Tvůj názor? Ne, prostě kecáš!

Během posledních několika let jsem měl se svými studenty řadu rozhovorů, kdy jsem se jim snažil vysvětlit, že prosté prohlášení „to je můj názor“ nevylučuje, že dané tvrzení není naprosto špatně. Stále mi nejde na rozum, že někteří mají pocit, že tato čtyři slova jim nějakým způsobem dávají naprostou volnost žvanit libovolné nesmysly. A docela mě děsí, že někteří studenti si myslí, že vzdělání, které zpochybňuje jejich představy, představuje útok na jejich víru.                 
                                                        – Mick Cullen

Každý, kdo se občas pouští do debat s jinými lidmi, bez ohledu na téma, nezůstane ušetřen slovu „názor“, nebo v horším případě „víra“.   Tato slova přitom často slouží jako obranný štít kdejakého nedomyšleného nebo pochybného tvrzení, které je pak často nekriticky šířeno vodami sociálních sítí.

V běžném pojetí je názor něco, co nemůže být z principu špatně. Velmi striktně vzato to tak možná i je, ale dříve, než se v nějaké argumentaci pokusíte schovat za univerzální Štít Názoru, zkuste si položit následující otázky:

  1. Jde vlastně o názor?
  2. Pokud ano, jak kvalifikovaný je a proč ho zastávám?

Pokud jde o první bod, není těžké si na něj odpovědět: názor je preference něčeho nebo úsudek o něčem. „Moje oblíbená barva je černá. Podle mě špenát chutná hnusně. Ordinace je nejlepší televizní seriál.“ To vše lze považovat za názory. Mohu je zastávat pouze já nebo mohou být sdíleny množstvím dalších lidí či dokonce obecně přijímány. Většinou mají jedno společné – nelze je v principu nijak ověřit vyjma prosté skutečnosti, že jim já sám věřím.

Na názorech takového typu není absolutně nic špatného, ať už by s nimi kdokoliv souhlasil nebo nikoliv. Problém nastává v případech, kdy je „názor“ ve skutečnosti fakticky chybným úsudkem. Pokud budete tvrdit, že vakcíny způsobují autismus, vyjadřujete něco, co je věcně neplatné (dle dostupných údajů), nikoliv že zastáváte „názor“. Vaše pouhé přesvědčení, že to je pravda, z toho pravdivý fakt neudělá. A to ani když s vámi vaše přesvědčení budou sdílet tisíce dalších lidí.

Pokud konstatujete fakta, názory lidí vám mohou být ukradené. Můžete uspořádat všelidové hlasování na témata jako: „Je větší číslo 5 nebo 10?“, „Existují sovy?“ nebo „Je Země placka?“, ale skutečnost to nijak neovlivní.

Samozřejmě i mnohá vědecká nebo historická fakta jsou nejasná, vyžadují další ověření nebo se časem ukážou být neplatnými. „Je Země jediná obydlená planeta ve vesmíru?“, „Jaký je rasový původ starých Egypťanů?“… V obou případech neexistuje ani ve vědeckém světě shoda. Vesmír je probádaný zatím jen z velmi malé části a pozůstatky Egyptského umění a písemností jsou příliš stylizované, než aby vedly k jednoznačnému závěru. Takže v takových případech je zcela legitimní prázdné místo vědomosti „vyplnit“ názorem, jak by to mohlo být (například věřit, že některé pozemské nálezy jsou důsledek předchozí návštěvy mimozemské civilizace, nebo že staří Egypťané jsou potomci Afrických černochů, kteří se usadili v povodí Nilu) a doufat, že časem dojdeme k porozumění, resp. opravě původní představy. Samozřejmě k porozumění ověřenému a podpořenému fakty.

A zde přichází na řadu druhý bod: Kvalifikovanost názoru a důvod, proč ho zastávám. Ačkoliv názor jako takový nemůže být, technicky vzato, „špatně“, jeho váha se odvíjí od jeho vnitřní struktury a kontextu.

