Mýtus slušného občana v české politické bažině

Jedním z nejvíce probíraných témat v době krátce po sametové revoluci byla otázka role „normálních občanů“ ve fungování a udržení někdejšího komunistického režimu. Najednou to vypadalo, že skoro každý trpěl pod totalitním režimem, se kterým mocně (ač tiše) nesouhlasil, ale strach o sebe nebo o rodinu ho donutil se podvolit mnohým direktivám a buzeracím tehdejšího bolševického zřízení. Nikdo najednou skoro za nic nemohl, ničemu nepomáhal, nic neřídil, nikomu nedonášel, za všechno mohlo stranické vedení KSČ a oni, pokud snad byli v partii nebo dělali něco ve prospěch režimu, tak činili z pouhého tlaku tehdejší doby a proti svému presvědčení.

Velmi postupně se tato celonárodní faleš a (v těch lepších případech) sebeklam začali odkrývat, což se navenek projevovalo nejen pozvolným návratem preferencí mnohých voličů ve prospěch levicových a nedemokratických stran, ale také stále častějšími názory jak „bylo za komančů líp“ a jak „by tohle komunisti nikdy nedopustili“.  Takto k nám promlouvá hlas samozvaného tzv. slušného občana. Hlas člověka, který byl vždy vnitřně levicově naladěn, ale v porevoluční náladě se jednak za svou levicovost styděl (zřejmě dle zažitého zvyku z minulé doby, kdy byla jinakost a svoboda slova potlačována), druhak doufal, že ten nastupující „kapitalismus s lidskou tváří“ tak nějak strpí, když už to vypadá, že by mu z toho něco mohlo kápnout (ostatně tehdejší sliby Václava Klause o růstu platů se mnohým poslouchaly dobře). Člověka, který se chce mít co nejlépe, ale rád by, aby to za něj někdo jiný zařídil a aby ho přitom nevytrhával z „jistot“, na které cítí jakési nezadatelné právo a které je třeba uplatnit, i kdyby se kvůli tomu mělo brát těm, co „mají zbytečně moc“. Člověka, který chce hlavně mít svuj klid a nechce se zatežovat informacemi, přílišným premýšlením, ani tím, aby ho jiní nutili přemýšlet a informace si ověřovat. Člověk, který chce mít svůj klídeček i v mnoha jiných ohledech a různorodost a složitost současného světa ho spíše irituje, než inspiruje. Člověk, který ze své podstaty a podstaty svých výše zmíněných priorit má rád vůdce a diktátory, ač se bude navenek vždy raději prezentovat jako ryzí demokrat a zaštiťovat se „vůlí lidu“.

To však jde ruku v ruce s tím, že musí u těchto ze svého pohledu autorit bohorovně přehlížet vše, co by je stavělo do špatného světla. Věří všemu, co jim předkládají (navzdory faktům), skáče na zjevné argumentační fauly, na vyhýbavé rádoby odpovědi a věří jim i jejich domnělé (rozuměj z většiny přivlastněné) úspěchy, protože uspokojivé pocity spojené s utvrzování se ve vlastním obrazu pravdy a reality jsou příjemnější, než kritické uvažování, práce s fakty a případné zpochybňování. Rád od nich slyší, že to nandali někomu z „druhé strany“, ať už tou druhou stranou jsou ti bohatší, chytřejší, vzdělanější, šikovnější, ti s jiným názorem, nebo třeba jen s jiným hudebním vkusem, protože mu to dává pocity síly, moci a úspěchu, které by jinak jako jedinec nikdy nezažil. Rád vidí, jak „bohatým berou a chudým dávají“ (viz snahy o prosazení progresivní daně, milionářská daň, kontrolní hlášení, tzv. zajišťovací příkazy apod.), jak relativizují úspěchy a názory těch skutečně úspěšných i jak vyznamenávají lidové postavičky, ke kterým vzhlíží nejeden pravidelný čtenář bulváru.

Proto také novinář, který zveřejní autentickou reportáž v jeho neprospěch, je pro něj automaticky „rozvraceč státu“ a hyena (a kdo by se namáhal zamyšlením nad obsahem té reportáže, že…). Proto ti, kteří vystupují v opozici vůči jeho idolu, jsou „narušitelé fungujícího pořádku“, šiřitelé „kampaně proti úspěšné vládě“ apod. Proto účastníci demonstrací proti současnému establishmentu jsou „křiklouni“ a „nedemokrati nerespektující výsledky voleb“. Podobně za minulého režimu byli disidenti a kritici tehdejšího režimu (třeba i jen na umělecké bázi) pro tehdejšího „slušného občana“ nepřátelé socialismu, buřiči, provokatéři, odpadlíci, případně santusáci, máničky apod., ale s přivanutím svobodného vzduchu do naší kotliny se najednou mnoho konformních občanů začalo pasovat do role jejich odvěkých tichých podporovatelů, dobře charakterizované dnes již okřídlenou hláškou o tichém „rozvracení režimu zevnitř“.

