Mýtus slušného občana v české politické bažině

Jedním z nejvíce probíraných témat v době krátce po sametové revoluci byla otázka role „normálních občanů“ ve fungování a udržení někdejšího komunistického režimu. Najednou to vypadalo, že skoro každý trpěl pod totalitním režimem, se kterým mocně (ač tiše) nesouhlasil, ale strach o sebe nebo o rodinu ho donutil se podvolit mnohým direktivám a buzeracím tehdejšího bolševického zřízení. Nikdo najednou skoro za nic nemohl, ničemu nepomáhal, nic neřídil, nikomu nedonášel, za všechno mohlo stranické vedení KSČ a oni, pokud snad byli v partaji nebo dělali něco ve prospěch režimu, tak činili z pouhého tlaku tehdejší doby a proti svému presvědčení.

Velmi postupně se tato celonárodní faleš a (v těch lepších případech) sebeklam začali odkrývat, což se navenek projevovalo nejen pozvolným návratem preferencí mnohých voličů ve prospěch levicových a nedemokratických stran, ale také stále častějšími názory jak „bylo za komančů líp“ a jak „by tohle komunisti nikdy nedopustili“.  Takto k nám promlouvá hlas samozvaného tzv. slušného občana. Hlas člověka, který byl vždy vnitřně levicově naladěn, ale v porevoluční náladě se jednak za svou levicovost styděl (zřejmě dle zažitého zvyku z minulé doby, kdy byla jinakost a svoboda slova potlačována), druhak doufal, že ten nastupující „kapitalismus s lidskou tváří“ tak nějak strpí, když už to vypadá, že by mu z toho něco mohlo kápnout (ostatně tehdejší sliby Václava Klause o růstu platů se mnohým poslouchaly dobře). Člověka, který se chce mít co nejlépe, ale rád by, aby to za něj někdo jiný zařídil a aby ho přitom nevytrhával z „jistot“, na které cítí jakési nezadatelné právo a které je třeba uplatnit, i kdyby se kvůli tomu mělo brát těm, co „mají zbytečně moc“. Člověka, který chce hlavně mít svuj klid a nechce se zatežovat informacemi, přílišným premýšlením, ani tím, aby ho jiní nutili přemýšlet a informace si ověřovat. Člověk, který chce mít svůj klídeček i v mnoha jiných ohledech a různorodost a složitost současného světa ho spíše irituje, než inspiruje. Člověk, který ze své podstaty a podstaty svých výše zmíněných priorit má rád vůdce a diktátory, ač se bude navenek vždy raději prezentovat jako ryzí demokrat a zaštiťovat se „vůlí lidu“.

To však jde ruku v ruce s tím, že musí u těchto ze svého pohledu autorit bohorovně přehlížet vše, co by je stavělo do špatného světla. Věří všemu, co jim předkládají (navzdory faktům), skáče na zjevné argumentační fauly, na vyhýbavé rádoby odpovědi a věří jim i jejich domnělé (rozuměj z většiny přivlastněné) úspěchy, protože uspokojivé pocity spojené s utvrzování se ve vlastním obrazu pravdy a reality jsou příjemnější, než kritické uvažování, práce s fakty a případné zpochybňování. Rád od nich slyší, že to nandali někomu z „druhé strany“, ať už tou druhou stranou jsou ti bohatší, chytřejší, vzdělanější, šikovnější, ti s jiným názorem, nebo třeba jen s jiným hudebním vkusem, protože mu to dává pocity síly, moci a úspěchu, které by jinak jako jedinec nikdy nezažil. Rád vidí, jak „bohatým berou a chudým dávají“ (viz snahy o prosazení progresivní daně, milionářská daň, kontrolní hlášení, tzv. zajišťovací příkazy apod.), jak relativizují úspěchy a názory těch skutečně úspěšných i jak vyznamenávají lidové postavičky, ke kterým vzhlíží nejeden pravidelný čtenář bulváru.

Proto také novinář, který zveřejní autentickou reportáž v jeho neprospěch, je pro něj automaticky „rozvraceč státu“ a hyena (a kdo by se namáhal zamyšlením nad obsahem té reportáže, že…). Proto ti, kteří vystupují v opozici vůči jeho idolu, jsou „narušitelé fungujícího pořádku“, šiřitelé „kampaně proti úspěšné vládě“ apod. Proto účastníci demonstrací proti současnému establishmentu jsou „křiklouni“ a „nedemokrati nerespektující výsledky voleb“. Podobně za minulého režimu byli disidenti a kritici tehdejšího režimu (třeba i jen na umělecké bázi) pro tehdejšího „slušného občana“ nepřátelé socialismu, buřiči, provokatéři, odpadlíci, případně santusáci, máničky apod., ale s přivanutím svobodného vzduchu do naší kotliny se najednou mnoho konformních občanů začalo pasovat do role jejich odvěkých tichých podporovatelů, dobře charakterizované dnes již okřídlenou hláškou o tichém „rozvracení režimu zevnitř“.

