Jak je to s Babišovou vraždou vlastního syna?

Cože? Nějaká nová kauza? Slyšíte o takové spojitosti poprvé? Čtěte, pochopíte…

Babiš a jeho dvorní imagemaker Prchal. Mimořádně odpudivá momentka. (c) Lidovky.cz

To, že má Babiš mimořádně dobře podchycené PR je známo. On sám i jeho mediální tým (komunikující s veřejností v jeho jméně) dokáží patřičně zveličit úspěchy (z nichž spousta je buď samovolných nebo dokonce přivlastněných), zamlčet nebo zrelativizovat neúspěchy i průšvihy a některé dokonce otočit ve svůj prospěch. Mnohdy se však uchylují až k čistým manipulací a lžím. Tahle systematická propaganda je bohužel těžko napadnutelná po právní stránce a ani adekvátní politická reakce se bohužel zatím nedostavuje nebo je neúčinná. Jsou však případy, které jsou přes čáru i z právního hlediska. O jednom z nich např.  vypovídá rozsudek ve věci Babišovy pomluvy o údajně zaplacených demonstrantech na akcích pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii, na základě kterého se tento bezpáteřní lhář měl omluvit žalující straně (paní Filipové), což se mimochodem dosud nestalo.

Další podobný případ veřejné lži splňující atributy pomluvy se pak odehrál začátkem loňského prosince, kdy Babiš v hlavních zprávách ČT i Novy prohlásil: “… samozřejmě jsme měli tady i na Letné demonstrace, kde lidi dokonce nejenom že chtěli, abych šel do vězení, ale chtěli i moji smrt.” Je ohromně laciné „jen tak mimochodem“ prohodit takové závažné obvinění bez jediného důkazu. Povrchní divák to přijme z úst premiéra jako fakt, ten plivanec vůči oponentům se rozpleskne na našich obrazovkách a ani to nic nestálo, politické body splněny. Laciné, zbabělé, nedůstojné… určitě, ale pragmatické zákeřné svini, která je sama zbabělá a pojmy jako právo, slušnost nebo důstojnost jí nic neříká, to těžko bude jakkoliv překážet.

Jen tak plácnout do éteru vážné obvinění bez důkazu dokáže každý blbec. (Události ČT, 4.12.2019)

Jenže svoboda slova opravdu neznamená bezmezné právo veřejně šířit lži. Tím spíše by to mělo platit pro někoho, kdo zastává jakoukoliv exponovanější státní nebo úřední funkci, z jejíž pozice má snazší přístup do veřejných médií a tím pádem větší možnost vlivu na veřejné mínění. Tento typ společenské zodpovědnosti si někteří naši státníci evidentně neuvědomují a proto by tu měl existovat alespoň funkční a účinný soudní aparát, který by je měl vrátit do patřičných mezí.

Vyzval jsem proto ještě v prosinci prostřednictvím emailu našeho současného premiéra k veřejné omluvě za tu nehoráznou pomluvu o „demonstrantech usilujících o jeho život“. Nijak na to nereagoval, s čímž jsem víceméně počítal, ale chtěl jsem před podáním žaloby nejdříve vyčerpat i jiné, smírnější prostředky. Dalším z nich pak byla předžalobní výzva odeslaná přes oficiální podatelnu na adresu vlády ČR. Ani na tu nepřišla po stanovené týdenní lhůtě žádná odpověď, proto jsem podal na Babiše trestní oznámení ve věci pomluvy s návrhem nápravy prostřednictvím veřejné omluvy.

Státní zástupce si dal na čas, dokonce o několik dnů přešvihl zákonem mu danou lhůtu 30 dnů na vyjádření, ale nechť. Horší bylo jeho stanovisko k žalobě – v dopise plném právnického ptydepe a vágních vyjádření se konstatuje, že se takové tvrzení vlastně nikoho dotknout nemohlo a potažmo není ani zřejmé, kdo byl adresátem výroku. Chápu, že český systém soudnictví není založen na precendenčním principu jako třeba právo anglosaské, nicméně už s přihlédnutím k výše zmíněnému případu paní Filipové (na který jsem v trestním oznámení dokonce výslovně odkazoval), který se v podstatě týkal mnohem měkčího výroku (úplatnost vs. výhružka zabitím), je takové rozhodnutí překvapivé. Netuším, jestli za tím stojí pouhá neochota státního zástupce se případem dále zabývat, zda jde o Babišova voliče nebo fanouška, případně jestli tak rozhodl ze strachu, ale každopádně tím jen přispěl k pocitu nedůvěry v právní principy tohoto státu.

Nechci si zvykat na to, že politická vrchnost může beztrestně házet špínu na kohokoliv, aniž by za to nesla odpovědnost. Bohužel to, co se děje poslední roky u nás, už dávno překročilo hranice tradičního politického boje se zdravou názorovou pluralitou. Úpadek politické kultury u nás a míra, s jakou je současná vláda provázaná s dalšími složkami státní moci (skrze vytváření tlaku na kokrétní osoby, dosazování vlastních lidí, korupce, poskytování selektivních výhod apod.), i intenzita, s jakou babišovsko-zemanovská chobotnice prorůstá tuto společnost, již delší dobu zasahují hluboko do kriminální sféry. I mnohem větší a do očí bijící případy masivních střetů zájmů, zneužívání dotací a pravomocí, personálních čachrů atd. se bohužel zatím současné vládě daří vykrývat, čímž se odhaluje určitá bezmocnost obranných mechanismů tohoto státu. Tím spíše je pak smutné, že představitelé práva v naší zemi (mezi které patří mimo jiné státní zástupci) alespoň nevyužijí maximum nabízených možností k tomu, aby přinejmenším v některých ohledech vykázala z řetězů utržené politiky do patřičných mezí.

