Nedotknutelný soudce český

Pracovníci v soukromém sektoru vesměs pochopili, že když je krize, tak se snižují platy. Ti, kteří to nechtěli pochopit, tak většinou už žádný plat neberou. Jen mnozí zaměstnanci státního sektoru toto stále pobrat nedokáží a jak vidno, tak mezi nimi speciálně soudci a státní zástupci. Ministru financí Kalouskovi se sice daří prosadit snížení a potažmo dočasné zmrazení platů politiků, ale soudci obecných soudů si pro svou kastu vykřičeli zrušení tohoto snížení.

Ústavní soud došel sice k závěru, podle něhož musí být soudcovský plat stabilní a nesnížitelnou veličinou, ale zajímalo by mě, kde je v ústavě alespoň náznakem napsáno, že soudcům se nesmí snížit platy, když na to stát nemá. Čím bude údajně porušena jejich nezávislost? Domnělá nedotknutelnost platů soudců by měla být součástí kompenzací za řadu omezení, které se soudců dotýkají, od nemožnosti stávkování, omezených příležitostí přivýdělku, nemožnosti podnikání atd. Jenže toto je časová konstanta, zatímco platy politiků a jiných státních zaměstnanců by se měly odvíjet od aktuální výkonnosti ekonomiky státu, tedy např. formou násobků průměrné mzdy, jak je to v současné době. A v případě pohyby tohoto průměru směrem dolů by měly klesnou i úřednické platy, to je prostá matematika.

Mám spíše dojem, že pokud soudce začne mluvit o tom, že snížení platu mu poruší nezávislost, tak by měl okamžitě ze svého místa vyletět, protože tím dává najevo, na jak vratkých nohách jeho soudcovský kredit stojí.

Skončíme v černé díře?

Urychlovač LHC během instalace
Tubus urychlovače LHC v CERN během instalace.

Po havárii na nově vybudovaném urychlovači LHC v CERNu z roku 2008, která neměla povahu jaderného výbuchu, jak se něktěří domnívali, ale byla čistě technického charakteru (exploze chladícího média  – helia – v důsledku přehřátí části supravodivého obvodu) se opět schyluje k srážkovým experimentům. Při té příležitosti je stále častěji v médiích tlumočena obava z údajné možnosti vytvoření černé díry, která vzápětí pohltí celou naši planetu.

Během vysokoenergetické (řádově TeV) srážky těžkých částic (typicky protonů nebo jader olova) mohou být na velmi krátkou dobu vytvořeny natolik extrémní podmínky vysoké lokalizace hmoty a energie, že z principiálního hlediska skutečně není vznik objektu s vlastnostmi černé díry vyloučen. Faktem dokonce je, že se to očekává a jsou za tímto účelem již na LHC navrženy specifické experimenty. Samozřejmě se to takto neodborné veřejnosti běžně neprezentuje, aby nevznikaly zbytečné obavy. Jedna věc totiž je přítomnost černé díry jako takové, druhá je její potenciální nebezpečnost. Zkusím to tedy trochu vysvětlit.

Černá díraJednou z hlavních vlastností černé díry je její schopnost absorbovat vše včetně světla z časoprostorové oblasti vymezené tzv. horizontem událostí. Výjimkou jsou kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. To pak může vést k efektu tzv. vypařování černých děr, které produkuje tzv. Hawkingovo záření (a tudíž ve skutečnosti nejsou černé díry tak docela černé). V důsledku toho má každá černá díra svou konečnou životnost, u kosmických černých děr jde však o prakticky zanedbatelný efekt. Hawkingovo záření je tím intenzivnější, čím menší je hmota díry a tudíž životnost černé díry záleží na její absolutní velikosti. Proto začíná být efekt vypařování významný až u mikroskopických objektů, u nichž jsou dominantní kvantové jevy.

Pokud tedy vznikne během srážkových experimentů v urychlovači miniaturní černá díra, v důsledku Hawkingova vypařování ztratí veškerou svou hmotu v řádu nanosekund. Aby černá díra přežila alespoň tisícinu sekundy, musela by mít hmotnost zhruba jako planetka o průměru 100 metrů (1011 kg). LHC urychlovač uděluje protonům kinetickou energii odpovídající hmotovému ekvivalentu (dle vzorce E=mc2) menšímu než 1 gram. Aby se taková černá díra nevypařila, musela by během svého jepičího života pohltit hmotu řádově nejméně 1011 kg, což nemůže stihnout i kdyby „vymetala“ své okolí rychlostí světla.

Nejsem jaderný fyzik (přestože v CERNu jsem jistou dobu pracoval, takže si to o mně leckdo myslí :), abych byl schopen posoudit případné další scénáře, které mohou proběhnout při vysokoenergetických interakcích částic v urychlovači LHC, a v mnohém nemají dosud jasno ani špičkoví vědci v tomto oboru (například výše uvedený model nepředpokládá vliv dalších faktorů, které by teoreticky mohly prodloužit životnost případných černých děr, např. přítomnost silného magnetického pole). Pokusil jsem se však alespoň vysvětlit že laická představa o uměle vytvořené černé díře, která v mžiku pohltí celou naši planetu (přinejmenším), není založena na reálných základech.

Více tváří tolerance

Může být myšlenka škodlivá?

Překvapivě často se setkávám s tvrzením, ze nějaká myšlenka, ideologie, nebo kniha, není (a nemůže být) sama o sobě špatná, ale ze špatní jsou lidé, kteří podle nich jednají. Při jistém, povrchním pohledu by to mohlo znít jako hluboký a moudrý názor, ale pohled hlubší odhalí jeho vady.

Posuzujete-li cokoliv z individuálního hlediska, nevyhnete se samozřejmě subjektivitě. Posuzovat však můžete také z hlediska určitých kolektivních (či chcete-li společenských) hodnot a měřítek, což vám při zachování logického a kritického přístupu zaručí slušnou míru objektivity. Pokud se daná společnost výraznou většinou shodne na tom, ze něco je „špatné“ (rozuměj: pro ni škodlivé, nepřijatelné nebo nemyslitelné), pak můžete takové měřítko v přiměřeném kontextu použít jakožto určitý etalon. A nemusí jít samozřejmě jen o morální hlediska (která bývají předmětem sporu asi nejčastěji, zřejmě proto, ze morální pojmy a hodnoty jsou mnohdy jen vágně definované a špatně „měřitelné“), ale i o nějaké hledisko věcnější, např. ekonomické, technické apod.

