Vyhrály olympiádu Bahamy, Zimbabwe, nebo Čína?

Co že je to za nesmyslnou otázku? Nejvíce zlatých v nedávno skončené olympiádě v Pekingu přece získaly USA, v absolutním počtu medailí pak prvenství patří pořadatelské Číně…
To je sice pravda, ale spousta sportovních fanoušků a novinářů se zamýšlela nad „nespravedlností“ toho, že v pořadí národů stojí nejvýše státy s větším počtem obyvatel, hlavně proto, že disponují úměrně tomu větší členskou základnou v jednotlivých sportech. A tak si začali spravovat náladu přepočítáváním medailových zisků na obyvatele. Po takovéto operaci se vyšvihnou do čela žebříčku Bahamy, v jejichž závěsu pak najdete plejádu dalších států a státečků s řádově statisíci až pár milióny obyvatel (snad jen vyjma Austrálie na 6. místě).

Bohužel autoři podobných úvah ignorují hned několik skutečností:

  • Proporcionalita, která je podmínkou smysluplnosti počítání průměrů, je zásadně narušena nominačními kritérii. Zhruba řečeno je systém takový, že Mezinárodní olympijský výbor (IOC) určí kolik sportovců kterého pohlaví se smí zúčasnit v každém z akreditovaných sportovních odvětví a jednotlivé mezinárodní federace pro dané sporty pak mají v pravomoci určení kvalifikačních výkonnostních limitů a početních kvót států. V některých disciplínách se tak například mohl zúčastnit z každé země jen jeden jediný reprezentant, i kdyby z ní pocházela třeba celá první světová stovka. Argumentem proto je dát šanci na účast více národům a zpestřit tak startovní pole, i na úkor jeho kvality (takový malý sportovní socialismus).
  • V některých sportech je více podobných disciplín a univerzálnější typy borců mají šanci na získání hned několika cenných kovů. Pokud bude mít nějaká země reprezentanty spíše v takovýchto sportech, je na tom z hlediska počtu medailových šancí lépe. Např. výprava v jejichž řadách je více plavců či gymnastů má obrovskou výhodu oproti výpravě, kde je více desetibojařů nebo judistů.
  • Malá čísla jsou ve statistice vždycky průšvih. Jedna medaile z pěti zacvičí s pořadím nesrovnatelně více než jedna ze sta. Směrodatnost dvou tří medailí pro určení úspěšnosti národní equipy je mizivá a jeden náhodný úspěch či propadák zásadně ovlivní výsledný průměr.
  • Systém hodnocení jen prvními třemi místy je příliš ostře nastavený. Představte si dvě stejně početné výpravy, z nichž první získá jednu (jakoukoliv) medaili a ve všech ostatních případech posbírá poslední místa, kdežto z druhé skončí všichni její členové na čtvrtých místech. Dle medailových kritérií se jeví jako lepší ta první, ale přitom měřeno výkony vychází mnohem lépe ta druhá.

O něco větší smysl může dávat statistika úspěšnosti sportovců již kvalifikovaných, tedy kolik která země získala v průměru cenných kovů na jednoho aktivního člena své olympijské výpravy (v této kategorii by letos kralovalo Zimbabwe se čtyřmi medailemi získanými jednou jejich plavkyní). Teoreticky by v takovém pořadí měly okupovat horní příčky velké státy, které spíše než na kvalifikační limity narážely na účastnické kvóty a tedy jejich reprezentace by měla být užší špičkou. To je zčásti pravda, ale stejně tak můžou vysoké průměrové koeficienty získat olympijské výpravy z chudších zemí, kde si nominaci prosadí jen skuteční borci světového formátu, případně výpravy hodně malé, u kterých úspěch jednoho dvou sportovců katapultuje medailový průměr do vysokých hodnot. Ani v jednom případě to tedy z hlediska sportovní úrovně té které země téměř o ničem nevypovídá.

Samozřejmě, že populačně početnější státy mají proti těm menším už z principu navrch. Proto dělat jakékoliv srovnávání mezi národy je nesmyslné a nevylepší to ani rádoby objektivní přepočítávání medailí na hlavu. Mezinárodní olympijský výbor ostatně ani žádné pořadí národů podle úspěšnosti nevede, všechny žebříčky tohoto typu jsou neoficiální. Asi ví dobře proč.

