Jak je to s Babišovou vraždou vlastního syna?

Cože? Nějaká nová kauza? Slyšíte o takové spojitosti poprvé? Čtěte, pochopíte…

Babiš a jeho dvorní imagemaker Prchal. Mimořádně odpudivá momentka. (c) Lidovky.cz

To, že má Babiš mimořádně dobře podchycené PR je známo. On sám i jeho mediální tým (komunikující s veřejností v jeho jméně) dokáží patřičně zveličit úspěchy (z nichž spousta je buď samovolných nebo dokonce přivlastněných), zamlčet nebo zrelativizovat neúspěchy i průšvihy a některé dokonce otočit ve svůj prospěch. Mnohdy se však uchylují až k čistým manipulací a lžím. Tahle systematická propaganda je bohužel těžko napadnutelná po právní stránce a ani adekvátní politická reakce se bohužel zatím nedostavuje nebo je neúčinná. Jsou však případy, které jsou přes čáru i z právního hlediska. O jednom z nich např.  vypovídá rozsudek ve věci Babišovy pomluvy o údajně zaplacených demonstrantech na akcích pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii, na základě kterého se tento bezpáteřní lhář měl omluvit žalující straně (paní Filipové), což se mimochodem dosud nestalo.

Další podobný případ veřejné lži splňující atributy pomluvy se pak odehrál začátkem loňského prosince, kdy Babiš v hlavních zprávách ČT i Novy prohlásil: “… samozřejmě jsme měli tady i na Letné demonstrace, kde lidi dokonce nejenom že chtěli, abych šel do vězení, ale chtěli i moji smrt.” Je ohromně laciné „jen tak mimochodem“ prohodit takové závažné obvinění bez jediného důkazu. Povrchní divák to přijme z úst premiéra jako fakt, ten plivanec vůči oponentům se rozpleskne na našich obrazovkách a ani to nic nestálo, politické body splněny. Laciné, zbabělé, nedůstojné… určitě, ale pragmatické zákeřné svini, která je sama zbabělá a pojmy jako právo, slušnost nebo důstojnost jí nic neříká, to těžko bude jakkoliv překážet.

Jen tak plácnout do éteru vážné obvinění bez důkazu dokáže každý blbec. (Události ČT, 4.12.2019)

Jenže svoboda slova opravdu neznamená bezmezné právo veřejně šířit lži. Tím spíše by to mělo platit pro někoho, kdo zastává jakoukoliv exponovanější státní nebo úřední funkci, z jejíž pozice má snazší přístup do veřejných médií a tím pádem větší možnost vlivu na veřejné mínění. Tento typ společenské zodpovědnosti si někteří naši státníci evidentně neuvědomují a proto by tu měl existovat alespoň funkční a účinný soudní aparát, který by je měl vrátit do patřičných mezí.

Vyzval jsem proto ještě v prosinci prostřednictvím emailu našeho současného premiéra k veřejné omluvě za tu nehoráznou pomluvu o „demonstrantech usilujících o jeho život“. Nijak na to nereagoval, s čímž jsem víceméně počítal, ale chtěl jsem před podáním žaloby nejdříve vyčerpat i jiné, smírnější prostředky. Dalším z nich pak byla předžalobní výzva odeslaná přes oficiální podatelnu na adresu vlády ČR. Ani na tu nepřišla po stanovené týdenní lhůtě žádná odpověď, proto jsem podal na Babiše trestní oznámení ve věci pomluvy s návrhem nápravy prostřednictvím veřejné omluvy.

Státní zástupce si dal na čas, dokonce o několik dnů přešvihl zákonem mu danou lhůtu 30 dnů na vyjádření, ale nechť. Horší bylo jeho stanovisko k žalobě – v dopise plném právnického ptydepe a vágních vyjádření se konstatuje, že se takové tvrzení vlastně nikoho dotknout nemohlo a potažmo není ani zřejmé, kdo byl adresátem výroku. Chápu, že český systém soudnictví není založen na precendenčním principu jako třeba právo anglosaské, nicméně už s přihlédnutím k výše zmíněnému případu paní Filipové (na který jsem v trestním oznámení dokonce výslovně odkazoval), který se v podstatě týkal mnohem měkčího výroku (úplatnost vs. výhružka zabitím), je takové rozhodnutí překvapivé. Netuším, jestli za tím stojí pouhá neochota státního zástupce se případem dále zabývat, zda jde o Babišova voliče nebo fanouška, případně jestli tak rozhodl ze strachu, ale každopádně tím jen přispěl k pocitu nedůvěry v právní principy tohoto státu.

