkurenční“ diskusní weby, jejichž zakládáním mnozí bezzubě vyhrožují, by určitě byly úlevou oběma stranám. Dokonce mě upřímně mrzí, že nejspíš zůstane jen u planých gest, maximálně možná vznikne sem tam nějaký nevýznamný webík s okrajovou návštěvností ale to bude asi všechno. Podobné weby by totiž mohly být výbornou stokou internetových „diskutérů“, jakousi www-kanalizací. A jistě uznáte, že kanalizace je z hlediska hygieny prospěšná věc. Obávám se však, že pro tyto lidi je větším lákadlem trousit své duševní výpotky po známém serveru, na kterém se mu někdo jiný (provozovatel) postará o desítky tisíc čtenářů a kde se dá zažít opojný pocit – byť jen verbální – destrukce, než si něco šmudlit na vlastních osiřelých stránkách, které nemají samy co nabídnout, kromě holého prostoru k vynadávání se s ostatními podobně postiženými.

Je o to směšnější, když si  takoví lidé myslí, že jejich odchodem přijde provozovatel novinky.cz o nějaké příjmy z reklamy nebo že ho to nějak jinak poškodí. Za prvé se domnívám, že nejvíce diskusních křiklounů se rekrutuje jednak mezi náctiletými a druhak mezi intelektuálně a potažmo sociálně slabšími skupinami, přičemž ani jedna z těchto kategorií není pro většinu inzerentů vyhledávanou cílovou skupinou. Za druhé jsem přesvědčen, že zkvalitnění diskusí může sice vést v absolutních číslech k poklesu návštěvnosti a – to asi spíše – počtu zobrazení, avšak tato návštěvnost může ve výsledku vygenerovat provozovateli větší zisk. Vyvezením diskusního hnoje se totiž postupně zvýší důvěryhodnost a vylepší jméno celého webu a možná se pak na něj začnou vracet čtenáři, kteří ho dříve opustili pro znechucení obsahem jeho diskusí, resp. kteří z téhož důvodu přestali do jeho diskusí přispívat. A totéž samozřejmě platí i o inzerentech.

Dá se polemizovat o tom, jestli opatření zavedené novinkami (zveřejnění pravého jména a města bydliště u každého přispěvatele) není příliš drakonické, omezující lidi žijící v zahraniční, nebo jestli to je dostatečný mechanismus k omezení projevů anonymních „verbálních hrdinů“. V každém případě však nějaké kultivující opatření novinky.cz už dávno potřebovaly. Teď bude zajímavé sledovat, jaký to vyvolá výsledný efekt a také jestli se k podobnému kroku odhodlají i jiné význačné české weby, trpící stejným problémem.

Na závěr přidám ještě jeden uraženecký citát anonymního kritika nových podmínek diskusí na novinkách:

„holt, budeme zas držet huby. ostatně to umíme.“

A dodávám: Kdepak, vážený, úplně postačí, když otevřete hubu jen tehdy, když budete mít co říci k tématu a budete to schopen říci slušně.

Úplně cítím to hrobové ticho, které by se na všech podobných internetových diskusích rozhostilo.

Kolik křesel se vejde pod Rathův zadek?

admin Politika a věci veřejné , , 5 komentáře

Téměř každá práce je náročná, když se dělá pořádně. Zdá se však, že do této kategorie nepatří vrcholné politické funkce. Jak jinak si lze vysvětlit, že v rozhovoru pro Lidové Noviny zareagoval nově zvolený středočeský hejtman David Rath na otázku o souběžném zachování své poslanecké funkce takto:

„Na 95 procent je to tak. Po tom zhruba měsíci a týdnu se ukazuje, že to lze obojí v pohodě zvládnout. Navíc se ukazuje, že je takový souběh funkcí výhodný pro kraj a i pro výkon funkce poslance.“

Svatá prostoto! Ve dvou větách na sebe bezelstně prozradit takové věci, to vyžaduje buď značnou tupost, nebo nadutou zaslepenost. Vzhledem k tomu, že pan Rath vystudoval medicínu, bude zřejmě z obecného hlediska poměrně inteligentní, takže u něj jednoznačně přichází v úvahu ta druhá možnost – povýšenecká arogance mu nedovolí vidět si na vlastní špičku nosu a slyšet zjevnou zhovadilost vlastních výroků, kterými se dobrovolně usvědčuje z prospěchářství, kariérismu a flákačství.