„Babiš se nadobro zbavil nepohodlného syna!“ Pravda nebo lež? A není to jedno? Sorry jako…

Nebo mi tím chtějí naznačit, že když teď ve smyslu Babišovy rétoriky záměrně polozamlženě do nejsledovanější české televize prohlásím: “ samozřejmě máme tady na Klárově vysoký státní úřad, kde jeho vrchní představitel své vlastní děti nejenom unáší, ale dokonce je i vraždí”, že budu podobně jako on beztrestný? A nebo tu zákony platí jen pro někoho?

Lhostejnost, zbabělost a nepatřičná smířlivost tvořily podhoubí minulého režimu u nás. Ze stejných důvodů se tak dobře daří i těm novým prašivkám, které se u nás v posledních několika sezónách nebývale přemnožily.

Co má společného koronavirus s klimatem?

Novináři buď ve snaze o senzačně znějící titulky, nebo z prostého ignorantsví často ohromují čísly, která bez kontextu nedávají pořádný smysl a spousta dalších lidí pak tuto rétoriku nekriticky přebírá. Opět se to ukazuje na současné histerii okolo koronaviru (2019-nCoV). Už zhruba týden se objevují nové a nové články, denně aktualizující počet obětí a ukazující poměrně drastická opatření čínských úřadů, kontroly na letištích, hromadné rušení letů, davové psychózy skupování roušek, nucené karantény atd.

Tak nejdříve ten kontext: Za prahovou hodnotu virové epidemie je u nás považováno 1500 nemocných na 100 tisíc obyvatel. V současné době je epidemický stav z důvodu chřipky vyhlášen celorepublikově, při aktuálních hodnotách se jedná o zhruba 200 tisíc nemocných. Každý rok je u nás na vrub chřipky přičítáno okolo 1500-2000 obětí.

Koronavirus 2019-nCoV pod elektronovým mikroskopem

Více než miliardová Čína přitom k dnešnímu dni hlásí nějakých 14 tisíc nakažených a 300 mrtvých v důsledku koronaviru. Aniž bych to chtěl jakkoliv zlehčovat, musím se ptát – je to hodně, nebo málo? Vyplašený čtenář si představí ten „masakr“ tří stovek mrtvých a má v tom hned jasno. Jenže v čínském měřítku to představuje zhruba jednoho pacienta na 100 tisíc obyvatel a jedna obět připadá průměrně na více než 4 milióny lidí! To mají tamní soudruzi tak drakonicky nastavené epidemické prahy? Navíc, málokdy ve veřejných médiích zároveň zaznělo, že většina obětí byla v poměrně vysokém věku (nad 60 let) a často byly příčinou druhotné infekce, kombinace s chronickými respiračními nebo srdečními potížemi apod., což je typickým atributem chřipkových onemočnění.

Argumentuje se také vysokou infekčností této virové mutace a například v nováckých zprávách před pár dny prezentovali dramatickou, zhruba exponenciální křivku nárůstu počtu nakažených. „Zapomněli“ však dodat, že stejný typ vývojové křivky vykazuje prakticky každá podobná sezónní choroba a až dosáhne obvyklé saturace a následně začne klesat, nikdo takto aktualizovanou křivku už v hlavních zprávách neukáže, protože zcela pozbude na své dramatičnosti.

Ani to, že jde o relativně nový a málo známý typ viru, na který neeexistují léky ani vakcína, nehraje velkou roli. Většina pacientů symptomaticky podobné typy viróz (např. chřipku) léčí pouze vyležením, případně podpůrnou léčbou (antipyretika, vitamíny, …) a míra proočkování proti běžným typům chřipek je beztak poměrně malá (u nás i celosvětově). Další obava plyne z možných budoucích mutací – k těm však dochází i u již známých chřipkových virů. V čem se údajně liší nejnovější koronavirus od běžných chřipkových nákaz je vyšší koeficient infekčnosti, ale je otázka, nakolik jsou taková čísla u začínající epidemie spolehlivá, už vzhledem k omezeným laboratorním kapacitám a ke krátké době, po kterou testy probíhají.

Má tedy tohle všechno být důvod k tomu, nepouštět lidi z bytů a uzavírat celá mnohamiliónová města? Tak buď nám oficiální představitelé Číny bohapustě lžou (což by u komunistů nebylo až tak překvapující), nebo to na dalším příkladu odhaluje sklony současné globalizované a přecitlivělé společnosti k přehnaným reakcím a zároveň zřejmě i snahy vydojit z toho kapitál. Ať už finanční nebo politický – počínaje médii, uměle živícími „velké“ téma, přes výrobce ochranných pomůcek a léků, populistické proklamace politiků jaká opatření „na ochranu svých občanů“ chystají, až po přísliby budoucích brebend, plynoucích z využití lidského strachu (ať už se to týká legislativy nebo byznysu).