Dejme si příklad: Jako fanda fotbalové Barcelony se setkám s jiným fandou téhož klubu, který mi tvrdí, že podle něj je historicky nejlepším hráčem Barcelony Messi. V pohodě, proč ne. Během další diskuse s ním ale zjistím, že zápasy Barçy sleduje jen posledních 10 let a o historii klubu se nikdy nezajímal. Je dost možné, že i kdyby tomu tak nebylo a historii měl v malíku, zůstal by stále jeho favoritem mezi hráči Messi. Ale klidně pak mohl stejný titul přiřknout Maradonovi, ačkoliv za klub hrál jen krátce, nebo Cruyffovi… nebo komukoliv jinému, co já vím. V ideálním světě, kdybych ho na to upozornil, opravil by svůj výrok na: „Dobře, tedy Messi je podle mě nejlepším hráčem, kterého jsem kdy viděl hrát za FCB.“ Bylo by to fér, může mít své důvody, proč nezatoužil sledovat záznamy starých zápasů nebo pátrat v historii klubu. Dojít k názoru s omezenou platností z omezeného množství informací je zcela přirozené.

Problém nastává, když je omezená sada informací považována za širší, než ve skutečnosti je. Je rozdíl mezi prostou vírou a tím, že něco jednoduše nevíte. Můžete věřit (zvláště pokud chcete), že kouření v podstatě neškodí zdraví, a bývaly dokonce období, kdy byl takový názor obecně rozšířený (s podporou lobbingu tabákových společností). Ovšem při pohledu na mnohokrát prověřené statistiky výskytu různých chorob v souvislosti s kouřením a při konfrontaci s faktem, že kuřáci se v průměru dožívají o přinejmenším dekádu kratšího věku, můžete takový „názor“ v dnešní době zastávat jen s velkou mírou ignorance. Podobné to je například s tvrzením o mimořádně vysokém obsahu železa ve špenátu, kterému se obecně věřilo za mých mladších let. Později se ukázalo, že šlo o chybně provedené měření (z roku 1870), kde sehrálo vliv železo uvolněné z experimentálního vybavení, ale spousta lidí tomuto omylu navzdory jeho prokázání věří dodnes. (Mimochodem, zde je zajímavé, že celý omyl je ještě překryt další vrstvou silně zakořeněné legendy, která říká, že sice již víme, že špenát má podobné množství železa jako jiná listová zelenina, ale že šlo o pouhý překlep v nutričních tabulkách, který se postupně rozšířil dále. Přitom opravná a správně provedená měření byla provedena mnohem dříve, než tato druhotná legenda vůbec vznikla. Zajímavý doklad společenské mentální setrvačnosti.)

Jinými slovy, můžete dojít k nějakému názoru v rámci „informační bubliny“, což je ostatně něco, co všichni děláme přinejmenším během prvních roků života, kdy ještě máme příliš málo informací nebo je nedokážeme v dostatečné míře zpracovat. Nicméně dříve či později jsme často konfrontováni s reálným světem a docházíme k zjištění, že to, co jsme považovali za informovaný názor, byl vlastně jen mylný nebo nepřesný závěr založený na malém množství dat a našich pocitech. Tento proces probíhá v podstatě celý náš život, pouze (většinou) s ubývající četností. Mnoho, opravdu mnoho našich názorů se později ukáže jako neinformovaných nebo prostě a jednoduše chybných. A samotná skutečnost, že jsme jim po jistou dobu věřili, jim nedává o nic víc váhy nebo platnosti, stejně tak jako nemůžete od nikoho očekávat, aby takový názor respektoval jen proto, že je váš, ať už jste kdokoliv.

Nemáte právo na svůj názor. Máte právo na svůj informovaný názor. Nikdo nemá právo být neznalým.
                                                        – Harlan Ellison

Můžete se mýlit nebo být neznalý věci (ať už záměrně či nikoliv). Tomu se určitě ještě mnohokrát nevyhnete. Realita je na vás nezávislá a vaše pocity ji netrápí. A vzdělání, které by nás mělo se známou částí reality seznamovat, tu není proto, aby vám ztrpčovalo život. „Neinformovaní“ nejsou nějaká utiskovaná etnická menšina. V otázce informovanosti a kredibility názoru si každý nese svou vlastní zodpovědnost.