Nechci si zvykat na to, že politická vrchnost může beztrestně házet špínu na kohokoliv, aniž by za to nesla odpovědnost. Bohužel to, co se děje poslední roky u nás, už dávno překročilo hranice tradičního politického boje se zdravou názorovou pluralitou. Úpadek politické kultury u nás a míra, s jakou je současná vláda provázaná s dalšími složkami státní moci (skrze vytváření tlaku na kokrétní osoby, dosazování vlastních lidí, korupce, poskytování selektivních výhod apod.), i intenzita, s jakou babišovsko-zemanovská chobotnice prorůstá tuto společnost, již delší dobu zasahují hluboko do kriminální sféry. I mnohem větší a do očí bijící případy masivních střetů zájmů, zneužívání dotací a pravomocí, personálních čachrů atd. se bohužel zatím současné vládě daří vykrývat, čímž se odhaluje určitá bezmocnost obranných mechanismů tohoto státu. Tím spíše je pak smutné, že představitelé práva v naší zemi (mezi které patří mimo jiné státní zástupci) alespoň nevyužijí maximum nabízených možností k tomu, aby přinejmenším v některých ohledech vykázala z řetězů utržené politiky do patřičných mezí.

„Babiš se nadobro zbavil nepohodlného syna!“ Pravda nebo lež? A není to jedno? Sorry jako…

Nebo mi tím chtějí naznačit, že když teď ve smyslu Babišovy rétoriky záměrně polozamlženě do nejsledovanější české televize prohlásím: “ samozřejmě máme tady na Klárově vysoký státní úřad, kde jeho vrchní představitel své vlastní děti nejenom unáší, ale dokonce je i vraždí”, že budu podobně jako on beztrestný? A nebo tu zákony platí jen pro někoho?

Lhostejnost, zbabělost a nepatřičná smířlivost tvořily podhoubí minulého režimu u nás. Ze stejných důvodů se tak dobře daří i těm novým prašivkám, které se u nás v posledních několika sezónách nebývale přemnožily.

Proč světem hýbou lidé

Prehistoričtí lidé před nějakými 70 tisíci lety byli naprosto nedůležitými zvířaty. Jejich vliv na chod světa byl velmi malý, menší než vliv medúz, datlů, nebo čmeláků.

A dnes? Lidé jsou jasnými vládci planety. Jak jsme se dostali až sem? Co bylo naším tajemstvím úspěchu, jenž z nedůležitých opic, které se víceméně staraly jen o to své někde v zastrčeném koutě Afriky, učinila pány světa?

Často se v podobných srovnáních soustředíme na individuální rozdíly mezi námi a ostatními zvířaty. Rádi bychom věřili, že existuje něco, co činí naše tělo nebo náš mozek natolik mimořádnými, že se nám třeba pes, prase, ani šimpanz nedokáží vyrovnat. Pravdou však je, že ve srovnání jeden na jednoho se od šimpanzů příliš nelišíme. A pokud byste mě a nějakého náhodného šimpanze vysadili na pustém ostrově a sledovali, kdo snáze přežije, rozhodně bych si na sebe nevsadil.

Kolektivní chování mravenců je obdivuhodné. Ale zároveň příliš rigidní.

Skutečný a určující rozdíl mezi námi a ostatními zvířaty vyjde najevo až na skupinové úrovni. Jsme vládci světa proto, že jsme jedinými živočichy, kteří dokáží pružně spolupracovat na opravdu velkém měřítku. Rozsáhlá společenství mravenců nebo včel sice také disponují rozsáhlou schopností spolupráce, ale činí tak v rámci poměrně pevných pravidel. Pokud se ve včelíně vyskytne neznámá hrozba nebo naopak přijde nečekaná příležitost, včely nedokáží přebudovat svůj striktně definovaný sociální systém přes noc, aby se s novými výzvami účinně vypořádaly. Nemůžou například svrhnout královnu, aby založili včelí republiku. Vlci nebo šimapanzi jsou na tom s flexibilitou spolupráce sice daleko lépe než třeba mravenci, ale jsou jí schopni pouze mezi malým množstvím jedinců, kteří se důvěrně znají – jejich ochota kooperovat je založena na osobní známosti. Když jsem šimpanz a rozhoduji se ke spolupráci, musím tě znát a kladu si tedy otázky: Jaký jsi šimpanz? Jsi hodný? Jsi zlý? Jak s tebou můžu spolupracovat, když o tobě nic nevím?