Toto schéma iracionálního chování i způsob mediální prezentace docela připomínají klimatické tanečky posledních několika let. Ačkoliv podporuji všechny rozumné snahy o snížení zátěže přírody lidskou činností, téma globální změny klimatu (dříve dost nešikovně označované jako globální oteplování) se stalo spíše platformou pro politické proklamace a státem garantovaný byznys, než pro vědeckou a věcnou diskusi.

Péče o naši planetu je záslužná věc, ale plané plkání nedovzdělaných amatérů na konferencích s vágními závěry k tomu jen těžko přispěje.

Začíná to už patřičnou informační masáží: Lidstvo vyprodukuje ročně 35 gigatun skleníkových plynů (především oxidu uhelnatého a metanu) a proto se připravme na potřebu masivních investic do „zeleného byznysu“ a dotací, na nárůst legislativních omezení a kontrolních mechanismů, direktiv, norem a s tím spojené administrativy (ve státní i komerční oblasti). Jinak to nepůjde. Změnu klimatu zastavíme, ať to stojí, co to stojí. A myslíme to s vámi a přírodou dobře.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Tak opět trochu toho kontextu: Přes 30 miliard tun CO2 vyprodukovaného lidskou činností za rok zní děsivě, ale kdo si to dokáže představit? Průměrné zhruba 4 tuny na osobu, nebo spíš deset kilogramů na osobu a den, to už je našim představám trochu blíž. Z toho konkrétně v důsledku pozemní dopravy zhruba jeden kilogram. Ale je to hodně nebo málo? Je to dost na to, aby byl důvod tlačit emisní normy aut téměř za fyzikální meze, když se přitom nevyvíjí přiměřeně tomu podobné tlaky na jiné, často větší, zdroje znečištění? Je to dost nebo málo v kontextu toho, že v druhohorním období jury byla koncetrace CO2 v atmosféře pětinásobná oproti dnešku? Je to dost nebo málo s přihlédnutím k tomu, že mimo působení člověka se uvolní do ovzduší dalších 800 gigatun CO2 ročně? Není spíše podstatná rychlost změn, než samotná absolutní hodnota?

Jak aktuální humbuk kolem koronaviru, tak současné klimatistické trendy vykazují společný sociální mechanismus. Bohužel takový, jehož základem není racionální přístup vedoucí k realistickým a efektivním opatřením, ale spíše iracionálními pohnutkami živená snaha nahnat politické, ideologické a kapitálové body.

Klimatický pláč na špatném hrobě

Tento týden se v New Yorku koná summit věnující se současným klimatickým změnám a možnostem, jak je odvrátit. Nebudu se pro tentokrát pouštět do úvah nakolik je to odůvodněné a smysluplné, jakým dílem jsou změny klimatu vlivem činnosti člověka, jak moc bychom měli naslouchat aktivistům (a jestli je fér je nazývat alarmisty) apod. Dnes přidám jen zamyšlení, jestli jsou snahy o změnu směřovány efektivně a správným směrem.

Je určitě dobře, že politici alespoň zčásti naslouchají odborníkům a že ochrana životního prostředí patří mezi důležitá témata na regionálních i globální úrovni. Poslední obšírná zpráva mezinárodního panelu OSN pro změny klimatu poukazuje na nešetrné zacházení se zdroji a tvorbou velkého množství odpadu a emisí, mimo jiné i prostřednictvím parametrů přepočtených na hlavu. V tomto srovnání vychází typicky nejhůř ty nejvyspělejší země, což ale není moc překvapivé vzhledem k úzkému vztahu mezi průměrným HDP a spotřebou. Nabízí se tedy logická zkratka, že právě zde se dá přírodě nejvíce odlehčit, což se také v praxi projevuje přísnějšími emisními normami, tlakem na vysokou míru recyklace, intenzivnějším hledáním a zaváděním alternativních zdrojů energií, alternativách v dopravě atd. Zdánlivá ekologičnost méně vyspělých nebo rozvojových částí světa (počítáno per capita) je však ve skutečnosti spíše z nouze ctnost z důvodu nižší životní úrovně obyvatel a v mnoha ohledech jde o pouhou iluzi – jak z hlediska celkových čísel, tak z hlediska případného spektra znečištění či případných druhotných parametrů.

Především Evropa a USA jsou na pranýři jako jedni s největších znečišťovatelů, jsou nejčastějším cílem klimatických aktivistů a vznikají v nich (zejména v rámci EU) mnohdy až absurdní normy a zákony, např. emisní normy pro auta hraničící s fyzikálními zákony nebo emisní limity s povolenkami, jakýmisi novodobými odpustky. Zřejmě nejvíce se pak v poslední době řeší tzv. uhlíková stopa, resp. množství vypouštěného CO2, který by měl mít z velké části klimatické změny na svědomí. V přepočtu na obyvatele jsou na tom výrazně nejhůře arabské země, následované severní Amerikou a většinou evropských států. Podívejme se však na časový trend, ukazující, jak na tom jsou s emisemi oxidu uhličitého Evropa, USA a zbytek světa celkově:

Srovnání celkového ročního množství emisí CO2.