Pro úplnost je třeba dodat, že ke svému poslaneckému mandátu zastává Rath v parlamentu další placenou funkci, předsedy sněmovního zdravotního výboru, za niž jen samotný příplatek vydá na jeden lehce nadprůměrný plat. Dále pak tamtéž působí jako místopředseda poslaneckého klubu ČSSD a stínový ministr zdravotnictví, ale tyto funkce lze považovat spíše jen za bezvýznamné nálepky. A konečně, kromě poslanectví a hejtmanství Středočeského kraje provozuje vlastní ambulantní praxi, působí na Interní klinice 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy jako odborný asistent a je jednatelem dvou firem.

V číslech to znamená zhruba 61000 platu poslance, 25000 příplatku za předsednictví sněmovního výboru, 30000 poslaneckých náhrad a téměř 90000 hejtmanského platu. Suma sumárum 206 tisíc, a to bez započtení platů a zisků z jeho (údajné) činnosti lékaře, které mi bohužel nejsou známy.

Rath je evidentně přesvědčen o tom, že ve funkcích, které zastává, přímá úměra neplatí. Tedy že doba a úsilí, které by do každé z nich měl vložit, se nesčítají, ale spíše jen dělí mezi to, co jim chce pan doktůrek laskavě věnovat. Neboť pokud by tomu tak nebylo, musel by si myslet, že den má nejméně 40 hodin, což si při jeho domnělé inteligenci zřejmě nemyslí a navíc, pokud sám tvrdí, že se to dá zvládnout v pohodě, pochybuji, že stráví denně prací o mnoho více než standardních 8 hodin.

Budeme-li tedy realističtí, o plném nasazení se ani u jedné z Rathovi svěřených funkcí hovořit určitě nedá. Ovšem pokud vím, nic jako poslanec nebo hejtman na částečný úvazek neexistuje, takže pan „krajskej“ se evidentně dopouští podvodu na zaměstnavateli (v tomto případě potažmo voličích) a porušování pracovní disciplíny.

Pokud jde o druhou půlku citovaného výroku, jedná se o upozornění na střet zájmů, případně záměru zneužití pravomoci veřejného činitele (viz §158 trestního zákona č. 140/1961 Sb.). Pokud by měl být určitý kraj nějak zvýhodněn tím, že jeho zástupce (ne-li přímo šéf) má slovo i v zákonodárném sboru, pak to určitě není správně. Což samozřejmě platí i naopak, nevidím důvod, proč by měl nějaký poslanec oproti ostatním profitovat z toho, že je ve vedení kraje. Dalším střetem zájmů jsou pak obě tyto funkce (poslanec a hejtman, dříve i ministr) vůči soukromým lékařským aktivitám Davida Ratha. Že by snad tento pán nevěděl o existenci zákona č. 156/2006 Sb.?

Myslím, že je nabíledni, proč se i po získání hejtmanského křesla drží exministr Rath svého poslaneckého mandátu jako hovno košile – imunita, která mu z pozice jeho členství v parlamentu ČR přísluší, se mu může jednou zatraceně hodit. Je to prozíravý člověk, ten pan Rath.

Bude rok 2009 zlomový?

admin Politika a věci veřejné , , 1 komentář

Letos bylo často slyšet teorie o magických „osmičkových letopočtech“. Roky 1848, 1918, 1938, 1948, 1968 i 1988 (resp. 1989) byly poměrně přelomové, a to nejenom v české historii. Není však na nich ani na té osmičce nic magického, spíše jde o přirozený generační cyklus, který se ve společnosti projevuje víceméně skokovými změnami nebo zásadnějšími společensko-politickými událostmi každých 20 let (s výjimkou desetiletého rozdílu mezi roky 1938 a 1948, který je zřejmě důsledkem 2. světové války). Poměry a nálady uzrávají postupně, ovšem dramatičtější změny se zpravidla odehrají až v době, kdy dospěje nová generace schopná akce. Aplituda takových změn pak samozřejmě závisí na velkém množství faktorů, ale zhruba dvacetiletá perioda zůstává.