Pouze druh Homo sapiens si osvojil schopnost spolupráce s nesčetným množstvím naprosto cizích příslušníků svého druhu. Ve srovnání jeden na jednoho, možná i deset proti deseti, si šimpanzi povedou často lépe než my. Ale postavte proti sobě tisíc šimapanzů a tisíc průměrných lidí a výsledkem bude drtivé vítězství druhu Sapiens, a to z jediného prostého důvodu – umí lépe spolupracovat. Zkuste poslat 100 tisíc šimpanzů na Wall Street nebo na fotbalový stadión a výsledkem bude chaos. Udělejte to s lidmi a výsledkem budou obchodní sítě a sportovní soutěže.

Spolupráce samozřejmě neplodí vždy jen dobro. Největší hrůzy, které lidstvo kdy spáchalo, byly také produktem hromadné spolupráce. Vězení, vyhlazovací a koncentrační tábory nejsou nic jiného než výsledky lidské kooperace. Šimpanzi ničím z toho nedisponují.

Jak došlo k tomu, že lidé získali schopnost hromadné a pružné spolupráce, ať už jde o hry, obchod nebo koncentráky? Odpovědí je naše představivost. Dokážeme se zapojit do spolupráce s velkým množstvím neznámých lidí,  protože umíme vytvořit smyšlené příběhy, šířit je a přesvědčit miliony dalších, aby jim věřili. Pokud všichni věří ve stejnou ideu, dodržují stejná pravidla a efektivně tak spolupracují.

A toho jsou schopni pouze lidé. Nikdy se vám nepodaří přesvědčit šimpanze, aby vám dal banán za slib, že až jednou umře, přijde do šimpanzího Nebe, kde dostane za svou dobrotu tolik banánů, kolik si jen vzpomene. Na tohle vám žádný šimpanz neskočí. Na něco takového přesvědčíte pouze člověka. Proto kralujeme světu, zatímco některé opice bloumají zamčené v klecích zoologických zahrad a výzkumných laboratoří.

Princip ideologicky podmíněné kooperativnosti se netýká samozřejmě jen náboženských společenství. Lidé stavěli katedrály nebo se vydávali na křížové výpravy ve společné víře v Boha a Nebe. Ale totéž funguje stejně dobře i pro ostatní typy masových spoluprací. Například právní systémy – většina těch současných je založena na hluboké víře v jistá základní lidská práva. Ale lidská práva jako taková jsou čirou fikcí, podobně jako koncept Boha nebo nebeské věčnosti. Ve skutečnosti lidé žádná apriorní práva nemají, stejně tako jako šimpanzi, vlci nebo včely. Rozeberte člověka na součástky a žádná práva mezi nimi nenajdete. Jediným místem, kde lidská práva existují, je v našich příbězích, které jsme si vymysleli a předali jeden druhému. Ve smyšlenkách sice atraktivních, ale pořád jen pouhých smyšlenkách.

Tentýž mechanismus se uplatňuje i v politice. Stejně jako božstva a lidská práva jsou pouhou fikcí i národy. Hora, to je něco skutečného. Vidíte ji, můžete se jí dotknout, cítit ji. Ale Spojené státy nebo Izrael nejsou žádnou objektivní fyzickou realitou. Nemůžete je v doslovném smyslu vidět, dotknout se jich, cítit je. Jsou jen součástí příběhů, které si lidé vytvořili a časem se s nimi bytostně spjali.

Bankovka – jedna z největších fikcí v dějinách lidstva.

Podobně můžeme pokračovat u ekonomických systémů. Vezměme si například běžnou dolarovou bankovku – sama o sobě nemá prakticky žádnou hodnotu. Nemůžete se jí zasytit, napít, nemůžete si ji obléct. Ale dostaňte se do role nějakého velkého báchorkáře typu šéfa centrální banky a přesvědčte lidi, že ten zelený kousek papírku má hodnotu pěti banánů. Ve chvíli, kdy tuto smyšlenku přijmou za své milióny lidí, tu hodnotu ve skutečnosti opravdu začne mít. Můžu pak zajít do obchodu, podat ten jinak bezcenný papírek naprosto cizímu člověku a dostat za to od něj pět skutečných banánů. A teď to samé zkuste se šimpanzem…

Peníze jsou pravděpodobně historicky nejúspěšnější fikcí vymyšlenou člověkem. Ne všichni věří v nějakého boha, v lidská práva nebo ve Spojené státy. Ale zato prakticky každý věří v sílu peněz a potažmo v hodnotu dolarové bankovky. Dokonce i Usama bin Ladin. Sice nenáviděl americké vyznání, politiku a kulturu, ale dolary, ty měl moc rád. Proti této konkrétní báchorce neměl sebemenších námitek.