Rozhodně se tím nesnažím naznačit, že by se Evropa (příp. USA) měla zříci zodpovědnosti ve snahách ulevit životnímu prostředí, ale rozdíly v trendech jsou do očí bijící. Zatímco v Evropě se situace v průběhu posledního půlstoletí prakticky soustavně zlepšuje a v USA je (navzdory rostoucí lidnatosti) již také zřejmý obrat k lepšímu, zbytek světa, kterému vévodí především jižní a jihovýchodní Asie a Afrika, „zasviňuje“ naše ovzduší raketově rostoucím tempem.

Typickým vysvětlením bývá rostoucí populace v těchto částech světa. To však za prvé nelze považovat za „polehčující okolnost“ (z hlediska faktického dopadu na klima je jedno, jestli v dané oblasti vyprodukovalo tunu emisí deset lidí nebo jeden) a za druhé uvedený nárůst rozhodně nekopíruje populační křivku. Např. od roku 1950 se populace „zbytku světa“ zhruba zečtyřnásobila, ale množství emisí CO2 narostlo za stejné období třicetinásobně. Za poslední dvě dekády je situace podobně disproporční – cca +30% obyvatel vs. dvojnásobek CO2.

Pokud jde o pevné odpady, kde jsou hlavním tématem plasty, situace je na první pohled trochu odlišná. Čína je sice velký producent plastů (jako stát úplně největší, téměř 30% celosvětové produkce), ale je třeba vzít v úvahu, že velká část jde na export a navíc podle dostupných údajů na tom není Čína až tak špatně v oblasti recyklace plastů (cca 25%). Tradičně nejlépe se zachází s plasty v Evropě, okolo 30% jde na recyklaci, což je výrazně nad průměrem zbytku světa, pohybujícím se sotva na 10% (USA bohužel nevyjímaje), tradičně podprůměrně je na tom velká část Afriky.

Ovšem jeden z největších průšvihů s plasty souvisí s těmi, které končí ve vodě a jsou tudíž daleko méně lokalizované (a tudíž kontrolovatelné a případně později zpracovatelné). V tomto už Čína zdaleka tak dobře nevychází (čínské řeky, v čele s Jang-c‘-ťiang, jsou suverénně největšími „dodavateli“ plastů do světových oceánů), o Indii, tichomoří a podobných přioceánských oblastech nemluvě.

Takže ve výsledku opět platí, že největší „žumpou planety“ je jihovýchodoasijský a africký kout světa.

Současný přístup je v podstatě Paretovo pravidlo obrácené naruby. Apelovat na zodpovědnost těch částí světa, které si z velké části svou zodpovědnost již uvědomily a začaly v tomto směru dávno aktivně konat, a nemít přitom snahu nebo schopnost k témuž přimět zbytek světa, kde ve vztahu k životnímu prostředí panuje mnohem větší lehkovážnost a neznalost, je projevem neefektivity a slabosti nejen politiků, ale také jejich nejčastějších oponentů, tj. ekologistických aktivistů. Proč stávkují před našimi parlamenty a městskými úřady, proč se přivazují k plotům našich elektráren…? Neměli by raději bušit na dveře čínských a indických úřadů? Neměli by šířit osvětu v afrických ghettech a místech, kde lidé ani nemají pořádný přístup k pitné vodě? Nebylo by účinnější ukazovat obrázky plasty zamořených moří zodpovědným představitelům zemí, jejichž obyvatelé už prakticky přivykli životu na skládkách?

Do té doby, než se začnou dít opravdu efektivní změny k lepšímu v místech největších zdrojů znečištění (včetně kontroly populace), můžou se Evropané stavět na hlavu a vymýšlet sebetvrdší normy a navyšovat rozpočty na dotace různým alternativním řešením, ale v pravém slova smyslu globální zlepšení lze jen těžko očekávat.


Doplnění (30.9.2019): V reakcích na tento článek se objevil názor, že jde o typicky český alibismus jak nic nedělat a přitom k tomu nutit ostatní. Důkaz, že ČR je v oblasti emisí CO2 na relativně dobré cestě, ukazuje následující graf (přepočet na hlavu). Pro srovnání jsou v něm i tytéž ukazatele pro Čínu a pár dalších výše zmíněných problematických regionů. Samozřejmě je fér zároveň přiznat, že v kontextu Evropy nicméně stále patříme spíše mezi ty větší „smraďochy“, takže rozhodně je potřeba, aby se v započatém trendu pokračovalo. Rád bych ale zároveň připomenul, že hlavním tématem článku bylo globální klima a efektivita případných regulativních kroků v celosvětovém kontextu.

Mýtus slušného občana v české politické bažině

Jedním z nejvíce probíraných témat v době krátce po sametové revoluci byla otázka role „normálních občanů“ ve fungování a udržení někdejšího komunistického režimu. Najednou to vypadalo, že skoro každý trpěl pod totalitním režimem, se kterým mocně (ač tiše) nesouhlasil, ale strach o sebe nebo o rodinu ho donutil se podvolit mnohým direktivám a buzeracím tehdejšího bolševického zřízení. Nikdo najednou skoro za nic nemohl, ničemu nepomáhal, nic neřídil, nikomu nedonášel, za všechno mohlo stranické vedení KSČ a oni, pokud snad byli v partaji nebo dělali něco ve prospěch režimu, tak činili z pouhého tlaku tehdejší doby a proti svému presvědčení.