V podobném duchu dnes toto stádo „slušných občanů“ s absencí vlastního názoru opět pejorativně nálepkuje (ať už pražskou kavárnou, havloidy, kalouskovci, mediálními zrůdami, pravdoláskaři, trpaslíky, xenofoby, …) a tleská svým současným vůdcům pokaždé, když to někomu z nich takzvaně nandají, protože tím zdánlivě ulehčí vlastním mindrákům. Kdo si dovolí kritizovat současný stav, je nařknut z toho, že někomu závidí, nerespektuje většinu, někomu nesahá ani po kotníky (ač je tomu často naopak), nic nedokázal atd. Je sice velmi pravděpodobné (s mnoha historickými analogiemi), že tito jimi opovrhovaní „narušitelé pořádků“ se jednou v budoucnu zaslouží o svržení režimu, který mezitím díky rostoucí moci vytvoří prostředí, které začne být těžce stravitelné i pro většinu oněch „slušných občanů“, ale tak daleko jejich uvažování zpravidla nedosáhne a proto setrvávají ve své slepé afinitě k autoritám.

Tento druh mentality, volající po „klidu a pořádku“, není jen prostou pasivitou, kterou se mnozí členové tehdejší jediné „správné“ strany i tolerující nestraníci po devětaosmdesátém hájili a chlácholili. Alibistické věty „to ne my, to oni“ a „tenkrát se to tak muselo“ byly, a vlastně pořád jsou, slyšet až příliš často. I když odmyslíme tehdejší horlivost mnohých „obyčejných“ lidí a klasické zdánlivě nenápadné přisluhovačství, které si dnes málokdo přizná (jen co důvěrníků, referentů a „dobrovolníků“ jsme mívali…), tak už jen ona rezignace na vlastní kritický názor a na osobní zodpovědnost v zájmu pohodlí nebo osobního prospěchu je ve svém důsledku aktivní podporou a nikoliv jen pouhou tichou tolerancí stávajícího stavu. Je to jistý druh symbiózy, kdy vůdce potřebuje (alespoň zpočátku) své voliče a oni mají pocit, že potřebují jeho.

Když teď sleduji to Zemanovo pohrdání ústavou a slušností (v pravém slova smyslu) a Babišovo pohrdání zákonem a morálkou, kterému ještě spousta lidí tleská, není jednoduché věřit tomu, že tento národ „slušných občanů“ si zaslouží něco lepšího. Ale rezignace a pasivita je jedním z faktorů, díky kterým se tady komunisté udrželi u moci přes 40 let, takže dokud je možnost vyjádřit beztrestně svůj názor ať už na ulici, v novinovém článku, nebo třeba v diskusi pod ním, pak je třeba nenechat si tu možnost vzít, jinak nám nezbyde než do těch hoven, co vykáleli jiní, šlapat spolu s nimi.

Konec squatů v Čechách

Na zítřek je údajně naplánována demolice posledního squatterského útulku v České Republice, vily Milada na hranici pražské Troje a Libně. Bylo okolo toho v posledních dnech hodně humbuku a asi ještě bude. A tipnul bych si, že zdaleka nejen ze strany samotných squatterů.

Na střeše trojské vily Milada hlídkuje jeden ze squatterù, kterým správce domu na zaèátku září oznámil, že se musejí vystěhovat. (ČTK)

Shodou okolností jsem byl přímým svědkem začátků tohoto squatu. V letech 1993-1997 jsem jako student bydlel na vedlejší koleji 17. listopadu. Už tenkrát jsem tam pravidelně potkával podivné týpky nematfyzáckého vzezření, což ale na místě, kde žije více než tisícovka mladých lidí, není nijak zvláštní. Nicméně když jsem se po roce v zahraničí vrátil na tutéž kolej v létě 1998, dredatých týpků v černých mikinách a kapucou nějak přibylo. Brzy jsem zjistil, že zabydlili „legendární“ Miladu. Legendární byla už tenkrát proto, že patřila k jedné z mnoha anomálií trojské koleje a jejího okolí – tato budova stojí na pozemku, o který se vedly restituční spory, byla vyškrtnuta z katastru nemovitostí a tedy fakticky neměla majitele, neboť těžko vlastnit něco, co úředně neexistuje. Pozemek skončil v rukou státu, později (snad až někdy okolo roku 2000) ho získal jakýsi ústav (ÚIV). O vilu se ale nikdo nestaral a nikdo se k ní nehlásil, pro majitele byl možná spíše přítěží.

Z tohoto pohledu je skoro logické, že si ji jako útočiště našla partička squatterů. Ve vlastním zájmu zaflikovali střechu a údajně i lehce pospravovali interiér. Co si pamatuji, nebyly s nimi ani moc velké problémy, na druhou stranu v tom společenském ruchu kolejního života se leccos ztratí. Vzpomínám si na občasné koncerty, které hlučností nijak nevybočovaly z normálu, bordel okolo Milady se na jinak zanedbaném pozemku celkem ztratil, a to, že squatteři sem-tam využívali sociální zařízení menzy, se dalo také přežít.