Abychom to shrnuli: zatímco všechna ostatní zvířata žijí v objektivně existujícím světě řek, stromů a lvů, my lidé dlíme ve světě dvojím. Ano, i v tom našem jsou řeky, stromy a lvi, ale navíc k této objektivní realitě jsme si stvořili druhou vrstvu reality stojící na víře a zahrnující smyšlené entity jako jsou Evropská unie, Bůh, dolar nebo lidská práva.

Postupem času tyto fiktivní prvky našich životů získávaly větší a větší vliv, až se staly nejmocnějšími silami v našem světě. Jsme nyní v situaci, kdy otázka přežití stromů, řek a zvířat závisí na přáních a rozhodnutích smyšlených entit typu Spojených států nebo Světové banky – entit, které přitom existují pouze v naší představivosti.

 

Přeloženo z článku profesora historie Yuvala Noaha Harariho, autora knihy Sapiens: A Brief History of Mankind.

Konec squatů v Čechách

Na zítřek je údajně naplánována demolice posledního squatterského útulku v České Republice, vily Milada na hranici pražské Troje a Libně. Bylo okolo toho v posledních dnech hodně humbuku a asi ještě bude. A tipnul bych si, že zdaleka nejen ze strany samotných squatterů.

Na střeše trojské vily Milada hlídkuje jeden ze squatterù, kterým správce domu na zaèátku září oznámil, že se musejí vystěhovat. (ČTK)

Shodou okolností jsem byl přímým svědkem začátků tohoto squatu. V letech 1993-1997 jsem jako student bydlel na vedlejší koleji 17. listopadu. Už tenkrát jsem tam pravidelně potkával podivné týpky nematfyzáckého vzezření, což ale na místě, kde žije více než tisícovka mladých lidí, není nijak zvláštní. Nicméně když jsem se po roce v zahraničí vrátil na tutéž kolej v létě 1998, dredatých týpků v černých mikinách a kapucou nějak přibylo. Brzy jsem zjistil, že zabydlili „legendární“ Miladu. Legendární byla už tenkrát proto, že patřila k jedné z mnoha anomálií trojské koleje a jejího okolí – tato budova stojí na pozemku, o který se vedly restituční spory, byla vyškrtnuta z katastru nemovitostí a tedy fakticky neměla majitele, neboť těžko vlastnit něco, co úředně neexistuje. Pozemek skončil v rukou státu, později (snad až někdy okolo roku 2000) ho získal jakýsi ústav (ÚIV). O vilu se ale nikdo nestaral a nikdo se k ní nehlásil, pro majitele byl možná spíše přítěží.

Z tohoto pohledu je skoro logické, že si ji jako útočiště našla partička squatterů. Ve vlastním zájmu zaflikovali střechu a údajně i lehce pospravovali interiér. Co si pamatuji, nebyly s nimi ani moc velké problémy, na druhou stranu v tom společenském ruchu kolejního života se leccos ztratí. Vzpomínám si na občasné koncerty, které hlučností nijak nevybočovaly z normálu, bordel okolo Milady se na jinak zanedbaném pozemku celkem ztratil, a to, že squatteři sem-tam využívali sociální zařízení menzy, se dalo také přežít.

Majiteli pozemku (tenkrát nejspíš ještě státu) se to ale nelíbilo, samozvaní obyvatelé vily odejít nechtěli a tak to skočilo pokusem o vystěhování hrubou silou. Bylo to někdy v říjnu ’98, squatteři se tenkrát zuřivě bránili, zabarikádovali se v nejvyšším patře a někteří z nich dokonce přečkali několik dnů na střeše. Byla u toho tenkrát i Česká Televize, která před Miladou improvizovaně natočila jeden díl do diskusního pořadu Na hraně. I díky této medializaci své pozice squatteři tenkrát uhájili (pro pražské radní to byla politicky příliš horká kaše) a až do letoška měli v podstatě pokoj.

Co vedlo k znovuotevření tohoto problému přesně nevím. Údajně došlo k obměně osazenstva za „alternativnější“ existence a zvýšená úroveň nepořádku a hluku začaly studenty obtěžovat. Spekuluje se také o komerčních zájmech ÚIV, který mezitím nechal budovu opět zapsat do katastru. Ať už je to jak chce, squatteři přestali být trpěni a jelikož nebyli na svém, nemohli si to ani nijak nárokovat (právo záběru u nás jaksi neplatí). Po těch létech to nicméně už za svoje brali, takže opět došlo na rvačky a demonstrativní přivazování se na poloshnilé střeše. Tentokrát u toho byla ochranka i policie, místo televize se pro změnu dostavil ministr Kocáb a… squatterská partička svou bitvu napodruhé prohrála.