Říkáš mi, že Země je placatá, fotky z vesmíru jsou upravené a GPS satelity nám posílají podvržená data, abychom si mysleli něco jiného? Ne, to fakt ne. To není „tvůj názor“, za to se neschováš. Prostě a jednoduše… kecáš.

Volně přeloženo z článku Jefa Rounera, autorsky upraveno a doplněno.

Po modré šanci rudá?

Tak nám odstřelili vládu…

Asi to není až taková škoda vzhledem ke kvalitě vlády samotné, i když určitá ostuda vzhledem k tomu, že tatáž vláda řídí předsedající zemi EU, nás jistě nemine. Podivný a varující je i způsob, jak k tomu došlo, ani dlouhodobě podrývající Paroubek zřejmě netušil, do jak chatrného organismu dloubnul. Pár nespokojenců v řadách samotných koaličních poslanců doplnily dvě uražené zelené slípky (ať už je Bursík jaký chce, Zubová i Jakoubková byly vyhozeny ze strany po právu – těžko čekat, že si nějaká skupina nechá dobrovolně ve svém kruhu někoho, kdo záměrně sabotuje její práci, z klasického pohledu zaměstnavatele byly dotyčné dvě dámy obyčejnými sobeckými flákači, skrývajícími se za falešnou názorovou revoltu) a hodně vratká rovnováha se rychle porušila.

Nějaký ten měsíc v Česku zřejmě odklepe narychlo splácaná úřednická vláda a pak se můžeme těšit na nové volby. Praktická demokracie jak má být, jen ať se lidé znovu rozhodnou, koho k tomu tentokrát pustí. Jen se trochu obávám, aby to nebyly demokratické volby na dlouhou dobu poslední.

No dobře, záměrně trochu přeháním, ale když čtu názory jako „Nechapu, proc by se komuniste jako parlamentni strana nemeli podilet na sestaveni vlad.“, je k obavám určitý důvod. Takové tvrzení třeba ani nenapsal přímo volič KSČ, nicméně varující jen už samotný fakt, že tichá tolerance komunistů v aktivní politice (ačkoliv ke spolupráci na přímé vládě je zatím nikdo nechtěl pustit) tuto stranu postupně a potichoučku de facto legalizovala a v očích řady lidí očistila. Tím spíše, že rudí soudruzi sami nic moc nezkazili (neboť ani nemohli), kritika nic nestojí a kritik, narozdíl od toho, kdo něco dělá, nemá žádnou přímou zodpovědnost.

Jistý Jaroslav Baník z Broumova v diskusi na serveru Novinky.cz již však zřejmě voličem komunistů bude, neboť je schopen napsat: „KSČM je legální politická strana, pokud je někdo diskriminuje na základě minulosti, kterou by mnoho lidí dnes rádo vrátilo, pak je ubohý. (…) Většina občanů nedosáhne na životní úroveň tehdejší doby.

Typická deformace myšlení, do jisté míry pochopitelná u lidí, kteří v komunistické éře prožili většinu svého života, a protože tenkrát moc nevyčnívali z řady (a ani toho zřejmě moc po životě nechtěli), přišla jim tehdejší v mnoha ohledech pohodlná doba snazší a snesitelnější k žití.

