Vzpomeňme, jaká je po třešních stolice…

Tento národ zdá se být nepoučitelným a naše kolektivní paměť je zřejmě zasažena Alzheimerovým syndromem. Máme za sebou další hlasovací taškařici, tentokrát do části senátu a vedení krajů a politická mapa se povážlivě zbarvila do rudých odstínů. Z části to má na svědomí nízká volební účast, ale ta zas až tolik nevybočuje z předchozích čísel. Hlavní příčina je někde jinde.

Lidem totiž evidentně dochází trpělivost. Něco už napověděly poslední dvě volby, nejprve s vyřazením některých kandidátů z předních příček stranických seznamů pomocí preferenčních hlasů, poté bezprecedenčním odevzdáním velké části hlasů novým stranám (které se později ukázaly být spíše zklamáním, ale to by bylo téma na zvláštní rozbor). Na po létech zatuchlém českém rybníčku se opět začínají dělat vlnky, ovšem výsledky jsou zatím rozpačité. Jedny už pro samé skandály unavila loajalita straně, které byli po léta věrní (typicky voliči ODS), druzí jsou zklamáni počínáním mladých stran, nabízejících svého času slibné volební programy (za všechny třeba VV), a není bohužel málo právě těch, kteří po několika nejistých odevzdáních hlasů některé z levicovějších partají (typicky ČSSD) odložili zbytky studu a morálky a volbou KSČM vyjádřili svoji nostalgii po starých „dobrých“ časech, kdy nemuseli příliš myslet ani se příliš snažit a měli přitom své malé ovčí jistoty.

I v doposud tradičně „modré“ Praze se začervenalo a např. v mém pražském obvodu postoupil do druhého kola z 1. místa (ač velmi těsným rozdílem) soudruh Jiří Dolejš. Paradoxní je, že – jak již bylo řečeno – rudé sice vynesla do popředí zejména kombinace nezájmu a arogance „pravicových“ stran a jejich četných korupčních skandálů, ale přitom sám soudruh Dolejš reprezentuje stranu, které vždy šlo více o moc než o občany (o nichž dokázala vždy především dlouhosáhle žvanit), a zároveň tentýž Dolejš byl před několika lety natočen skrytou kamerou, jak souhlasil, že za peníze bude intervenovat ve prospěch loterijních lobbistů a ovlivní příslušný zákon. (Mimochodem, zajímavé je, že ještě před dvěma lety si drtivá většina lidí si myslela, že poslanec Jiří Dolejš by se měl v souvislosti s tímto případem vzdát poslaneckého mandátu, ale dnes jako by to bylo zapomenuto – jak příznačné.)

Novodobí voliči komunistů (pominu-li skalní bolševickou voličskou základnu, kde není o čem hovořit) se často obhajují slovy, že KSČM je reformovaná a že v současné době a politické situaci ani není možné opakování událostí z 50. (a pozdějších) let. Druhou častou argumentací pak bývá právě hledání alternativy k dnešním vládnoucím stranám, které se všechny do jedné řádně zkompromitovaly a – zvláště ty největší – postupně totálně odtrhly od reality svých voličů. Jakkoliv může obojí znít logicky, jsem přesvědčen o tom, že skutečnou vnitřní motivací těchto lidí je pohodlnost a strach z vlastní zodpovědnosti. Když už budu chtít najít alternativu, pak ji najdu rozhodně i mimo bolševické řady; člověk se sebeúctou a srovnanými morálními hodnotami nemůže nikdy svým hlasem pustit k moci někoho, kdo hlásá prosazování zločinné ideologie, potažmo je spojen s historií (ať už přímo nebo nepřímo, tím, že se od ní jasně nedistancoval) zapáchající politickými procesy, násilným znárodňováním, všudypřítomným fízlováním, udavačstvím a normalizačním dusnem.