Tolik tedy stručná historie posledního a také nejdéle přeživšího českého squatu podle toho, co o něm vím. Začal jsem nyní opět sledoval argumentaci squatterů, protože mě zajímalo, na základě čeho ospravedlňují své jednání, prošel jsem i jejich web a několik věstníků podobných hnutí. V podstatě jsem pochopil, že se své jednání navenek snaží prezentovat jako 1) uspokojení základní lidské potřeby bydlení, udajně „potřeby, kterou není společnost schopna uspokojit“, neboť vlastní obydlí je pro většinu mladých finačně nedostupné, a 2) jako formu upozornění na sebe a protestu proti většinovému způsobu života, který je příliš materialisticky a majetkově zaměřen a není v něm přiliš prostoru pro alternativní kulturu a jiné formy vyjádření.

K tomu prvnímu bodu: To samozřejmě problém je, sám ho aktuálně dost řeším. Ceny bytů, byť na okraji Prahy, mi připadají jako z jiné planety, ale nikdy by mě nenapadlo přemýšlet o tom, že bych to mohl řešit vlámáním se do cizího domu (ač momentálně neobývaného). Nečekám, že společnost bude „uspokojovat nějaké moje potřeby“, to je fráze jak vytrhnutá z proletářské brožurky sedmdesátých let. Tu úplně prvotní pohnutku chápu, také mě štve, že se možná budu muset buď zadlužit na dvacet let, nebo platit každý měsíc nájem za „cizí“ a nebo třeba opustit obor a na Prahu se vykašlat (ačkoliv ani jinde není bydlení zrovna zadarmo). Ale očekávání, že se o mě buď někdo postará, nebo že si to sám vezmu, mi připadá krajně dětinské.

Podle vyjadřování i symboliky jsou squatteři vesměs levičáci, ať už z přesvědčení, naivity mládí, pozérského intelektualismu, lenosti nebo vychcanosti, pohnutky k tomu můžou být různé. Ve své komunitě si mohou šířit názory a postoje jaké chtějí, neměli by to ale činit na úkor ostatních, kteří s nimi totéž přesvědčení nesdílí. Veškeré debaty na téma právní legalita versus „morální nároky“ totálně ztrácí význam ve chvíli, kdy někomu zasáhnete do jeho osobních práv. Nikdo nemůže svoje „právo na bydlení“ stavět nad kohokoliv jiného právo nakládat s vlastním majetkem, tohle je pro změnu morálně neprůchodné z mého pohledu (kromě toho, že také právně). Akceptuji, že squatteři nechtějí přijmout realitu „kapitalistického ekonomického uspořádání“, s tím by bylo možné v teoretické rovině i do určité míry sympatizovat, nicméně předpokládám, že „demokratické společenské uspořádání“ jim nevadí, přinejmenším soudě podle toho, že od ostatních očekávají vyslyšení svého názoru.

Pokud jde o bod druhý: I zde platí, že právo vyjadřovat svůj názor či protest by měl mít v určitých rozumných mezích (záměrně nepíši nutně legálních) každý, ale opět aniž by tím ohrožoval někoho jiného nebo ho krátil o jeho práva. Totéž se dá říci o jakékoliv „alternativní“ formě kultury – žádná hudba mi nevadí, pokud mi ji někdo nevyžádaně necpe pod okna; prakticky žádné oblečení ani účes mi sám o sobě nevadí, pokud není dotyčný nositelem vší nebo žloutenky; žádná vizuální forma mi není proti srsti, když mi jí někdo nenutí sprejem na zdi mého domu. Zákony teď klidně nechme stranou, tomuhle se říká obyčejná sousedská nebo chcete-li občanská slušnost. To není žádné konvenční maloměšťáctví, jen prostá pravidla oboustranného respektu a ohleduplnosti, bez kterého spolu více lidí pohromadě nikdy dlouho nepřežije.