Majiteli pozemku (tenkrát nejspíš ještě státu) se to ale nelíbilo, samozvaní obyvatelé vily odejít nechtěli a tak to skočilo pokusem o vystěhování hrubou silou. Bylo to někdy v říjnu ’98, squatteři se tenkrát zuřivě bránili, zabarikádovali se v nejvyšším patře a někteří z nich dokonce přečkali několik dnů na střeše. Byla u toho tenkrát i Česká Televize, která před Miladou improvizovaně natočila jeden díl do diskusního pořadu Na hraně. I díky této medializaci své pozice squatteři tenkrát uhájili (pro pražské radní to byla politicky příliš horká kaše) a až do letoška měli v podstatě pokoj.

Co vedlo k znovuotevření tohoto problému přesně nevím. Údajně došlo k obměně osazenstva za „alternativnější“ existence a zvýšená úroveň nepořádku a hluku začaly studenty obtěžovat. Spekuluje se také o komerčních zájmech ÚIV, který mezitím nechal budovu opět zapsat do katastru. Ať už je to jak chce, squatteři přestali být trpěni a jelikož nebyli na svém, nemohli si to ani nijak nárokovat (právo záběru u nás jaksi neplatí). Po těch létech to nicméně už za svoje brali, takže opět došlo na rvačky a demonstrativní přivazování se na poloshnilé střeše. Tentokrát u toho byla ochranka i policie, místo televize se pro změnu dostavil ministr Kocáb a… squatterská partička svou bitvu napodruhé prohrála.

Tolik tedy stručná historie posledního a také nejdéle přeživšího českého squatu podle toho, co o něm vím. Začal jsem nyní opět sledoval argumentaci squatterů, protože mě zajímalo, na základě čeho ospravedlňují své jednání, prošel jsem i jejich web a několik věstníků podobných hnutí. V podstatě jsem pochopil, že se své jednání navenek snaží prezentovat jako 1) uspokojení základní lidské potřeby bydlení, udajně „potřeby, kterou není společnost schopna uspokojit“, neboť vlastní obydlí je pro většinu mladých finačně nedostupné, a 2) jako formu upozornění na sebe a protestu proti většinovému způsobu života, který je příliš materialisticky a majetkově zaměřen a není v něm přiliš prostoru pro alternativní kulturu a jiné formy vyjádření.

K tomu prvnímu bodu: To samozřejmě problém je, sám ho aktuálně dost řeším. Ceny bytů, byť na okraji Prahy, mi připadají jako z jiné planety, ale nikdy by mě nenapadlo přemýšlet o tom, že bych to mohl řešit vlámáním se do cizího domu (ač momentálně neobývaného). Nečekám, že společnost bude „uspokojovat nějaké moje potřeby“, to je fráze jak vytrhnutá z proletářské brožurky sedmdesátých let. Tu úplně prvotní pohnutku chápu, také mě štve, že se možná budu muset buď zadlužit na dvacet let, nebo platit každý měsíc nájem za „cizí“ a nebo třeba opustit obor a na Prahu se vykašlat (ačkoliv ani jinde není bydlení zrovna zadarmo). Ale očekávání, že se o mě buď někdo postará, nebo že si to sám vezmu, mi připadá krajně dětinské.

Podle vyjadřování i symboliky jsou squatteři vesměs levičáci, ať už z přesvědčení, naivity mládí, pozérského intelektualismu, lenosti nebo vychcanosti, pohnutky k tomu můžou být různé. Ve své komunitě si mohou šířit názory a postoje jaké chtějí, neměli by to ale činit na úkor ostatních, kteří s nimi totéž přesvědčení nesdílí. Veškeré debaty na téma právní legalita versus „morální nároky“ totálně ztrácí význam ve chvíli, kdy někomu zasáhnete do jeho osobních práv. Nikdo nemůže svoje „právo na bydlení“ stavět nad kohokoliv jiného právo nakládat s vlastním majetkem, tohle je pro změnu morálně neprůchodné z mého pohledu (kromě toho, že také právně). Akceptuji, že squatteři nechtějí přijmout realitu „kapitalistického ekonomického uspořádání“, s tím by bylo možné v teoretické rovině i do určité míry sympatizovat, nicméně předpokládám, že „demokratické společenské uspořádání“ jim nevadí, přinejmenším soudě podle toho, že od ostatních očekávají vyslyšení svého názoru.

Pokud jde o bod druhý: I zde platí, že právo vyjadřovat svůj názor či protest by měl mít v určitých rozumných mezích (záměrně nepíši nutně legálních) každý, ale opět aniž by tím ohrožoval někoho jiného nebo ho krátil o jeho práva. Totéž se dá říci o jakékoliv „alternativní“ formě kultury – žádná hudba mi nevadí, pokud mi ji někdo nevyžádaně necpe pod okna; prakticky žádné oblečení ani účes mi sám o sobě nevadí, pokud není dotyčný nositelem vší nebo žloutenky; žádná vizuální forma mi není proti srsti, když mi jí někdo nenutí sprejem na zdi mého domu. Zákony teď klidně nechme stranou, tomuhle se říká obyčejná sousedská nebo chcete-li občanská slušnost. To není žádné konvenční maloměšťáctví, jen prostá pravidla oboustranného respektu a ohleduplnosti, bez kterého spolu více lidí pohromadě nikdy dlouho nepřežije.