Vyplnil rok 2008 naše obavy? Letošní krajské i senání volby posunuly ČR výrazně doleva, k moci v krajských zastupitelstvích se dostala řada komunistů. Světem se začala šířit mohutná vlna hospodářské krize, největší od velké deprese 30. let minulého století, která však do české kotliny v plné síle zatím ještě nedorazila. V USA zvítězil v presidentských volbách Barack Obama jakožto první černošský president v historii této země. Divoký růst cen ropy na historické maximum následoval prudký pád na čtvrtinu těchto hodnot. Češi schválili Američanům stavbu radaru, což vyvovalo nelibé reakce ješitného Ruska. Z politicko-hospodářského hlediska byl tedy pro nás rok 2008 na změny bohatý dost.

Domnívám se však, že české země může potkat větší politická změna až příští rok, předčasné volby a výrazné vítězství levice s následným vytvořením oranžovo-rudé koalice ČSSD a KSČM není až tak nepravděpodobný scénář. Rovněž hospodářská krize u nás propukne v plné síle až v průběhu roku 2009. A jak je vidno již nyní, krize slouží mnoha levičákům jako pořádná hůl na ty ošklivé imperialisty. Přitom buď neví, nebo záměrně popírají, že to tak docela čistě kapitalistický problém není.

Mnozí bagatelizují možný budoucí vliv komunistů a socialistů u nás argumentem, že je jiná doba a co bylo možné před 40 lety, není možné dnes, v éře sjednocující se Evropy, našeho členství v NATO a sofistikovaných komunikačních prostředků (zejména internetu). Ano, doba je jiná a o něco jiná by proto byla i konkrétní forma vlády levice v případě jejich vítězství. Ani nedávné historické pozadí není tak dramatické, jak tomu bylo krátce po 2. světové válce. Nicméně domnívat se, že už máme dnes vyhráno a jsme šťastně globalizovaní, je ošidné. Prvorepublikoví Češi by také asi těžko uvěřili tomu, že jejich země bude jednou obehnaná ostnatým drátem a hospodářsky se propadne na chvost civilizovaného světa.

Každý den můžeme kolem sebe pozorovat, jak si lidé postupně zvykají na věci, které by jim připadaly před pár lety nepředstavitelné. Kolik z těch, co nadšeně zvonilo klíči v listopadu 1989, dnes opět volí komunisty (viz můj předchozí článek)? Takové plíživé změny a metoda postupných ústupků (tzv. salámová metoda) připravují perfektní půdu pro pozdější převrat. Ovšem to už může být dost pozdě se divit, jak je možné že jsme tam, kde jsme. Pomoc Evropy nebo okolního světa rovněž nelze automaticky očekávat. Jednak pro to hovoří historická zkušenost (Mnichovská dohoda), jednak těžko nějaká unie nebo jiný stát zasáhne způsobem podobným, jakým to učinili Rusové v osmašedesátém. A občanská válka zrovna nepatří k našim národím tradicím, takže případný vzdor části občanů by neměl většího efektu a lidé by zhoršení politických poměrů opět řešili individuálně – část by si zvykla, část to zabalila a odešla do nějaké snesitelnější země.

Rok 2009 je za rohem, uvidíme tedy, jesti bude další položkou v číselné řadě, nebo výjimkou z pravidla.

Latentní bolševismus Čechů

admin Politika a věci veřejné , , 2 komentáře

Dnešní 19. výročí „sametové revoluce“ i nedávný úspěch levice v krajských volbách mne přiměly k zamyšlení, kde se stále bere tolik příznivců komunistické strany. Ve státě, který prožil celé dvě generace v totalitním komunistickém režimu a pod vlivem bolševického Ruska. Letos si svůj debakl pravice způsobila do značné míry sama, ale i tak to vypadá, jakoby lidé až podezřele rychle zapomínali, neboť komunisté mají slušné procento preferencí mezi českými voliči již dlouhá léta.

Ani já nejsem žádný velký pamětník, nicméně v socialistickém Československu jsem prožil značnou část svého mládí a o době, kterou si pamatovat nemohu, se snažím mít alespoň nějaké povědomí, přestože historie není zrovna mým koníčkem. Zdá se, že není na škodu tuto historii čas od času připomínat.

Začátkem éry komunistů u nás byl rok 1946, kdy si Komunistická strana chytře naklonila značné množství voličů zejména pomocí úplatků ve formě pozemků zkonfiskovaných po válce, které přednostně rozdávala sociálně slabším vrstvám. Těžila také z poválečných nálad, jež v Evropě vyvolaly zřetelný příklon k politické levici. Nabízela práci pro každého, na což samozřejmě po krizových 30. i válečných 40. letech slyšelo hodně lidí. Volby roku 1946 byly na dlouho posledními demokratickými (nebo téměř demokratickými, vzhledem k předchozímu zákazu některých pravicových stran) a čeští komunisté v nich díky své šikovné taktice (a také díky fintě s tzv. bílými lístky, jakýmisi „antihlasy“) získali 40% hlasů a dostali se poprvé do vlády.