Velmi postupně se tato celonárodní faleš a (v těch lepších případech) sebeklam začali odkrývat, což se navenek projevovalo nejen pozvolným návratem preferencí mnohých voličů ve prospěch levicových a nedemokratických stran, ale také stále častějšími názory jak „bylo za komančů líp“ a jak „by tohle komunisti nikdy nedopustili“.  Takto k nám promlouvá hlas samozvaného tzv. slušného občana. Hlas člověka, který byl vždy vnitřně levicově naladěn, ale v porevoluční náladě se jednak za svou levicovost styděl (zřejmě dle zažitého zvyku z minulé doby, kdy byla jinakost a svoboda slova potlačována), druhak doufal, že ten nastupující „kapitalismus s lidskou tváří“ tak nějak strpí, když už to vypadá, že by mu z toho něco mohlo kápnout (ostatně tehdejší sliby Václava Klause o růstu platů se mnohým poslouchaly dobře). Člověka, který se chce mít co nejlépe, ale rád by, aby to za něj někdo jiný zařídil a aby ho přitom nevytrhával z „jistot“, na které cítí jakési nezadatelné právo a které je třeba uplatnit, i kdyby se kvůli tomu mělo brát těm, co „mají zbytečně moc“. Člověka, který chce hlavně mít svuj klid a nechce se zatežovat informacemi, přílišným premýšlením, ani tím, aby ho jiní nutili přemýšlet a informace si ověřovat. Člověk, který chce mít svůj klídeček i v mnoha jiných ohledech a různorodost a složitost současného světa ho spíše irituje, než inspiruje. Člověk, který ze své podstaty a podstaty svých výše zmíněných priorit má rád vůdce a diktátory, ač se bude navenek vždy raději prezentovat jako ryzí demokrat a zaštiťovat se „vůlí lidu“.

To však jde ruku v ruce s tím, že musí u těchto ze svého pohledu autorit bohorovně přehlížet vše, co by je stavělo do špatného světla. Věří všemu, co jim předkládají (navzdory faktům), skáče na zjevné argumentační fauly, na vyhýbavé rádoby odpovědi a věří jim i jejich domnělé (rozuměj z většiny přivlastněné) úspěchy, protože uspokojivé pocity spojené s utvrzování se ve vlastním obrazu pravdy a reality jsou příjemnější, než kritické uvažování, práce s fakty a případné zpochybňování. Rád od nich slyší, že to nandali někomu z „druhé strany“, ať už tou druhou stranou jsou ti bohatší, chytřejší, vzdělanější, šikovnější, ti s jiným názorem, nebo třeba jen s jiným hudebním vkusem, protože mu to dává pocity síly, moci a úspěchu, které by jinak jako jedinec nikdy nezažil. Rád vidí, jak „bohatým berou a chudým dávají“ (viz snahy o prosazení progresivní daně, milionářská daň, kontrolní hlášení, tzv. zajišťovací příkazy apod.), jak relativizují úspěchy a názory těch skutečně úspěšných i jak vyznamenávají lidové postavičky, ke kterým vzhlíží nejeden pravidelný čtenář bulváru.

Proto také novinář, který zveřejní autentickou reportáž v jeho neprospěch, je pro něj automaticky „rozvraceč státu“ a hyena (a kdo by se namáhal zamyšlením nad obsahem té reportáže, že…). Proto ti, kteří vystupují v opozici vůči jeho idolu, jsou „narušitelé fungujícího pořádku“, šiřitelé „kampaně proti úspěšné vládě“ apod. Proto účastníci demonstrací proti současnému establishmentu jsou „křiklouni“ a „nedemokrati nerespektující výsledky voleb“. Podobně za minulého režimu byli disidenti a kritici tehdejšího režimu (třeba i jen na umělecké bázi) pro tehdejšího „slušného občana“ nepřátelé socialismu, buřiči, provokatéři, odpadlíci, případně santusáci, máničky apod., ale s přivanutím svobodného vzduchu do naší kotliny se najednou mnoho konformních občanů začalo pasovat do role jejich odvěkých tichých podporovatelů, dobře charakterizované dnes již okřídlenou hláškou o tichém „rozvracení režimu zevnitř“.

V podobném duchu dnes toto stádo „slušných občanů“ s absencí vlastního názoru opět pejorativně nálepkuje (ať už pražskou kavárnou, havloidy, kalouskovci, mediálními zrůdami, pravdoláskaři, trpaslíky, xenofoby, …) a tleská svým současným vůdcům pokaždé, když to někomu z nich takzvaně nandají, protože tím zdánlivě ulehčí vlastním mindrákům. Kdo si dovolí kritizovat současný stav, je nařknut z toho, že někomu závidí, nerespektuje většinu, někomu nesahá ani po kotníky (ač je tomu často naopak), nic nedokázal atd. Je sice velmi pravděpodobné (s mnoha historickými analogiemi), že tito jimi opovrhovaní „narušitelé pořádků“ se jednou v budoucnu zaslouží o svržení režimu, který mezitím díky rostoucí moci vytvoří prostředí, které začne být těžce stravitelné i pro většinu oněch „slušných občanů“, ale tak daleko jejich uvažování zpravidla nedosáhne a proto setrvávají ve své slepé afinitě k autoritám.