Za nálepku alternativy se bohužel dá schovat spousta hulvátství, pohodlnosti a přiživnictví. Nechci tím teď paušálně odsoudit všechna marginální hnutí a komunity, ale po nadšeneckých začátcích zakladatelů, kteří jsou o své myšlence opravdu přesvědčeni, obvykle následuje druhá vlna následovatelů, mezi nimiž se už najdou i „nepravověrní“ vychcánkové nebo pozéři, kteří pak celému hnutí dělají medvědí službu. Někteří squatteři se nechali slyšet, že jim nejde primárně o to přijít zdarma k bydlení jako takovému, ale že jim jde o prostor, na kterém se může scházet jejich komunita a kde můžou pořádat kulturní akce dle svých představ, jelikož „město jim nic takového nechce poskytnout“. Kdyby tomu opravdu tak bylo, už dávno by si nějaký ten prostor opatřili legální cestou, možností jsou plné inzertní noviny; město tu není od toho, aby něco a priori poskytovalo (samozřejmě může, pokud k tomu má prostředky a jde o nějaký obecný zájem, ale není to nárokovatelné). Takže mi nikdo nevymluví, že ona zprofanovaná fráze „alternativní kultura“ zde neslouží pouze jako chabý a průhledný pokus o ospravedlnění primární snahy přijít zdarma k něčemu, na co jiní musí šetřit desítky let. A ani 100 koncertů a výstav za rok na tom nic nezmění.

O neupřímnosti až vyložené účelovosti squatterských tezí také něco napovídá polovičatost jednání jejich propagátorů, kterou vidím v odmítání majetkových principů na jedné straně a získávání majetku ve svůj vlastní prospěch na straně druhé (samozřejmě pokud možno zadarmo). Včetně černého napojování se na rozvody elektřiny a vody, krádeží dřeva na topení a benzínu (do agregátu) z okolních pozemků, což se údajně dělo právě v okolí vily Milada. Svévolné využívání budovy, kterou nechal její majitel svému osudu, se dá ještě samo o sobě považovat za ničemu neškodící využití jinak nevyužívaných zdrojů (za předpokladu, že majiteli je to skutečně jedno), u elektřiny, vody a jiných zdrojů to však již neplatí ani náhodou. Squatterství ve skutečně opuštěných budovách se dá ještě považovat za svérázný životní styl a pro někoho řešení bytové situace (pomiňme teď problémy bezpečnostního a hygienického rázu), ale krádež zůstane krádeží, tady výmluva na alterantivnost naprosto pohoří.

Smutnou pointou celého případu je, že bývalí obyvatelé Milady díky našemu ministrovi „pro lidská práva“ (absurní název: toto pseudoministerstvo ve skutečnosti dělá všechno proto, aby lidská práva ve smyslu, v jakém je chápu já, tedy nastavení maximální možné rovnosti práv pro všechny, byla spíše narušena) získali prakticky zadarmo náhradní bydlení přímo v centru Prahy. Naoko je všechno samozřejmě legální, chlapci a děvčata platí Kocábově kamarádovi, majiteli domu, korunový nájem, ale o spravedlnosti se tu nedá hovořit ani náhodou. Z čistě formálního hlediska jde samozřejmě o čistě komerční vztah mezi nájemníky a majitelem, který si může svůj vlastní majetek pronajímat za cenu, jakou chce (nechci se teď vyjadřovat k nepodloženým spekulacím, že jde o rafinovaný pokus zbavit se nechtěných regulovaných starousedlíků v tomtéž domě). Ovšem každému soudnému je jasné, že jde o politicky motivovaný ústupek, který je pořádnou fackou do tváře všech těch „pitomců“, kteří se na spoustu let zadlužili u hypotéčních bank a kteří jsou rádi, že mají alespoň ten svůj bytík na pražském periferním sídlišti, o nějakém centru města si mohou nechat jenom zdát.

Odmyslíme-li si nějaké ty drobné šrámy při tahanicích s policajty před Miladou i podobných bojůvkách na jiných místech, přímá společenská nebezpečnost squatterů se zdá být poměrně nízká. Kdyby byli ohleduplnější ke svému okolí (obecně, neříkám, že to je problém všude) a respektovali právo majitele kdykoliv se o svou nemovistost začít znovu zajímat a požadovat její okamžité vyklizení, skoro by jim nebylo co vytknout. Společenská nebezpečnost současné situace však bohužel nastala v morální rovině v důsledku jednání některých našich připosraných „korektních“ politiků, kteří přistoupili na mediálně podporované vydírání ze strany squatterů.

Update (9.7.2009): Podle prohlášení miladských squatterů nejsou s nabídkou tří bytů v centru města spokojeni, a tak si budou prý hledat něco jiného.

Bez zajímavosti také není vyjádření člověka z centra dění, předsedy kolejní rady trojské koleje, včetně petice poslané magistrátu, která zřejmě vše nastartovala. Zdá se opravdu, že tady nebylo ani tak hlavním problémem squatterství samotné, ale prostá ignorance, arogance, sobectví a parazitismus lidí, kteří se za nálepku squatterství jen schovávají.

Po modré šanci rudá?