V podobném duchu dnes toto stádo „slušných občanů“ s absencí vlastního názoru opět pejorativně nálepkuje (ať už pražskou kavárnou, havloidy, kalouskovci, mediálními zrůdami, pravdoláskaři, trpaslíky, xenofoby, …) a tleská svým současným vůdcům pokaždé, když to někomu z nich takzvaně nandají, protože tím zdánlivě ulehčí vlastním mindrákům. Kdo si dovolí kritizovat současný stav, je nařknut z toho, že někomu závidí, nerespektuje většinu, někomu nesahá ani po kotníky (ač je tomu často naopak), nic nedokázal atd. Je sice velmi pravděpodobné (s mnoha historickými analogiemi), že tito jimi opovrhovaní „narušitelé pořádků“ se jednou v budoucnu zaslouží o svržení režimu, který mezitím díky rostoucí moci vytvoří prostředí, které začne být těžce stravitelné i pro většinu oněch „slušných občanů“, ale tak daleko jejich uvažování zpravidla nedosáhne a proto setrvávají ve své slepé afinitě k autoritám.

Tento druh mentality, volající po „klidu a pořádku“, není jen prostou pasivitou, kterou se mnozí členové tehdejší jediné „správné“ strany i tolerující nestraníci po devětaosmdesátém hájili a chlácholili. Alibistické věty „to ne my, to oni“ a „tenkrát se to tak muselo“ byly, a vlastně pořád jsou, slyšet až příliš často. I když odmyslíme tehdejší horlivost mnohých „obyčejných“ lidí a klasické zdánlivě nenápadné přisluhovačství, které si dnes málokdo přizná (jen co důvěrníků, referentů a „dobrovolníků“ jsme mívali…), tak už jen ona rezignace na vlastní kritický názor a na osobní zodpovědnost v zájmu pohodlí nebo osobního prospěchu je ve svém důsledku aktivní podporou a nikoliv jen pouhou tichou tolerancí stávajícího stavu. Je to jistý druh symbiózy, kdy vůdce potřebuje (alespoň zpočátku) své voliče a oni mají pocit, že potřebují jeho.

Když teď sleduji to Zemanovo pohrdání ústavou a slušností (v pravém slova smyslu) a Babišovo pohrdání zákonem a morálkou, kterému ještě spousta lidí tleská, není jednoduché věřit tomu, že tento národ „slušných občanů“ si zaslouží něco lepšího. Ale rezignace a pasivita je jedním z faktorů, díky kterým se tady komunisté udrželi u moci přes 40 let, takže dokud je možnost vyjádřit beztrestně svůj názor ať už na ulici, v novinovém článku, nebo třeba v diskusi pod ním, pak je třeba nenechat si tu možnost vzít, jinak nám nezbyde než do těch hoven, co vykáleli jiní, šlapat spolu s nimi.

Potíže ekonomického kočkopsa

Crumpled One Dollar Bill on Fire

Velká krize amerického úvěrového trhu a související burzovní propad se postupně rozšířil do celého civilizovaného světa a svoje černé pondělí dnes prožila i pražská burza. Americký kongres a prezidentský úřad schválily obří finanční injekci na záchranu situace ve výši stovek miliard dolarů. Je to správný postup?

Základy současné krize byly zřejmě položeny už roku 1999 zrušením části Glass-Steagall Act (Banking Act), které podepsal tehdejší americký prezident Bill Clinton. Tento zákon byl reakcí na velkou ekonomickou krizi třicátých let 20. století – prostřednictvím nově založené FDIC (Federal Deposit Insurance Corporation) zaručoval určitou úroveň zajištění financí, omezoval možnou míru spekulací a mimo jiné zakazoval, aby bankovní společnosti mohly zároveň být vlastníky dalších finačních institucí. Poskytování kreditu (půjčování) a zároveň využívání téhož kreditu k vlastním investicím je totiž jasným střetem zájmů. Díky tomu mohly vzniknout podivné molochy jako třeba finační propletenec Citigroup a objemy investičních fondů a (především) hypotéčních úvěrů během pár let prudce narostly. Příliš mnoho peněz se stalo fiktivními a jejich domnělá hodnota se začala vzdalovat realitě. Díky podpoře federální politiky USA (především prostřednictvím Community Reinvesment Act, který tlačil banky do podpory nízkopříjmových skupin) se stala hypotéka dostupná desítkám miliónů lidí, kteří na ni v podstatě neměli a za normálních volno-tržních podmínek by ji nikdy nedostali, čímž se miliardy dolarů investic stávaly vysoce rizikovými.

Hypotéční domek z karet spadl koncem letošního léta. Položilo to nejen spoustu obřích společností, u kterých by to málokdo čekal, ale i obrovský počet podílníků investičních fondů (včetně těch, který v nich měli svoje penzijní úspory) a majitelů špatně krytých nemovitostí. Vláda USA se teď horečně snaží přijít na recept, jak z toho bláta vybřednout. Už se rozhodla nalít do ochromené ekonomiky 700 miliard dolarů, nepředstavitelnou částku, ze které by celá Česká Republika vyžila na nejméně jedno desetiletí.