Z čistě logického hlediska pak není nikde řečeno, ze předmětem takového posuzování musí být nutně jen lidé. Jako „špatné“ může byt vnímáno nejen chování nebo činy nějakého člověka, ale také činnost nějakého zařízení, určitý (byť třeba člověkem neovlivněný) proces, myšlenka, kniha apod. Už samotným šířením nebo podporou myšlenek, jejichž naplňování vede k špatným jevům, se člověk dopouští špatného jednání. Podobně jako ten, kdo si objedná vraždu, je jednoznačně vrahovým spolupachatelem.

Typické příklady

Nenalézám dostatek pochopení pro rádoby tolerantní názory lidí, kteří označují komunismus za „v jádru docela dobrou myšlenku“, a nepopiratelný krach či úpadek všech systémů, které se ho snažily zavést do praxe, shovívavě vysvětlují pouhým selháním jednotlivců. Jistě, konkrétní činy nakonec jsou vždy dílem konkrétních lidí, ale v některých společenských uspořádáních se mohou horší prvky lidské povahy projevit výrazněji. A komunismus nemohl a nemůže fungovat už proto, že jde o pouhou intelektuálskou fantasii zcela ignorující podstatu člověka a navíc zavádějící pravidla, která dokonale odbourávají přirozené mechanismy, díky nimž se člověk vůbec mohl vyšplhat na vrchol vývojové pyramidy ve vysoce konkurenčním prostředí přírody. Snaží se formou sociálního inženýrství pevně nalinkovat schémata, která nemohou fungovat již z principu. A to dokonce ani v případě, že by všichni lidé byli v jádru dobří a nějakým zázrakem eliminovali sobecké, zlé a násilné stránky svých povah. I tak bychom museli od nich předpokládat veškeré konání bez přímé motivace a bezvýhradný altruismus, což je právě to, co staví komunismus a podobné bludy do kategorie snů.

Svým ignorováním výchozí skutečnosti a založením na umělém autoritářském modelu je komunismus vůči jedincům krajně netolerantním systémem. Kdejaký pseudohumanistický intelektuál by vás samotného přitom po vyslovení podobného názoru označil za netolerantního nesnášenlivce, který není schopen respektovat komunismus jako jedno z přijatelných zřízení (takto by to zřejmě formuloval neoliberál, pravý levicově říznutý salónní „humanista“ by ho spíše označil za zřízení nejpřijatelnější a nejspravedlivější). Není to absurdní?

Paralelním příkladem k politické ideologii budiž ideologie náboženská. Nedávné zveřejnění krátkého patnáctiminutového filmu Fitna, vytvořeného dánským poslancem Geertem Wildersem, pobouřilo spoustu „potrefených hus“. Několik případů zkarikování proroka Mohameda, dokonce vedlo ke značným násilnostem a protestním akcím muslimů a jejich sympatizantů. A opět se našla řada lidí, kteří náboženství muslimů a jejich svatou knihu hájili, s argumentem, že původcem zla je jen pár agresivních pomatenců. Tedy že konkrétní jedinci, nikoliv ideologie je špatná.

To je ale hodně nebezpečný názor. Ano, nebojme se to říci: z hlediska moderní euroamerické civilizace je korán špatný (byť je to „jen“ kniha). A výchova v jeho duchu evidentně vede k nenávistnému postoji vůči všemu, co stojí mimo islám. Stačí si poslechnout autentické záběry muslimských dětí s odmala vymývanými mozečky, které papouškují zlostné výroky svých rodičů a učitelů.

Analogicky platí, že objektivně (z pohledu této společnosti) je špatný i komunismus a to nikoliv jen nějaké konkrétní selhání nebo zneužití konkrétními jedinci, ale zároveň už i myšlenka samotná a potažmo cokoliv, co by ji propagovalo či dokonce násilně prosazovalo.

Mám pocit, že vystupování různých multikulturalistů, pseudohumanistů a samozvaných „andělů tolerance“ je v mnoha případech pouhou pózou, plynoucím ze směsice naivity, hraného svatouškovství a nedostatku přímé konfrontace s realitou (přinejmenším v těch oblastech, které se snaží svými umělými morálními kritérii posuzovat). Kromě nedostatku osobních zkušeností či snahy o hlubší pohled to podle mne souvisí také s velmi často nesprávným chápáním principu tolerance.

Co je tedy tolerance?

Tolerance totiž neznamená nechat si vše líbit ani přehlížet to, co se děje kolem, pokud vyloženě „nehoří“. Tolerance není absolutní mírumilovnost. Nelze mluvit o toleranci jako o schopnosti ponechat bez povšimnutí naprosto vše, co vybočuje ze zavedeného normálu, ale bezprostředně nezasahuje do práv ostatních. Takto pojatá tolerance, kdy její předmět je ponechán na pokoji jak jen to je možné, totiž splývá s lhostejností. Vede ve svém důsledku ke společnosti, kde každý sleduje své vlastní zájmy a nechává ostatní činit, co si zamanou, pokud jej to samotného bezprostředně neomezuje nebo neohrožuje.

Přehnaný liberalismus v pojetí tolerance mimo jiné vede k závěrům, že všechny teorie a názorové proudy jsou stejnou měrou pravdivé, všechny víry jsou si rovny, všechny pohledy na svět rovnocenné. Každý, kdo by to odmítl uznat, se v očích „tolerantních“ pasuje do role nesnášenlivého jedince nerespektujícího odlišnosti. Jenže jediné, k čemu to ve skutečnosti vede, je názorová a kulturní rozplizlost, plitkost a nevyhraněnost. A také faktická slabost čelit skupinám, které sdílejí v tomto směru radikálnější přístup (například zrovna muslimům).