Zlomový rok 1947, kdy Československá vláda pod Stalinovým tlakem odmítla americkou poválečnou podporu ve formě Marshallova plánu, nás uvrhl do ruského vlivu na dlouhá desetiletí. Následnou únorovou vládní krizi roku 1948 pak komunisté dokonale využili ve svůj prospěch. Stále více se opírali o jim podřízenou Státní bezpečnost, začali zakládat lidové milice, tisíce lidí byly posílány na nucené práce bez řádného soudu. Komunisté vládli taktikou zatrašování a o demokracii se již nedalo vůbec hovořit. Je pak logické, že následné volby z téhož roku, které měly poúnorové změny potrdit, skončily poměrně jednoznačným výsledkem. Jednotná kandidátka stran Národní fronty, manipulace s volebními výsledky, bílé lístky a další praktiky pomohly k drtivému vítězství rudé strany (46% KSČ, 8% sociální demokracie) a všechny další „volby“ následujících čtyřiceti let pak byly, po účelové změně volebního zákona komunisty, jen tragickou parodií na demokracii.

Následujících 5 let zuřivých politických procesů, doba masivního znárodňování a kolektivizace, čistky na politických postech, v podnicích i  na školách, šikana inteligence, svobodomyslných občanů a příslušníků církví, obehnání republiky týmž ostnatým drátem, který několik let předtím lemoval koncentrační tábory, měna roku třiapadesátého, která de facto přes noc okradla lidi o jejich úspory, pozdější normalizační období i dlouhodobá devastace ekonomiky plánovitým hospodářstvím – všechny tyto „radosti“ byly dílem vedoucí strany, která se přitom pokrytecky zaštiťovala starostí o „obyčejný pracující lid“. Komunisté mohli tisíckrát opakovat, jak jim jde o dobro občanů, ale proč se je pak snažila násilím držet za železnou oponou? Nebo to snad měla být obrana před přílivem cizinců, toužících také po tom ráji na zemi, který u nás bolševici nadšeně budovali? Americký president John F. Kennedy na tuto adresu při svém projevu v Západním Berlíně v roce 1963 trefně poznamenal:

„Svoboda s sebou nese mnoho obtíží a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli postavit zeď, abychom udrželi lidi uvnitř – abychom jim zabránili odejít.“

Jak je možné, že si lidé všechno toto nepamatují, ať už z vlastní zkušenosti, z doslechu, nebo ze škol? Nebo pamatují, ale nevezmou si z toho ponaučení? Těch zhruba 15-20% voličů, které KSČM dlouhodobě má, je obrovské číslo. Sama strana zdaleka takovým počtem členů nedisponuje, takže musí jít o lidi, kteří buď nejsou schopni lacinou komunistickou propagandu prokouknout, nebo záměrně ignorují fakta a historické souvislosti. Část těchto voličů také vzniká z protesu proti současné vládní politice, což mi ale připadá podobně stupidní a dětinské jako ze vzteku vylít celý vlastní hrnek kávy jen proto, že nám někdo strčil do stolu a trochu té kávy rozlil. A následně být ještě více naštvaný skutečností, že je hrnek prázdný. Jedna z oblíbených zásad komunistů „čím hůř, tím líp“ míří evidentně právě na takové lidi, neboť čím více budou lidé nespokojení se současnou vládou, tím větší tendenci budou mít přehlížet nebo bagatelizovat minusy protistrany.

Zčásti si za to samozřejmě mohou sami politici, kteří převzali vládu v Československu po listopadu 1989. KSČ byla ostavena od samostatné moci, ale nikoliv již vyloučena z aktivní politiky jak by tomu bývalo mělo být dle naší ústavy, a na soudy s jejími členy došlo jen ve velmi omezené míře. Drtivá většina politických špiček tehdejšího totalitního režimu se dožila vcelku poklidné smrti, resp. ještě stále dožívá v relativním blahobytu, neboť se před soud nikdy nedostali a pobírali (resp. dosud pobírají) tučné důchody odvozené od platů za své věrné služby KSČ, KSM, StB, lidovým milicím a podobným tehdejším stranám a organizacím. Husák, Lenárt, Štrougal, primitiv Jakeš, ani zrůda Biľak, nikdo z těchto vysokých funkcionářů a strůjců našeho komunistického marasmu nebyl odsouzen ani potrestán. Ty, kteří odsouzeni byli, lze spočítat na prstech obou rukou.

