Bochi’s Thotful Spot

Letos bylo často slyšet teorie o magických „osmičkových letopočtech“. Roky 1848, 1918, 1938, 1948, 1968 i 1988 (resp. 1989) byly poměrně přelomové, a to nejenom v české historii. Není však na nich ani na té osmičce nic magického, spíše jde o přirozený generační cyklus, který se ve společnosti projevuje víceméně skokovými změnami nebo zásadnějšími společensko-politickými událostmi každých 20 let (s výjimkou desetiletého rozdílu mezi roky 1938 a 1948, který je zřejmě důsledkem 2. světové války). Poměry a nálady uzrávají postupně, ovšem dramatičtější změny se zpravidla odehrají až v době, kdy dospěje nová generace schopná akce. Aplituda takových změn pak samozřejmě závisí na velkém množství faktorů, ale zhruba dvacetiletá perioda zůstává.

Vyplnil rok 2008 naše obavy? Letošní krajské i senání volby posunuly ČR výrazně doleva, k moci v krajských zastupitelstvích se dostala řada komunistů. Světem se začala šířit mohutná vlna hospodářské krize, největší od velké deprese 30. let minulého století, která však do české kotliny v plné síle zatím ještě nedorazila. V USA zvítězil v presidentských volbách Barack Obama jakožto první černošský president v historii této země. Divoký růst cen ropy na historické maximum následoval prudký pád na čtvrtinu těchto hodnot. Češi schválili Američanům stavbu radaru, což vyvovalo nelibé reakce ješitného Ruska. Z politicko-hospodářského hlediska byl tedy pro nás rok 2008 na změny bohatý dost.

Domnívám se však, že české země může potkat větší politická změna až příští rok, předčasné volby a výrazné vítězství levice s následným vytvořením oranžovo-rudé koalice ČSSD a KSČM není až tak nepravděpodobný scénář. Rovněž hospodářská krize u nás propukne v plné síle až v průběhu roku 2009. A jak je vidno již nyní, krize slouží mnoha levičákům jako pořádná hůl na ty ošklivé imperialisty. Přitom buď neví, nebo záměrně popírají, že to tak docela čistě kapitalistický problém není.

Mnozí bagatelizují možný budoucí vliv komunistů a socialistů u nás argumentem, že je jiná doba a co bylo možné před 40 lety, není možné dnes, v éře sjednocující se Evropy, našeho členství v NATO a sofistikovaných komunikačních prostředků (zejména internetu). Ano, doba je jiná a o něco jiná by proto byla i konkrétní forma vlády levice v případě jejich vítězství. Ani nedávné historické pozadí není tak dramatické, jak tomu bylo krátce po 2. světové válce. Nicméně domnívat se, že už máme dnes vyhráno a jsme šťastně globalizovaní, je ošidné. Prvorepublikoví Češi by také asi těžko uvěřili tomu, že jejich země bude jednou obehnaná ostnatým drátem a hospodářsky se propadne na chvost civilizovaného svě­ta.

Každý den můžeme kolem sebe pozorovat, jak si lidé postupně zvykají na věci, které by jim připadaly před pár lety nepředstavitelné. Kolik z těch, co nadšeně zvonilo klíči v listopadu 1989, dnes opět volí komunisty (viz můj předchozí článek)? Takové plíživé změny a metoda postupných ústupků připravují perfektní půdu pro pozdější převrat. Ovšem to už může být dost pozdě se divit, jak je možné že jsme tam, kde jsme. Pomoc Evropy nebo okolního světa rovněž nelze automaticky očekávat. Jednak pro to hovoří historická zkušenost (Mnichovská dohoda), jednak těžko nějaká unie nebo jiný stát zasáhne způsobem podobným, jakým to učinili Rusové v osmašedesátém. A občanská válka zrovna nepatří k našim národím tradicím, takže případný vzdor části občanů by neměl většího efektu a lidé by zhoršení politických poměrů opět řešili individuálně – část by si zvykla, část to zabalila a odešla do nějaké snesitelnější země.

Rok 2009 je za rohem, uvidíme tedy, jesti bude další položkou v číselné řadě, nebo výjimkou z pravidla.