Bohužel tu opět narážíme na rozpor mezi legislativní praxí v ČR a ústavou této země, podle níž by komunisté nejenom že neměli být volitelnou stranou, ale neměli by ani jakožto organizace vůbec existovat. Pokud je někdo vnitřně přesvědčen o dokonalosti komunistického uspořádání světa, ať si o tom debatí s podobně založenými „filosofy“ nebo kýmkoliv, kdo bude ochoten ho poslouchat, ať si na toto téma skládá třeba básně, osobní víru a myšlenky nechť má každý jaké chce. Avšak v okamžiku, kdy bude na svou „víru“ lámat jiné nebo ji uplatňovat prostřednictvím oficiálních politických funkcí (byť by to bylo třeba jen na komunální úrovni), pak se dopouští podpory a „propagace názorů smeřujících k potlačení práv a svobod človeka“. Bohužel v současné době jen formálně, neboť praktická vymahatelnost je v tomto případě hodně omezená, či spíše jednostranná (směrem k fašismu).

Takže plakat nad ubohou „diskriminovanou“ KSČM, která je v parlamentu, ačkoliv by vůbec neměla existovat, chce buď hodně silný žaludek, nebo hodně pokročilého alzhaimera. Přirovnal bych to k vrahovi, kterého sice odsoudili na 12 let, ale už po dvou letech mu byla udělena milost, kterak si stěžuje na diskriminaci z důvodu, že si po dobu těch svou let nemohl svobodně běhat venku a dělat, co se mu zachce (třeba i zabít někoho dalšího). Chudinka…

A pokud jde o tolik omílané srovnání  tehdejší a dnešní životní úrovně, minimálně z čistě hmotného hlediska jsme na tom v průměru znatelně lépe než dříve, viz např. pěkné a objektivní srovnání na webu www.zakomunistu.cz. Na druhou stranu málokdo rozumný by asi popíral fakt, že dnešní společnost je majetkově i v jiných ohledech více diferencovaná než dříve, což je však samozřejmým důsledkem srovnání s původním modelem socialistického „průměrovacího“ mechanismu. Složitější je otázka, zda je to tak špatně nebo naopak dobře. Je lepší mít společnost plnou průměrných jedinců, nebo společnost, z níž na jednu stranu sice vyčnívá část „odpadlíků“ (což není nutně myšleno pejorativně), ale na druhou stranu také několik „špiček“, kteří mají potenciál celou společnost táhnout vpřed. Řada lidí, jako např. diskutující Pavel Kocourek z výše zmíněného serveru, vidí zřejmě v této „špičce“ zbohatlíky, podvodné podnikatele a nečestné politiky, zatímco „odpadlíky“ tvoří ubozí bezdomovci, kteří jsou obětmi těchto lidí a vůbec celého současného systému; mám-li citovat: „Ale také se podívejte na dnešní bezdomovce a jim podobné lidi, které tento režim také uvrhl na samý kraj společnosti.“

Jenže existuje i jiný pohled, v němž tu „špičku“ tvoří lidé aktivní, vzdělaní a cílevědomí, odborníci schopní svůj obor posunout o něco dále a vydláždit tak cestu ostatním, lidé, kteří se tu mohou věnovat své práci, protože nemusí kvůli režimu emigrovat nebo na své povolání rezignovat. Na druhou stranu „odpadlíky“ tvoří zhusta lidé, kteří nejsou s to se svým stavem něco udělat a volí před prací raději pohodlnější cestu hnití.

Současná realita je samozřejmě kombinací obou těchto modelů. Jenže kdo nechce vidět, nevidí, a dál bude hlásat svou jednostranou říkanku o tom, že všichni „nahoře“ jsou vykořisťovatelé, zloději a podvodníci, zatímco ti „dole“ jsou přes veškerou svou snahu oběťmi „režimu“, a že za socialismu jsme se vlastně měli báječně, žijíce v měkkém bezpečí bavlnky naší Velké Strany.