Někdejší šéf pražských komunistů M. Štěpán dostal směšných 2.5 roku, „za dobré chování“ si však odseděl dokonce jen polovinu z toho. Předlistopadový ministr vnitra F. Kincl ve vězení také dlouho nepobyl. Mírných 3.5 roku vyfasoval někdejší šéf kontrarozvědky K. Vykypěl. Kinclův náměstek a poslední šéf StB A. Lorenc vyklouzl české justici jako had díky svému slovenskému občanství, na Slovensku následně vyvázl pouze s podmínkou. Vlastizrádce K. Hoffmann se dočkal rozsudku šesti let za mřížemi, kde však nezůstal ani celý měsíc a byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Prokurátor, soudce, vrah a sadistický deviant v jedné osobě K. Vaš, který poslal mimo desítek jiných na smrt generála H. Píku, byl sice odsouzen, ale odvolací soud ho zprostil výkonu trestu z důvodu promlčení (sic!) jeho zločinů. Slizká fanatická prokurátorka Polednová byla odsouzena za svou spoluúčast na justičních vraždách ve jméně komunistické inkvizice (na svědomí má mimo jiné Dr. Horákovou) na pouhých šest let vězení, avšak ani ty si neodpykala, neboť byla z důvodu zdravotního stavu a vysokého věku rovněž zproštěna výkonu trestu. Bývalý ministr vnitra J. Obzina se soudu za šikanování chartistů nedožil, jen několik jeho bývalých podřízených dostalo podmínky. Světská spravedlnost dostihla i několik estebáků za týrání a násilné deportace. Ale tím seznam v podstatě končí.

Příliš měkké vypořádání se s exponenty i přisluhovači bývalého režimu a skutečnost, že jich stále spousta vykonává vysoké a společensky důležité funkce, je spolu s (bohužel většinou po právu) nízkým morálním kreditem současných politiků na vině tomu, že podpora komunistických stran v ČR ani léty nijak neklesá. Vymírání starých věrných bolševiků se nijak zvlášť neprojevuje, zřejmě je kompenzována rostoucím počtem nespokojených lidí neschopných dostatečně kritického myšlení a vlnou mladých neokomunistických idealistů (spíš by se chtělo říci poblouzněnců, velmi trefný je v této souvislosti výrok W. Churchilla „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum“).

Další problém vidím v tom, že zkratkovité myšlení některých lidí staví socialismus a komunismus jako kladný protipól toho špatného, co lze připsat na účet současné politice ČR a její verzi kapitalismu. To dobré naopak považují za něco samozřejmého a daného a dnešní době nepřičítají nikterak k dobru. Nezamýšlí se už nad tím, že mohou bez problémů studovat na vysoké škole, ačkoliv někdo z jejich rodiny žije na západě, že si mohou v hospodě veřejně zkritizovat současné politiky jak se jim zlíbí, že mohou odjet na dovolenou nebo stáž do ciziny bez devizových příslibů a výjezdních doložek. Připadá jim to samozřejmé. Sice to v podstatě zhlediska zdravého rozumu je, jenže nic z těchto „samozřejmostí“ jsme dříve za komunistů rozhodně neměli. Cožpak si to nepamatují, případně si to někde nezjistili? Takoví lidé bez okolků sednou k počítači a na internetové diskusi se s typickou odvahou anonymního žvanila s chutí obují do současných politiků a přihřejou si svou rudou polívčičku. Paradoxně jim nedochází, že kdyby nám skutečně vládli komunisté, o takové beztrestné svobodě projevu a koneckonců i o nějakém volném internetu by si nejspíš mohli nechat jen zdát. Příkladem budiž komunistické země jako Čína, Kuba, Vietnam nebo Severní Korea. Je jasné, že při takovém jednostranném a omezeném pohledu pak leckomu vyjdou komunisté jako nejlepší volba a možná i jediné východisko.