Tento druh mentality, volající po „klidu a pořádku“, není jen prostou pasivitou, kterou se mnozí členové tehdejší jediné „správné“ strany i tolerující nestraníci po devětaosmdesátém hájili a chlácholili. Alibistické věty „to ne my, to oni“ a „tenkrát se to tak muselo“ byly, a vlastně pořád jsou, slyšet až příliš často. I když odmyslíme tehdejší horlivost mnohých „obyčejných“ lidí a klasické zdánlivě nenápadné přisluhovačství, které si dnes málokdo přizná (jen co důvěrníků, referentů a „dobrovolníků“ jsme mívali…), tak už jen ona rezignace na vlastní kritický názor a na osobní zodpovědnost v zájmu pohodlí nebo osobního prospěchu je ve svém důsledku aktivní podporou a nikoliv jen pouhou tichou tolerancí stávajícího stavu. Je to jistý druh symbiózy, kdy vůdce potřebuje (alespoň zpočátku) své voliče a oni mají pocit, že potřebují jeho.

Když teď sleduji to Zemanovo pohrdání ústavou a slušností (v pravém slova smyslu) a Babišovo pohrdání zákonem a morálkou, kterému ještě spousta lidí tleská, není jednoduché věřit tomu, že tento národ „slušných občanů“ si zaslouží něco lepšího. Ale rezignace a pasivita je jedním z faktorů, díky kterým se tady komunisté udrželi u moci přes 40 let, takže dokud je možnost vyjádřit beztrestně svůj názor ať už na ulici, v novinovém článku, nebo třeba v diskusi pod ním, pak je třeba nenechat si tu možnost vzít, jinak nám nezbyde než do těch hoven, co vykáleli jiní, šlapat spolu s nimi.

Proč světem hýbou lidé

Prehistoričtí lidé před nějakými 70 tisíci lety byli naprosto nedůležitými zvířaty. Jejich vliv na chod světa byl velmi malý, menší než vliv medúz, datlů, nebo čmeláků.

A dnes? Lidé jsou jasnými vládci planety. Jak jsme se dostali až sem? Co bylo naším tajemstvím úspěchu, jenž z nedůležitých opic, které se víceméně staraly jen o to své někde v zastrčeném koutě Afriky, učinila pány světa?

Často se v podobných srovnáních soustředíme na individuální rozdíly mezi námi a ostatními zvířaty. Rádi bychom věřili, že existuje něco, co činí naše tělo nebo náš mozek natolik mimořádnými, že se nám třeba pes, prase, ani šimpanz nedokáží vyrovnat. Pravdou však je, že ve srovnání jeden na jednoho se od šimpanzů příliš nelišíme. A pokud byste mě a nějakého náhodného šimpanze vysadili na pustém ostrově a sledovali, kdo snáze přežije, rozhodně bych si na sebe nevsadil.

Kolektivní chování mravenců je obdivuhodné. Ale zároveň příliš rigidní.

Skutečný a určující rozdíl mezi námi a ostatními zvířaty vyjde najevo až na skupinové úrovni. Jsme vládci světa proto, že jsme jedinými živočichy, kteří dokáží pružně spolupracovat na opravdu velkém měřítku. Rozsáhlá společenství mravenců nebo včel sice také disponují rozsáhlou schopností spolupráce, ale činí tak v rámci poměrně pevných pravidel. Pokud se ve včelíně vyskytne neznámá hrozba nebo naopak přijde nečekaná příležitost, včely nedokáží přebudovat svůj striktně definovaný sociální systém přes noc, aby se s novými výzvami účinně vypořádaly. Nemůžou například svrhnout královnu, aby založili včelí republiku. Vlci nebo šimapanzi jsou na tom s flexibilitou spolupráce sice daleko lépe než třeba mravenci, ale jsou jí schopni pouze mezi malým množstvím jedinců, kteří se důvěrně znají – jejich ochota kooperovat je založena na osobní známosti. Když jsem šimpanz a rozhoduji se ke spolupráci, musím tě znát a kladu si tedy otázky: Jaký jsi šimpanz? Jsi hodný? Jsi zlý? Jak s tebou můžu spolupracovat, když o tobě nic nevím?

Pouze druh Homo sapiens si osvojil schopnost spolupráce s nesčetným množstvím naprosto cizích příslušníků svého druhu. Ve srovnání jeden na jednoho, možná i deset proti deseti, si šimpanzi povedou často lépe než my. Ale postavte proti sobě tisíc šimapanzů a tisíc průměrných lidí a výsledkem bude drtivé vítězství druhu Sapiens, a to z jediného prostého důvodu – umí lépe spolupracovat. Zkuste poslat 100 tisíc šimpanzů na Wall Street nebo na fotbalový stadión a výsledkem bude chaos. Udělejte to s lidmi a výsledkem budou obchodní sítě a sportovní soutěže.

Spolupráce samozřejmě neplodí vždy jen dobro. Největší hrůzy, které lidstvo kdy spáchalo, byly také produktem hromadné spolupráce. Vězení, vyhlazovací a koncentrační tábory nejsou nic jiného než výsledky lidské kooperace. Šimpanzi ničím z toho nedisponují.

Jak došlo k tomu, že lidé získali schopnost hromadné a pružné spolupráce, ať už jde o hry, obchod nebo koncentráky? Odpovědí je naše představivost. Dokážeme se zapojit do spolupráce s velkým množstvím neznámých lidí,  protože umíme vytvořit smyšlené příběhy, šířit je a přesvědčit miliony dalších, aby jim věřili. Pokud všichni věří ve stejnou ideu, dodržují stejná pravidla a efektivně tak spolupracují.