No to potěš, přírodo. Pěkně nám ten rok 2009 začíná…

Vypouštění diskusní žumpy

Jeden z nejnavštěvovanějších českých zpravodajských serverů novinky.cz se rozhodl změnit podmínky přispívání do diskusí pod články způsobem, který není příliš obvyklý a měl by být výrazným odklonem od doposud běžné a zhusta zneužívané anonymity přispěvatelů. Je zajímavé sledovat, jakou rekaci to vyvolalo právě na webu, který je znám mimořádně vysokou koncentrací internetových pořvávačů a zamindrákovaných primitivů. Ihned po zveřejnění nových pravidel se objevily stovky rozhořčených příspěvků hystericky označujících tento krok za akt cenzury. Řada zoufalců, zřejmě trpících přílišným dojmem sebedůležitosti, začala ohlašovat údajné zakládání různých diskusních trucwebů, kam chtějí přetáhnout ostatní podobné ubožáky a dosytosti si užívat své „svobody projevu“. Jiní prostě jen nadávají a předpovídají novinkám brzký krach, strmý pokles návštěvnosti, propad příjmů z inzerce a podobně. Pár ukázek na pobavení (přesný přepis včetně chyb):

„cenzore přestan nás šikanovat platíme si nemalé peníze a nebo je doba stb!!!“

„Chceme svobodu slova a ne novou totalitu a cenzůru.Za tohle jsem na náměstí v 89 nezmrzal.“

„Demokracie je svobodná diskuze pro všechny i pro ty se kterými nesouhlasím“

„(…) pokud někdo chce zůstat v anonymitě, tak mu to neberte je to jeho právo, co bude příště?“

Tito trolíci evidentně nedokáží ani vstřebat definici pojmu „cenzura“ (resp. se ani nenamáhají ji zjistit), což jim však nebrání v emotivních výlevech předhazujících paralelu s cenzurou z dob budování socialismu, kterou mimochodem s velkou pravděpodobností drtivá většina těchto jedinců zná leda z doslechu. Podobně účelově zachází i s pojmy „demokracie“ a „svoboda“, kterými se snaží ospravedlnit vymáhání jakýchsi svých domnělých práv na někom jiném (kterému tím paradoxně jeho vlastní svobodu upírají). Mazat na svém vlastním webu, který si někdo provozuje a platí, příspěvky jiných lidí, nemůže nikdy už z principu spadat do kategorie cenzury, ať by už k mazání docházelo podle libovolných (či dokonce podle žádných) pravidel. Můj web je můj prostor, za něhož si sám zodpovídám a s kterým si mohu naložit dle svého. To snad není tak těžké pochopit ani pro člověka, kterému dělá problémy zformulovat vlastní myšlenku a napsat větu s méně než 5 hrubkami.

Samozřejmě pokud mi záleží na nějaké reputaci nebo důvěryhodnosti, nějaká „rozumná“ pravidla předem nastavím a držím se jich (např. vyřazování vulgarit, rasistických výroků, urážek, příspěvků zcela mimo téma, pořvávání (text kapitálkami), tapetování a spamu mi připadá jako samozřejmá součást povinné hygieny každé internetové diskuse), ale rozhodně to není moje povinnost. Pokud se rozhodnu, že zveřejním příspěvky jen těch, kteří mi pošlou tisícovku na konto a svoji fotku do schránky, pak nikdo nemůže říci ani popel. Buď s mými podmínkami dobrovolně souhlasí, nebo si může jít diskutovat jinam. Je to čistě věc svobodné volby. Nic jako „právo vykecat se u kohokoliv“, jakási svoboda projevu naruby, neexistuje.

Asi trochu chápu, jak k takovému falešnému pocitu oprávněnosti dochází. Na server s návštěvností mnoha tisíců lidí denně, jehož pravidla přispívání do diskusí jsou dostatečně měkká, se časem začnou stahovat stáda anonymních halekalů, kteří nemají takovou možnost jinde a kteří si tam chodí pouze ulevit. Z původně zamýšlených diskusí postupně vytvoří něco velmi podobného chatu, značně zaplevelenému a vulgárnímu. Diskuse je ta tam, rozumné, přínosné a skutečně diskusní příspěvky k věci v tom bahně zcela zaniknou. Například prakticky pod každým článkem, bez ohledu na jeho téma a míru jeho apolitičnosti, najdete stovky politických výlevů a nadávek. Celé je to ještě umocněno nešťastným systémem hodnocení – jak to na novinky.cz nazývají – „kvality“ příspěvků formou kliků, která nejen že spíše odráží jen jakousi „popularitu“ v tom nejhorším slova smyslu, ale navíc se dá z technického hlediska poměrně lehce ošálit. Svůj smysl takové hodnocení tudíž zcela postrádá, o čemž se dá jednoduše přesvědčit nahlédnutím na top 5 téměř libovolné diskuse na novinkách.