Ono to vážně není jen o těch tisíckrát omílaných frontách na maso a banány, nedostatkovém toaletním papíru a podpultovém zboží. Každý, komu ještě něco říkají termíny výjezdní doložka, devizový příslib, pracovní umístěnka, nevhodný třídní původ, kádrové posudky, trestný čin příživnictví, bony, nebo zkratky PTP, TNP a MUKL, musí vědět, že šlo o mnohem zásadnější hodnoty. Jakoby si dnes lidé v této zemi cenili svobody slova a možnosti volně vycestovat za naše hranice méně než plného bachoru. Jakoby opět inklinovali k představě, že je lepší, když za ně někdo vyřeší jejich problémy, poskytne jim kdeco „zdarma“ a přinese jim „životní jistoty“, i když budou drženi v kleci z ostnatého drátu. Copak se tento národ ještě nevyléčil ze své zaprděné pohodlnosti, kvůli které se lidé dobrovolně (byť postupně až plíživě) vzdávají svých zásadních osobnostních práv výměnou za teplý pelech?

Naštěstí komunisté jsou podle mého dostatečně hloupí a příliš málo rafinovaní na to, aby utlumili vzrušení z vidiny blízké moci ve svých veřejných projevech, kde se to jen hemží rétorikou, při níž musí přebíhat mráz po zádech každému, kdo si pamatuje alespon něco málo z doby před rokem devětaosmdesátým. Jsou ve své většině naštěstí příliš tupí na to, aby využili historické možnosti se jasně distancovat od minulosti a ne se snažili na ni navazovat tím více, čím blíže cítí vytoužené a dlouhá léta odpírané koryto. Dá se tedy čekat, že právě jejich zviditelnění dosavadním „volebním úspěchem“ povede aspoň k částečnému zmobilizování otráveného a pohodlného českého voličstva, což paradoxně v konečném výsledku komunistům uškodí (vzhledem k loajalitě kmenového rudého voličstva a k principiální bipolárnosti druhých kol senátních voleb), v důsledku čehož bude pro ně druhé kolo senátních voleb konečnou (no, možná někde na tradičně levicovém severu si svůj jeden mandát obhájí…). A pokud bude dalším vedlejším důsledkem pád současné vlády, pak to bude asi také dobře.

Nadcházející volební víkend leccos naznačí, nejen o složení naší příští vrchnosti, ale především o nás samotných.

Po modré šanci rudá?

Tak nám odstřelili vládu…

Asi to není až taková škoda vzhledem ke kvalitě vlády samotné, i když určitá ostuda vzhledem k tomu, že tatáž vláda řídí předsedající zemi EU, nás jistě nemine. Podivný a varující je i způsob, jak k tomu došlo, ani dlouhodobě podrývající Paroubek zřejmě netušil, do jak chatrného organismu dloubnul. Pár nespokojenců v řadách samotných koaličních poslanců doplnily dvě uražené zelené slípky (ať už je Bursík jaký chce, Zubová i Jakoubková byly vyhozeny ze strany po právu – těžko čekat, že si nějaká skupina nechá dobrovolně ve svém kruhu někoho, kdo záměrně sabotuje její práci, z klasického pohledu zaměstnavatele byly dotyčné dvě dámy obyčejnými sobeckými flákači, skrývajícími se za falešnou názorovou revoltu) a hodně vratká rovnováha se rychle porušila.

Nějaký ten měsíc v Česku zřejmě odklepe narychlo splácaná úřednická vláda a pak se můžeme těšit na nové volby. Praktická demokracie jak má být, jen ať se lidé znovu rozhodnou, koho k tomu tentokrát pustí. Jen se trochu obávám, aby to nebyly demokratické volby na dlouhou dobu poslední.