Za nálepku alternativy se bohužel dá schovat spousta hulvátství, pohodlnosti a přiživnictví. Nechci tím teď paušálně odsoudit všechna marginální hnutí a komunity, ale po nadšeneckých začátcích zakladatelů, kteří jsou o své myšlence opravdu přesvědčeni, obvykle následuje druhá vlna následovatelů, mezi nimiž se už najdou i „nepravověrní“ vychcánkové nebo pozéři, kteří pak celému hnutí dělají medvědí službu. Někteří squatteři se nechali slyšet, že jim nejde primárně o to přijít zdarma k bydlení jako takovému, ale že jim jde o prostor, na kterém se může scházet jejich komunita a kde můžou pořádat kulturní akce dle svých představ, jelikož „město jim nic takového nechce poskytnout“. Kdyby tomu opravdu tak bylo, už dávno by si nějaký ten prostor opatřili legální cestou, možností jsou plné inzertní noviny; město tu není od toho, aby něco a priori poskytovalo (samozřejmě může, pokud k tomu má prostředky a jde o nějaký obecný zájem, ale není to nárokovatelné). Takže mi nikdo nevymluví, že ona zprofanovaná fráze „alternativní kultura“ zde neslouží pouze jako chabý a průhledný pokus o ospravedlnění primární snahy přijít zdarma k něčemu, na co jiní musí šetřit desítky let. A ani 100 koncertů a výstav za rok na tom nic nezmění.

O neupřímnosti až vyložené účelovosti squatterských tezí také něco napovídá polovičatost jednání jejich propagátorů, kterou vidím v odmítání majetkových principů na jedné straně a získávání majetku ve svůj vlastní prospěch na straně druhé (samozřejmě pokud možno zadarmo). Včetně černého napojování se na rozvody elektřiny a vody, krádeží dřeva na topení a benzínu (do agregátu) z okolních pozemků, což se údajně dělo právě v okolí vily Milada. Svévolné využívání budovy, kterou nechal její majitel svému osudu, se dá ještě samo o sobě považovat za ničemu neškodící využití jinak nevyužívaných zdrojů (za předpokladu, že majiteli je to skutečně jedno), u elektřiny, vody a jiných zdrojů to však již neplatí ani náhodou. Squatterství ve skutečně opuštěných budovách se dá ještě považovat za svérázný životní styl a pro někoho řešení bytové situace (pomiňme teď problémy bezpečnostního a hygienického rázu), ale krádež zůstane krádeží, tady výmluva na alterantivnost naprosto pohoří.

Smutnou pointou celého případu je, že bývalí obyvatelé Milady díky našemu ministrovi „pro lidská práva“ (absurní název: toto pseudoministerstvo ve skutečnosti dělá všechno proto, aby lidská práva ve smyslu, v jakém je chápu já, tedy nastavení maximální možné rovnosti práv pro všechny, byla spíše narušena) získali prakticky zadarmo náhradní bydlení přímo v centru Prahy. Naoko je všechno samozřejmě legální, chlapci a děvčata platí Kocábově kamarádovi, majiteli domu, korunový nájem, ale o spravedlnosti se tu nedá hovořit ani náhodou. Z čistě formálního hlediska jde samozřejmě o čistě komerční vztah mezi nájemníky a majitelem, který si může svůj vlastní majetek pronajímat za cenu, jakou chce (nechci se teď vyjadřovat k nepodloženým spekulacím, že jde o rafinovaný pokus zbavit se nechtěných regulovaných starousedlíků v tomtéž domě). Ovšem každému soudnému je jasné, že jde o politicky motivovaný ústupek, který je pořádnou fackou do tváře všech těch „pitomců“, kteří se na spoustu let zadlužili u hypotéčních bank a kteří jsou rádi, že mají alespoň ten svůj bytík na pražském periferním sídlišti, o nějakém centru města si mohou nechat jenom zdát.

Odmyslíme-li si nějaké ty drobné šrámy při tahanicích s policajty před Miladou i podobných bojůvkách na jiných místech, přímá společenská nebezpečnost squatterů se zdá být poměrně nízká. Kdyby byli ohleduplnější ke svému okolí (obecně, neříkám, že to je problém všude) a respektovali právo majitele kdykoliv se o svou nemovistost začít znovu zajímat a požadovat její okamžité vyklizení, skoro by jim nebylo co vytknout. Společenská nebezpečnost současné situace však bohužel nastala v morální rovině v důsledku jednání některých našich připosraných „korektních“ politiků, kteří přistoupili na mediálně podporované vydírání ze strany squatterů.

Update (9.7.2009): Podle prohlášení miladských squatterů nejsou s nabídkou tří bytů v centru města spokojeni, a tak si budou prý hledat něco jiného.

Bez zajímavosti také není vyjádření člověka z centra dění, předsedy kolejní rady trojské koleje, včetně petice poslané magistrátu, která zřejmě vše nastartovala. Zdá se opravdu, že tady nebylo ani tak hlavním problémem squatterství samotné, ale prostá ignorance, arogance, sobectví a parazitismus lidí, kteří se za nálepku squatterství jen schovávají.