Zmíněné stádo hýkavců si na dotyčném webu najde pohodlný prostor k rochnění a začne ho postupně považovat za „svůj“. Když se pak provozovatel rozhodne se stavem diskusí něco učinit, cítí se dotčeni na svých právech a trpí pocitem, že jim někdo něco bere nebo je vyhání z „jejich“ teritória. Bohužel pro ně je to po stránce právní i morální pocit zcela mylný, je to jen emotivní stav, který se možná dá zkraje pochopit, ale poprat se s ním musí každý po svém.

„Konkurenční“ diskusní weby, jejichž zakládáním mnozí bezzubě vyhrožují, by určitě byly úlevou oběma stranám. Dokonce mě upřímně mrzí, že nejspíš zůstane jen u planých gest, maximálně možná vznikne sem tam nějaký nevýznamný webík s okrajovou návštěvností ale to bude asi všechno. Podobné weby by totiž mohly být výbornou stokou internetových „diskutérů“, jakousi www-kanalizací. A jistě uznáte, že kanalizace je z hlediska hygieny prospěšná věc. Obávám se však, že pro tyto lidi je větším lákadlem trousit své duševní výpotky po známém serveru, na kterém se mu někdo jiný (provozovatel) postará o desítky tisíc čtenářů a kde se dá zažít opojný pocit – byť jen verbální – destrukce, než si něco šmudlit na vlastních osiřelých stránkách, které nemají samy co nabídnout, kromě holého prostoru k vynadávání se s ostatními podobně postiženými.

Je o to směšnější, když si  takoví lidé myslí, že jejich odchodem přijde provozovatel novinky.cz o nějaké příjmy z reklamy nebo že ho to nějak jinak poškodí. Za prvé se domnívám, že nejvíce diskusních křiklounů se rekrutuje jednak mezi náctiletými a druhak mezi intelektuálně a potažmo sociálně slabšími skupinami, přičemž ani jedna z těchto kategorií není pro většinu inzerentů vyhledávanou cílovou skupinou. Za druhé jsem přesvědčen, že zkvalitnění diskusí může sice vést v absolutních číslech k poklesu návštěvnosti a – to asi spíše – počtu zobrazení, avšak tato návštěvnost může ve výsledku vygenerovat provozovateli větší zisk. Vyvezením diskusního hnoje se totiž postupně zvýší důvěryhodnost a vylepší jméno celého webu a možná se pak na něj začnou vracet čtenáři, kteří ho dříve opustili pro znechucení obsahem jeho diskusí, resp. kteří z téhož důvodu přestali do jeho diskusí přispívat. A totéž samozřejmě platí i o inzerentech.

Dá se polemizovat o tom, jestli opatření zavedené novinkami (zveřejnění pravého jména a města bydliště u každého přispěvatele) není příliš drakonické, omezující lidi žijící v zahraniční, nebo jestli to je dostatečný mechanismus k omezení projevů anonymních „verbálních hrdinů“. V každém případě však nějaké kultivující opatření novinky.cz už dávno potřebovaly. Teď bude zajímavé sledovat, jaký to vyvolá výsledný efekt a také jestli se k podobnému kroku odhodlají i jiné význačné české weby, trpící stejným problémem.

Na závěr přidám ještě jeden uraženecký citát anonymního kritika nových podmínek diskusí na novinkách:

„holt, budeme zas držet huby. ostatně to umíme.“

A dodávám: Kdepak, vážený, úplně postačí, když otevřete hubu jen tehdy, když budete mít co říci k tématu a budete to schopen říci slušně.

Úplně cítím to hrobové ticho, které by se na všech podobných internetových diskusích rozhostilo.