Mrtvý kůň IT

Ještě před nějakými pěti lety byla 1 GB paměťová karta úžasnou novinkou. Dnes už se objevují na trhu polovodičové ekvivalenty pevných disků (SSD, solid state drive) o kapacitě 256 GB a přenosových rychlostech okolo 250 MB/s, s pouhými pár watty příkonu a životností vyjádřenou milióny hodin MTBF (mean time between failure), tedy parametry desetinásobně lepšími než u klasických moderních pevných disků. K dostání jsou již 32 GB karty formátu SD a do titěrných MicroSD o velikosti nehtu malíčku je vměstnáno 8 GB paměťového prostoru. A to za cenu několika desítek dolarů.

V oblasti vývoje pevných disků (HDD, hard disk drive) byl od prvního zařízení tohoto typu v padesátých letech (5 MB kapacita na neuvěřitelných 50 plotnách o průměru 24 palců) k těm dnešním se stovkami gigabajtů (menším než krabička od cigaret) učiněn obrovský pokrok. Zdá se však, že tato technologie se začíná blížit svému teoretickému maximu. Navíc v poslední době výrazně vzrostla poptávka po mobilitě elektronických zařízení a koncept mechanického disku začíná být postupně zastaralým, a to z hlediska spotřeby, rozměrů i fyzické zranitelnosti. Pokroky polovodičového průmyslu jsou takové, že podle mého odhadu během 1.5-2 let doženou SSD disky kapacitně a cenově své služebně starší HDD kolegy, s tím, že ve všech ostatních parametrech je výrazně předčí.

Tím spíše to platí pro výměnné optické disky (CD a DVD). Ve světle těchto faktů mi připadá dlouholetý boj výrobců (případně různých jejich aliancí) o diskové formáty až neuvěřitelný. Po relativně klidném období kompaktních disků (CD), kdy sice postupně vzniklo několik logických formátů, jenž však pokojně koexistovaly díky určení pro různé účely, nastala éra DVD. Zapisovací i čtecí DVD mechaniky byly v drtivé většině případů zpětně kompatibilní s CD, ale už určitý chaos ve výběru zapisovacích médií (DVD+R, DVD+RW, DVD-RAM, DVD-R, DVD-RW, DVD-ROM, DVD+R DL, DVD-R DL, DVD-AR atd.) naznačil další vývoj. Stále ještě tu byla zdánlivá kompatibilita díky tomu, že většina výrobců DVD mechanik si nedovolila přijít na trh s něčím, co by podporovalo jen určitý formát.

Pak ale přišel boj výrobců o nástupce DVD. V mých očích jím jasně byly polovodičové paměti typu flash, giganti elektronického průmyslu však vytáhli do boje s HD-DVD na jedné straně a BluRay na straně druhé. Obě strany se snažily (a stále snaží) získat dominanci na trhu podobnou, jakou mělo svého času (a v audio oblasti stále má) CD. Zatím to spíše vypadá na remízu (nebo možná jen lehké vítězství BluRay), která podle mě příliš neprospívá žádné straně a ze všeho nejméně pak koncovému uživateli. Aktualizace [7.9.2008] – Už je dobojováno, Toshiba přestala HD DVD již před několika měsíci podporovat.

Domnívám se, že hlavními důvody k protlačování podobně morálně zastaralých technologií (ani rostoucí hustota zápisu, výkonnější lasery, či rostoucí počet záznamových vrstev na té zastaralosti pricipiálně nic nezmění), jsou dva:

  • Zájem mediálních firem (filmových a hudebních vydavatelství) o zachování klasické formy prodeje na diskových nosičích (on-line distribuce po internetu jim zatím moc nevoní)
  • Zájem výrobců disků a mechanik o vytěžení maxima z vyvinutých technologií (resp. ze samotné základní myšlenky mechanicko-optického disku)

Obě strany však osedlávají již nějakou dobu pokud ne mrtvého tak přinejmenším umírajícího koně. Nač investovat miliardy dolarů na zdokonalení již přežité myšlenky zranitelného a velkého plastického disku (kulatý tvar je navíc z prostorového hlediska ten nejhorší možný), který vyžaduje ke svému provozu energeticky náročné mechanické zařízení? Chápu, že se filmoví producenti snaží oživit své zisky tím, že budou přesvědčovat zákazníky o nezbytnosti stále vyššího rozlišení obrazu a superkvalitního mnohakanálového zvuku, které vyžadují desítky GB prostoru a tudíž jim ani DVD nestačí. Méně už ale chápu zákazníka, který na tuto taktiku přistoupí. Já osobně bych si již žádné zařízení založené na diskové mechanice nekoupil, ať už jde videopřehrávač, audiopřehrávač, kameru, nebo cokoliv jiného, podle mne jde v současné době již o slepou vývojovou větev.