No dobře, záměrně trochu přeháním, ale když čtu názory jako „Nechapu, proc by se komuniste jako parlamentni strana nemeli podilet na sestaveni vlad.“, je k obavám určitý důvod. Takové tvrzení třeba ani nenapsal přímo volič KSČ, nicméně varující jen už samotný fakt, že tichá tolerance komunistů v aktivní politice (ačkoliv ke spolupráci na přímé vládě je zatím nikdo nechtěl pustit) tuto stranu postupně a potichoučku de facto legalizovala a v očích řady lidí očistila. Tím spíše, že rudí soudruzi sami nic moc nezkazili (neboť ani nemohli), kritika nic nestojí a kritik, narozdíl od toho, kdo něco dělá, nemá žádnou přímou zodpovědnost.

Jistý Jaroslav Baník z Broumova v diskusi na serveru Novinky.cz již však zřejmě voličem komunistů bude, neboť je schopen napsat: „KSČM je legální politická strana, pokud je někdo diskriminuje na základě minulosti, kterou by mnoho lidí dnes rádo vrátilo, pak je ubohý. (…) Většina občanů nedosáhne na životní úroveň tehdejší doby.

Typická deformace myšlení, do jisté míry pochopitelná u lidí, kteří v komunistické éře prožili většinu svého života, a protože tenkrát moc nevyčnívali z řady (a ani toho zřejmě moc po životě nechtěli), přišla jim tehdejší v mnoha ohledech pohodlná doba snazší a snesitelnější k žití.

Bohužel tu opět narážíme na rozpor mezi legislativní praxí v ČR a ústavou této země, podle níž by komunisté nejenom že neměli být volitelnou stranou, ale neměli by ani jakožto organizace vůbec existovat. Pokud je někdo vnitřně přesvědčen o dokonalosti komunistického uspořádání světa, ať si o tom debatí s podobně založenými „filosofy“ nebo kýmkoliv, kdo bude ochoten ho poslouchat, ať si na toto téma skládá třeba básně, osobní víru a myšlenky nechť má každý jaké chce. Avšak v okamžiku, kdy bude na svou „víru“ lámat jiné nebo ji uplatňovat prostřednictvím oficiálních politických funkcí (byť by to bylo třeba jen na komunální úrovni), pak se dopouští podpory a „propagace názorů smeřujících k potlačení práv a svobod človeka“. Bohužel v současné době jen formálně, neboť praktická vymahatelnost je v tomto případě hodně omezená, či spíše jednostranná (směrem k fašismu).

Takže plakat nad ubohou „diskriminovanou“ KSČM, která je v parlamentu, ačkoliv by vůbec neměla existovat, chce buď hodně silný žaludek, nebo hodně pokročilého alzhaimera. Přirovnal bych to k vrahovi, kterého sice odsoudili na 12 let, ale už po dvou letech mu byla udělena milost, kterak si stěžuje na diskriminaci z důvodu, že si po dobu těch svou let nemohl svobodně běhat venku a dělat, co se mu zachce (třeba i zabít někoho dalšího). Chudinka…

A pokud jde o tolik omílané srovnání  tehdejší a dnešní životní úrovně, minimálně z čistě hmotného hlediska jsme na tom v průměru znatelně lépe než dříve, viz např. pěkné a objektivní srovnání na webu www.zakomunistu.cz. Na druhou stranu málokdo rozumný by asi popíral fakt, že dnešní společnost je majetkově i v jiných ohledech více diferencovaná než dříve, což je však samozřejmým důsledkem srovnání s původním modelem socialistického „průměrovacího“ mechanismu. Složitější je otázka, zda je to tak špatně nebo naopak dobře. Je lepší mít společnost plnou průměrných jedinců, nebo společnost, z níž na jednu stranu sice vyčnívá část „odpadlíků“ (což není nutně myšleno pejorativně), ale na druhou stranu také několik „špiček“, kteří mají potenciál celou společnost táhnout vpřed. Řada lidí, jako např. diskutující Pavel Kocourek z výše zmíněného serveru, vidí zřejmě v této „špičce“ zbohatlíky, podvodné podnikatele a nečestné politiky, zatímco „odpadlíky“ tvoří ubozí bezdomovci, kteří jsou obětmi těchto lidí a vůbec celého současného systému; mám-li citovat: „Ale také se podívejte na dnešní bezdomovce a jim podobné lidi, které tento režim také uvrhl na samý kraj společnosti.“

