Co má společného koronavirus s klimatem?

Novináři buď ve snaze o senzačně znějící titulky, nebo z prostého ignorantsví často ohromují čísly, která bez kontextu nedávají pořádný smysl a spousta dalších lidí pak tuto rétoriku nekriticky přebírá. Opět se to ukazuje na současné histerii okolo koronaviru (2019-nCoV). Už zhruba týden se objevují nové a nové články, denně aktualizující počet obětí a ukazující poměrně drastická opatření čínských úřadů, kontroly na letištích, hromadné rušení letů, davové psychózy skupování roušek, nucené karantény atd.

Tak nejdříve ten kontext: Za prahovou hodnotu virové epidemie je u nás považováno 1500 nemocných na 100 tisíc obyvatel. V současné době je epidemický stav z důvodu chřipky vyhlášen celorepublikově, při aktuálních hodnotách se jedná o zhruba 200 tisíc nemocných. Každý rok je u nás na vrub chřipky přičítáno okolo 1500-2000 obětí.

Koronavirus 2019-nCoV pod elektronovým mikroskopem

Více než miliardová Čína přitom k dnešnímu dni hlásí nějakých 14 tisíc nakažených a 300 mrtvých v důsledku koronaviru. Aniž bych to chtěl jakkoliv zlehčovat, musím se ptát – je to hodně, nebo málo? Vyplašený čtenář si představí ten „masakr“ tří stovek mrtvých a má v tom hned jasno. Jenže v čínském měřítku to představuje zhruba jednoho pacienta na 100 tisíc obyvatel a jedna obět připadá průměrně na více než 4 milióny lidí! To mají tamní soudruzi tak drakonicky nastavené epidemické prahy? Navíc, málokdy ve veřejných médiích zároveň zaznělo, že většina obětí byla v poměrně vysokém věku (nad 60 let) a často byly příčinou druhotné infekce, kombinace s chronickými respiračními nebo srdečními potížemi apod., což je typickým atributem chřipkových onemočnění.

Argumentuje se také vysokou infekčností této virové mutace a například v nováckých zprávách před pár dny prezentovali dramatickou, zhruba exponenciální křivku nárůstu počtu nakažených. „Zapomněli“ však dodat, že stejný typ vývojové křivky vykazuje prakticky každá podobná sezónní choroba a až dosáhne obvyklé saturace a následně začne klesat, nikdo takto aktualizovanou křivku už v hlavních zprávách neukáže, protože zcela pozbude na své dramatičnosti.

Ani to, že jde o relativně nový a málo známý typ viru, na který neeexistují léky ani vakcína, nehraje velkou roli. Většina pacientů symptomaticky podobné typy viróz (např. chřipku) léčí pouze vyležením, případně podpůrnou léčbou (antipyretika, vitamíny, …) a míra proočkování proti běžným typům chřipek je beztak poměrně malá (u nás i celosvětově). Další obava plyne z možných budoucích mutací – k těm však dochází i u již známých chřipkových virů. V čem se údajně liší nejnovější koronavirus od běžných chřipkových nákaz je vyšší koeficient infekčnosti, ale je otázka, nakolik jsou taková čísla u začínající epidemie spolehlivá, už vzhledem k omezeným laboratorním kapacitám a ke krátké době, po kterou testy probíhají.

Má tedy tohle všechno být důvod k tomu, nepouštět lidi z bytů a uzavírat celá mnohamiliónová města? Tak buď nám oficiální představitelé Číny bohapustě lžou (což by u komunistů nebylo až tak překvapující), nebo to na dalším příkladu odhaluje sklony současné globalizované a přecitlivělé společnosti k přehnaným reakcím a zároveň zřejmě i snahy vydojit z toho kapitál. Ať už finanční nebo politický – počínaje médii, uměle živícími „velké“ téma, přes výrobce ochranných pomůcek a léků, populistické proklamace politiků jaká opatření „na ochranu svých občanů“ chystají, až po přísliby budoucích brebend, plynoucích z využití lidského strachu (ať už se to týká legislativy nebo byznysu).

Toto schéma iracionálního chování i způsob mediální prezentace docela připomínají klimatické tanečky posledních několika let. Ačkoliv podporuji všechny rozumné snahy o snížení zátěže přírody lidskou činností, téma globální změny klimatu (dříve dost nešikovně označované jako globální oteplování) se stalo spíše platformou pro politické proklamace a státem garantovaný byznys, než pro vědeckou a věcnou diskusi.

Péče o naši planetu je záslužná věc, ale plané plkání nedovzdělaných amatérů na konferencích s vágními závěry k tomu jen těžko přispěje.