Samozřejmě pokud zatoužíte po nějakém novém filmu nebo počítačové hře a jinde než na stříbrném disku k dostání nebude, pak vám asi nezbyde nic jiného. Alespoň do doby, než se zkostnatělí výrobci a producenti naučí šířit své zboží on-line. Ale ve všech ostatních případech, kde data odněkud stahujete nebo sami vytváříte, bych na optický disk raději zapomněl, ceny pevných disků na jednotku kapacity jsou nižší a o komfortu, rychlosti práce, úspoře místa a bezpečnosti dat nemluvě. A nebude trvat dlouho a i pevným diskům odzvoní. Z tohoto pohledu mi vždy připadaly souboje o budoucí formát výměnných disků jako směšné.

Kterak mrazák zachránil poškozený harddisk

Jednou z nejhorších nočních můr uživatelů počítačů je bezesporu havárie pevného disku. Nejlepší prevencí je samozřejmě pravidelné zálohování dat, ale všichni dobře víme, že podobné průšvihy se stávají pokud možno v tu nejméně vhodnou dobu.

Moje poslední kompletní záloha byla datována koncem letošního ledna a už dva dny jsem si říkal, že je nejvyšší čas ji opět aktualizovat. Zrovna jsem dokončoval opravy na jednom webu, když ke mně vyslal můj harddisk první varovný signál. Bez zjevné přičiny v něm hlasitě cvaklo (zvuk stejný jako při nouzovém zaparkování hlaviček). To se opakovalo zhruba po minutě, ovšem žádné jiné problémy jsem nepozoroval. Z disku se dalo pořád normálně číst i na něj zapisovat. Každopádně jsem hned začal vytvářet kopii svých dat na síťovém disku.

Po asi čvrthodině přešlo cvakání do drnčení a tlumeného hukotu. Z této letargie byl disk schopen se sám vždy po asi 10-15 sekundách probrat, celkem možná třikrát nebo čtyřikrát. Během té doby se mi ještě podařilo vytvořit zálohu alespoň části mých dat. Najednou se však Windows bez varování poroučely a monitor na mě tupě zíral svou BSOD. Od té doby se mi již systém nepodařilo nikdy nastartovat. Při prvním pokusu o nabootování ohlásil počítač chybějící nebo zničený soubor „hal.dll“ po několika dalších pokusech jsem pak definitivně skončil u chybové hlášky „NTLDR is missing“. Podezřelé zvuky vyluzované diskem už vůbec nepřestávaly. Bitová apoklaypsa byla završena.

Po vymontování disku z šasi notebooku jsem si všiml, že je poměrně dost horký (sensor krátce před výpadkem hlásil něco málo přes 55°C). Počkal jsem než vychladne, ale i pak trvalo poměrně krátkou dobu, než se disk začal znovu přehřívat. Napadlo mě zchladit ho rychleji tím, že jsem ho strčil do ledničky na zhruba 10 minut. Žádné zlepšení, asi 15 sekund po nastartování se disk rozdrnčel znovu a nechtěl přestat.

A pak mě napadla ta spásná myšlenka – co ho přímo podchladit? Elektronika obecně ráda běží na nižších teplotách a domníval jsem se, že i mechanické části by se nějakou náhodou mohly umravnit. Měl jsem beztak pocit, že už není vlastně co ztratit, a platit stovky dolarů profesionální firmě za obnovení mých dat se mi vážně nechtělo. Moje poslední velká záloha byla asi 10 týdnů stará a u pár drobnějších projektů jsem měl i novější kopie, takže by se nejednalo o až tak fatální zkázu. V případě totální ztráty dat bych možná uvažoval jinak a raději zaplatil odborníkům.

Ještě předtím jsem ale trochu zapátral po internetu a narazil na diskusní fórum, kde jeden z uživatelů popisoval stejnou metodu, a údajně byla v jeho případě úspěšná. To mi dodalo dostatek kuráže to prubnout.