Tak nám odstřelili vládu…

Asi to není až taková škoda vzhledem ke kvalitě vlády samotné, i když určitá ostuda vzhledem k tomu, že tatáž vláda řídí předsedající zemi EU, nás jistě nemine. Podivný a varující je i způsob, jak k tomu došlo, ani dlouhodobě podrývající Paroubek zřejmě netušil, do jak chatrného organismu dloubnul. Pár nespokojenců v řadách samotných koaličních poslanců doplnily dvě uražené zelené slípky (ať už je Bursík jaký chce, Zubová i Jakoubková byly vyhozeny ze strany po právu – těžko čekat, že si nějaká skupina nechá dobrovolně ve svém kruhu někoho, kdo záměrně sabotuje její práci, z klasického pohledu zaměstnavatele byly dotyčné dvě dámy obyčejnými sobeckými flákači, skrývajícími se za falešnou názorovou revoltu) a hodně vratká rovnováha se rychle porušila.

Nějaký ten měsíc v Česku zřejmě odklepe narychlo splácaná úřednická vláda a pak se můžeme těšit na nové volby. Praktická demokracie jak má být, jen ať se lidé znovu rozhodnou, koho k tomu tentokrát pustí. Jen se trochu obávám, aby to nebyly demokratické volby na dlouhou dobu poslední.

No dobře, záměrně trochu přeháním, ale když čtu názory jako „Nechapu, proc by se komuniste jako parlamentni strana nemeli podilet na sestaveni vlad.“, je k obavám určitý důvod. Takové tvrzení třeba ani nenapsal přímo volič KSČ, nicméně varující jen už samotný fakt, že tichá tolerance komunistů v aktivní politice (ačkoliv ke spolupráci na přímé vládě je zatím nikdo nechtěl pustit) tuto stranu postupně a potichoučku de facto legalizovala a v očích řady lidí očistila. Tím spíše, že rudí soudruzi sami nic moc nezkazili (neboť ani nemohli), kritika nic nestojí a kritik, narozdíl od toho, kdo něco dělá, nemá žádnou přímou zodpovědnost.

Jistý Jaroslav Baník z Broumova v diskusi na serveru Novinky.cz již však zřejmě voličem komunistů bude, neboť je schopen napsat: „KSČM je legální politická strana, pokud je někdo diskriminuje na základě minulosti, kterou by mnoho lidí dnes rádo vrátilo, pak je ubohý. (…) Většina občanů nedosáhne na životní úroveň tehdejší doby.

Typická deformace myšlení, do jisté míry pochopitelná u lidí, kteří v komunistické éře prožili většinu svého života, a protože tenkrát moc nevyčnívali z řady (a ani toho zřejmě moc po životě nechtěli), přišla jim tehdejší v mnoha ohledech pohodlná doba snazší a snesitelnější k žití.

Bohužel tu opět narážíme na rozpor mezi legislativní praxí v ČR a ústavou této země, podle níž by komunisté nejenom že neměli být volitelnou stranou, ale neměli by ani jakožto organizace vůbec existovat. Pokud je někdo vnitřně přesvědčen o dokonalosti komunistického uspořádání světa, ať si o tom debatí s podobně založenými „filosofy“ nebo kýmkoliv, kdo bude ochoten ho poslouchat, ať si na toto téma skládá třeba básně, osobní víru a myšlenky nechť má každý jaké chce. Avšak v okamžiku, kdy bude na svou „víru“ lámat jiné nebo ji uplatňovat prostřednictvím oficiálních politických funkcí (byť by to bylo třeba jen na komunální úrovni), pak se dopouští podpory a „propagace názorů smeřujících k potlačení práv a svobod človeka“. Bohužel v současné době jen formálně, neboť praktická vymahatelnost je v tomto případě hodně omezená, či spíše jednostranná (směrem k fašismu).

Takže plakat nad ubohou „diskriminovanou“ KSČM, která je v parlamentu, ačkoliv by vůbec neměla existovat, chce buď hodně silný žaludek, nebo hodně pokročilého alzhaimera. Přirovnal bych to k vrahovi, kterého sice odsoudili na 12 let, ale už po dvou letech mu byla udělena milost, kterak si stěžuje na diskriminaci z důvodu, že si po dobu těch svou let nemohl svobodně běhat venku a dělat, co se mu zachce (třeba i zabít někoho dalšího). Chudinka…

A pokud jde o tolik omílané srovnání  tehdejší a dnešní životní úrovně, minimálně z čistě hmotného hlediska jsme na tom v průměru znatelně lépe než dříve, viz např. pěkné a objektivní srovnání na webu www.zakomunistu.cz. Na druhou stranu málokdo rozumný by asi popíral fakt, že dnešní společnost je majetkově i v jiných ohledech více diferencovaná než dříve, což je však samozřejmým důsledkem srovnání s původním modelem socialistického „průměrovacího“ mechanismu. Složitější je otázka, zda je to tak špatně nebo naopak dobře. Je lepší mít společnost plnou průměrných jedinců, nebo společnost, z níž na jednu stranu sice vyčnívá část „odpadlíků“ (což není nutně myšleno pejorativně), ale na druhou stranu také několik „špiček“, kteří mají potenciál celou společnost táhnout vpřed. Řada lidí, jako např. diskutující Pavel Kocourek z výše zmíněného serveru, vidí zřejmě v této „špičce“ zbohatlíky, podvodné podnikatele a nečestné politiky, zatímco „odpadlíky“ tvoří ubozí bezdomovci, kteří jsou obětmi těchto lidí a vůbec celého současného systému; mám-li citovat: „Ale také se podívejte na dnešní bezdomovce a jim podobné lidi, které tento režim také uvrhl na samý kraj společnosti.“