Začíná to už patřičnou informační masáží: Lidstvo vyprodukuje ročně 35 gigatun skleníkových plynů (především oxidu uhelnatého a metanu) a proto se připravme na potřebu masivních investic do „zeleného byznysu“ a dotací, na nárůst legislativních omezení a kontrolních mechanismů, direktiv, norem a s tím spojené administrativy (ve státní i komerční oblasti). Jinak to nepůjde. Změnu klimatu zastavíme, ať to stojí, co to stojí. A myslíme to s vámi a přírodou dobře.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Tak opět trochu toho kontextu: Přes 30 miliard tun CO2 vyprodukovaného lidskou činností za rok zní děsivě, ale kdo si to dokáže představit? Průměrné zhruba 4 tuny na osobu, nebo spíš deset kilogramů na osobu a den, to už je našim představám trochu blíž. Z toho konkrétně v důsledku pozemní dopravy zhruba jeden kilogram. Ale je to hodně nebo málo? Je to dost na to, aby byl důvod tlačit emisní normy aut téměř za fyzikální meze, když se přitom nevyvíjí přiměřeně tomu podobné tlaky na jiné, často větší, zdroje znečištění? Je to dost nebo málo v kontextu toho, že v druhohorním období jury byla koncetrace CO2 v atmosféře pětinásobná oproti dnešku? Je to dost nebo málo s přihlédnutím k tomu, že mimo působení člověka se uvolní do ovzduší dalších 800 gigatun CO2 ročně? Není spíše podstatná rychlost změn, než samotná absolutní hodnota?

Jak aktuální humbuk kolem koronaviru, tak současné klimatistické trendy vykazují společný sociální mechanismus. Bohužel takový, jehož základem není racionální přístup vedoucí k realistickým a efektivním opatřením, ale spíše iracionálními pohnutkami živená snaha nahnat politické, ideologické a kapitálové body.

Kolik křesel se vejde pod Rathův zadek?

Téměř každá práce je náročná, když se dělá pořádně. Zdá se však, že do této kategorie nepatří vrcholné politické funkce. Jak jinak si lze vysvětlit, že v rozhovoru pro Lidové Noviny zareagoval nově zvolený středočeský hejtman David Rath na otázku o souběžném zachování své poslanecké funkce takto:

„Na 95 procent je to tak. Po tom zhruba měsíci a týdnu se ukazuje, že to lze obojí v pohodě zvládnout. Navíc se ukazuje, že je takový souběh funkcí výhodný pro kraj a i pro výkon funkce poslance.“

Svatá prostoto! Ve dvou větách na sebe bezelstně prozradit takové věci, to vyžaduje buď značnou tupost, nebo nadutou zaslepenost. Vzhledem k tomu, že pan Rath vystudoval medicínu, bude zřejmě z obecného hlediska poměrně inteligentní, takže u něj jednoznačně přichází v úvahu ta druhá možnost – povýšenecká arogance mu nedovolí vidět si na vlastní špičku nosu a slyšet zjevnou zhovadilost vlastních výroků, kterými se dobrovolně usvědčuje z prospěchářství, kariérismu a flákačství.

Pro úplnost je třeba dodat, že ke svému poslaneckému mandátu zastává Rath v parlamentu další placenou funkci, předsedy sněmovního zdravotního výboru, za niž jen samotný příplatek vydá na jeden lehce nadprůměrný plat. Dále pak tamtéž působí jako místopředseda poslaneckého klubu ČSSD a stínový ministr zdravotnictví, ale tyto funkce lze považovat spíše jen za bezvýznamné nálepky. A konečně, kromě poslanectví a hejtmanství Středočeského kraje provozuje vlastní ambulantní praxi, působí na Interní klinice 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy jako odborný asistent a je jednatelem dvou firem.

V číslech to znamená zhruba 61000 platu poslance, 25000 příplatku za předsednictví sněmovního výboru, 30000 poslaneckých náhrad a téměř 90000 hejtmanského platu. Suma sumárum 206 tisíc, a to bez započtení platů a zisků z jeho (údajné) činnosti lékaře, které mi bohužel nejsou známy.

Rath je evidentně přesvědčen o tom, že ve funkcích, které zastává, přímá úměra neplatí. Tedy že doba a úsilí, které by do každé z nich měl vložit, se nesčítají, ale spíše jen dělí mezi to, co jim chce pan doktůrek laskavě věnovat. Neboť pokud by tomu tak nebylo, musel by si myslet, že den má nejméně 40 hodin, což si při jeho domnělé inteligenci zřejmě nemyslí a navíc, pokud sám tvrdí, že se to dá zvládnout v pohodě, pochybuji, že stráví denně prací o mnoho více než standardních 8 hodin.