Jenže existuje i jiný pohled, v němž tu „špičku“ tvoří lidé aktivní, vzdělaní a cílevědomí, odborníci schopní svůj obor posunout o něco dále a vydláždit tak cestu ostatním, lidé, kteří se tu mohou věnovat své práci, protože nemusí kvůli režimu emigrovat nebo na své povolání rezignovat. Na druhou stranu „odpadlíky“ tvoří zhusta lidé, kteří nejsou s to se svým stavem něco udělat a volí před prací raději pohodlnější cestu hnití.

Současná realita je samozřejmě kombinací obou těchto modelů. Jenže kdo nechce vidět, nevidí, a dál bude hlásat svou jednostranou říkanku o tom, že všichni „nahoře“ jsou vykořisťovatelé, zloději a podvodníci, zatímco ti „dole“ jsou přes veškerou svou snahu oběťmi „režimu“, a že za socialismu jsme se vlastně měli báječně, žijíce v měkkém bezpečí bavlnky naší Velké Strany.

No to potěš, přírodo. Pěkně nám ten rok 2009 začíná…

Bude rok 2009 zlomový?

Letos bylo často slyšet teorie o magických „osmičkových letopočtech“. Roky 1848, 1918, 1938, 1948, 1968 i 1988 (resp. 1989) byly poměrně přelomové, a to nejenom v české historii. Není však na nich ani na té osmičce nic magického, spíše jde o přirozený generační cyklus, který se ve společnosti projevuje víceméně skokovými změnami nebo zásadnějšími společensko-politickými událostmi každých 20 let (s výjimkou desetiletého rozdílu mezi roky 1938 a 1948, který je zřejmě důsledkem 2. světové války). Poměry a nálady uzrávají postupně, ovšem dramatičtější změny se zpravidla odehrají až v době, kdy dospěje nová generace schopná akce. Aplituda takových změn pak samozřejmě závisí na velkém množství faktorů, ale zhruba dvacetiletá perioda zůstává.

Vyplnil rok 2008 naše obavy? Letošní krajské i senání volby posunuly ČR výrazně doleva, k moci v krajských zastupitelstvích se dostala řada komunistů. Světem se začala šířit mohutná vlna hospodářské krize, největší od velké deprese 30. let minulého století, která však do české kotliny v plné síle zatím ještě nedorazila. V USA zvítězil v presidentských volbách Barack Obama jakožto první černošský president v historii této země. Divoký růst cen ropy na historické maximum následoval prudký pád na čtvrtinu těchto hodnot. Češi schválili Američanům stavbu radaru, což vyvovalo nelibé reakce ješitného Ruska. Z politicko-hospodářského hlediska byl tedy pro nás rok 2008 na změny bohatý dost.

Domnívám se však, že české země může potkat větší politická změna až příští rok, předčasné volby a výrazné vítězství levice s následným vytvořením oranžovo-rudé koalice ČSSD a KSČM není až tak nepravděpodobný scénář. Rovněž hospodářská krize u nás propukne v plné síle až v průběhu roku 2009. A jak je vidno již nyní, krize slouží mnoha levičákům jako pořádná hůl na ty ošklivé imperialisty. Přitom buď neví, nebo záměrně popírají, že to tak docela čistě kapitalistický problém není.