Možná už není jiné východisko, ale problém vidím v tom, že podobné intervence tu byly v menším měřítku již mnohokrát dříve a právě to bylo hlavní příčinou obrovského rozsahu současné krize (a její celosvětový dopad byl pak následně umocněn provázaností světového hospodářství). Rizika a bankroty k trhu patří a tvoří důležitou zpětnou vazbu tržních pravidel (vedle těch, která jsou vymezena právním řádem). Pokud je tato zpětná vazba dlouhodobě otupena, zadělává se tím na pozdější velký problém. Jestliže totiž stát (vláda) sanuje ekonomické ztráty (třeba odkupováním rizikových pohledávek nebo umělou stimulací objemu hypoték), podporuje tím ještě více rizikové praktiky. S cizími penězi se zachází lehkovážněji, to je přirozené chování. Když si v tučných dobách bankéři vesele rozdávali miliónové odměny a naspekulované miliardy investovali dále, stát na tom samozřejmě nijak zvlášť nevydělal. Když teď ale přišly problémy, čeká se, že mocný stát zasáhne, nenechá velké finanční podniky padnout a vzniklé ztráty za ně zaplatí.

Ironií je, že současná hospodářská krize slouží jako argument socialistům a komunistům k tomu, aby mohli opět demonstrovat údajnou nefunkčnost a nelidskost volného trhu, aby mohli ukázat prstem na vykořisťující kapitalisty, na nenasytné bankéře a nespravedlivost tohoto světa. Je to totiž právě především stát se svými umělými zásahy, kdo vychyluje přirozenou rovnováhu trhu a ochromuje jeho samočistící mechanismy. Je značně pokrytecké způsobit problémy socialistickými praktikami a pak na tytéž problémy poukazovat jako na selhání kapitalistického systému.

Americká ekonomika je momentálně ve stavu, kdy už se to bez nějakého finačního nebo legislativního zásahu „shůry“ asi neobejde, neboť ve hře jsou i sociálně hodně citlivá témata jako penzijní fondy, bydlení a zaměstnanost. Snad to ale tamní vláda příliš nepřežene, neboť věřím, že čím vyšší bude horečka, tím rychleji nastane uzdravení. A hlavně doufám, že si z toho zodpovědní lidé odnesou ponaučení a pro příště omezí praktiky zachraňování soukromých subjektů ze státních peněz. Ty bohužel byly (a pořád jsou) dost běžné i u nás v Česku a pokud mohu soudit, k ničemu dobrému to z dlouhodobého hlediska nevedlo.

Nepohodlná pravda („An inconvenient truth“)

Některé věci v sobě nesou svůj vlastní příběh. Ať už o době kdy vznikly či byly používány, nebo třeba o svých majitelích. Poslechněte si příběh dvou domů kdesi za velkou louží a sami si učiňte vlastní závěr. (Mimochodem, předesílám, že nejsem rozhodně fanouškem ani jedné ze zmíněných osob.)

Dům č. 1

Sídlo s dvaceti pokoji a osmi koupelnami je vyhříváno zemním plynem. Stejný typ ohřevu je použit v přilehlém krytém bazénu a samostatném domku pro hosty. Během jediného měsíce tato residence spotřebuje více energie než průměrná americká domácnost za celý rok. Průměrný měsíční účet za elektřinu a plyn přesahuje částku 2400 dolarů. Jen ve spotřebě plynu je tato nemovitost na úrovni 12násobku celonárodního průměru.

Není to tím, že by byl dům situován někde v chladných oblastech na severu nebo středozápadě, nýbrž se nachází na poměrně teplém jihu.

Dům č. 2

Navržen profesorem architektury na jedné z předních universit. V tomto domě je zabudováno prakticky každé ekologické zařízení, které je v současné době v stavebnictví dostupné. Dům se 4 ložnicemi a celkovou zastavěnou plochou 370 metrů čtverečních je usazen uprostřed prérie na americkém jihozápadě.

Geotermální pumpy čerpají vodu z trubek ukrytých 90 metrů pod zemí. Voda s teplotou okolo 20 stupňů Celsia zahřívá celý dům v zimě a naopak ho chladí v létě. Celý systém nevyžaduje ke své činnosti žádná fosilní paliva (jako např. plyn nebo naftu) a jeho spotřeba elektřiny je na úrovni jedné čtvrtiny toho, co spotřebuje konvenční vyhřívací a chladicí systém.

Dešťová voda z okapů je zachycována v podzemní cisterně o objemu 950 hektolitrů. Odpadní voda z koupelen, kuchyně a toalet prochází podzemní čističkou a končí v téže cisterně. Shromážděná voda je následně využívána k zavlažování pozemku okolo domu. Pro danou oblast původní druhy křovin a květin dodávají této nemovitosti příjemný venkovský ráz.

Pointa

  • Dům č. 1 se nachází poblíž Nashville v Tennessee; bydlí v něm „environmentalista“ Al Gore.
  • Dům č. 2 se nachází ranči nedaleko Crawfordu v Texasu; jedná se o rezidenci současného prezidenta Spojených Států Amerických, George W. Bushe.

Ano, pane Gore, pravda dokáže být opravdu hodně nepříjemná!