10 mýtů „obránců autorských práv“

Je tomu pár týdnů, co švédský soud uvalil proklatě vysoké (zatím nepravomocné) tresty na provozovatele proslulého serveru ThePirateBay, největší světové databáze torrentů. Jiné podobné projekty na sdílení obsahu už musely po žalobách autorských spolků zaplatit pokuty, svoji činnost ukončit, případně ořezat a zlegalizovat (RapidShare, TorrentSpy, Napster, Suprnova a další). OSA, RIAA a podobné organizace, zaštiťující se zastupováním práv umělců, vymýšlejí jednu absurdnost za druhou, aby zvýšili své zisky a zároveň ospravedlnili svou existenci.

Nechci nijak podporovat nelegální praktiky, ani předstírat, že na výše vyjmenovaných serverech se nenachází mimo jiné i odkazy na copyrightovaný obsah. Problém vidím jinde, v nepřiměřenosti reakcí šoubyznysu na impulsy trhu. Mění se technologie, mění se modely chování lidí. Zavedený hudební a filmový průmysl však na okolní změny reaguje velmi nepružně a raději volí cestu křečovitého udržování současného stavu, místo toho, aby přešel na nové obchodní modely. Prostředkem k tomu pak musí logicky být metody čistě netržní, tedy legislativní lobbismus, represe, žaloby a zastrašování.

Pokusím se zde vyvrátit několik polopravd nebo přímo lží, které se kolem této problematiky šíří, ať už jde o zlidovělé mýty nebo o promyšlenou účelovou argumentaci skupin (organizací), které tím sledují svůj prospěch.

1) Placení „výpalného“ není presumpcí viny: Z principu není možné u každého konkrétního zařízení nebo datového nosiče předem určit, zda bude (a případně v jaké míře) sloužit k reprodukci resp. ukládání autorských děl. Aplikací skutečné presumpce neviny by byl tedy předpoklad, že k tomu nedochází. Současné zákony vychází naopak z plošné aplikace statistického pojetí pirátství. Dalo by se to přirovnat k následující situaci: v průměru se nějakého trestného činu dopustí každý stý občan, každý odsouzený pak odsedí ve vězení za život v průměru 6 let. Schválíme tedy zákon, podle kterého si každý jeden občan po dovršení plnoletosti odsedí rovnou automaticky 3 týdny. Chtěli byste takový zákon?

2) Placení „výpalného“ nám nedává právo kopírovat multimediální data: Rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu je v souladu se zákonem (viz především § 30 autorského zákona, tedy zákona č. 121/2001 Sb.). A to bez ohledu na to, zda jsou vybírány nějaké poplatky či nikoliv.

3) Stažení hudby je krádež: Oblíbená rétorika autorskoprávního byznysu. České zákony nicméně definují krádež jako přisvojení věci (dle § 205 trestního zákoníku, tedy č. 400/2009 Sb.). U autorského díla přichází v úvahu neoprávněné užití (to se ale netýká stahování souborů pro vlastní potřebu, viz předchozí bod) nebo nedovolené šíření, v žádném případě kopírováním nebo šířením nezmění „věc“ svého majitele. Jenže krádež, to zní tak nějak úderněji, že…

4) Existuje legální a nelegální hudba: Není nic jako apriori nelegální multimediální obsah na základě původu. Pojem legálnosti nemá absolutně co dělat se způsobem jeho původního získání. Soubor s nějakým filmem bude stále tentýž, ať už je jeho zdroj jakýkoliv, podle samotného obsahu tedy nelze legálnost v tomto smyslu posuzovat. Samozřejmě i obsah může být nelegální podle trestního zákoníku (např. dětská pornografie nebo propagace závadných ideologií). Pojem (ne)legálnosti, mluvíme-li o ní v kontextu autorského práva, lze vztahovat pouze na způsob zacházení s nějakým obsahem (např. šíření, modifikace či přisvojování).

5) Poplatky autorskému svazu jsou jen zlomkem „škod“ vzniklých stahováním: Myšlenka „autorského výpalného“ je, že vybraných peněz budou částečně kryty ztráty, které vznikají autorům a výkonným umělcům (hudebníkům, hercům atd.) či producentům rozmnožováním jejich děl. Praxe je však bohužel taková, že výpočet škod je zpravidla naprosto imaginarní a přemrštěný, čímž si vlastně autorské svazy snaží vytvářet image benevolentních dohližitelů. Oblíbenou výpočetní metodou bývá vynásobení počtu kopií (který se mnohdy ani přímo neprokazuje, ale jen odhaduje) plnou cenou oficiální kopie díla (k navýšení absurdity často i včetně druhotných položek, zahrnutých do koncové ceny, tedy včetně nosiče, distribuce atd.). Předpoklad, že každý „kopírovač“ by si dané dílo, nebýt možnosti jeho zkopírování, zakoupil, je neskutečně naivní.