A toho jsou schopni pouze lidé. Nikdy se vám nepodaří přesvědčit šimpanze, aby vám dal banán za slib, že až jednou umře, přijde do šimpanzího Nebe, kde dostane za svou dobrotu tolik banánů, kolik si jen vzpomene. Na tohle vám žádný šimpanz neskočí. Na něco takového přesvědčíte pouze člověka. Proto kralujeme světu, zatímco některé opice bloumají zamčené v klecích zoologických zahrad a výzkumných laboratoří.

Princip ideologicky podmíněné kooperativnosti se netýká samozřejmě jen náboženských společenství. Lidé stavěli katedrály nebo se vydávali na křížové výpravy ve společné víře v Boha a Nebe. Ale totéž funguje stejně dobře i pro ostatní typy masových spoluprací. Například právní systémy – většina těch současných je založena na hluboké víře v jistá základní lidská práva. Ale lidská práva jako taková jsou čirou fikcí, podobně jako koncept Boha nebo nebeské věčnosti. Ve skutečnosti lidé žádná apriorní práva nemají, stejně tako jako šimpanzi, vlci nebo včely. Rozeberte člověka na součástky a žádná práva mezi nimi nenajdete. Jediným místem, kde lidská práva existují, je v našich příbězích, které jsme si vymysleli a předali jeden druhému. Ve smyšlenkách sice atraktivních, ale pořád jen pouhých smyšlenkách.

Tentýž mechanismus se uplatňuje i v politice. Stejně jako božstva a lidská práva jsou pouhou fikcí i národy. Hora, to je něco skutečného. Vidíte ji, můžete se jí dotknout, cítit ji. Ale Spojené státy nebo Izrael nejsou žádnou objektivní fyzickou realitou. Nemůžete je v doslovném smyslu vidět, dotknout se jich, cítit je. Jsou jen součástí příběhů, které si lidé vytvořili a časem se s nimi bytostně spjali.

Bankovka – jedna z největších fikcí v dějinách lidstva.

Podobně můžeme pokračovat u ekonomických systémů. Vezměme si například běžnou dolarovou bankovku – sama o sobě nemá prakticky žádnou hodnotu. Nemůžete se jí zasytit, napít, nemůžete si ji obléct. Ale dostaňte se do role nějakého velkého báchorkáře typu šéfa centrální banky a přesvědčte lidi, že ten zelený kousek papírku má hodnotu pěti banánů. Ve chvíli, kdy tuto smyšlenku přijmou za své milióny lidí, tu hodnotu ve skutečnosti opravdu začne mít. Můžu pak zajít do obchodu, podat ten jinak bezcenný papírek naprosto cizímu člověku a dostat za to od něj pět skutečných banánů. A teď to samé zkuste se šimpanzem…

Peníze jsou pravděpodobně historicky nejúspěšnější fikcí vymyšlenou člověkem. Ne všichni věří v nějakého boha, v lidská práva nebo ve Spojené státy. Ale zato prakticky každý věří v sílu peněz a potažmo v hodnotu dolarové bankovky. Dokonce i Usama bin Ladin. Sice nenáviděl americké vyznání, politiku a kulturu, ale dolary, ty měl moc rád. Proti této konkrétní báchorce neměl sebemenších námitek.

Abychom to shrnuli: zatímco všechna ostatní zvířata žijí v objektivně existujícím světě řek, stromů a lvů, my lidé dlíme ve světě dvojím. Ano, i v tom našem jsou řeky, stromy a lvi, ale navíc k této objektivní realitě jsme si stvořili druhou vrstvu reality stojící na víře a zahrnující smyšlené entity jako jsou Evropská unie, Bůh, dolar nebo lidská práva.

Postupem času tyto fiktivní prvky našich životů získávaly větší a větší vliv, až se staly nejmocnějšími silami v našem světě. Jsme nyní v situaci, kdy otázka přežití stromů, řek a zvířat závisí na přáních a rozhodnutích smyšlených entit typu Spojených států nebo Světové banky – entit, které přitom existují pouze v naší představivosti.

 

Přeloženo z článku profesora historie Yuvala Noaha Harariho, autora knihy Sapiens: A Brief History of Mankind.

Tvůj názor? Ne, prostě kecáš!

Během posledních několika let jsem měl se svými studenty řadu rozhovorů, kdy jsem se jim snažil vysvětlit, že prosté prohlášení „to je můj názor“ nevylučuje, že dané tvrzení není naprosto špatně. Stále mi nejde na rozum, že někteří mají pocit, že tato čtyři slova jim nějakým způsobem dávají naprostou volnost žvanit libovolné nesmysly. A docela mě děsí, že někteří studenti si myslí, že vzdělání, které zpochybňuje jejich představy, představuje útok na jejich víru.                 
                                                        – Mick Cullen

Každý, kdo se občas pouští do debat s jinými lidmi, bez ohledu na téma, nezůstane ušetřen slovu „názor“, nebo v horším případě „víra“.   Tato slova přitom často slouží jako obranný štít kdejakého nedomyšleného nebo pochybného tvrzení, které je pak často nekriticky šířeno vodami sociálních sítí.