Měsíční úplněk je běžný a pravidelně se opakující přírodní jev, podobně jako příchod ročních období. Ten dnešní je však mimořádný tím, že při něm bude Měsíc o tisíce kilometrů blíže k Zemi než je dlouhodobý průměr, za posledních 15 let tak blízko nikdy nebyl. Oběžná dráha Měsíce není přesně kruhová, v perigeu bývá o téměř 50000 km blíže než v apogeu. Ovšem dnešní hodnota je i na apogeum neobvykle nízká. Dalo by se až říci znepokojivě nízká. Měsíc bude v důsledku toho o 30% jasnější a bude se jevit na obloze o 14% větší.

V souvislosti s touto událostí se opět rozproudily diskuse na téma globálního přibližování Měsíce, které v poslední době poněkud zanikly v neméně důležité celospolečenské debatě o změnách klimatu. Tento týden mimořádně svolaný Mezivládní panel pro změnu dráhy Měsíce (IPMOC) měl na programu řadu otázek, které až nyní začínají pronikat na veřejnost. Původní práce Prof. Michaela Womanna, která je ve zprávě IPMOC citována, jasně ukazuje rostoucí trend v přibližování Měsíce k naší planetě a výpočet, dle kterého bude Měsíc již za 8 let ještě blíže než dnes (o téměř 0.02%). Extrapolace pro 21. století je pak vysloveně alarmující, vlivem dalšího poklesu vzdálenosti Měsíc-Země a s tím souvisejícího silnějšího gravitačního působení našeho vesmírného souputníka vzroste hladina světových oceánů o několik metrů, atmosféra zřídne až o 15% a vodní srážky budou padat o nejméně 9% pomaleji, což nejspíše povede k masivnímu rozšiřování pouštních oblastí.

Nejzávažnějším závěrem vědeckých studií i ústřední komise IPMOC je však zjištění, že tyto globální změny velmi zřetelně korelují s lidskou činností, konkrétně s množstvím světelného záření, které lidstvo vyprodukuje. Womannův pečivě zpracovaný graf ukazuje, že po téměř tisíciletém období bez výraznějších změn nastává zlom po roce 1879, kdy T. A. Edison přišel se svým vynálezem elektrické žárovky. Změny se pak v průběhu 20. století ještě výrazně prohloubily s tím, jak postupně rostla produkce umělého osvětlení.

Tuto překvapivou  závislost vysvětlil ve svém přelomovém článku Dr. Ted Bake s pomocí Maxwellových rovnic. Jak známo, světlo není ničím jiným než elektromagnetickým zářením. Magnetismus obsažený v tomto záření je superponován na přirozený magnetismus zemský a díky svému dalekodosahovému působení vytváří zvýšené silové pole zakřivující přirozenou dráhu Měsíce. V následující studii zveřejněné v loňském roce zároveň potvrdil výsledky pozorování Prof. Womenna svými přesnými statistickými daty z laserového distantmetru umístěného na palubě výzkumné geologické lodi Wobbly, brázdící vody Tichého oceánu.

Komise IPMOC i političtí představitelé valné většiny vyspělých států celého světa se shodli na nutnosti okamžitého řešení této vážné situace. Byl navržen závazný protokol, dle něhož by mělo být sníženo množství světelných emisí do atmosféry o 4% ročně až do roku 2026, kdy by byla dosažena zhruba poloviční úroveň současného stavu. Plánují se značné investice do elektrotechnických a chemických oborů a do podpory alternativních světelných zdrojů o nižší svítivosti, např. již laboratorně otestovaného pyrowaxového modulu, který bude nejen šetrnější k sluneční soustavě, ale také levnější na provoz než současné žárovky a zářivky. Evropská unie dále v nejbližší době zavede tzv. iluminační kvóty, na jejichž dodržování budou dohlížet komisaři pro geolunární záležitosti.