10 mýtů „obránců autorských práv“

Je tomu pár týdnů, co švédský soud uvalil proklatě vysoké (zatím nepravomocné) tresty na provozovatele proslulého serveru ThePirateBay, největší světové databáze torrentů. Jiné podobné projekty na sdílení obsahu už musely po žalobách autorských spolků zaplatit pokuty, svoji činnost ukončit, případně ořezat a zlegalizovat (RapidShare, TorrentSpy, Napster, Suprnova a další). OSA, RIAA a podobné organizace, zaštiťující se zastupováním práv umělců, vymýšlejí jednu absurdnost za druhou, aby zvýšili své zisky a zároveň ospravedlnili svou existenci.

Nechci nijak podporovat nelegální praktiky, ani předstírat, že na výše vyjmenovaných serverech se nenachází mimo jiné i odkazy na copyrightovaný obsah. Problém vidím jinde, v nepřiměřenosti reakcí šoubyznysu na impulsy trhu. Mění se technologie, mění se modely chování lidí. Zavedený hudební a filmový průmysl však na okolní změny reaguje velmi nepružně a raději volí cestu křečovitého udržování současného stavu, místo toho, aby přešel na nové obchodní modely. Prostředkem k tomu pak musí logicky být metody čistě netržní, tedy legislativní lobbismus, represe, žaloby a zastrašování.

Pokusím se zde vyvrátit několik polopravd nebo přímo lží, které se kolem této problematiky šíří, ať už jde o zlidovělé mýty nebo o promyšlenou účelovou argumentaci skupin (organizací), které tím sledují svůj prospěch.

1) Placení „výpalného“ není presumpcí viny: Z principu není možné u každého konkrétního zařízení nebo datového nosiče předem určit, zda bude (a případně v jaké míře) sloužit k reprodukci resp. ukládání autorských děl. Aplikací skutečné presumpce neviny by byl tedy předpoklad, že k tomu nedochází. Současné zákony vychází naopak z plošné aplikace statistického pojetí pirátství. Dalo by se to přirovnat k následující situaci: v průměru se nějakého trestného činu dopustí každý stý občan, každý odsouzený pak odsedí ve vězení za život v průměru 6 let. Schválíme tedy zákon, podle kterého si každý jeden občan po dovršení plnoletosti odsedí rovnou automaticky 3 týdny. Chtěli byste takový zákon?

2) Placení „výpalného“ nám nedává právo kopírovat multimediální data: Rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu je v souladu se zákonem (viz především § 30 autorského zákona, tedy zákona č. 121/2001 Sb.). A to bez ohledu na to, zda jsou vybírány nějaké poplatky či nikoliv.

3) Stažení hudby je krádež: Oblíbená rétorika autorskoprávního byznysu. České zákony nicméně definují krádež jako přisvojení věci (dle § 205 trestního zákoníku, tedy č. 400/2009 Sb.). U autorského díla přichází v úvahu neoprávněné užití (to se ale netýká stahování souborů pro vlastní potřebu, viz předchozí bod) nebo nedovolené šíření, v žádném případě kopírováním nebo šířením nezmění „věc“ svého majitele. Jenže krádež, to zní tak nějak úderněji, že…

4) Existuje legální a nelegální hudba: Není nic jako apriori nelegální multimediální obsah na základě původu. Pojem legálnosti nemá absolutně co dělat se způsobem jeho původního získání. Soubor s nějakým filmem bude stále tentýž, ať už je jeho zdroj jakýkoliv, podle samotného obsahu tedy nelze legálnost v tomto smyslu posuzovat. Samozřejmě i obsah může být nelegální podle trestního zákoníku (např. dětská pornografie nebo propagace závadných ideologií). Pojem (ne)legálnosti, mluvíme-li o ní v kontextu autorského práva, lze vztahovat pouze na způsob zacházení s nějakým obsahem (např. šíření, modifikace či přisvojování).

5) Poplatky autorskému svazu jsou jen zlomkem „škod“ vzniklých stahováním: Myšlenka „autorského výpalného“ je, že z vybraných peněz budou částečně kryty ztráty, které vznikají autorům a výkonným umělcům (hudebníkům, hercům atd.) či producentům rozmnožováním jejich děl. Praxe je však bohužel taková, že výpočet škod je zpravidla naprosto imaginarní a přemrštěný, čímž si vlastně autorské svazy snaží vytvářet image benevolentních dohližitelů. Oblíbenou výpočetní metodou bývá vynásobení počtu kopií (který se mnohdy ani přímo neprokazuje, ale jen odhaduje) plnou cenou oficiální kopie díla (k navýšení absurdity často i včetně druhotných položek, zahrnutých do koncové ceny, tedy včetně nosiče, distribuce atd.). Předpoklad, že každý „kopírovač“ by si dané dílo, nebýt možnosti jeho zkopírování, zakoupil, je neskutečně naivní.