Budeme-li tedy realističtí, o plném nasazení se ani u jedné z Rathovi svěřených funkcí hovořit určitě nedá. Ovšem pokud vím, nic jako poslanec nebo hejtman na částečný úvazek neexistuje, takže pan „krajskej“ se evidentně dopouští podvodu na zaměstnavateli (v tomto případě potažmo voličích) a porušování pracovní disciplíny.

Pokud jde o druhou půlku citovaného výroku, jedná se o upozornění na střet zájmů, případně záměru zneužití pravomoci veřejného činitele (viz §158 trestního zákona č. 140/1961 Sb.). Pokud by měl být určitý kraj nějak zvýhodněn tím, že jeho zástupce (ne-li přímo šéf) má slovo i v zákonodárném sboru, pak to určitě není správně. Což samozřejmě platí i naopak, nevidím důvod, proč by měl nějaký poslanec oproti ostatním profitovat z toho, že je ve vedení kraje. Dalším střetem zájmů jsou pak obě tyto funkce (poslanec a hejtman, dříve i ministr) vůči soukromým lékařským aktivitám Davida Ratha. Že by snad tento pán nevěděl o existenci zákona č. 156/2006 Sb.?

Myslím, že je nabíledni, proč se i po získání hejtmanského křesla drží exministr Rath svého poslaneckého mandátu jako hovno košile – imunita, která mu z pozice jeho členství v parlamentu ČR přísluší, se mu může jednou zatraceně hodit. Je to prozíravý člověk, ten pan Rath.

Koho likvidují poplatky v zdravotnictví?

Se začátkem tohoto roku vešla v platnost novela zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, zavádějící mimo jiné přímé poplatky za návštěvy lékařů, ambulatní péči, vydání léků apod. Česká společnost, evidentně doposud mocně poznamenaná socialistickou zkušeností, zareagovala pochopitelně značně negativně. Bohužel většina z těch, kteří nemohou novým poplatkům přijít na jméno, si nedají dohromady širší souvislosti.

Nechápou, že princip spoluúčasti není obecně v krytí nákladů (v tomto případě na zákrok, lék, či pobyt v nemocnici), už proto, že tvoří většinou jen jejich mizivou část, ale že plní roli jakési bariéry, která do značné míry zamezuje zneužívání nebo nadužívání systému pojištění. Že to docela funguje, je pěkně vidět na zhruba čtvrtinovém meziročním poklesu v průměru návštěv lékaře na jednoho obyvatele v průběhu prvních dvou měsíců, které od zavedení novely uplynuly. Léků na předpis bylo pak vydáno téměř o polovinu méně. Pro úplnost je dobré poznamenat, že např. za preventivní prohlídky se neplatí nic, takže na důležitou preventivní péči nemá kritizovaná novela žádný vliv.

Princip spoluúčasti je poměrně obecný a vztahuje se na zdravotní péči stejně tak, jako na různé formy hmotných pojistek, např. na domácnost, na auto apod. Je zajímavé, že tyto ostatní případy nejsou vnímány zdaleka tak kontroverzně jako právě případ zdravotního pojištění, ačkoliv principiálně se vlastně nijak neliší. Naopak bychom si měli uvědomit, že poplatek za návštěvu lékaře je stále nesrovnatelně nižší než třeba spoluúčast na havarijní pojistce (řádově stovky až tisíce), přitom zdraví si doufám vážíme více než nějaké tuny plechu a gumy, nebo snad ne?

Vyloženě sociálními případy zde také argumentovat nelze (ačkoliv se s tím velice často setkávám, citové hraní na strunu chudoby je oblíbená forma oponentury zejména levicově smýšlejících), neboť na ty zákon myslí formou prominutí poplatků. Což by se dokonce dalo považovat za velmi vstřícné ustanovení vzhledem k tomu, že i ten nejchudší musí z něčeho žít a není moc pravděpodobné, že by to bylo méně než 60 Kč za den, inkasovaných v případě hospitalizace za de-facto kompletní servis (ubytování, strava, hygienické zázemí, odborný lékařský dohled). K tomu ještě mají nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi. Dalo by se tedy dokonce říci, že právě nejsociálnější případy (běžně označované výrazem „nejpotřebnější“, který se mně osobně nijak nelíbí a připadá mi nelogický) na tomto systému tedy získají relativně nejvíce. A bylo by tomu i v případě, že by museli poplatky hradit z vlastního, což nemusí. Pro ty ostatní pak platí, že v nejhorším případě zaplatí 5000 Kč za rok, vše nad tuto částku jim vrátí zdravotní pojišťovna (viz §16b citovaného zákona). V přepočtu se jedná o necelých 14 Kč denně, což těžko někoho položí (nemluvíme teď o sociálních případech, viz začátek tohoto odstavce).

