Tvůj názor? Ne, prostě kecáš!

Během posledních několika let jsem měl se svými studenty řadu rozhovorů, kdy jsem se jim snažil vysvětlit, že prosté prohlášení „to je můj názor“ nevylučuje, že dané tvrzení není naprosto špatně. Stále mi nejde na rozum, že někteří mají pocit, že tato čtyři slova jim nějakým způsobem dávají naprostou volnost žvanit libovolné nesmysly. A docela mě děsí, že někteří studenti si myslí, že vzdělání, které zpochybňuje jejich představy, představuje útok na jejich víru.                 
                                                        – Mick Cullen

Každý, kdo se občas pouští do debat s jinými lidmi, bez ohledu na téma, nezůstane ušetřen slovu „názor“, nebo v horším případě „víra“.   Tato slova přitom často slouží jako obranný štít kdejakého nedomyšleného nebo pochybného tvrzení, které je pak často nekriticky šířeno vodami sociálních sítí.

V běžném pojetí je názor něco, co nemůže být z principu špatně. Velmi striktně vzato to tak možná i je, ale dříve, než se v nějaké argumentaci pokusíte schovat za univerzální Štít Názoru, zkuste si položit následující otázky:

  1. Jde vlastně o názor?
  2. Pokud ano, jak kvalifikovaný je a proč ho zastávám?

Pokud jde o první bod, není těžké si na něj odpovědět: názor je preference něčeho nebo úsudek o něčem. „Moje oblíbená barva je černá. Podle mě špenát chutná hnusně. Ordinace je nejlepší televizní seriál.“ To vše lze považovat za názory. Mohu je zastávat pouze já nebo mohou být sdíleny množstvím dalších lidí či dokonce obecně přijímány. Většinou, ale jedno mají společné – nelze je v principu nijak ověřit vyjma prosté skutečnosti, že jim já sám věřím.

Na názorech takového typu není absolutně nic špatného, ať už by s nimi kdokoliv souhlasil nebo nikoliv. Problém nastává v případech, kdy je „názor“ ve skutečnosti fakticky chybným úsudkem. Pokud budete tvrdit, že vakcíny způsobují autismus, vyjadřujete něco, co je věcně neplatné (dle dostupných údajů), nikoliv že zastáváte „názor“. Vaše pouhé přesvědčení, že to je pravda, z toho pravdivý fakt neudělá. A to ani když s vámi vaše přesvědčení budou sdílet tisíce dalších lidí.

Pokud konstatujete fakta, názory lidí vám mohou být ukradené. Můžete uspořádat všelidové hlasování na témata jako: „Je větší číslo 5 nebo 10?“, „Existují sovy?“ nebo „Je Země placka?“, ale skutečnost to nijak neovlivní.

Samozřejmě i mnohá vědecká nebo historická fakta jsou nejasná, vyžadují další ověření nebo se časem ukážou být neplatnými. „Je Země jediná obydlená planeta ve vesmíru?“, „Jaký je rasový původ starých Egypťanů?“… V obou případech neexistuje ani ve vědeckém světě shoda. Vesmír je probádaný zatím jen z velmi malé části a pozůstatky Egyptského umění a písemností jsou příliš stylizované, než aby vedly k jednoznačnému závěru. Takže v takových případech je zcela legitimní prázdné místo vědomosti „vyplnit“ názorem, jak by to mohlo být (například věřit, že některé pozemské nálezy jsou důsledek předchozí návštěvy mimozemské civilizace, nebo že staří Egypťané jsou potomci Afrických černochů, kteří se usadili v povodí Nilu) a doufat, že časem dojdeme k porozumění, resp. opravě původní představy. Samozřejmě k porozumění ověřenému a podpořenému fakty.

A zde přichází na řadu druhý bod: Kvalifikovanost názoru a důvod, proč ho zastávám. Ačkoliv názor jako takový nemůže být, technicky vzato, „špatně“, jeho váha se odvíjí od jeho vnitřní struktury a kontextu.

Dejme si příklad: Jako fanda fotbalové Barcelony se setkám s jiným fandou téhož klubu, který mi tvrdí, že podle něj je historicky nejlepším hráčem Barcelony Messi. V pohodě, proč ne. Během další diskuse s ním ale zjistím, že zápasy Barçy sleduje jen posledních 10 let a o historii klubu se nikdy nezajímal. Je dost možné, že i kdyby tomu tak nebylo a historii měl v malíku, zůstal by stále jeho favoritem mezi hráči Messi. Ale klidně pak mohl stejný titul přiřknout Maradonovi, ačkoliv za klub hrál jen krátce, nebo Cruyffovi… nebo komukoliv jinému, co já vím. V ideálním světě, kdybych ho na to upozornil, opravil by svůj výrok na: „Dobře, tedy Messi je podle mě nejlepším hráčem, kterého jsem kdy viděl hrát za FCB.“ Bylo by to fér, může mít své důvody, proč nezatoužil sledovat záznamy starých zápasů nebo pátrat v historii klubu. Dojít k názoru s omezenou platností z omezeného množství informací je zcela přirozené.