Na opačném pólu pak stojí člověk, kterému záleží na co nejpoctivějším (nebo chcete-li nejpravdivějším) pohledu na svět, který podrobuje svá pozorování a zkušenosti kritickému pohledu, který chce rozlišovat mezi pravdou a lží, dobrem a zlem a snaží se o hledání skutečného významu těchto pojmů. Pokud takový člověk respektuje jiné, ačkoliv s nimi třeba i otevřeně nesouhlasí, prokazuje skutečnou toleranci a nikoliv jen to, co je pouhou převlečenou lhostejností.

Ve srovnání s tím můžete těžko spoléhat na toleranci někoho, kdo spíše než by opravdově toleroval, tak pouze přehlíží nebo trpně snáší. Taková „tolerance“ totiž nemá základy ve snaze o pochopení druhého nebo o jeho vědomé respektování, ale pouze v pohodlném zavírání očí, případně (což je snad ještě horší) v póze, jejímž účelem je vystavit svou „tolerantnost“ obdivu okolí. Nehledě na to, že tímto způsobem „tolerantní“ člověk v podstatě do určité míry popírá vlastní pud sebezáchovy a druhotně škodí i svému okolí. Tolerování odlišnosti druhých by nemělo být bezmeznou doktrínou nekritického akceptování čehokoliv, co nám vysloveně přímo neškodí, nýbrž respektováním jejich možností sebevyjádření. Ovšem zároveň s tím, že i my se můžeme vyjádřit nebo jednat opačným směrem. Kozu, která by zastávala názor, že pustit si vlka na zahrádku je v pořádku, protože vlk je přeci naprosto neškodný dokud je za dveřmi, byste asi také nepovažovali za příliš rozumnou. Jenže to je bohužel přesně to, co Evropané v posledních letech ke své škodě dělají.

Chcete-li, můžeme o dva odstavce výše uvedený přístup nazvat „přiměřenou“ tolerancí, nebo třeba „uvědomělou“ tolerancí (pro mě je to prostě tolerance bez přívlastku, v pravém smyslu toho slova). Takové označení však přitom není žádným alibismem, nýbrž pouze vyjádřením odstupu od extrémního chápání pojmu tolerance, který bývá často v debatách používán jako (byť ne vždy nutně vědomý) prostředek moralistické manipulace. Kolikrát už jste slyšeli nebo četli podobnou výměnu názorů:

„Ve svojí firmě bych už radši cikána nezaměstnal. Poslední dva toho víc nakradli než udělali, musel jsem je vyhodit.“


„Ty házíš Romy do jednoho pytle, ne všichni jsou takoví. Měl bys jim spíš pomáhat, protože to mají těžší než my ostatní, nikdo jim nechce dát slušnou práci.“

Často je autorem takového výroku člověk, který nikdy nemusel mít s cikány nic společného a rád intelektuálsky teoretizuje. Ve své ostentativní „tolerantnosti“ se cítí morálně povznesen nad ostatní „rasisty a xenofoby“ a zaměňuje přičinu s důsledkem. Jistě, problém rasismu a xenofobie existuje a je potřeba ho řešit, ale výše citovaný postoj majitele firmy rozhodně nepovažuji za projev ani jednoho z toho. Spíše za projev zdravého úsudku.

Jiným příkladem budiž (místy bohužel i úspěšné) snahy některých moderních „osvícenců“ o rozšíření výuky ve školách o tzv. alternativní teorie obhajované pokrouceným chápáním názorové plurality. Nechápou, že v odborném světě nemá pluralita ani demokracie své místo. Nedochází jim, že zavedením kreacionistických teorií do výuky biologie vedle klasického vývoje druhů odvozeného od vědecky celkem solidně prověřené Darwinovy teorie neprokazují svoji toleranci a otevřenost jiným pohledům na věc, nýbrž pouze svoji zbabělou tendenčnost a odbornou nejistotu. Vyznívá pak komicky, když případné kritické hlasy označují za omezené a netolerantní. Buď se bojí, nebo po odborné stránce nedokáží rozlišit, že některé teorie jsou nadřazené jiným už proto, že mají na rozdíl od nich podporu v ověřitelných faktech. Dostáváme se tím do oblasti, kdy principiálně rovnostářský přístup „tolerantních“ překračuje hranice lhostejnosti a začíná být svými důsledky dokonce škodlivý.

Brzdy nebo koření evropy?

Evropská Unie je bezva spolek a kdo nefandí EU je zloduch, to je přeci jasné. Nebo ne? Některé myšlenky mohou vypadat na první pohled tak hezky a vznešeně, že jsou jejich případní kritici okamžitě stavěni do role zrádců a nelidů. Podoba s „laskavou“ ideou komunismu se přímo nabízí a historických paralel by se našlo mnohem více. Mezi myšlenkou a realizací totiž bývá obrovský prostor a velmi záleží na tom, jak ho vyplníme.

Podle mého názoru nejsou euroskeptici žádní konzervativní staromilci a separatisté, ale jsou naopak kořením a zásadním stimulátorem zdravého vývoje Evropské unie. Bez nich by chyběla důležitá zpětná vazba a EU by skončila  po celkem nudném vývoji diktovaném těmi nejsilnějšími státy ve stavu ještě větší přebyrokratizovanosti a centralismu, než je tomu doposud.

Faktem je, že staří členové EU by rádi viděli, jak se noví členové podřídí stávajícímu pořádku a potažmo odkývají i budoucí unijní kroky (odstrašujícím exemplárním případem budiž Lisabonská smlouva, která zatím visí na mrtvém bodě právě díky – kromě Irska – novým členům, jmenovitě České Republice a Polsku). Jenže EU by neměl být bridžový klub zasloužilých občanů, jehož stanovám se každý další nováček musí podřídit, nýbrž v postatě zájmovým spolkem, jehož společné základy budou právě tak široké, jak široký je okruh témat na kterém se dokáží všichni (byť třeba po předchozích politických jednáních) bez konfliktu dohodnout. Snahou o evropský superstát se bohužel EU snaží násilně napasovat do svých pravomocí co nejvíce, což pak vede k podle mě zbytečným sporům, vydíráním a pochybným politickým kšeftům. Není lepší pracovat na něčem menším, co dobře funguje, než se snažit o nemotorné polofunkční monstrum? Pokud by EU zůstala nadnárodním hospodářským spolkem, který by definoval evropská pravidla mezistátního obchodu, pohybu pracovních sil, pobytu apod., měli bychom tu tytéž hranice otevřené lidem i zboží (o což jde především) jako dnes, ovšem bez dalšího politického balastu a zbytnělého úřednického aparátu.