Objevují se bohužel také skeptické hlasy, snažící se celý problém globální změny mesíčního orbitu bagatelizovat. Několik rádobyvědeckých článků se pokouší zcela nepřesvědčivým způsobem vyvrátit závěry zveřejněné v závěrečné zprávě IPMOC a potažmo popřít naprosto zřejmý vliv elektromagnetického smogu viditelného spektra na pohyb Měsíce. Naštěstí nejde o většinový názor, neboť v širší odborné veřejnosti a postupně i v celé společnosti začíná panovat jednoznačná shoda pokud jde o neodkladnost kroků, vedoucích k navrácení našeho přirozeného satelitu do jeho původní dráhy. Není pochyb, že budou v příštích letech muset být pro tento účel vyčleněny stovky miliard dolarů, ale již nyní je jisté, že to budou dobře vynaložené prostředky. Jde přeci o zodpovědnost nás všech, celého lidstva.

Dnešní 19. výročí „sametové revoluce“ i nedávný úspěch levice v krajských volbách mne přiměly k zamyšlení, kde se stále bere tolik příznivců komunistické strany. Ve státě, který prožil celé dvě generace v totalitním komunistickém režimu a pod vlivem bolševického Ruska. Letos si svůj debakl pravice způsobila do značné míry sama, ale i tak to vypadá, jakoby lidé až podezřele rychle zapomínali, neboť komunisté mají slušné procento preferencí mezi českými voliči již dlouhá léta.

Ani já nejsem žádný velký pamětník, nicméně v socialistickém Československu jsem prožil značnou část svého mládí a o době, kterou si pamatovat nemohu, se snažím mít alespoň nějaké povědomí, přestože historie není zrovna mým koníčkem. Zdá se, že není na škodu tuto historii čas od času připomínat.

Začátkem éry komunistů u nás byl rok 1946, kdy si Komunistická strana chytře naklonila značné množství voličů zejména pomocí úplatků ve formě pozemků zkonfiskovaných po válce, které přednostně rozdávala sociálně slabším vrstvám. Těžila také z poválečných nálad, jež v Evropě vyvolaly zřetelný příklon k politické levici. Nabízela práci pro každého, na což samozřejmě po krizových 30. i válečných 40. letech slyšelo hodně lidí. Volby roku 1946 byly na dlouho posledními demokratickými (nebo téměř demokratickými, vzhledem k předchozímu zákazu některých pravicových stran) a čeští komunisté v nich díky své šikovné taktice (a také díky fintě s tzv. bílými lístky, jakýmisi „antihlasy“) získali 40% hlasů a dostali se poprvé do vlády.

Zlomový rok 1947, kdy Československá vláda pod Stalinovým tlakem odmítla americkou poválečnou podporu ve formě Marshallova plánu, nás uvrhl do ruského vlivu na dlouhá desetiletí. Následnou únorovou vládní krizi roku 1948 pak komunisté dokonale využili ve svůj prospěch. Stále více se opírali o jim podřízenou Státní bezpečnost, začali zakládat lidové milice, tisíce lidí byly posílány na nucené práce bez řádného soudu. Komunisté vládli taktikou zatrašování a o demokracii se již nedalo vůbec hovořit. Je pak logické, že následné volby z téhož roku, které měly poúnorové změny potrdit, skončily poměrně jednozačným výsledkem. Jednotná kandidátka stran Národní fronty, manipulace s volebními výsledky, bílé lístky a další praktiky pomohly k drtivému vítězství rudé strany (46% KSČ, 8% sociální demokracie) a všechny další „volby“ následujících čtyřiceti let pak byly, po účelové změně volebního zákona komunisty, jen tragickou parodií na demokracii.

Následujících 5 let zuřivých politických procesů, doba masivního znárodňování a kolektivizace, čistky na politických postech, v podnicích i  na školách, šikana inteligence, svobodomyslných občanů a příslušníků církví, obehnání republiky týmž ostnatým drátem, který několik let předtím lemoval koncentrační tábory, měna roku třiapadesátého, která de facto přes noc okradla lidi o jejich úspory, pozdější normalizační období i dlouhodobá devastace ekonomiky plánovitým hospodářstvím – všechny tyto „radosti“ byly dílem vedoucí strany, která se přitom pokrytecky zaštiťovala starostí o „obyčejný pracující lid“. Komunisté mohli tisíckrát opakovat, jak jim jde o dobro občanů, ale proč se je pak snažila násilím držet za železnou oponou? Nebo to snad měla být obrana před přílivem cizinců, toužících také po tom ráji na zemi, který u nás bolševici nadšeně budovali? Americký president John F. Kennedy na tuto adresu při svém projevu v Západním Berlíně v roce 1963 trefně poznamenal:

„Svoboda s sebou nese mnoho obtíží a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli postavit zeď, abychom udrželi lidi uvnitř – abychom jim zabránili odejít.“

Jak je možné, že si lidé všechno toto nepamatují, ať už z vlastní zkušenosti, z doslechu, nebo ze škol? Nebo pamatují, ale nevezmou si z toho ponaučení? Těch zhruba 15–20% voličů, které KSČM dlouhodobě má, je obrovské číslo. Sama strana zdaleka takovým počtem členů nedisponuje, takže musí jít o lidi, kteří buď nejsou schopni lacinou komunistickou propagandu prokouknout, nebo záměrně ignorují fakta a historické souvislosti. Část těchto voličů také vzniká z protesu proti současné vládní politice, což mi ale připadá podobně stupidní a dětinské jako ze vzteku vylít celý vlastní hrnek kávy jen proto, že nám někdo strčil do stolu a trochu té kávy rozlil. A následně být ještě více naštvaný skutečností, že je hrnek prázdný. Jedna z oblíbených zásad komunistů „čím hůř, tím líp“ míří evidentně právě na takové lidi, neboť čím více budou lidé nespokojení se současnou vládou, tím větší tendenci budou mít přehlížet nebo bagatelizovat minusy protistrany.

Zčásti si za to samozřejmě mohou sami politici, kteří převzali vládu v Československu po listopadu 1989. KSČ byla ostavena od samostatné moci, ale nikoliv již vyloučena z aktivní politiky jak by tomu bývalo mělo být dle naší ústavy, a na soudy s jejími členy došlo jen ve velmi omezené míře. Drtivá většina politických špiček tehdejšího totalitního režimu se dožila vcelku poklidné smrti, resp. ještě stále dožívá v relativním blahobytu, neboť se před soud nikdy nedostali a pobírali (resp. dosud pobírají) tučné důchody odvozené od platů za své věrné služby KSČ, KSM, StB, lidovým milicím a podobným tehdejším stranám a organizacím. Husák, Lenárt, Štrougal, primitiv Jakeš, ani zrůda Biľak, nikdo z těchto vysokých funkcionářů a strůjců našeho komunistického marasmu nebyl odsouzen ani potrestán. Ty, kteří odsouzeni byli, lze spočítat na prstech obou rukou.

Někdejší šéf pražských komunistů M. Štěpán dostal směšných 2.5 roku, „za dobré chování“ si však odseděl dokonce jen polovinu z toho. Předlistopadový ministr vnitra F. Kincl ve vězení také dlouho nepobyl. Mírných 3.5 roku vyfasoval někdejší šéf kontrarozvědky K. Vykypěl. Kinclův náměstek a poslední šéf StB A. Lorenc vyklouzl české justici jako had díky svému slovenskému občanství, na Slovensku následně vyvázl pouze s podmínkou. Vlastizrádce K. Hoffmann se dočkal rozsudku šesti let za mřížemi, kde však nezůstal ani celý měsíc a byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Prokurátor, soudce, vrah a sadistický deviant v jedné osobě K. Vaš, který poslal mimo desítek jiných na smrt generála H. Píku, byl sice odsouzen, ale odvolací soud ho zprostil výkonu trestu z důvodu promlčení (sic!) jeho zločinů. Slizká fanatická prokurátorka Polednová byla odsouzena za svou spoluúčast na justičních vraždách ve jméně komunistické inkvizice (na svědomí má mimo jiné Dr. Horákovou) na pouhých šest let vězení, avšak ani ty si neodpykala, neboť byla z důvodu zdravotního stavu a vysokého věku rovněž zproštěna výkonu trestu. Bývalý ministr vnitra J. Obzina se soudu za šikanování chartistů nedožil, jen několik jeho bývalých podřízených dostalo podmínky. Světská spravedlnost dostihla i několik estebáků za týrání a násilné deportace. Ale tím seznam v podstatě končí.