6) Poplatky autorskému svazu jdou autorům a interpretům: Ochranné organizace pro hromadnou správu práv (OSA, Intergram atd.), jak samotný název napovídá, by měl hájit práva autorů (a interpretů, vydavatelů, producentů aj.). Realita je však taková, že tato ochrana je velmi selektivní a zmíněné organizace jsou známy i tím, že výsledky jejich hospodaření nejsou (opět s posvěcením zákona) veřejně dostupné.

7) Duševní vlastnictví je něco přirozeného a samozřejmého: Nikoliv, pojem duševního vlastnictví je umělý konstrukt vzniklý na základě určitých společenských potřeb a je záležitostí necelého jednoho století. Jsou odůvodnitelné a společensky obhajitelné situace, kdy měla nebo má ochrana duševního vlastnictví dobrý smysl, ale vždy je to vymezeno určitým obdobím a okolnostmi. Např. před příchodem technologií jako byl knihtisk a později kopírovací stroje, se přirozeně měnil přístup k ochraně autorství psaných děl, podobně hudebníky nebylo třeba zákonně chránit v éře „předmagnetofonové. Patentové zákony sahají hlouběji do historie, ale zde stojí pro změnu za povšimnutí mnohem kratší doba ochranných lhůt (řádově roky) oproti např. psaným dílům (prakticky zhruba 100 let).

8) Pirátství médií je zároveň překonáním učinné ochrany nosičů: Ten protimluv je v tom cítit už na sto honů. Dle současné legislativy zákon porušuje ten, kdo vyrábí, dováží, přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drží k obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky nebo poskytuje služby, které slouží nebo jsou zamýšleny k prolomení účinných technických prostředků ochrany, ale také ten, kdo takové účinné technické prostředky ochrany práv obchází. Ta účinnost je tedy z technického hlediska jen iluzorní, jedná se o čistě právní alibismus – pokud vytvoří výrobce ochranu, kterou lze obejít, pak není z definice účinná. Když si na dveře svého domu dám visací zámek z dětské kasičky, případný zloděj bude po právu souzen za vloupání, ale těžko budu na pojišťovně vymáhat případnou škodu s odůvodněním, že jsem vniku lupiče účinně bránil.

9) „Piráti“ nejsou ochotni si hudbu kupovat, raději stahují a sdílí zdarma: Pokud pominu určitou skupinu „sběratelů“, kteří hromadí čistě pro svůj pocit a daná díla většinou ani „nekonzumují“ (na ty se ale perfektně vztahuje bod 5, protože v tomto případě je faktická škoda blízká nule),  kupovali by ji daleko ochotněji, pokud by se ceny a celý obchodní model pružněji přizpůsobovaly trhu a nespoléhaly na ochranářskou legislativu. Zároveň se ukazuje, že „nelegální“ šíření děl do jisté míry naopak stimuluje prodeje tím, že jsou dotyčná díla účinněji šířena a dostávají se (resp. jejich autoři) do širšího povědomí. Někteří autoři toto dokonce již pochopili a sami bezplatné šíření svých děl podporují. Bylo, pro mnohé překvapivě, naopak zjištěno, že „hudební piráti“ si častěji než průměrný zákazník kupují placenou hudbu a s tím spojený hardware (přehrávače a mobilní telefony).

10) Kupovat originální nosiče se vyplatí už kvůli kvalitě: Tento argument je neopodstatněný v době digitálních záznamů a v situaci, kdy se stejně většina (především mainstreamové) hudby degraduje nevhodným a necitlivým masteringem. Majitelé originálních nosičů nebo dat jsou navíc často obtěžováni, omezováni, uráženi a někdy až šikanováni nesmyslně implementovanými ochranami, regionalními omezeními, varovnými prvky apod. Např. u DVD nejde většinou přeskočit úvodní výhružnou sekvenci o pirátství a mnohdy ani přidané reklamy.

Současný autorský zákon je bohužel značně necitlivě nastaven a evidentně nebere v potaz, že má chránit autorství v tom smyslu, aby si dílo někdo nepřivlastňoval a neoprávněně ho nešířil, nikoliv zajišťovat snadné živobytí neschopným „umělcům“ a samozvaným zástupcovským organizacím.