Potíže ekonomického kočkopsa

admin Politika a věci veřejné , , , 1 komentář
Crumpled One Dollar Bill on Fire

Velká krize amerického úvěrového trhu a související burzovní propad se postupně rozšířil do celého civilizovaného světa a svoje černé pondělí dnes prožila i pražská burza. Americký kongres a prezidentský úřad schválily obří finanční injekci na záchranu situace ve výši stovek miliard dolarů. Je to správný postup?

Základy současné krize byly zřejmě položeny už roku 1999 zrušením části Glass-Steagall Act (Banking Act), které podepsal tehdejší americký prezident Bill Clinton. Tento zákon byl reakcí na velkou ekonomickou krizi třicátých let 20. století – prostřednictvím nově založené FDIC (Federal Deposit Insurance Corporation) zaručoval určitou úroveň zajištění financí, omezoval možnou míru spekulací a mimo jiné zakazoval, aby bankovní společnosti mohly zároveň být vlastníky dalších finačních institucí. Poskytování kreditu (půjčování) a zároveň využívání téhož kreditu k vlastním investicím je totiž jasným střetem zájmů. Díky tomu mohly vzniknout podivné molochy jako třeba finační propletenec Citigroup a objemy investičních fondů a (především) hypotéčních úvěrů během pár let prudce narostly. Příliš mnoho peněz se stalo fiktivními a jejich domnělá hodnota se začala vzdalovat realitě. Díky podpoře federální politiky USA (především prostřednictvím Community Reinvesment Act, který tlačil banky do podpory nízkopříjmových skupin) se stala hypotéka dostupná desítkám miliónů lidí, kteří na ni v podstatě neměli a za normálních volno-tržních podmínek by ji nikdy nedostali, čímž se miliardy dolarů investic stávaly vysoce rizikovými.

Hypotéční domek z karet spadl koncem letošního léta. Položilo to nejen spoustu obřích společností, u kterých by to málokdo čekal, ale i obrovský počet podílníků investičních fondů (včetně těch, který v nich měli svoje penzijní úspory) a majitelů špatně krytých nemovitostí. Vláda USA se teď horečně snaží přijít na recept, jak z toho bláta vybřednout. Už se rozhodla nalít do ochromené ekonomiky 700 miliard dolarů, nepředstavitelnou částku, ze které by celá Česká Republika vyžila na nejméně jedno desetiletí.

Možná už není jiné východisko, ale problém vidím v tom, že podobné intervence tu byly v menším měřítku již mnohokrát dříve a právě to bylo hlavní příčinou obrovského rozsahu současné krize (a její celosvětový dopad byl pak následně umocněn provázaností světového hospodářství). Rizika a bankroty k trhu patří a tvoří důležitou zpětnou vazbu tržních pravidel (vedle těch, která jsou vymezena právním řádem). Pokud je tato zpětná vazba dlouhodobě otupena, zadělává se tím na pozdější velký problém. Jestliže totiž stát (vláda) sanuje ekonomické ztráty (třeba odkupováním rizikových pohledávek nebo umělou stimulací objemu hypoték), podporuje tím ještě více rizikové praktiky. S cizími penězi se zachází lehkovážněji, to je přirozené chování. Když si v tučných dobách bankéři vesele rozdávali miliónové odměny a naspekulované miliardy investovali dále, stát na tom samozřejmě nijak zvlášť nevydělal. Když teď ale přišly problémy, čeká se, že mocný stát zasáhne, nenechá velké finanční podniky padnout a vzniklé ztráty za ně zaplatí.

Ironií je, že současná hospodářská krize slouží jako argument socialistům a komunistům k tomu, aby mohli opět demonstrovat údajnou nefunkčnost a nelidskost volného trhu, aby mohli ukázat prstem na vykořisťující kapitalisty, na nenasytné bankéře a nespravedlivost tohoto světa. Je to totiž právě především stát se svými umělými zásahy, kdo vychyluje přirozenou rovnováhu trhu a ochromuje jeho samočistící mechanismy. Je značně pokrytecké způsobit problémy socialistickými praktikami a pak na tytéž problémy poukazovat jako na selhání kapitalistického systému.