Příliš měkké vypořádání se s exponenty i přisluhovači bývalého režimu a skutečnost, že jich stále spousta vykonává vysoké a společensky důležité funkce, je spolu s (bohužel většinou po právu) nízkým morálním kreditem současných politiků na vině tomu, že podpora komunistických stran v ČR ani léty nijak neklesá. Vymírání starých věrných bolševiků se nijak zvlášť neprojevuje, zřejmě je kompenzována rostoucím počtem nespokojených lidí neschopných dostatečně kritického myšlení a vlnou mladých neokomunistických idealistů (spíš by se chtělo říci poblouzněnců, velmi trefný je v této souvislosti výrok W. Churchilla „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum“).

Další problém vidím v tom, že zkratkovité myšlení některých lidí staví socialismus a komunismus jako kladný protipól toho špatného, co lze připsat na účet současné politice ČR a její verzi kapitalismu. To dobré naopak považují za něco samozřejmého a daného a dnešní době nepřičítají nikterak k dobru. Nezamýšlí se už nad tím, že mohou bez problémů studovat na vysoké škole, ačkoliv někdo z jejich rodiny žije na západě, že si mohou v hospodě veřejně zkritizovat současné politiky jak se jim zlíbí, že mohou odjet na dovolenou nebo stáž do ciziny bez devizových příslibů a výjezdních doložek. Připadá jim to samozřejmé. Sice to v podstatě zhlediska zdravého rozumu je, jenže nic z těchto „samozřejmostí“ jsme dříve za komunistů rozhodně neměli. Cožpak si to nepamatují, případně si to někde nezjistili? Takoví lidé bez okolků sednou k počítači a na internetové diskusi se s typickou odvahou anonymního žvanila s chutí obují do současných politiků a přihřejou si svou rudou polívčičku. Paradoxně jim nedochází, že kdyby nám skutečně vládli komunisté, o takové beztrestné svobodě projevu a koneckonců i o nějakém volném internetu by si nejspíš mohli nechat jen zdát. Příkladem budiž komunistické země jako Čína, Kuba, Vietnam nebo Severní Korea. Je jasné, že při takovém jednostranném a omezeném pohledu pak leckomu vyjdou komunisté jako nejlepší volba a možná i jediné východisko.

Velká krize amerického úvěrového trhu a související burzovní propad se postupně rozšířil do celého civilizovaného světa a svoje černé pondělí dnes prožila i pražská burza. Americký kongres a prezidentský úřad schválily obří finanční injekci na záchranu situace ve výši stovek miliard dolarů. Je to správný postup?

Základy současné krize byly zřejmě položeny už roku 1999 zrušením části Glass-Steagall Act (Banking Act), které podepsal tehdejší americký prezident Bill Clinton. Tento zákon byl reakcí na velkou ekonomickou krizi třicátých let 20. století – prostřednictvím nově založené FDIC (Federal Deposit Insurance Corporation) zaručoval určitou úroveň zajištění financí, omezoval možnou míru spekulací a mimo jiné zakazoval, aby bankovní společnosti mohly zároveň být vlastníky dalších finačních institucí. Poskytování kreditu (půjčování) a zároveň využívání téhož kreditu k vlastním investicím je totiž jasným střetem zájmů. Díky tomu mohly vzniknout podivné molochy jako třeba finační propletenec Citigroup a objemy investičních fondů a (především) hypotéčních úvěrů během pár let prudce narostly. Příliš mnoho peněz se stalo fiktivními a jejich domnělá hodnota se začala vzdalovat realitě. Díky podpoře federální politiky USA (především prostřednictvím Community Reinvesment Act, který tlačil banky do podpory nízkopříjmových skupin) se stala hypotéka dostupná desítkám miliónů lidí, kteří na ni v podstatě neměli a za normálních volno-tržních podmínek by ji nikdy nedostali, čímž se miliardy dolarů investic stávaly vysoce rizikovými.

Hypotéční domek z karet spadl koncem letošního léta. Položilo to nejen spoustu obřích společností, u kterých by to málokdo čekal, ale i obrovský počet podílníků investičních fondů (včetně těch, který v nich měli svoje penzijní úspory) a majitelů špatně krytých nemovitostí. Vláda USA se teď horečně snaží přijít na recept, jak z toho bláta vybřednout. Už se rozhodla nalít do ochromené ekonomiky 700 miliard dolarů, nepředstavitelnou částku, ze které by celá Česká Republika vyžila na nejméně jedno desetiletí.