Zajistil jsem disk proti vlhkosti důkladným zabalením do savého papíru a poté do balicí folie a šoupnul jsem ho do mrazáku. V ideálním případě by asi bylo dobré dovnitř vložit sorbent vodních par, např. ten, který se běžně používá u obuvi (malé pytlíky s kuličkami, většinou ze silica gelu), ale ten jsem zrovna po ruce neměl. Po asi půlhodině na mrazu jsem disk vyndal a co nejrychleji zapojil zpátky do notebooku. Se zatajeným dechem jsem nahodil systém z CD (z pevného disku jsem to už raději ani nezkoušel) a – disk opět chodil!

Napadají mě dva možné efekty, díky nimž může „mrazáková metoda“ fungovat.

  1. Redukce teplotního šumu. V každém fyzikálním systému nad teplotou absolutní nuly je přítomen termální šum, který se projevuje lokálními fluktuacemi elektrických a magnetických vlastností (mimo jiné). Toto se může týkat vlastního povrchu ploten pevného disku, čtecích a zápisových hlaviček, stejně tak jako řídících elektronických obvodů. Pokud je libovolná z těchto částí na hraně své normální funkčnosti, tepelné fluktuace mohou být tím klíčovým faktorem, který rozhodne o jejich fungování či nefungování. Např. většina polovodičových součástek (i kdyby byly jinak v perfektní kondici) přestane nad určitou teplotou fungovat proto, že elektronický teplotní šum začne výrazněji zasahovat do vlastního užitečného signálu, nehledě na možnost nevratných změn (způsobených třeba objemovou difůzí dopantů v polovodiči). Podobně katastrofální účinky může mít teplota i na magnetickou záznamovou vrstvu vzhledem k tomu, že termální fluktuace narušují orientaci magnetických domén. V každém případě bych zde již z principu očekával pouze krátkodobý efekt, trvající jen do doby, než se problematická část disku opět zahřeje nad určitou mezní hodnotu.
  2. Ovlivnění mechanických vlastností. Můžu jen spekulovat, co se přesně při zmrazení děje uvnitř, ale nejspíš půjde především o důsledek teplotní kontrakce jednotlivých dílů při ochlazení. Už vzhledem k rychlejšímu ohřívání disku a podivným zvukům, které se z něj linuly, jsem měl již z počátku podezření na mechanickou vadu otáčení ploten (možná vadná ložiska), případně mechanismu hlaviček. Zvláště u notebookových disků je pravděpodobnost mechanické poruchy nebo opotřebení větší než u desktopů. V jejich vnitřnostech je vše mnohem subtilnější a přitom mechanicky více namáhané (kvůli tomu, že notebook bývá často přemisťován). Při silnějším podchlazení pak může dojít k tomu, že se vnitřní mechanismus nějakým způsobem „usadí“ tak, že začně opět (alespoň omezeně) fungovat.

U mechanického vlivu se při troše štěstí dá očekávat i dlouhodobější efekt, což se také stalo v mém případě. Disk přestal cvakat a vrčet; trvalo mu sice o něco déle než obvykle, než se roztočil na plné otáčky, ale k mé velké radosti se podařilo ho úspěšně detekovat a později na něj dokonce nouzově naistalovat operační systém. Po opětovném nabootování jsem všechna data zazálohoval na externí disk. Přečíst se mi nepodařilo asi jen 10-20 menších souborů (všechny z jednoho adresáře), naštěstí v mém případě nepříliš důležitých.

Samozřejmě netvrdím, že zmrazení je univerzálním receptem na rozchození neposlušného harddisku, cest do křemíkového nebe (nebo pekla) vede nespočet a tato metoda může zabírat jen na některých a jen někdy. Za pokus to vzhledem k jednoduchosti metody ale určitě stojí. A ať už dosáhnete zlepšení krátkodobého nebo dlouhodobého, může vám to (alespoň částečně) pomoci v záchraně důležitých dat, tak jako v mém případě. Pokud by se vám dařilo oživit disk zmrazením vždy jen na krátkou dobu, mohlo by být řešením zapojení disku do externí krabičky a její vložení do ledničky nebo mrazáku za provozu, čímž bude pevný disk chlazen trvale. Každopádně však doporučuji vždy pořádně zajistit celé zařízení proti vniknutí vlhkosti (případné experimenty na vlastní riziko).

Ale i kdyby se váš pevný disk jakoby zázrakem probral z mrákot na delší dobu, jeho další používání bych považoval za vyložený hazard. Raději hned zazálohujte co se dá, kupte si disk nový a ten starý nechť odpočívá v pokoji. Předpokládám, že si svých dat ceníte mnohem více, než nějakých pár stovek za kus hardware.