Americká ekonomika je momentálně ve stavu, kdy už se to bez nějakého finačního nebo legislativního zásahu „shůry“ asi neobejde, neboť ve hře jsou i sociálně hodně citlivá témata jako penzijní fondy, bydlení a zaměstnanost. Snad to ale tamní vláda příliš nepřežene, neboť věřím, že čím vyšší bude horečka, tím rychleji nastane uzdravení. A hlavně doufám, že si z toho zodpovědní lidé odnesou ponaučení a pro příště omezí praktiky zachraňování soukromých subjektů ze státních peněz. Ty bohužel byly (a pořád jsou) dost běžné i u nás v Česku a pokud mohu soudit, k ničemu dobrému to z dlouhodobého hlediska nevedlo.

Vyhrály olympiádu Bahamy, Zimbabwe, nebo Čína?

admin Politika a věci veřejné , , , 0 komentářů

Co že je to za nesmyslnou otázku? Nejvíce zlatých v nedávno skončené olympiádě v Pekingu přece získaly USA, v absolutním počtu medailí pak prvenství patří pořadatelské Číně…
To je sice pravda, ale spousta sportovních fanoušků a novinářů se zamýšlela nad „nespravedlností“ toho, že v pořadí národů stojí nejvýše státy s větším počtem obyvatel, hlavně proto, že disponují úměrně tomu větší členskou základnou v jednotlivých sportech. A tak si začali spravovat náladu přepočítáváním medailových zisků na obyvatele. Po takovéto operaci se vyšvihnou do čela žebříčku Bahamy, v jejichž závěsu pak najdete plejádu dalších států a státečků s řádově statisíci až pár milióny obyvatel (snad jen vyjma Austrálie na 6. místě).

Bohužel autoři podobných úvah ignorují hned několik skutečností:

  • Proporcionalita, která je podmínkou smysluplnosti počítání průměrů, je zásadně narušena nominačními kritérii. Zhruba řečeno je systém takový, že Mezinárodní olympijský výbor (IOC) určí kolik sportovců kterého pohlaví se smí zúčasnit v každém z akreditovaných sportovních odvětví a jednotlivé mezinárodní federace pro dané sporty pak mají v pravomoci určení kvalifikačních výkonnostních limitů a početních kvót států. V některých disciplínách se tak například mohl zúčastnit z každé země jen jeden jediný reprezentant, i kdyby z ní pocházela třeba celá první světová stovka. Argumentem proto je dát šanci na účast více národům a zpestřit tak startovní pole, i na úkor jeho kvality (takový malý sportovní socialismus).
  • V některých sportech je více podobných disciplín a univerzálnější typy borců mají šanci na získání hned několika cenných kovů. Pokud bude mít nějaká země reprezentanty spíše v takovýchto sportech, je na tom z hlediska počtu medailových šancí lépe. Např. výprava v jejichž řadách je více plavců či gymnastů má obrovskou výhodu oproti výpravě, kde je více desetibojařů nebo judistů.
  • Malá čísla jsou ve statistice vždycky průšvih. Jedna medaile z pěti zacvičí s pořadím nesrovnatelně více než jedna ze sta. Směrodatnost dvou tří medailí pro určení úspěšnosti národní equipy je mizivá a jeden náhodný úspěch či propadák zásadně ovlivní výsledný průměr.
  • Systém hodnocení jen prvními třemi místy je příliš ostře nastavený. Představte si dvě stejně početné výpravy, z nichž první získá jednu (jakoukoliv) medaili a ve všech ostatních případech posbírá poslední místa, kdežto z druhé skončí všichni její členové na čtvrtých místech. Dle medailových kritérií se jeví jako lepší ta první, ale přitom měřeno výkony vychází mnohem lépe ta druhá.

O něco větší smysl může dávat statistika úspěšnosti sportovců již kvalifikovaných, tedy kolik která země získala v průměru cenných kovů na jednoho aktivního člena své olympijské výpravy (v této kategorii by letos kralovalo Zimbabwe se čtyřmi medailemi získanými jednou jejich plavkyní). Teoreticky by v takovém pořadí měly okupovat horní příčky velké státy, které spíše než na kvalifikační limity narážely na účastnické kvóty a tedy jejich reprezentace by měla být užší špičkou. To je zčásti pravda, ale stejně tak můžou vysoké průměrové koeficienty získat olympijské výpravy z chudších zemí, kde si nominaci prosadí jen skuteční borci světového formátu, případně výpravy hodně malé, u kterých úspěch jednoho dvou sportovců katapultuje medailový průměr do vysokých hodnot. Ani v jednom případě to tedy z hlediska sportovní úrovně té které země téměř o ničem nevypovídá.