Možná už není jiné východisko, ale problém vidím v tom, že podobné intervence tu byly v menším měřítku již mnohokrát dříve a právě to bylo hlavní příčinou obrovského rozsahu současné krize (a její celosvětový dopad byl pak následně umocněn provázaností světového hospodářství). Rizika a bankroty k trhu patří a tvoří důležitou zpětnou vazbu tržních pravidel (vedle těch, která jsou vymezena právním řádem). Pokud je tato zpětná vazba dlouhodobě otupena, zadělává se tím na pozdější velký problém. Jestliže totiž stát (vláda) sanuje ekonomické ztráty (třeba odkupováním rizikových pohledávek nebo umělou stimulací objemu hypoték), podporuje tím ještě více rizikové praktiky. S cizími penězi se zachází lehkovážněji, to je přirozené chování. Když si v tučných dobách bankéři vesele rozdávali miliónové odměny a naspekulované miliardy investovali dále, stát na tom samozřejmě nijak zvlášť nevydělal. Když teď ale přišly problémy, čeká se, že mocný stát zasáhne, nenechá velké finanční podniky padnout a vzniklé ztráty za ně zaplatí.

Ironií je, že současná hospodářská krize slouží jako argument socialistům a komunistům k tomu, aby mohli opět demonstrovat údajnou nefunkčnost a nelidskost volného trhu, aby mohli ukázat prstem na vykořisťující kapitalisty, na nenasytné bankéře a nespravedlivost tohoto světa. Je to totiž právě především stát se svými umělými zásahy, kdo vychyluje přirozenou rovnováhu trhu a ochromuje jeho samočistící mechanismy. Je značně pokrytecké způsobit problémy socialistickými praktikami a pak na tytéž problémy poukazovat jako na selhání kapitalistického systému.

Americká ekonomika je momentálně ve stavu, kdy už se to bez nějakého finačního nebo legislativního zásahu „shůry“ asi neobejde, neboť ve hře jsou i sociálně hodně citlivá témata jako penzijní fondy, bydlení a zaměstnanost. Snad to ale tamní vláda příliš nepřežene, neboť věřím, že čím vyšší bude horečka, tím rychleji nastane uzdravení. A hlavně doufám, že si z toho zodpovědní lidé odnesou ponaučení a pro příště omezí praktiky zachraňování soukromých subjektů ze státních peněz. Ty bohužel byly (a pořád jsou) dost běžné i u nás v Česku a pokud mohu soudit, k ničemu dobrému to z dlouhodobého hlediska nevedlo.

Co že je to za nesmyslnou otázku? Nejvíce zlatých v nedávno skončené olympiádě v Pekingu přece získaly USA, v absolutním počtu medailí pak prvenství patří pořadatelské Číně…

To je sice pravda, ale spousta sportovních fanoušků a novinářů se zamýšlela nad „nespravedlností“ toho, že v pořadí národů stojí nejvýše státy s větším počtem obyvatel, hlavně proto, že disponují úměrně tomu větší členskou základnou v jednotlivých sportech. A tak si začali spravovat náladu přepočítáváním medailových zisků na obyvatele. Po takovéto operaci se vyšvihnou do čela žebříčku Bahamy, v jejichž závěsu pak najdete plejádu dalších států a státečků s řádově statisíci až pár milióny obyvatel (snad jen vyjma Austrálie na 6. místě).