Problém nastává, když je omezená sada informací považována za širší, než ve skutečnosti je. Je rozdíl mezi prostou vírou a tím, že něco jednoduše nevíte. Můžete věřit (zvláště pokud chcete), že kouření v podstatě neškodí zdraví, a bývaly dokonce období, kdy byl takový názor obecně rozšířený (s podporou lobbingu tabákových společností). Ovšem při pohledu na mnohokrát prověřené statistiky výskytu různých chorob v souvislosti s kouřením a při konfrontaci s faktem, že kuřáci se v průměru dožívají o přinejmenším dekádu kratšího věku, můžete takový „názor“ v dnešní době zastávat jen s velkou mírou ignorance. Podobné to je například s tvrzením o mimořádně vysokém obsahu železa ve špenátu, kterému se obecně věřilo za mých mladších let. Později se ukázalo, že šlo o pouhý překlep v jakýchsi nutričních tabulkách, který se postupně rozšířil, ale spousta lidí tomuto omylu navzdory jeho prokázání věří dodnes.

Jinými slovy, můžete dojít k nějakému názoru v rámci „informační bubliny“, což je ostatně něco, co všichni děláme přinejmenším během prvních roků života, kdy ještě máme příliš málo informací nebo je nedokážeme v dostatečné míře zpracovat. Nicméně dříve či později jsme často konfronotváni s reálným světem a docházíme k zjištění, že to, co jsme považovali za informovaný názor, byl vlastně jen mylný nebo nepřesný závěr založený na malém množství dat a našich pocitech. Tento proces probíhá v podstatě celý náš život, pouze (většinou) s ubývající četností. Mnoho, opravdu mnoho našich názorů se později ukáže jako neinformovaných nebo prostě a jednoduše chybných. A samotná skutečnost, že jsme jim po jistou dobu věřili, jim nedává o nic víc váhy nebo platnosti, stejně tak jako nemůžete od nikoho očekávat, aby takový názor respektoval jen proto, že je váš, ať už jste kdokoliv.

Můžete se mýlit nebo být neznalý věci (ať už záměrně či nikoliv). Tomu se určitě ještě mnohokrát nevyhnete. Realita je na vás nezávislá a vaše pocity ji netrápí. A vzdělání, které by nás mělo se známou částí reality seznamovat, tu není proto, aby vám ztrpčovalo život. „Neinformovaní“ nejsou nějaká utiskovaná etnická menšina. V otázce informovanosti a kredibility názoru si každý nese svou vlastní zodpovědnost.

Říkáš mi, že Země je placatá, fotky z vesmíru jsou upravené a GPS satelity nám posílají podvržená data, abychom si mysleli něco jiného? Ne, to fakt ne. To není „tvůj názor“, za to se neschováš. Prostě a jednoduše… kecáš.

Volně přeloženo z článku Jefa Rounera.

Více tváří tolerance

Může být myšlenka škodlivá?

Překvapivě často se setkávám s tvrzením, ze nějaká myšlenka, ideologie, nebo kniha, není (a nemůže být) sama o sobě špatná, ale ze špatní jsou lidé, kteří podle nich jednají. Při jistém, povrchním pohledu by to mohlo znít jako hluboký a moudrý názor, ale pohled hlubší odhalí jeho vady.

Posuzujete-li cokoliv z individuálního hlediska, nevyhnete se samozřejmě subjektivitě. Posuzovat však můžete také z hlediska určitých kolektivních (či chcete-li společenských) hodnot a měřítek, což vám při zachování logického a kritického přístupu zaručí slušnou míru objektivity. Pokud se daná společnost výraznou většinou shodne na tom, ze něco je „špatné“ (rozuměj: pro ni škodlivé, nepřijatelné nebo nemyslitelné), pak můžete takové měřítko v přiměřeném kontextu použít jakožto určitý etalon. A nemusí jít samozřejmě jen o morální hlediska (která bývají předmětem sporu asi nejčastěji, zřejmě proto, ze morální pojmy a hodnoty jsou mnohdy jen vágně definované a špatně „měřitelné“), ale i o nějaké hledisko věcnější, např. ekonomické, technické apod.

Z čistě logického hlediska pak není nikde řečeno, ze předmětem takového posuzování musí být nutně jen lidé. Jako „špatné“ může byt vnímáno nejen chování nebo činy nějakého člověka, ale také činnost nějakého zařízení, určitý (byť třeba člověkem neovlivněný) proces, myšlenka, kniha apod. Už samotným šířením nebo podporou myšlenek, jejichž naplňování vede k špatným jevům, se člověk dopouští špatného jednání. Podobně jako ten, kdo si objedná vraždu, je jednoznačně vrahovým spolupachatelem.