Premiérská připosranost v praxi

Hned z kraje musím prozradit, že je mi (hned po košili a kabátu) nejbližší politická pravice, a ačkoliv ta čistokrevná v české vládní i parlamentní politice pohříchu chybí, pořád raději vidím za naším politickým kormidlem současnou koalici než předchozí socialisty. To však mluvím spíše o „ideovém“ směru jako takovém, při pohledu na konkrétní politiky se má relativní spokojenost rychle vytrácí.

Sem tam si šťournu i do jiných postaviček českého politického bahňáku, ale nebude od věci začít pitvat tlející rybu od hlavy. Pan Topolánek je sice se mnou o poznání názorově kompatibilnější než předchozí čtyři předsedové vlád, ale sympatií k němu i tak mnoho nechovám. Není mi u něj většinou jasné, čí zájmy zastává a za jakými zásadami si skutečně stojí. Z vnějšího pohledu mi jako reprezenant ČR bohužel připadá nevýrazný a nespolehlivý.

Už jsem si do určité míry zvykl na skutečnost, že naši politici jsou neslavní mistři slovních klišé a nadužívaných (a často špatně pochopených) cizích termínů, které tak tvoří hlavní ingredienci jejich blátivého vyjadřování. Přesto musím občas kroutit hlavou nad perlami typu:

„Já si s tím takto jednoduše nehraji, není podle mě úplně přijatelné to spojovat. Ale pro poslance, kteří mají v tomto svobodnou volbu, to může být určitý aspekt, který bude při tom rozhodování spolupůsobit.“

Tohle není autentický záznam rozhovoru hospodských „filosofů“ čtvrté cenové, nýbrž vyjádření našeho hlavního vládního kormidelníka k naznačené souvislosti mezi vyslovením podpory Lisabonské smlouvě a schválením umístění amerického radaru na našem území. Je evidentní, že se vláda přesně tímto způsobem snaží kupčit (nebo možná přesněji vydírat), jenže to Topolánek jaksi nechce říci na plnou hubu. A tak vypouští zasmrádlou mlhu aspektů a spolupůsobení.

Dalším příkladem budiž premiérův postoj k letošní olympiádě. Co si budeme povídat, komunistická Čína není zrovna nejlepším místem pro pořádání olympiády, duch této země jde doslova proti duchu olympijskému. V poslední době pak Čína schytává hodně kritiky za okupaci Tibetu, obecné nerespektování lidských práv a pokračující omezování svobody slova. Naše vláda dala hlavy dohromady a svému předsedovi doporučila protestně vynechat svou účast na zahájení olympijských her. Ten svolil, ale s tím, že se na hry stejně pojede podívat, jen o pár dní později.

To jim to pašák nandal, pohrobkům Mao Ce-Tunga! Čin hodný chytré horákyně.

A to není vše! Na sako si „hrdinně“ připnul odznáček s vlaječkou Tibetu (který si prý poveze i na hry), čímž údajně pobouřil čínskou vládní garnituru, která ho ostentativně škrtla ze všech svých seznamů papalášských rautů a večírků. Škoda jen, že Topolánek své sympatie Tibetu a antipatie Číně nevyjadřuje nějakým zásadnějším a hmatatelnějším způsobem. Jestlipak svůj údajně kritický názor řekl do očí představitelům čínské vlády při jejich poslední návštěvě v Praze? Proč třeba nenavrhne (byť jen částečné) embargo na čínské výrobky? Nebo proč na protest nestáhne naše velvyslance v Číně?

Lze namítnout, že olympiáda je akce sportovní a tudíž by se do ní neměla míchat politika. Bohužel jde o akci takových rozměrů, že její nezpolitizovanost spadá do kategorie zbožných přání. A náš premiér se svými postoji k olympiádě rozhodně apolitický není. Proč to ale dělá tak polovičatě, nebo (alespoň já mám ten dojem) dokonce jen naoko?

To má snad být ten příslovečný „chlap z gulema“?