Dalším oblíbeným argumentem, vypočítavě a cíleně brnkajícím na strunu závisti, je, že poplatky jdou přímo do kapes hamižným a již tak (údajně) přepláceným lékařům a lékárníkům. K popření tohoto neustále omílaného bludu (oblíbeného hlavně u notorických internetových diskutérů a brblalů, kteří ventilují svoji frustraci místo toho, abysi předem zjistili fakta) stačí přečíst si příslušnou pasáž zákona, konkrétně §16a. Zdravotnické zařízení i lékárny musí platbu vykázat pojišťovnám, které o tuto částku vyplatí méně (zhruba řečeno; ať už to bude formou nižší hodnoty bodu nebo přímou srážkou z fakturovaných částek, což zatím ještě nebylo rozhodnuto).

Přitom zdravotní pojištění stojí stále na nesrovnatelně sociálnějších základech, než jiné typy pojištění (což je asi dobře vzhledem k tomu, že jde zdraví je přeci jen speciálním druhem „komodity“). Cena havarijní pojistky nemovitosti, firmy nebo např. auta je odvozena od kombinace pojistné částky a rizikovosti, povinné ručení motorového vozidla od rizikovosti řidiče atd. Vedle toho zdravotní pojištění je založeno na principu kolektivní solidarity a díky tomu více nemocní nebo starší lidé rozhodně neplatí více než ostatní, ačkoliv čerpají ze zdravotního systému největší část prostředků. Oproti tomu řidič, který častěji havaruje nebo vlastní dražší auto, to rozhodně na svém účtu pozná.

Na závěr uveďme pro zajímavost malé srovnání poplatků v USA s těmi českými na základě mých praktických zkušeností. Drobný technický rozdíl je v tom, že v USA stanovuje výši spoluúčasti pojišťovna a její výše tedy závisí na volbě pojišťovny a volbě tarifu. Obecně čím vyšší základní pojistné, tím menší příplatek, tak jak jsme tomu zvyklí např. u havarijních pojistek. U levnějších pojistek se dokonce místo fixní částky může jednat o procentuální sazbu z celkových nákladů na vyšetření nebo zákrok. Mnou uváděná čísla berte jako běžný průměr.

Typ poplatkuČR% příjmuUSA% příjmu
Návštěva lékaře30 Kč0.1$10-150.25-0.38
Pohotovostní služba90 Kč0.3$35-500.88-1.25
Hospitalizacecca 420 Kč za pobyt (60 Kč za den)1.4$250-350 za pobyt6.3-8.8
Vydání léku na předpis30 Kč0.1$15-500.38-1.25

Srovnání příplatků za zdravotní péči v ČR a v USA. Procentuální hodnoty jsou vztažené k průměrnému hrubému měsíčnímu příjmu domácnosti 30000 Kč (ČR), resp. $4000 (USA). Cena hospitalizace je v případě ČR přepočtena na průměrnou délku pobytu pacienta v nemocnici, která je zhruba 7 dnů (aby byly hodnoty srovnatelné).

Jak si snadno každý spočte, vzhledem k úrovni příjmů v té které zemi je pořád český systém spoluplateb v průměru 3-5krát mírnější než v USA.

O nelidskosti či nesociálnosti systému, do kterého přispívají všichni zhruba rovným dílem a čerpají z něj podle svých potřeb, tedy nemůže být ani řeč. Naopak je třeba zajistit, aby skutečně platilo to, že každý tento systém využívá pokud možno dle svých skutečných potřeb a nikoliv dle vlastní libovůle. Jedním z možných způsobů, jak se k tomuto stavu přiblížit, je právě zavedení spoluplateb. Ostatně nejsme zdaleka první zemí, kde tento systém funguje a zatím jsou s ním spíše dobré zkušenosti. Díky tomu může být financování zdravotního systému efektivnější (ponechme teď stranou jiné zdroje jeho neefektivity, se kterými by bylo potřeba se nezávisle vypořádat). A čím bude efektivnější, tím lépe pro všechny. Problém je v tom, že spousta lidí nevidí dále než do vlastní kapsy a do příští výplaty. Podívat se na celý problém ve větším měřítku a delším časovém horizontu jim evidentně činí problémy.