Jenže existuje i jiný pohled, v němž tu „špičku“ tvoří lidé aktivní, vzdělaní a cílevědomí, odborníci schopní svůj obor posunout o něco dále a vydláždit tak cestu ostatním, lidé, kteří se tu mohou věnovat své práci, protože nemusí kvůli režimu emigrovat nebo na své povolání rezignovat. Na druhou stranu „odpadlíky“ tvoří zhusta lidé, kteří nejsou s to se svým stavem něco udělat a volí před prací raději pohodlnější cestu hnití.

Současná realita je samozřejmě kombinací obou těchto modelů. Jenže kdo nechce vidět, nevidí, a dál bude hlásat svou jednostranou říkanku o tom, že všichni „nahoře“ jsou vykořisťovatelé, zloději a podvodníci, zatímco ti „dole“ jsou přes veškerou svou snahu oběťmi „režimu“, a že za socialismu jsme se vlastně měli báječně, žijíce v měkkém bezpečí bavlnky naší Velké Strany.

No to potěš, přírodo. Pěkně nám ten rok 2009 začíná…

Latentní bolševismus Čechů

Dnešní 19. výročí „sametové revoluce“ i nedávný úspěch levice v krajských volbách mne přiměly k zamyšlení, kde se stále bere tolik příznivců komunistické strany. Ve státě, který prožil celé dvě generace v totalitním komunistickém režimu a pod vlivem bolševického Ruska. Letos si svůj debakl pravice způsobila do značné míry sama, ale i tak to vypadá, jakoby lidé až podezřele rychle zapomínali, neboť komunisté mají slušné procento preferencí mezi českými voliči již dlouhá léta.

Ani já nejsem žádný velký pamětník, nicméně v socialistickém Československu jsem prožil značnou část svého mládí a o době, kterou si pamatovat nemohu, se snažím mít alespoň nějaké povědomí, přestože historie není zrovna mým koníčkem. Zdá se, že není na škodu tuto historii čas od času připomínat.

Začátkem éry komunistů u nás byl rok 1946, kdy si Komunistická strana chytře naklonila značné množství voličů zejména pomocí úplatků ve formě pozemků zkonfiskovaných po válce, které přednostně rozdávala sociálně slabším vrstvám. Těžila také z poválečných nálad, jež v Evropě vyvolaly zřetelný příklon k politické levici. Nabízela práci pro každého, na což samozřejmě po krizových 30. i válečných 40. letech slyšelo hodně lidí. Volby roku 1946 byly na dlouho posledními demokratickými (nebo téměř demokratickými, vzhledem k předchozímu zákazu některých pravicových stran) a čeští komunisté v nich díky své šikovné taktice (a také díky fintě s tzv. bílými lístky, jakýmisi „antihlasy“) získali 40% hlasů a dostali se poprvé do vlády.

Zlomový rok 1947, kdy Československá vláda pod Stalinovým tlakem odmítla americkou poválečnou podporu ve formě Marshallova plánu, nás uvrhl do ruského vlivu na dlouhá desetiletí. Následnou únorovou vládní krizi roku 1948 pak komunisté dokonale využili ve svůj prospěch. Stále více se opírali o jim podřízenou Státní bezpečnost, začali zakládat lidové milice, tisíce lidí byly posílány na nucené práce bez řádného soudu. Komunisté vládli taktikou zatrašování a o demokracii se již nedalo vůbec hovořit. Je pak logické, že následné volby z téhož roku, které měly poúnorové změny potrdit, skončily poměrně jednoznačným výsledkem. Jednotná kandidátka stran Národní fronty, manipulace s volebními výsledky, bílé lístky a další praktiky pomohly k drtivému vítězství rudé strany (46% KSČ, 8% sociální demokracie) a všechny další „volby“ následujících čtyřiceti let pak byly, po účelové změně volebního zákona komunisty, jen tragickou parodií na demokracii.

Následujících 5 let zuřivých politických procesů, doba masivního znárodňování a kolektivizace, čistky na politických postech, v podnicích i  na školách, šikana inteligence, svobodomyslných občanů a příslušníků církví, obehnání republiky týmž ostnatým drátem, který několik let předtím lemoval koncentrační tábory, měna roku třiapadesátého, která de facto přes noc okradla lidi o jejich úspory, pozdější normalizační období i dlouhodobá devastace ekonomiky plánovitým hospodářstvím – všechny tyto „radosti“ byly dílem vedoucí strany, která se přitom pokrytecky zaštiťovala starostí o „obyčejný pracující lid“. Komunisté mohli tisíckrát opakovat, jak jim jde o dobro občanů, ale proč se je pak snažila násilím držet za železnou oponou? Nebo to snad měla být obrana před přílivem cizinců, toužících také po tom ráji na zemi, který u nás bolševici nadšeně budovali? Americký president John F. Kennedy na tuto adresu při svém projevu v Západním Berlíně v roce 1963 trefně poznamenal:

„Svoboda s sebou nese mnoho obtíží a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli postavit zeď, abychom udrželi lidi uvnitř – abychom jim zabránili odejít.“

Jak je možné, že si lidé všechno toto nepamatují, ať už z vlastní zkušenosti, z doslechu, nebo ze škol? Nebo pamatují, ale nevezmou si z toho ponaučení? Těch zhruba 15-20% voličů, které KSČM dlouhodobě má, je obrovské číslo. Sama strana zdaleka takovým počtem členů nedisponuje, takže musí jít o lidi, kteří buď nejsou schopni lacinou komunistickou propagandu prokouknout, nebo záměrně ignorují fakta a historické souvislosti. Část těchto voličů také vzniká z protesu proti současné vládní politice, což mi ale připadá podobně stupidní a dětinské jako ze vzteku vylít celý vlastní hrnek kávy jen proto, že nám někdo strčil do stolu a trochu té kávy rozlil. A následně být ještě více naštvaný skutečností, že je hrnek prázdný. Jedna z oblíbených zásad komunistů „čím hůř, tím líp“ míří evidentně právě na takové lidi, neboť čím více budou lidé nespokojení se současnou vládou, tím větší tendenci budou mít přehlížet nebo bagatelizovat minusy protistrany.

Zčásti si za to samozřejmě mohou sami politici, kteří převzali vládu v Československu po listopadu 1989. KSČ byla ostavena od samostatné moci, ale nikoliv již vyloučena z aktivní politiky jak by tomu bývalo mělo být dle naší ústavy, a na soudy s jejími členy došlo jen ve velmi omezené míře. Drtivá většina politických špiček tehdejšího totalitního režimu se dožila vcelku poklidné smrti, resp. ještě stále dožívá v relativním blahobytu, neboť se před soud nikdy nedostali a pobírali (resp. dosud pobírají) tučné důchody odvozené od platů za své věrné služby KSČ, KSM, StB, lidovým milicím a podobným tehdejším stranám a organizacím. Husák, Lenárt, Štrougal, primitiv Jakeš, ani zrůda Biľak, nikdo z těchto vysokých funkcionářů a strůjců našeho komunistického marasmu nebyl odsouzen ani potrestán. Ty, kteří odsouzeni byli, lze spočítat na prstech obou rukou.

Někdejší šéf pražských komunistů M. Štěpán dostal směšných 2.5 roku, „za dobré chování“ si však odseděl dokonce jen polovinu z toho. Předlistopadový ministr vnitra F. Kincl ve vězení také dlouho nepobyl. Mírných 3.5 roku vyfasoval někdejší šéf kontrarozvědky K. Vykypěl. Kinclův náměstek a poslední šéf StB A. Lorenc vyklouzl české justici jako had díky svému slovenskému občanství, na Slovensku následně vyvázl pouze s podmínkou. Vlastizrádce K. Hoffmann se dočkal rozsudku šesti let za mřížemi, kde však nezůstal ani celý měsíc a byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Prokurátor, soudce, vrah a sadistický deviant v jedné osobě K. Vaš, který poslal mimo desítek jiných na smrt generála H. Píku, byl sice odsouzen, ale odvolací soud ho zprostil výkonu trestu z důvodu promlčení (sic!) jeho zločinů. Slizká fanatická prokurátorka Polednová byla odsouzena za svou spoluúčast na justičních vraždách ve jméně komunistické inkvizice (na svědomí má mimo jiné Dr. Horákovou) na pouhých šest let vězení, avšak ani ty si neodpykala, neboť byla z důvodu zdravotního stavu a vysokého věku rovněž zproštěna výkonu trestu. Bývalý ministr vnitra J. Obzina se soudu za šikanování chartistů nedožil, jen několik jeho bývalých podřízených dostalo podmínky. Světská spravedlnost dostihla i několik estebáků za týrání a násilné deportace. Ale tím seznam v podstatě končí.

Příliš měkké vypořádání se s exponenty i přisluhovači bývalého režimu a skutečnost, že jich stále spousta vykonává vysoké a společensky důležité funkce, je spolu s (bohužel většinou po právu) nízkým morálním kreditem současných politiků na vině tomu, že podpora komunistických stran v ČR ani léty nijak neklesá. Vymírání starých věrných bolševiků se nijak zvlášť neprojevuje, zřejmě je kompenzována rostoucím počtem nespokojených lidí neschopných dostatečně kritického myšlení a vlnou mladých neokomunistických idealistů (spíš by se chtělo říci poblouzněnců, velmi trefný je v této souvislosti výrok W. Churchilla „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum“).