EU byla původně postavena na principu, že ani většina nemůže jít proti vůli byť jediného státu. Na tom byl založen její prvotní úspěch, který stmelil řadu států dohromady. Teď jsme ovšem svědky snah o zneužití Unie k získání institucionálního vlivu nad jednotlivými státy. Dosavadní princip členského fóra nahrazuje boj o mocenský vliv v rámci EU, jelikož v případném budoucím evropském superstátu by vládl Evropě ten, kdo by měl nejsilnější pozici v Bruselu. Lisabonská smlouva ještě není ani schválena a někteří vrcholní politici nejsilnějších evropských zemí (zejména Německa a Francie) se už vyjadřují způsobem, z něhož čiší snaha diktovat ostatním státům, co mají dělat.

Nechci přímo srovnávat, ale jak již jsem naznačil v prvním odstavci, jistá historická paralela by se našla:

„V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku.“

Nepřípomíná vám tato rétorika něco? Pokud ano, tak vězte, že nejde o nic z poslední doby a že tato slova nezazněla z Bruselu, ale že se jedná o projev o „spolupráci v Nové Evropě“ říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse 11. září 1940 v Berlíně, přednesený skupině českých novinářů a kulturních pracovníků z protektorátu při příležitosti jejich poznávací cesty po Říši.

V další části svého projevu Goebbels prohlašuje:

„Proto, pánové – a nyní mluvím naprosto reálně politicky, bez jakéhokoliv dovolávání se citů: Jestliže s tímto stavem budete souhlasit, či nebudete, je lhostejné; jestliže ho pozdravíte od srdce, nebo ne, je nepodstatné; na samotném stavu nezměníte nic. Jsem nyní toho názoru: když na nějakém stavu nic nemohu změnit a musím stejně brát v úvahu nevýhody tohoto stavu, které tu jistě jsou, pak by bylo pošetilé, kdybych si nezajistil také jeho výhody. Jestliže jste se tak jako tak stali součástí Říše, pak nevidím důvod, proč by se český národ stavěl do vnitřní opozice proti Říši a proč by neměl raději pro sebe využívat výhod Říše.“

Pokud chcete, doplňte si za slovo Říše něco jiného. Jo, holt historie se pohybuje po spirále…

Konec squatů v Čechách

Na zítřek je údajně naplánována demolice posledního squatterského útulku v České Republice, vily Milada na hranici pražské Troje a Libně. Bylo okolo toho v posledních dnech hodně humbuku a asi ještě bude. A tipnul bych si, že zdaleka nejen ze strany samotných squatterů.

Na střeše trojské vily Milada hlídkuje jeden ze squatterù, kterým správce domu na zaèátku září oznámil, že se musejí vystěhovat. (ČTK)

Shodou okolností jsem byl přímým svědkem začátků tohoto squatu. V letech 1993-1997 jsem jako student bydlel na vedlejší koleji 17. listopadu. Už tenkrát jsem tam pravidelně potkával podivné týpky nematfyzáckého vzezření, což ale na místě, kde žije více než tisícovka mladých lidí, není nijak zvláštní. Nicméně když jsem se po roce v zahraničí vrátil na tutéž kolej v létě 1998, dredatých týpků v černých mikinách a kapucou nějak přibylo. Brzy jsem zjistil, že zabydlili „legendární“ Miladu. Legendární byla už tenkrát proto, že patřila k jedné z mnoha anomálií trojské koleje a jejího okolí – tato budova stojí na pozemku, o který se vedly restituční spory, byla vyškrtnuta z katastru nemovitostí a tedy fakticky neměla majitele, neboť těžko vlastnit něco, co úředně neexistuje. Pozemek skončil v rukou státu, později (snad až někdy okolo roku 2000) ho získal jakýsi ústav (ÚIV). O vilu se ale nikdo nestaral a nikdo se k ní nehlásil, pro majitele byl možná spíše přítěží.

Z tohoto pohledu je skoro logické, že si ji jako útočiště našla partička squatterů. Ve vlastním zájmu zaflikovali střechu a údajně i lehce pospravovali interiér. Co si pamatuji, nebyly s nimi ani moc velké problémy, na druhou stranu v tom společenském ruchu kolejního života se leccos ztratí. Vzpomínám si na občasné koncerty, které hlučností nijak nevybočovaly z normálu, bordel okolo Milady se na jinak zanedbaném pozemku celkem ztratil, a to, že squatteři sem-tam využívali sociální zařízení menzy, se dalo také přežít.

Majiteli pozemku (tenkrát nejspíš ještě státu) se to ale nelíbilo, samozvaní obyvatelé vily odejít nechtěli a tak to skočilo pokusem o vystěhování hrubou silou. Bylo to někdy v říjnu ’98, squatteři se tenkrát zuřivě bránili, zabarikádovali se v nejvyšším patře a někteří z nich dokonce přečkali několik dnů na střeše. Byla u toho tenkrát i Česká Televize, která před Miladou improvizovaně natočila jeden díl do diskusního pořadu Na hraně. I díky této medializaci své pozice squatteři tenkrát uhájili (pro pražské radní to byla politicky příliš horká kaše) a až do letoška měli v podstatě pokoj.

Co vedlo k znovuotevření tohoto problému přesně nevím. Údajně došlo k obměně osazenstva za „alternativnější“ existence a zvýšená úroveň nepořádku a hluku začaly studenty obtěžovat. Spekuluje se také o komerčních zájmech ÚIV, který mezitím nechal budovu opět zapsat do katastru. Ať už je to jak chce, squatteři přestali být trpěni a jelikož nebyli na svém, nemohli si to ani nijak nárokovat (právo záběru u nás jaksi neplatí). Po těch létech to nicméně už za svoje brali, takže opět došlo na rvačky a demonstrativní přivazování se na poloshnilé střeše. Tentokrát u toho byla ochranka i policie, místo televize se pro změnu dostavil ministr Kocáb a… squatterská partička svou bitvu napodruhé prohrála.