Mnozí bagatelizují možný budoucí vliv komunistů a socialistů u nás argumentem, že je jiná doba a co bylo možné před 40 lety, není možné dnes, v éře sjednocující se Evropy, našeho členství v NATO a sofistikovaných komunikačních prostředků (zejména internetu). Ano, doba je jiná a o něco jiná by proto byla i konkrétní forma vlády levice v případě jejich vítězství. Ani nedávné historické pozadí není tak dramatické, jak tomu bylo krátce po 2. světové válce. Nicméně domnívat se, že už máme dnes vyhráno a jsme šťastně globalizovaní, je ošidné. Prvorepublikoví Češi by také asi těžko uvěřili tomu, že jejich země bude jednou obehnaná ostnatým drátem a hospodářsky se propadne na chvost civilizovaného světa.

Každý den můžeme kolem sebe pozorovat, jak si lidé postupně zvykají na věci, které by jim připadaly před pár lety nepředstavitelné. Kolik z těch, co nadšeně zvonilo klíči v listopadu 1989, dnes opět volí komunisty (viz můj předchozí článek)? Takové plíživé změny a metoda postupných ústupků (tzv. salámová metoda) připravují perfektní půdu pro pozdější převrat. Ovšem to už může být dost pozdě se divit, jak je možné že jsme tam, kde jsme. Pomoc Evropy nebo okolního světa rovněž nelze automaticky očekávat. Jednak pro to hovoří historická zkušenost (Mnichovská dohoda), jednak těžko nějaká unie nebo jiný stát zasáhne způsobem podobným, jakým to učinili Rusové v osmašedesátém. A občanská válka zrovna nepatří k našim národím tradicím, takže případný vzdor části občanů by neměl většího efektu a lidé by zhoršení politických poměrů opět řešili individuálně – část by si zvykla, část to zabalila a odešla do nějaké snesitelnější země.

Rok 2009 je za rohem, uvidíme tedy, jesti bude další položkou v číselné řadě, nebo výjimkou z pravidla.

Latentní bolševismus Čechů

Dnešní 19. výročí „sametové revoluce“ i nedávný úspěch levice v krajských volbách mne přiměly k zamyšlení, kde se stále bere tolik příznivců komunistické strany. Ve státě, který prožil celé dvě generace v totalitním komunistickém režimu a pod vlivem bolševického Ruska. Letos si svůj debakl pravice způsobila do značné míry sama, ale i tak to vypadá, jakoby lidé až podezřele rychle zapomínali, neboť komunisté mají slušné procento preferencí mezi českými voliči již dlouhá léta.

Ani já nejsem žádný velký pamětník, nicméně v socialistickém Československu jsem prožil značnou část svého mládí a o době, kterou si pamatovat nemohu, se snažím mít alespoň nějaké povědomí, přestože historie není zrovna mým koníčkem. Zdá se, že není na škodu tuto historii čas od času připomínat.

Začátkem éry komunistů u nás byl rok 1946, kdy si Komunistická strana chytře naklonila značné množství voličů zejména pomocí úplatků ve formě pozemků zkonfiskovaných po válce, které přednostně rozdávala sociálně slabším vrstvám. Těžila také z poválečných nálad, jež v Evropě vyvolaly zřetelný příklon k politické levici. Nabízela práci pro každého, na což samozřejmě po krizových 30. i válečných 40. letech slyšelo hodně lidí. Volby roku 1946 byly na dlouho posledními demokratickými (nebo téměř demokratickými, vzhledem k předchozímu zákazu některých pravicových stran) a čeští komunisté v nich díky své šikovné taktice (a také díky fintě s tzv. bílými lístky, jakýmisi „antihlasy“) získali 40% hlasů a dostali se poprvé do vlády.