Další problém vidím v tom, že zkratkovité myšlení některých lidí staví socialismus a komunismus jako kladný protipól toho špatného, co lze připsat na účet současné politice ČR a její verzi kapitalismu. To dobré naopak považují za něco samozřejmého a daného a dnešní době nepřičítají nikterak k dobru. Nezamýšlí se už nad tím, že mohou bez problémů studovat na vysoké škole, ačkoliv někdo z jejich rodiny žije na západě, že si mohou v hospodě veřejně zkritizovat současné politiky jak se jim zlíbí, že mohou odjet na dovolenou nebo stáž do ciziny bez devizových příslibů a výjezdních doložek. Připadá jim to samozřejmé. Sice to v podstatě zhlediska zdravého rozumu je, jenže nic z těchto „samozřejmostí“ jsme dříve za komunistů rozhodně neměli. Cožpak si to nepamatují, případně si to někde nezjistili? Takoví lidé bez okolků sednou k počítači a na internetové diskusi se s typickou odvahou anonymního žvanila s chutí obují do současných politiků a přihřejou si svou rudou polívčičku. Paradoxně jim nedochází, že kdyby nám skutečně vládli komunisté, o takové beztrestné svobodě projevu a koneckonců i o nějakém volném internetu by si nejspíš mohli nechat jen zdát. Příkladem budiž komunistické země jako Čína, Kuba, Vietnam nebo Severní Korea. Je jasné, že při takovém jednostranném a omezeném pohledu pak leckomu vyjdou komunisté jako nejlepší volba a možná i jediné východisko.

Premiérská připosranost v praxi

Hned z kraje musím prozradit, že je mi (hned po košili a kabátu) nejbližší politická pravice, a ačkoliv ta čistokrevná v české vládní i parlamentní politice pohříchu chybí, pořád raději vidím za naším politickým kormidlem současnou koalici než předchozí socialisty. To však mluvím spíše o „ideovém“ směru jako takovém, při pohledu na konkrétní politiky se má relativní spokojenost rychle vytrácí.

Sem tam si šťournu i do jiných postaviček českého politického bahňáku, ale nebude od věci začít pitvat tlející rybu od hlavy. Pan Topolánek je sice se mnou o poznání názorově kompatibilnější než předchozí čtyři předsedové vlád, ale sympatií k němu i tak mnoho nechovám. Není mi u něj většinou jasné, čí zájmy zastává a za jakými zásadami si skutečně stojí. Z vnějšího pohledu mi jako reprezenant ČR bohužel připadá nevýrazný a nespolehlivý.

Už jsem si do určité míry zvykl na skutečnost, že naši politici jsou neslavní mistři slovních klišé a nadužívaných (a často špatně pochopených) cizích termínů, které tak tvoří hlavní ingredienci jejich blátivého vyjadřování. Přesto musím občas kroutit hlavou nad perlami typu:

„Já si s tím takto jednoduše nehraji, není podle mě úplně přijatelné to spojovat. Ale pro poslance, kteří mají v tomto svobodnou volbu, to může být určitý aspekt, který bude při tom rozhodování spolupůsobit.“

Tohle není autentický záznam rozhovoru hospodských „filosofů“ čtvrté cenové, nýbrž vyjádření našeho hlavního vládního kormidelníka k naznačené souvislosti mezi vyslovením podpory Lisabonské smlouvě a schválením umístění amerického radaru na našem území. Je evidentní, že se vláda přesně tímto způsobem snaží kupčit (nebo možná přesněji vydírat), jenže to Topolánek jaksi nechce říci na plnou hubu. A tak vypouští zasmrádlou mlhu aspektů a spolupůsobení.

Dalším příkladem budiž premiérův postoj k letošní olympiádě. Co si budeme povídat, komunistická Čína není zrovna nejlepším místem pro pořádání olympiády, duch této země jde doslova proti duchu olympijskému. V poslední době pak Čína schytává hodně kritiky za okupaci Tibetu, obecné nerespektování lidských práv a pokračující omezování svobody slova. Naše vláda dala hlavy dohromady a svému předsedovi doporučila protestně vynechat svou účast na zahájení olympijských her. Ten svolil, ale s tím, že se na hry stejně pojede podívat, jen o pár dní později.

To jim to pašák nandal, pohrobkům Mao Ce-Tunga! Čin hodný chytré horákyně.

A to není vše! Na sako si „hrdinně“ připnul odznáček s vlaječkou Tibetu (který si prý poveze i na hry), čímž údajně pobouřil čínskou vládní garnituru, která ho ostentativně škrtla ze všech svých seznamů papalášských rautů a večírků. Škoda jen, že Topolánek své sympatie Tibetu a antipatie Číně nevyjadřuje nějakým zásadnějším a hmatatelnějším způsobem. Jestlipak svůj údajně kritický názor řekl do očí představitelům čínské vlády při jejich poslední návštěvě v Praze? Proč třeba nenavrhne (byť jen částečné) embargo na čínské výrobky? Nebo proč na protest nestáhne naše velvyslance v Číně?

Lze namítnout, že olympiáda je akce sportovní a tudíž by se do ní neměla míchat politika. Bohužel jde o akci takových rozměrů, že její nezpolitizovanost spadá do kategorie zbožných přání. A náš premiér se svými postoji k olympiádě rozhodně apolitický není. Proč to ale dělá tak polovičatě, nebo (alespoň já mám ten dojem) dokonce jen naoko?

To má snad být ten příslovečný „chlap z gulema“?