Tolik tedy stručná historie posledního a také nejdéle přeživšího českého squatu podle toho, co o něm vím. Začal jsem nyní opět sledoval argumentaci squatterů, protože mě zajímalo, na základě čeho ospravedlňují své jednání, prošel jsem i jejich web a několik věstníků podobných hnutí. V podstatě jsem pochopil, že se své jednání navenek snaží prezentovat jako 1) uspokojení základní lidské potřeby bydlení, udajně „potřeby, kterou není společnost schopna uspokojit“, neboť vlastní obydlí je pro většinu mladých finačně nedostupné, a 2) jako formu upozornění na sebe a protestu proti většinovému způsobu života, který je příliš materialisticky a majetkově zaměřen a není v něm přiliš prostoru pro alternativní kulturu a jiné formy vyjádření.

K tomu prvnímu bodu: To samozřejmě problém je, sám ho aktuálně dost řeším. Ceny bytů, byť na okraji Prahy, mi připadají jako z jiné planety, ale nikdy by mě nenapadlo přemýšlet o tom, že bych to mohl řešit vlámáním se do cizího domu (ač momentálně neobývaného). Nečekám, že společnost bude „uspokojovat nějaké moje potřeby“, to je fráze jak vytrhnutá z proletářské brožurky sedmdesátých let. Tu úplně prvotní pohnutku chápu, také mě štve, že se možná budu muset buď zadlužit na dvacet let, nebo platit každý měsíc nájem za „cizí“ a nebo třeba opustit obor a na Prahu se vykašlat (ačkoliv ani jinde není bydlení zrovna zadarmo). Ale očekávání, že se o mě buď někdo postará, nebo že si to sám vezmu, mi připadá krajně dětinské.

Podle vyjadřování i symboliky jsou squatteři vesměs levičáci, ať už z přesvědčení, naivity mládí, pozérského intelektualismu, lenosti nebo vychcanosti, pohnutky k tomu můžou být různé. Ve své komunitě si mohou šířit názory a postoje jaké chtějí, neměli by to ale činit na úkor ostatních, kteří s nimi totéž přesvědčení nesdílí. Veškeré debaty na téma právní legalita versus „morální nároky“ totálně ztrácí význam ve chvíli, kdy někomu zasáhnete do jeho osobních práv. Nikdo nemůže svoje „právo na bydlení“ stavět nad kohokoliv jiného právo nakládat s vlastním majetkem, tohle je pro změnu morálně neprůchodné z mého pohledu (kromě toho, že také právně). Akceptuji, že squatteři nechtějí přijmout realitu „kapitalistického ekonomického uspořádání“, s tím by bylo možné v teoretické rovině i do určité míry sympatizovat, nicméně předpokládám, že „demokratické společenské uspořádání“ jim nevadí, přinejmenším soudě podle toho, že od ostatních očekávají vyslyšení svého názoru.

Pokud jde o bod druhý: I zde platí, že právo vyjadřovat svůj názor či protest by měl mít v určitých rozumných mezích (záměrně nepíši nutně legálních) každý, ale opět aniž by tím ohrožoval někoho jiného nebo ho krátil o jeho práva. Totéž se dá říci o jakékoliv „alternativní“ formě kultury – žádná hudba mi nevadí, pokud mi ji někdo nevyžádaně necpe pod okna; prakticky žádné oblečení ani účes mi sám o sobě nevadí, pokud není dotyčný nositelem vší nebo žloutenky; žádná vizuální forma mi není proti srsti, když mi jí někdo nenutí sprejem na zdi mého domu. Zákony teď klidně nechme stranou, tomuhle se říká obyčejná sousedská nebo chcete-li občanská slušnost. To není žádné konvenční maloměšťáctví, jen prostá pravidla oboustranného respektu a ohleduplnosti, bez kterého spolu více lidí pohromadě nikdy dlouho nepřežije.

Za nálepku alternativy se bohužel dá schovat spousta hulvátství, pohodlnosti a přiživnictví. Nechci tím teď paušálně odsoudit všechna marginální hnutí a komunity, ale po nadšeneckých začátcích zakladatelů, kteří jsou o své myšlence opravdu přesvědčeni, obvykle následuje druhá vlna následovatelů, mezi nimiž se už najdou i „nepravověrní“ vychcánkové nebo pozéři, kteří pak celému hnutí dělají medvědí službu. Někteří squatteři se nechali slyšet, že jim nejde primárně o to přijít zdarma k bydlení jako takovému, ale že jim jde o prostor, na kterém se může scházet jejich komunita a kde můžou pořádat kulturní akce dle svých představ, jelikož „město jim nic takového nechce poskytnout“. Kdyby tomu opravdu tak bylo, už dávno by si nějaký ten prostor opatřili legální cestou, možností jsou plné inzertní noviny; město tu není od toho, aby něco a priori poskytovalo (samozřejmě může, pokud k tomu má prostředky a jde o nějaký obecný zájem, ale není to nárokovatelné). Takže mi nikdo nevymluví, že ona zprofanovaná fráze „alternativní kultura“ zde neslouží pouze jako chabý a průhledný pokus o ospravedlnění primární snahy přijít zdarma k něčemu, na co jiní musí šetřit desítky let. A ani 100 koncertů a výstav za rok na tom nic nezmění.

O neupřímnosti až vyložené účelovosti squatterských tezí také něco napovídá polovičatost jednání jejich propagátorů, kterou vidím v odmítání majetkových principů na jedné straně a získávání majetku ve svůj vlastní prospěch na straně druhé (samozřejmě pokud možno zadarmo). Včetně černého napojování se na rozvody elektřiny a vody, krádeží dřeva na topení a benzínu (do agregátu) z okolních pozemků, což se údajně dělo právě v okolí vily Milada. Svévolné využívání budovy, kterou nechal její majitel svému osudu, se dá ještě samo o sobě považovat za ničemu neškodící využití jinak nevyužívaných zdrojů (za předpokladu, že majiteli je to skutečně jedno), u elektřiny, vody a jiných zdrojů to však již neplatí ani náhodou. Squatterství ve skutečně opuštěných budovách se dá ještě považovat za svérázný životní styl a pro někoho řešení bytové situace (pomiňme teď problémy bezpečnostního a hygienického rázu), ale krádež zůstane krádeží, tady výmluva na alterantivnost naprosto pohoří.