Typické příklady

Nenalézám dostatek pochopení pro rádoby tolerantní názory lidí, kteří označují komunismus za „v jádru docela dobrou myšlenku“, a nepopiratelný krach či úpadek všech systémů, které se ho snažily zavést do praxe, shovívavě vysvětlují pouhým selháním jednotlivců. Jistě, konkrétní činy nakonec jsou vždy dílem konkrétních lidí, ale v některých společenských uspořádáních se mohou horší prvky lidské povahy projevit výrazněji. A komunismus nemohl a nemůže fungovat už proto, že jde o pouhou intelektuálskou fantasii zcela ignorující podstatu člověka a navíc zavádějící pravidla, která dokonale odbourávají přirozené mechanismy, díky nimž se člověk vůbec mohl vyšplhat na vrchol vývojové pyramidy ve vysoce konkurenčním prostředí přírody. Snaží se formou sociálního inženýrství pevně nalinkovat schémata, která nemohou fungovat již z principu. A to dokonce ani v případě, že by všichni lidé byli v jádru dobří a nějakým zázrakem eliminovali sobecké, zlé a násilné stránky svých povah. I tak bychom museli od nich předpokládat veškeré konání bez přímé motivace a bezvýhradný altruismus, což je právě to, co staví komunismus a podobné bludy do kategorie snů.

Svým ignorováním výchozí skutečnosti a založením na umělém autoritářském modelu je komunismus vůči jedincům krajně netolerantním systémem. Kdejaký pseudohumanistický intelektuál by vás samotného přitom po vyslovení podobného názoru označil za netolerantního nesnášenlivce, který není schopen respektovat komunismus jako jedno z přijatelných zřízení (takto by to zřejmě formuloval neoliberál, pravý levicově říznutý salónní „humanista“ by ho spíše označil za zřízení nejpřijatelnější a nejspravedlivější). Není to absurdní?

Paralelním příkladem k politické ideologii budiž ideologie náboženská. Nedávné zveřejnění krátkého patnáctiminutového filmu Fitna, vytvořeného dánským poslancem Geertem Wildersem, pobouřilo spoustu „potrefených hus“. Několik případů zkarikování proroka Mohameda, dokonce vedlo ke značným násilnostem a protestním akcím muslimů a jejich sympatizantů. A opět se našla řada lidí, kteří náboženství muslimů a jejich svatou knihu hájili, s argumentem, že původcem zla je jen pár agresivních pomatenců. Tedy že konkrétní jedinci, nikoliv ideologie je špatná.

To je ale hodně nebezpečný názor. Ano, nebojme se to říci: z hlediska moderní euroamerické civilizace je korán špatný (byť je to „jen“ kniha). A výchova v jeho duchu evidentně vede k nenávistnému postoji vůči všemu, co stojí mimo islám. Stačí si poslechnout autentické záběry muslimských dětí s odmala vymývanými mozečky, které papouškují zlostné výroky svých rodičů a učitelů.

Analogicky platí, že objektivně (z pohledu této společnosti) je špatný i komunismus a to nikoliv jen nějaké konkrétní selhání nebo zneužití konkrétními jedinci, ale zároveň už i myšlenka samotná a potažmo cokoliv, co by ji propagovalo či dokonce násilně prosazovalo.

Mám pocit, že vystupování různých multikulturalistů, pseudohumanistů a samozvaných „andělů tolerance“ je v mnoha případech pouhou pózou, plynoucím ze směsice naivity, hraného svatouškovství a nedostatku přímé konfrontace s realitou (přinejmenším v těch oblastech, které se snaží svými umělými morálními kritérii posuzovat). Kromě nedostatku osobních zkušeností či snahy o hlubší pohled to podle mne souvisí také s velmi často nesprávným chápáním principu tolerance.

Co je tedy tolerance?

Tolerance totiž neznamená nechat si vše líbit ani přehlížet to, co se děje kolem, pokud vyloženě „nehoří“. Tolerance není absolutní mírumilovnost. Nelze mluvit o toleranci jako o schopnosti ponechat bez povšimnutí naprosto vše, co vybočuje ze zavedeného normálu, ale bezprostředně nezasahuje do práv ostatních. Takto pojatá tolerance, kdy její předmět je ponechán na pokoji jak jen to je možné, totiž splývá s lhostejností. Vede ve svém důsledku ke společnosti, kde každý sleduje své vlastní zájmy a nechává ostatní činit, co si zamanou, pokud jej to samotného bezprostředně neomezuje nebo neohrožuje.