Zlomový rok 1947, kdy Československá vláda pod Stalinovým tlakem odmítla americkou poválečnou podporu ve formě Marshallova plánu, nás uvrhl do ruského vlivu na dlouhá desetiletí. Následnou únorovou vládní krizi roku 1948 pak komunisté dokonale využili ve svůj prospěch. Stále více se opírali o jim podřízenou Státní bezpečnost, začali zakládat lidové milice, tisíce lidí byly posílány na nucené práce bez řádného soudu. Komunisté vládli taktikou zatrašování a o demokracii se již nedalo vůbec hovořit. Je pak logické, že následné volby z téhož roku, které měly poúnorové změny potrdit, skončily poměrně jednoznačným výsledkem. Jednotná kandidátka stran Národní fronty, manipulace s volebními výsledky, bílé lístky a další praktiky pomohly k drtivému vítězství rudé strany (46% KSČ, 8% sociální demokracie) a všechny další „volby“ následujících čtyřiceti let pak byly, po účelové změně volebního zákona komunisty, jen tragickou parodií na demokracii.

Následujících 5 let zuřivých politických procesů, doba masivního znárodňování a kolektivizace, čistky na politických postech, v podnicích i  na školách, šikana inteligence, svobodomyslných občanů a příslušníků církví, obehnání republiky týmž ostnatým drátem, který několik let předtím lemoval koncentrační tábory, měna roku třiapadesátého, která de facto přes noc okradla lidi o jejich úspory, pozdější normalizační období i dlouhodobá devastace ekonomiky plánovitým hospodářstvím – všechny tyto „radosti“ byly dílem vedoucí strany, která se přitom pokrytecky zaštiťovala starostí o „obyčejný pracující lid“. Komunisté mohli tisíckrát opakovat, jak jim jde o dobro občanů, ale proč se je pak snažila násilím držet za železnou oponou? Nebo to snad měla být obrana před přílivem cizinců, toužících také po tom ráji na zemi, který u nás bolševici nadšeně budovali? Americký president John F. Kennedy na tuto adresu při svém projevu v Západním Berlíně v roce 1963 trefně poznamenal:

„Svoboda s sebou nese mnoho obtíží a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli postavit zeď, abychom udrželi lidi uvnitř – abychom jim zabránili odejít.“

Jak je možné, že si lidé všechno toto nepamatují, ať už z vlastní zkušenosti, z doslechu, nebo ze škol? Nebo pamatují, ale nevezmou si z toho ponaučení? Těch zhruba 15-20% voličů, které KSČM dlouhodobě má, je obrovské číslo. Sama strana zdaleka takovým počtem členů nedisponuje, takže musí jít o lidi, kteří buď nejsou schopni lacinou komunistickou propagandu prokouknout, nebo záměrně ignorují fakta a historické souvislosti. Část těchto voličů také vzniká z protesu proti současné vládní politice, což mi ale připadá podobně stupidní a dětinské jako ze vzteku vylít celý vlastní hrnek kávy jen proto, že nám někdo strčil do stolu a trochu té kávy rozlil. A následně být ještě více naštvaný skutečností, že je hrnek prázdný. Jedna z oblíbených zásad komunistů „čím hůř, tím líp“ míří evidentně právě na takové lidi, neboť čím více budou lidé nespokojení se současnou vládou, tím větší tendenci budou mít přehlížet nebo bagatelizovat minusy protistrany.

Zčásti si za to samozřejmě mohou sami politici, kteří převzali vládu v Československu po listopadu 1989. KSČ byla ostavena od samostatné moci, ale nikoliv již vyloučena z aktivní politiky jak by tomu bývalo mělo být dle naší ústavy, a na soudy s jejími členy došlo jen ve velmi omezené míře. Drtivá většina politických špiček tehdejšího totalitního režimu se dožila vcelku poklidné smrti, resp. ještě stále dožívá v relativním blahobytu, neboť se před soud nikdy nedostali a pobírali (resp. dosud pobírají) tučné důchody odvozené od platů za své věrné služby KSČ, KSM, StB, lidovým milicím a podobným tehdejším stranám a organizacím. Husák, Lenárt, Štrougal, primitiv Jakeš, ani zrůda Biľak, nikdo z těchto vysokých funkcionářů a strůjců našeho komunistického marasmu nebyl odsouzen ani potrestán. Ty, kteří odsouzeni byli, lze spočítat na prstech obou rukou.