Smutnou pointou celého případu je, že bývalí obyvatelé Milady díky našemu ministrovi „pro lidská práva“ (absurní název: toto pseudoministerstvo ve skutečnosti dělá všechno proto, aby lidská práva ve smyslu, v jakém je chápu já, tedy nastavení maximální možné rovnosti práv pro všechny, byla spíše narušena) získali prakticky zadarmo náhradní bydlení přímo v centru Prahy. Naoko je všechno samozřejmě legální, chlapci a děvčata platí Kocábově kamarádovi, majiteli domu, korunový nájem, ale o spravedlnosti se tu nedá hovořit ani náhodou. Z čistě formálního hlediska jde samozřejmě o čistě komerční vztah mezi nájemníky a majitelem, který si může svůj vlastní majetek pronajímat za cenu, jakou chce (nechci se teď vyjadřovat k nepodloženým spekulacím, že jde o rafinovaný pokus zbavit se nechtěných regulovaných starousedlíků v tomtéž domě). Ovšem každému soudnému je jasné, že jde o politicky motivovaný ústupek, který je pořádnou fackou do tváře všech těch „pitomců“, kteří se na spoustu let zadlužili u hypotéčních bank a kteří jsou rádi, že mají alespoň ten svůj bytík na pražském periferním sídlišti, o nějakém centru města si mohou nechat jenom zdát.

Odmyslíme-li si nějaké ty drobné šrámy při tahanicích s policajty před Miladou i podobných bojůvkách na jiných místech, přímá společenská nebezpečnost squatterů se zdá být poměrně nízká. Kdyby byli ohleduplnější ke svému okolí (obecně, neříkám, že to je problém všude) a respektovali právo majitele kdykoliv se o svou nemovistost začít znovu zajímat a požadovat její okamžité vyklizení, skoro by jim nebylo co vytknout. Společenská nebezpečnost současné situace však bohužel nastala v morální rovině v důsledku jednání některých našich připosraných „korektních“ politiků, kteří přistoupili na mediálně podporované vydírání ze strany squatterů.

Update (9.7.2009): Podle prohlášení miladských squatterů nejsou s nabídkou tří bytů v centru města spokojeni, a tak si budou prý hledat něco jiného.

Bez zajímavosti také není vyjádření člověka z centra dění, předsedy kolejní rady trojské koleje, včetně petice poslané magistrátu, která zřejmě vše nastartovala. Zdá se opravdu, že tady nebylo ani tak hlavním problémem squatterství samotné, ale prostá ignorance, arogance, sobectví a parazitismus lidí, kteří se za nálepku squatterství jen schovávají.

10 mýtů „obránců autorských práv“

Je tomu pár týdnů, co švédský soud uvalil proklatě vysoké (zatím nepravomocné) tresty na provozovatele proslulého serveru ThePirateBay, největší světové databáze torrentů. Jiné podobné projekty na sdílení obsahu už musely po žalobách autorských spolků zaplatit pokuty, svoji činnost ukončit, případně ořezat a zlegalizovat (RapidShare, TorrentSpy, Napster, Suprnova a další). OSA, RIAA a podobné organizace, zaštiťující se zastupováním práv umělců, vymýšlejí jednu absurdnost za druhou, aby zvýšili své zisky a zároveň ospravedlnili svou existenci.

Nechci nijak podporovat nelegální praktiky, ani předstírat, že na výše vyjmenovaných serverech se nenachází mimo jiné i odkazy na copyrightovaný obsah. Problém vidím jinde, v nepřiměřenosti reakcí šoubyznysu na impulsy trhu. Mění se technologie, mění se modely chování lidí. Zavedený hudební a filmový průmysl však na okolní změny reaguje velmi nepružně a raději volí cestu křečovitého udržování současného stavu, místo toho, aby přešel na nové obchodní modely. Prostředkem k tomu pak musí logicky být metody čistě netržní, tedy legislativní lobbismus, represe, žaloby a zastrašování.

Pokusím se zde vyvrátit několik polopravd nebo přímo lží, které se kolem této problematiky šíří, ať už jde o zlidovělé mýty nebo o promyšlenou účelovou argumentaci skupin (organizací), které tím sledují svůj prospěch.

1) Placení „výpalného“ není presumpcí viny: Z principu není možné u každého konkrétního zařízení nebo datového nosiče předem určit, zda bude (a případně v jaké míře) sloužit k reprodukci resp. ukládání autorských děl. Aplikací skutečné presumpce neviny by byl tedy předpoklad, že k tomu nedochází. Současné zákony vychází naopak z plošné aplikace statistického pojetí pirátství. Dalo by se to přirovnat k následující situaci: v průměru se nějakého trestného činu dopustí každý stý občan, každý odsouzený pak odsedí ve vězení za život v průměru 6 let. Schválíme tedy zákon, podle kterého si každý jeden občan po dovršení plnoletosti odsedí rovnou automaticky 3 týdny. Chtěli byste takový zákon?

2) Placení „výpalného“ nám nedává právo kopírovat multimediální data: Rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu je v souladu se zákonem (viz především § 30 autorského zákona, tedy zákona č. 121/2001 Sb.). A to bez ohledu na to, zda jsou vybírány nějaké poplatky či nikoliv.

3) Stažení hudby je krádež: Oblíbená rétorika autorskoprávního byznysu. České zákony nicméně definují krádež jako přisvojení věci (dle § 205 trestního zákoníku, tedy č. 400/2009 Sb.). U autorského díla přichází v úvahu neoprávněné užití (to se ale netýká stahování souborů pro vlastní potřebu, viz předchozí bod) nebo nedovolené šíření, v žádném případě kopírováním nebo šířením nezmění „věc“ svého majitele. Jenže krádež, to zní tak nějak úderněji, že…

4) Existuje legální a nelegální hudba: Není nic jako apriori nelegální multimediální obsah na základě původu. Pojem legálnosti nemá absolutně co dělat se způsobem jeho původního získání. Soubor s nějakým filmem bude stále tentýž, ať už je jeho zdroj jakýkoliv, podle samotného obsahu tedy nelze legálnost v tomto smyslu posuzovat. Samozřejmě i obsah může být nelegální podle trestního zákoníku (např. dětská pornografie nebo propagace závadných ideologií). Pojem (ne)legálnosti, mluvíme-li o ní v kontextu autorského práva, lze vztahovat pouze na způsob zacházení s nějakým obsahem (např. šíření, modifikace či přisvojování).