Přehnaný liberalismus v pojetí tolerance mimo jiné vede k závěrům, že všechny teorie a názorové proudy jsou stejnou měrou pravdivé, všechny víry jsou si rovny, všechny pohledy na svět rovnocenné. Každý, kdo by to odmítl uznat, se v očích „tolerantních“ pasuje do role nesnášenlivého jedince nerespektujícího odlišnosti. Jenže jediné, k čemu to ve skutečnosti vede, je názorová a kulturní rozplizlost, plitkost a nevyhraněnost. A také faktická slabost čelit skupinám, které sdílejí v tomto směru radikálnější přístup (například zrovna muslimům).

Na opačném pólu pak stojí člověk, kterému záleží na co nejpoctivějším (nebo chcete-li nejpravdivějším) pohledu na svět, který podrobuje svá pozorování a zkušenosti kritickému pohledu, který chce rozlišovat mezi pravdou a lží, dobrem a zlem a snaží se o hledání skutečného významu těchto pojmů. Pokud takový člověk respektuje jiné, ačkoliv s nimi třeba i otevřeně nesouhlasí, prokazuje skutečnou toleranci a nikoliv jen to, co je pouhou převlečenou lhostejností.

Ve srovnání s tím můžete těžko spoléhat na toleranci někoho, kdo spíše než by opravdově toleroval, tak pouze přehlíží nebo trpně snáší. Taková „tolerance“ totiž nemá základy ve snaze o pochopení druhého nebo o jeho vědomé respektování, ale pouze v pohodlném zavírání očí, případně (což je snad ještě horší) v póze, jejímž účelem je vystavit svou „tolerantnost“ obdivu okolí. Nehledě na to, že tímto způsobem „tolerantní“ člověk v podstatě do určité míry popírá vlastní pud sebezáchovy a druhotně škodí i svému okolí. Tolerování odlišnosti druhých by nemělo být bezmeznou doktrínou nekritického akceptování čehokoliv, co nám vysloveně přímo neškodí, nýbrž respektováním jejich možností sebevyjádření. Ovšem zároveň s tím, že i my se můžeme vyjádřit nebo jednat opačným směrem. Kozu, která by zastávala názor, že pustit si vlka na zahrádku je v pořádku, protože vlk je přeci naprosto neškodný dokud je za dveřmi, byste asi také nepovažovali za příliš rozumnou. Jenže to je bohužel přesně to, co Evropané v posledních letech ke své škodě dělají.

Chcete-li, můžeme o dva odstavce výše uvedený přístup nazvat „přiměřenou“ tolerancí, nebo třeba „uvědomělou“ tolerancí (pro mě je to prostě tolerance bez přívlastku, v pravém smyslu toho slova). Takové označení však přitom není žádným alibismem, nýbrž pouze vyjádřením odstupu od extrémního chápání pojmu tolerance, který bývá často v debatách používán jako (byť ne vždy nutně vědomý) prostředek moralistické manipulace. Kolikrát už jste slyšeli nebo četli podobnou výměnu názorů:

„Ve svojí firmě bych už radši cikána nezaměstnal. Poslední dva toho víc nakradli než udělali, musel jsem je vyhodit.“


„Ty házíš Romy do jednoho pytle, ne všichni jsou takoví. Měl bys jim spíš pomáhat, protože to mají těžší než my ostatní, nikdo jim nechce dát slušnou práci.“

Často je autorem takového výroku člověk, který nikdy nemusel mít s cikány nic společného a rád intelektuálsky teoretizuje. Ve své ostentativní „tolerantnosti“ se cítí morálně povznesen nad ostatní „rasisty a xenofoby“ a zaměňuje přičinu s důsledkem. Jistě, problém rasismu a xenofobie existuje a je potřeba ho řešit, ale výše citovaný postoj majitele firmy rozhodně nepovažuji za projev ani jednoho z toho. Spíše za projev zdravého úsudku.

Jiným příkladem budiž (místy bohužel i úspěšné) snahy některých moderních „osvícenců“ o rozšíření výuky ve školách o tzv. alternativní teorie obhajované pokrouceným chápáním názorové plurality. Nechápou, že v odborném světě nemá pluralita ani demokracie své místo. Nedochází jim, že zavedením kreacionistických teorií do výuky biologie vedle klasického vývoje druhů odvozeného od vědecky celkem solidně prověřené Darwinovy teorie neprokazují svoji toleranci a otevřenost jiným pohledům na věc, nýbrž pouze svoji zbabělou tendenčnost a odbornou nejistotu. Vyznívá pak komicky, když případné kritické hlasy označují za omezené a netolerantní. Buď se bojí, nebo po odborné stránce nedokáží rozlišit, že některé teorie jsou nadřazené jiným už proto, že mají na rozdíl od nich podporu v ověřitelných faktech. Dostáváme se tím do oblasti, kdy principiálně rovnostářský přístup „tolerantních“ překračuje hranice lhostejnosti a začíná být svými důsledky dokonce škodlivý.