Někdejší šéf pražských komunistů M. Štěpán dostal směšných 2.5 roku, „za dobré chování“ si však odseděl dokonce jen polovinu z toho. Předlistopadový ministr vnitra F. Kincl ve vězení také dlouho nepobyl. Mírných 3.5 roku vyfasoval někdejší šéf kontrarozvědky K. Vykypěl. Kinclův náměstek a poslední šéf StB A. Lorenc vyklouzl české justici jako had díky svému slovenskému občanství, na Slovensku následně vyvázl pouze s podmínkou. Vlastizrádce K. Hoffmann se dočkal rozsudku šesti let za mřížemi, kde však nezůstal ani celý měsíc a byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Prokurátor, soudce, vrah a sadistický deviant v jedné osobě K. Vaš, který poslal mimo desítek jiných na smrt generála H. Píku, byl sice odsouzen, ale odvolací soud ho zprostil výkonu trestu z důvodu promlčení (sic!) jeho zločinů. Slizká fanatická prokurátorka Polednová byla odsouzena za svou spoluúčast na justičních vraždách ve jméně komunistické inkvizice (na svědomí má mimo jiné Dr. Horákovou) na pouhých šest let vězení, avšak ani ty si neodpykala, neboť byla z důvodu zdravotního stavu a vysokého věku rovněž zproštěna výkonu trestu. Bývalý ministr vnitra J. Obzina se soudu za šikanování chartistů nedožil, jen několik jeho bývalých podřízených dostalo podmínky. Světská spravedlnost dostihla i několik estebáků za týrání a násilné deportace. Ale tím seznam v podstatě končí.

Příliš měkké vypořádání se s exponenty i přisluhovači bývalého režimu a skutečnost, že jich stále spousta vykonává vysoké a společensky důležité funkce, je spolu s (bohužel většinou po právu) nízkým morálním kreditem současných politiků na vině tomu, že podpora komunistických stran v ČR ani léty nijak neklesá. Vymírání starých věrných bolševiků se nijak zvlášť neprojevuje, zřejmě je kompenzována rostoucím počtem nespokojených lidí neschopných dostatečně kritického myšlení a vlnou mladých neokomunistických idealistů (spíš by se chtělo říci poblouzněnců, velmi trefný je v této souvislosti výrok W. Churchilla „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum“).

Další problém vidím v tom, že zkratkovité myšlení některých lidí staví socialismus a komunismus jako kladný protipól toho špatného, co lze připsat na účet současné politice ČR a její verzi kapitalismu. To dobré naopak považují za něco samozřejmého a daného a dnešní době nepřičítají nikterak k dobru. Nezamýšlí se už nad tím, že mohou bez problémů studovat na vysoké škole, ačkoliv někdo z jejich rodiny žije na západě, že si mohou v hospodě veřejně zkritizovat současné politiky jak se jim zlíbí, že mohou odjet na dovolenou nebo stáž do ciziny bez devizových příslibů a výjezdních doložek. Připadá jim to samozřejmé. Sice to v podstatě zhlediska zdravého rozumu je, jenže nic z těchto „samozřejmostí“ jsme dříve za komunistů rozhodně neměli. Cožpak si to nepamatují, případně si to někde nezjistili? Takoví lidé bez okolků sednou k počítači a na internetové diskusi se s typickou odvahou anonymního žvanila s chutí obují do současných politiků a přihřejou si svou rudou polívčičku. Paradoxně jim nedochází, že kdyby nám skutečně vládli komunisté, o takové beztrestné svobodě projevu a koneckonců i o nějakém volném internetu by si nejspíš mohli nechat jen zdát. Příkladem budiž komunistické země jako Čína, Kuba, Vietnam nebo Severní Korea. Je jasné, že při takovém jednostranném a omezeném pohledu pak leckomu vyjdou komunisté jako nejlepší volba a možná i jediné východisko.