Samozřejmě, že populačně početnější státy mají proti těm menším už z principu navrch. Proto dělat jakékoliv srovnávání mezi národy je nesmyslné a nevylepší to ani rádoby objektivní přepočítávání medailí na hlavu. Mezinárodní olympijský výbor ostatně ani žádné pořadí národů podle úspěšnosti nevede, všechny žebříčky tohoto typu jsou neoficiální. Asi ví dobře proč.

Premiérská připosranost v praxi

admin Politika a věci veřejné , , , , 3 komentáře

Hned z kraje musím prozradit, že je mi (hned po košili a kabátu) nejbližší politická pravice, a ačkoliv ta čistokrevná v české vládní i parlamentní politice pohříchu chybí, pořád raději vidím za naším politickým kormidlem současnou koalici než předchozí socialisty. To však mluvím spíše o „ideovém“ směru jako takovém, při pohledu na konkrétní politiky se má relativní spokojenost rychle vytrácí.

Sem tam si šťournu i do jiných postaviček českého politického bahňáku, ale nebude od věci začít pitvat tlející rybu od hlavy. Pan Topolánek je sice se mnou o poznání názorově kompatibilnější než předchozí čtyři předsedové vlád, ale sympatií k němu i tak mnoho nechovám. Není mi u něj většinou jasné, čí zájmy zastává a za jakými zásadami si skutečně stojí. Z vnějšího pohledu mi jako reprezenant ČR bohužel připadá nevýrazný a nespolehlivý.

Už jsem si do určité míry zvykl na skutečnost, že naši politici jsou neslavní mistři slovních klišé a nadužívaných (a často špatně pochopených) cizích termínů, které tak tvoří hlavní ingredienci jejich blátivého vyjadřování. Přesto musím občas kroutit hlavou nad perlami typu:

„Já si s tím takto jednoduše nehraji, není podle mě úplně přijatelné to spojovat. Ale pro poslance, kteří mají v tomto svobodnou volbu, to může být určitý aspekt, který bude při tom rozhodování spolupůsobit.“

Tohle není autentický záznam rozhovoru hospodských „filosofů“ čtvrté cenové, nýbrž vyjádření našeho hlavního vládního kormidelníka k naznačené souvislosti mezi vyslovením podpory Lisabonské smlouvě a schválením umístění amerického radaru na našem území. Je evidentní, že se vláda přesně tímto způsobem snaží kupčit (nebo možná přesněji vydírat), jenže to Topolánek jaksi nechce říci na plnou hubu. A tak vypouští zasmrádlou mlhu aspektů a spolupůsobení.

Dalším příkladem budiž premiérův postoj k letošní olympiádě. Co si budeme povídat, komunistická Čína není zrovna nejlepším místem pro pořádání olympiády, duch této země jde doslova proti duchu olympijskému. V poslední době pak Čína schytává hodně kritiky za okupaci Tibetu, obecné nerespektování lidských práv a pokračující omezování svobody slova. Naše vláda dala hlavy dohromady a svému předsedovi doporučila protestně vynechat svou účast na zahájení olympijských her. Ten svolil, ale s tím, že se na hry stejně pojede podívat, jen o pár dní později.

To jim to pašák nandal, pohrobkům Mao Ce-Tunga! Čin hodný chytré horákyně.

A to není vše! Na sako si „hrdinně“ připnul odznáček s vlaječkou Tibetu (který si prý poveze i na hry), čímž údajně pobouřil čínskou vládní garnituru, která ho ostentativně škrtla ze všech svých seznamů papalášských rautů a večírků. Škoda jen, že Topolánek své sympatie Tibetu a antipatie Číně nevyjadřuje nějakým zásadnějším a hmatatelnějším způsobem. Jestlipak svůj údajně kritický názor řekl do očí představitelům čínské vlády při jejich poslední návštěvě v Praze? Proč třeba nenavrhne (byť jen částečné) embargo na čínské výrobky? Nebo proč na protest nestáhne naše velvyslance v Číně?

Lze namítnout, že olympiáda je akce sportovní a tudíž by se do ní neměla míchat politika. Bohužel jde o akci takových rozměrů, že její nezpolitizovanost spadá do kategorie zbožných přání. A náš premiér se svými postoji k olympiádě rozhodně apolitický není. Proč to ale dělá tak polovičatě, nebo (alespoň já mám ten dojem) dokonce jen naoko?

To má snad být ten příslovečný „chlap z gulema“?