Bohužel autoři podobných úvah ignorují hned několik skutečností:

• Proporcionalita, která je podmínkou smysluplnosti počítání průměrů, je zásadně narušena nominačními kritérii. Zhruba řečeno je systém takový, že Mezinárodní olympijský výbor (IOC) určí kolik sportovců kterého pohlaví se smí zúčasnit v každém z akreditovaných sportovních odvětví a jednotlivé mezinárodní federace pro dané sporty pak mají v pravomoci určení kvalifikačních výkonnostních limitů a početních kvót států. V některých disciplínách se tak například mohl zúčastnit z každé země jen jeden jediný reprezentant, i kdyby z ní pocházela třeba celá první světová stovka. Argumentem proto je dát šanci na účast více národům a zpestřit tak startovní pole, i na úkor jeho kvality (takový malý sportovní socialismus).
• V některých sportech je více podobných disciplín a univerzálnější typy borců mají šanci na získání hned několika cenných kovů. Pokud bude mít nějaká země reprezentanty spíše v takovýchto sportech, je na tom z hlediska počtu medailových šancí lépe. Např. výprava v jejichž řadách je více plavců či gymnastů má obrovskou výhodu oproti výpravě, kde je více desetibojařů nebo judistů.
• Malá čísla jsou ve statistice vždycky průšvih. Jedna medaile z pěti zacvičí s pořadím nesrovnatelně více než jedna ze sta. Směrodatnost dvou tří medailí pro určení úspěšnosti národní equipy je mizivá a jeden náhodný úspěch či propadák zásadně ovlivní výsledný průměr.
• Systém hodnocení jen prvními třemi místy je příliš ostře nastavený. Představte si dvě stejně početné výpravy, z nichž první získá jednu (jakoukoliv) medaili a ve všech ostatních případech posbírá poslední místa, kdežto z druhé skončí všichni její členové na čtvrtých místech. Dle medailových kritérií se jeví jako lepší ta první, ale přitom měřeno výkony vychází mnohem lépe ta druhá.

O něco větší smysl může dávat statistika úspěšnosti sportovců již kvalifikovaných, tedy kolik která země získala v průměru cenných kovů na jednoho aktivního člena své olympijské výpravy (v této kategorii by letos kralovalo Zimbabwe se čtyřmi medailemi získanými jednou jejich plavkyní). Teoreticky by v takovém pořadí měly okupovat horní příčky velké státy, které spíše než na kvalifikační limity narážely na účastnické kvóty a tedy jejich reprezentace by měla být užší špičkou. To je zčásti pravda, ale stejně tak můžou vysoké průměrové koeficienty získat olympijské výpravy z chudších zemí, kde si nominaci prosadí jen skuteční borci světového formátu, případně výpravy hodně malé, u kterých úspěch jednoho dvou sportovců katapultuje medailový průměr do vysokých hodnot. Ani v jednom případě to tedy z hlediska sportovní úrovně té které země téměř o ničem nevypovídá.

Samozřejmě, že populačně početnější státy mají proti těm menším už z principu navrch. Proto dělat jakékoliv srovnávání mezi národy je nesmyslné a nevylepší to ani rádoby objektivní přepočítávání medailí na hlavu. Mezinárodní olympijský výbor ostatně ani žádné pořadí národů podle úspěšnosti nevede, všechny žebříčky tohoto typu jsou neoficiální. Asi ví dobře proč.

Ještě před nějakými pěti lety byla 1 GB paměťová karta úžasnou novinkou. Dnes už se objevují na trhu polovodičové ekvivalenty pevných disků (SSD, solid state drive) o kapacitě 256 GB a přenosových rychlostech okolo 250 MB/s, s pouhými pár watty příkonu a životností vyjádřenou milióny hodin MTBF (mean time between failure), tedy parametry desetinásobně lepšími než u klasických moderních pevných disků. K dostání jsou již 32 GB karty formátu SD a do titěrných MicroSD o velikosti nehtu malíčku je vměstnáno 8 GB paměťového prostoru. A to za cenu několika desítek dolarů.

V oblasti vývoje pevných disků (HDD, hard disk drive) byl od prvního zařízení tohoto typu v padesátých letech (5 MB kapacita na neuvěřitelných 50 plotnách o průměru 24 palců) k těm dnešním se stovkami gigabajtů (menším než krabička od cigaret) učiněn obrovský pokrok. Zdá se však, že tato technologie se začíná blížit svému teoretickému maximu. Navíc v poslední době výrazně vzrostla poptávka po mobilitě elektronických zařízení a koncept mechanického disku začíná být postupně zastaralým, a to z hlediska spotřeby, rozměrů i fyzické zranitelnosti. Pokroky polovodičového průmyslu jsou takové, že podle mého odhadu během 1.5–2 let doženou SSD disky kapacitně a cenově své služebně starší HDD kolegy, s tím, že ve všech ostatních parametrech je výrazně předčí.