5) Poplatky autorskému svazu jsou jen zlomkem „škod“ vzniklých stahováním: Myšlenka „autorského výpalného“ je, že z vybraných peněz budou částečně kryty ztráty, které vznikají autorům a výkonným umělcům (hudebníkům, hercům atd.) či producentům rozmnožováním jejich děl. Praxe je však bohužel taková, že výpočet škod je zpravidla naprosto imaginarní a přemrštěný, čímž si vlastně autorské svazy snaží vytvářet image benevolentních dohližitelů. Oblíbenou výpočetní metodou bývá vynásobení počtu kopií (který se mnohdy ani přímo neprokazuje, ale jen odhaduje) plnou cenou oficiální kopie díla (k navýšení absurdity často i včetně druhotných položek, zahrnutých do koncové ceny, tedy včetně nosiče, distribuce atd.). Předpoklad, že každý „kopírovač“ by si dané dílo, nebýt možnosti jeho zkopírování, zakoupil, je neskutečně naivní.

6) Poplatky autorskému svazu jdou autorům a interpretům: Ochranné organizace pro hromadnou správu práv (OSA, Intergram atd.), jak samotný název napovídá, by měl hájit práva autorů (a interpretů, vydavatelů, producentů aj.). Realita je však taková, že tato ochrana je velmi selektivní a zmíněné organizace jsou známy i tím, že výsledky jejich hospodaření nejsou (opět s posvěcením zákona) veřejně dostupné.

7) Duševní vlastnictví je něco přirozeného a samozřejmého: Nikoliv, pojem duševního vlastnictví je umělý konstrukt vzniklý na základě určitých společenských potřeb a je záležitostí necelého jednoho století. Jsou odůvodnitelné a společensky obhajitelné situace, kdy měla nebo má ochrana duševního vlastnictví dobrý smysl, ale vždy je to vymezeno určitým obdobím a okolnostmi. Např. před příchodem technologií jako byl knihtisk a později kopírovací stroje, se přirozeně měnil přístup k ochraně autorství psaných děl, podobně hudebníky nebylo třeba zákonně chránit v éře „předmagnetofonové. Patentové zákony sahají hlouběji do historie, ale zde stojí pro změnu za povšimnutí mnohem kratší doba ochranných lhůt (řádově roky) oproti např. psaným dílům (prakticky zhruba 100 let).

8) Pirátství médií je zároveň překonáním učinné ochrany nosičů: Ten protimluv je v tom cítit už na sto honů. Dle současné legislativy zákon porušuje ten, kdo vyrábí, dováží, přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drží k obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky nebo poskytuje služby, které slouží nebo jsou zamýšleny k prolomení účinných technických prostředků ochrany, ale také ten, kdo takové účinné technické prostředky ochrany práv obchází. Ta účinnost je tedy z technického hlediska jen iluzorní, jedná se o čistě právní alibismus – pokud vytvoří výrobce ochranu, kterou lze obejít, pak není z definice účinná. Když si na dveře svého domu dám visací zámek z dětské kasičky, případný zloděj bude po právu souzen za vloupání, ale těžko budu na pojišťovně vymáhat případnou škodu s odůvodněním, že jsem vniku lupiče účinně bránil.

9) „Piráti“ nejsou ochotni si hudbu kupovat, raději stahují a sdílí zdarma: Pokud pominu určitou skupinu „sběratelů“, kteří hromadí čistě pro svůj pocit a daná díla většinou ani „nekonzumují“ (na ty se ale perfektně vztahuje bod 5, protože v tomto případě je faktická škoda blízká nule),  kupovali by ji daleko ochotněji, pokud by se ceny a celý obchodní model pružněji přizpůsobovaly trhu a nespoléhaly na ochranářskou legislativu. Zároveň se ukazuje, že „nelegální“ šíření děl do jisté míry naopak stimuluje prodeje tím, že jsou dotyčná díla účinněji šířena a dostávají se (resp. jejich autoři) do širšího povědomí. Někteří autoři toto dokonce již pochopili a sami bezplatné šíření svých děl podporují. Bylo, pro mnohé překvapivě, naopak zjištěno, že „hudební piráti“ si častěji než průměrný zákazník kupují placenou hudbu a s tím spojený hardware (přehrávače a mobilní telefony).

10) Kupovat originální nosiče se vyplatí už kvůli kvalitě: Tento argument je neopodstatněný v době digitálních záznamů a v situaci, kdy se stejně většina (především mainstreamové) hudby degraduje nevhodným a necitlivým masteringem. Majitelé originálních nosičů nebo dat jsou navíc často obtěžováni, omezováni, uráženi a někdy až šikanováni nesmyslně implementovanými ochranami, regionalními omezeními, varovnými prvky apod. Např. u DVD nejde většinou přeskočit úvodní výhružnou sekvenci o pirátství a mnohdy ani přidané reklamy.

Současný autorský zákon je bohužel značně necitlivě nastaven a evidentně nebere v potaz, že má chránit autorství v tom smyslu, aby si dílo někdo nepřivlastňoval a neoprávněně ho nešířil, nikoliv zajišťovat snadné živobytí neschopným „umělcům“ a samozvaným zástupcovským organizacím.

Po modré šanci rudá?

Tak nám odstřelili vládu…

Asi to není až taková škoda vzhledem ke kvalitě vlády samotné, i když určitá ostuda vzhledem k tomu, že tatáž vláda řídí předsedající zemi EU, nás jistě nemine. Podivný a varující je i způsob, jak k tomu došlo, ani dlouhodobě podrývající Paroubek zřejmě netušil, do jak chatrného organismu dloubnul. Pár nespokojenců v řadách samotných koaličních poslanců doplnily dvě uražené zelené slípky (ať už je Bursík jaký chce, Zubová i Jakoubková byly vyhozeny ze strany po právu – těžko čekat, že si nějaká skupina nechá dobrovolně ve svém kruhu někoho, kdo záměrně sabotuje její práci, z klasického pohledu zaměstnavatele byly dotyčné dvě dámy obyčejnými sobeckými flákači, skrývajícími se za falešnou názorovou revoltu) a hodně vratká rovnováha se rychle porušila.