6) Poplatky autorskému svazu jdou autorům a interpretům: Ochranné organizace pro hromadnou správu práv (OSA, Intergram atd.), jak samotný název napovídá, by měl hájit práva autorů (a interpretů, vydavatelů, producentů aj.). Realita je však taková, že tato ochrana je velmi selektivní a zmíněné organizace jsou známy i tím, že výsledky jejich hospodaření nejsou (opět s posvěcením zákona) veřejně dostupné.

7) Duševní vlastnictví je něco přirozeného a samozřejmého: Nikoliv, pojem duševního vlastnictví je umělý konstrukt vzniklý na základě určitých společenských potřeb a je záležitostí necelého jednoho století. Jsou odůvodnitelné a společensky obhajitelné situace, kdy měla nabo má ochrana duševního vlastnictví dobrý smysl, ale vždy je to vymezeno určitým obdobím a okolnostmi. Např. před příchodem technologií jako byl knihtisk a později kopírovací stroje, se přirozeně měnil přístup k ochraně autorství psaných děl, podobně hudebníky nebylo třeba zákonně chránit v éře „předmagnetofonové. Patentové zákony sahají hlouběji do historie, ale zde stojí pro změnu za povšimnutí mnohem kratší doba ochranných lhůt (řádově roky) oproti např. psaným dílům (prakticky zhruba 100 let).

8) Pirátství médií je zároveň překonáním učinné ochrany nosičů: Ten protimluv je v tom cítit už na sto honů. Dle současné legislativy zákon porušuje ten, kdo vyrábí, dováží, přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drží k obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky nebo poskytuje služby, které slouží nebo jsou zamýšleny k prolomení účinných technických prostředků ochrany, ale také ten, kdo takové účinné technické prostředky ochrany práv obchází. Ta účinnost je tedy z technického hlediska jen iluzorní, jedná se o čistě právní alibismus – pokud vytvoří výrobce ochranu, kterou lze obejít, pak není z definice účinná. Když si na dveře svého domu dám visací zámek z dětské kasičky, případný zloděj bude po právu souzen za vloupání, ale těžko budu na pojišťovně vymáhat případnou škodu s odůvodněním, že jsem vniku lupiče účinně bránil.

9) „Piráti“ nejsou ochotni si hudbu kupovat, raději stahují a sdílí zdarma: Pokud pominu určitou skupinu „sběratelů“, kteří hromadí čistě pro svůj pocit a daná díla většinou ani „nekonzumují“ (na ty se ale perfektně vztahuje bod 5, protože v tomto případě je faktická škoda blízká nule),  kupovali by ji daleko ochotněji, pokud by se ceny a celý obchodní model pružněji přizpůsobovaly trhu a nespoléhaly na ochranářskou legislativu. Zároveň se ukazuje, že „nelegální“ šíření děl do jisté míry naopak stimuluje prodeje tím, že jsou dotyčná díla účinněji šířena a dostávají se (resp. jejich autoři) do širšího povědomí. Někteří autoři toto dokonce již pochopili a sami bezplatné šíření svých děl podporují. Bylo, pro mnohé překvapivě, naopak zjištěno, že „hudební piráti“ si častěji než průměrný zákazník kupují placenou hudbu a s tím spojený hardware (přehrávače a mobilní telefony).

10) Kupovat originální nosiče se vyplatí už kvůli kvalitě: Tento argument je neopodstatněný v době digitálních záznamu a situaci, kdy se stejně většina (především mainstreamové) hudby degraduje nevhodným a necitlivým masteringem. Majitelé originálních nosičů nebo dat jsou navíc často obtěžováni, omezováni, uráženi a někdy až šikanováni nesmyslně implementovanými ochranami, regionalními omezeními, varovnými prvky apod. Např. u DVD nejde většinou přeskočit úvodní výhružnou sekvenci o pirátství a mnohdy ani přidané reklamy.

Současný autorský zákon je bohužel značně necitlivě nastaven a evidentně nebere v potaz, že má chránit autorství v tom smyslu, aby si dílo někdo nepřivlastňoval a neoprávněně ho nešířil, nikoliv zajišťovat snadné živobytí neschopným „umělcům“ a samozvaným zástupcovským organizacím.