Tím spíše to platí pro výměnné optické disky (CD a DVD). Ve světle těchto faktů mi připadá dlouholetý boj výrobců (případně různých jejich aliancí) o diskové formáty až neuvěřitelný. Po relativně klidném období kompaktních disků (CD), kdy sice postupně vzniklo několik logických formátů, jenž však pokojně koexistovaly díky určení pro různé účely, nastala éra DVD. Zapisovací i čtecí DVD mechaniky byly v drtivé většině případů zpětně kompatibilní s CD, ale už určitý chaos ve výběru zapisovacích médií (DVD+R, DVD+RW, DVD-RAM, DVD-R, DVD-RW, DVD-ROM, DVD+R DL, DVD-R DL, DVD-AR atd.) naznačil další vývoj. Stále ještě tu byla zdánlivá kompatibilita díky tomu, že většina výrobců DVD mechanik si nedovolila přijít na trh s něčím, co by podporovalo jen určitý formát.

Pak ale přišel boj výrobců o nástupce DVD. V mých očích jím jasně byly polovodičové paměti typu flash, giganti elektronického průmyslu však vytáhli do boje s HD-DVD na jedné straně a BluRay na straně druhé. Obě strany se snažily (a stále snaží) získat dominanci na trhu podobnou, jakou mělo svého času (a v audio oblasti stále má) CD. Zatím to spíše vypadá na remízu (nebo možná jen lehké vítězství BluRay), která podle mě příliš neprospívá žádné straně a ze všeho nejméně pak koncovému uživateli. Aktualizace [7.9.2008] – Už je dobojováno, Toshiba přestala HD DVD již před několika měsíci podporovat.

Domnívám se, že hlavními důvody k protlačování podobně morálně zastaralých technologií (ani rostoucí hustota zápisu, výkonnější lasery, či rostoucí počet záznamových vrstev na té zastaralosti pricipiálně nic nezmění), jsou dva:

• Zájem mediálních firem (filmových a hudebních vydavatelství) o zachování klasické formy prodeje na diskových nosičích (on-line distribuce po internetu jim zatím moc nevoní)
• Zájem výrobců disků a mechanik o vytěžení maxima z vyvinutých technologií (resp. ze samotnmé základní myšlenky mechanicko-optického disku)

Obě strany však osedlávají již nějakou dobu pokud ne mrtvého tak přinejmenším umírajícího koně. Nač investovat miliardy dolarů na zdokonalení již přežité myšlenky zranitelného a velkého plastického disku (kulatý tvar je navíc z prostorového hlediska ten nejhorší možný), který vyžaduje ke svému provozu energeticky náročné mechanické zařízení? Chápu, že se filmoví producenti snaží oživit své zisky tím, že budou přesvědčovat zákazníky o nezbytnosti stále vyššího rozlišení obrazu a superkvalitního mnohakanálového zvuku, které vyžadují desítky GB prostoru a tudíž jim ani DVD nestačí. Méně už ale chápu zákazníka, který na tuto taktiku přistoupí. Já osobně bych si již žádné zařízení založené na diskové mechanice nekoupil, ať už jde videopřehrávač, audiopřehrávač, kameru, nebo cokoliv jiného, podle mne jde v současné době již o slepou vývojovou větev.

Samozřejmě pokud zatoužíte po nějakém novém filmu nebo počítačové hře a jinde než na stříbrném disku k dostání nebude, pak vám asi nezbyde nic jiného. Alespoň do doby, než se zkostnatělí výrobci a producenti naučí šířit své zboží on-line. Ale ve všech ostatních případech, kde data odněkud stahujete nebo sami vytváříte, bych na optický disk raději zapomněl, ceny pevných disků na jednotku kapacity jsou nižší a o komfortu, rychlosti práce, úspoře místa a bezpečnosti dat nemluvě. A nebude trvat dlouho a i pevným diskům odzvoní. Z tohoto pohledu mi vždy připadaly souboje o budoucí formát výměnných disků jako směšné.