Nějaký ten měsíc v Česku zřejmě odklepe narychlo splácaná úřednická vláda a pak se můžeme těšit na nové volby. Praktická demokracie jak má být, jen ať se lidé znovu rozhodnou, koho k tomu tentokrát pustí. Jen se trochu obávám, aby to nebyly demokratické volby na dlouhou dobu poslední.

No dobře, záměrně trochu přeháním, ale když čtu názory jako „Nechapu, proc by se komuniste jako parlamentni strana nemeli podilet na sestaveni vlad.“, je k obavám určitý důvod. Takové tvrzení třeba ani nenapsal přímo volič KSČ, nicméně varující jen už samotný fakt, že tichá tolerance komunistů v aktivní politice (ačkoliv ke spolupráci na přímé vládě je zatím nikdo nechtěl pustit) tuto stranu postupně a potichoučku de facto legalizovala a v očích řady lidí očistila. Tím spíše, že rudí soudruzi sami nic moc nezkazili (neboť ani nemohli), kritika nic nestojí a kritik, narozdíl od toho, kdo něco dělá, nemá žádnou přímou zodpovědnost.

Jistý Jaroslav Baník z Broumova v diskusi na serveru Novinky.cz již však zřejmě voličem komunistů bude, neboť je schopen napsat: „KSČM je legální politická strana, pokud je někdo diskriminuje na základě minulosti, kterou by mnoho lidí dnes rádo vrátilo, pak je ubohý. (…) Většina občanů nedosáhne na životní úroveň tehdejší doby.

Typická deformace myšlení, do jisté míry pochopitelná u lidí, kteří v komunistické éře prožili většinu svého života, a protože tenkrát moc nevyčnívali z řady (a ani toho zřejmě moc po životě nechtěli), přišla jim tehdejší v mnoha ohledech pohodlná doba snazší a snesitelnější k žití.

Bohužel tu opět narážíme na rozpor mezi legislativní praxí v ČR a ústavou této země, podle níž by komunisté nejenom že neměli být volitelnou stranou, ale neměli by ani jakožto organizace vůbec existovat. Pokud je někdo vnitřně přesvědčen o dokonalosti komunistického uspořádání světa, ať si o tom debatí s podobně založenými „filosofy“ nebo kýmkoliv, kdo bude ochoten ho poslouchat, ať si na toto téma skládá třeba básně, osobní víru a myšlenky nechť má každý jaké chce. Avšak v okamžiku, kdy bude na svou „víru“ lámat jiné nebo ji uplatňovat prostřednictvím oficiálních politických funkcí (byť by to bylo třeba jen na komunální úrovni), pak se dopouští podpory a „propagace názorů smeřujících k potlačení práv a svobod človeka“. Bohužel v současné době jen formálně, neboť praktická vymahatelnost je v tomto případě hodně omezená, či spíše jednostranná (směrem k fašismu).

Takže plakat nad ubohou „diskriminovanou“ KSČM, která je v parlamentu, ačkoliv by vůbec neměla existovat, chce buď hodně silný žaludek, nebo hodně pokročilého alzhaimera. Přirovnal bych to k vrahovi, kterého sice odsoudili na 12 let, ale už po dvou letech mu byla udělena milost, kterak si stěžuje na diskriminaci z důvodu, že si po dobu těch svou let nemohl svobodně běhat venku a dělat, co se mu zachce (třeba i zabít někoho dalšího). Chudinka…

A pokud jde o tolik omílané srovnání  tehdejší a dnešní životní úrovně, minimálně z čistě hmotného hlediska jsme na tom v průměru znatelně lépe než dříve, viz např. pěkné a objektivní srovnání na webu www.zakomunistu.cz. Na druhou stranu málokdo rozumný by asi popíral fakt, že dnešní společnost je majetkově i v jiných ohledech více diferencovaná než dříve, což je však samozřejmým důsledkem srovnání s původním modelem socialistického „průměrovacího“ mechanismu. Složitější je otázka, zda je to tak špatně nebo naopak dobře. Je lepší mít společnost plnou průměrných jedinců, nebo společnost, z níž na jednu stranu sice vyčnívá část „odpadlíků“ (což není nutně myšleno pejorativně), ale na druhou stranu také několik „špiček“, kteří mají potenciál celou společnost táhnout vpřed. Řada lidí, jako např. diskutující Pavel Kocourek z výše zmíněného serveru, vidí zřejmě v této „špičce“ zbohatlíky, podvodné podnikatele a nečestné politiky, zatímco „odpadlíky“ tvoří ubozí bezdomovci, kteří jsou obětmi těchto lidí a vůbec celého současného systému; mám-li citovat: „Ale také se podívejte na dnešní bezdomovce a jim podobné lidi, které tento režim také uvrhl na samý kraj společnosti.“

Jenže existuje i jiný pohled, v němž tu „špičku“ tvoří lidé aktivní, vzdělaní a cílevědomí, odborníci schopní svůj obor posunout o něco dále a vydláždit tak cestu ostatním, lidé, kteří se tu mohou věnovat své práci, protože nemusí kvůli režimu emigrovat nebo na své povolání rezignovat. Na druhou stranu „odpadlíky“ tvoří zhusta lidé, kteří nejsou s to se svým stavem něco udělat a volí před prací raději pohodlnější cestu hnití.

Současná realita je samozřejmě kombinací obou těchto modelů. Jenže kdo nechce vidět, nevidí, a dál bude hlásat svou jednostranou říkanku o tom, že všichni „nahoře“ jsou vykořisťovatelé, zloději a podvodníci, zatímco ti „dole“ jsou přes veškerou svou snahu oběťmi „režimu“, a že za socialismu jsme se vlastně měli báječně, žijíce v měkkém bezpečí bavlnky naší Velké Strany.

No to potěš, přírodo. Pěkně nám ten rok 2009 začíná…