V běžném pojetí je názor něco, co nemůže být z principu špatně. Velmi striktně vzato to tak možná i je, ale dříve, než se v nějaké argumentaci pokusíte schovat za univerzální Štít Názoru, zkuste si položit následující otázky:

  1. Jde vlastně o názor?
  2. Pokud ano, jak kvalifikovaný je a proč ho zastávám?

Pokud jde o první bod, není těžké si na něj odpovědět: názor je preference něčeho nebo úsudek o něčem. „Moje oblíbená barva je černá. Podle mě špenát chutná hnusně. Ordinace je nejlepší televizní seriál.“ To vše lze považovat za názory. Mohu je zastávat pouze já nebo mohou být sdíleny množstvím dalších lidí či dokonce obecně přijímány. Většinou, ale jedno mají společné – nelze je v principu nijak ověřit vyjma prosté skutečnosti, že jim já sám věřím.

Na názorech takového typu není absolutně nic špatného, ať už by s nimi kdokoliv souhlasil nebo nikoliv. Problém nastává v případech, kdy je „názor“ ve skutečnosti fakticky chybným úsudkem. Pokud budete tvrdit, že vakcíny způsobují autismus, vyjadřujete něco, co je věcně neplatné (dle dostupných údajů), nikoliv že zastáváte „názor“. Vaše pouhé přesvědčení, že to je pravda, z toho pravdivý fakt neudělá. A to ani když s vámi vaše přesvědčení budou sdílet tisíce dalších lidí.

Pokud konstatujete fakta, názory lidí vám mohou být ukradené. Můžete uspořádat všelidové hlasování na témata jako: „Je větší číslo 5 nebo 10?“, „Existují sovy?“ nebo „Je Země placka?“, ale skutečnost to nijak neovlivní.

Samozřejmě i mnohá vědecká nebo historická fakta jsou nejasná, vyžadují další ověření nebo se časem ukážou být neplatnými. „Je Země jediná obydlená planeta ve vesmíru?“, „Jaký je rasový původ starých Egypťanů?“… V obou případech neexistuje ani ve vědeckém světě shoda. Vesmír je probádaný zatím jen z velmi malé části a pozůstatky Egyptského umění a písemností jsou příliš stylizované, než aby vedly k jednoznačnému závěru. Takže v takových případech je zcela legitimní prázdné místo vědomosti „vyplnit“ názorem, jak by to mohlo být (například věřit, že některé pozemské nálezy jsou důsledek předchozí návštěvy mimozemské civilizace, nebo že staří Egypťané jsou potomci Afrických černochů, kteří se usadili v povodí Nilu) a doufat, že časem dojdeme k porozumění, resp. opravě původní představy. Samozřejmě k porozumění ověřenému a podpořenému fakty.

A zde přichází na řadu druhý bod: Kvalifikovanost názoru a důvod, proč ho zastávám. Ačkoliv názor jako takový nemůže být, technicky vzato, „špatně“, jeho váha se odvíjí od jeho vnitřní struktury a kontextu.

Dejme si příklad: Jako fanda fotbalové Barcelony se setkám s jiným fandou téhož klubu, který mi tvrdí, že podle něj je historicky nejlepším hráčem Barcelony Messi. V pohodě, proč ne. Během další diskuse s ním ale zjistím, že zápasy Barçy sleduje jen posledních 10 let a o historii klubu se nikdy nezajímal. Je dost možné, že i kdyby tomu tak nebylo a historii měl v malíku, zůstal by stále jeho favoritem mezi hráči Messi. Ale klidně pak mohl stejný titul přiřknout Maradonovi, ačkoliv za klub hrál jen krátce, nebo Cruyffovi… nebo komukoliv jinému, co já vím. V ideálním světě, kdybych ho na to upozornil, opravil by svůj výrok na: „Dobře, tedy Messi je podle mě nejlepším hráčem, kterého jsem kdy viděl hrát za FCB.“ Bylo by to fér, může mít své důvody, proč nezatoužil sledovat záznamy starých zápasů nebo pátrat v historii klubu. Dojít k názoru s omezenou platností z omezeného množství informací je zcela přirozené.

Problém nastává, když je omezená sada informací považována za širší, než ve skutečnosti je. Je rozdíl mezi prostou vírou a tím, že něco jednoduše nevíte. Můžete věřit (zvláště pokud chcete), že kouření v podstatě neškodí zdraví, a bývaly dokonce období, kdy byl takový názor obecně rozšířený (s podporou lobbingu tabákových společností). Ovšem při pohledu na mnohokrát prověřené statistiky výskytu různých chorob v souvislosti s kouřením a při konfrontaci s faktem, že kuřáci se v průměru dožívají o přinejmenším dekádu kratšího věku, můžete takový „názor“ v dnešní době zastávat jen s velkou mírou ignorance. Podobné to je například s tvrzením o mimořádně vysokém obsahu železa ve špenátu, kterému se obecně věřilo za mých mladších let. Později se ukázalo, že šlo o pouhý překlep v jakýchsi nutričních tabulkách, který se postupně rozšířil, ale spousta lidí tomuto omylu navzdory jeho prokázání věří dodnes.

Jinými slovy, můžete dojít k nějakému názoru v rámci „informační bubliny“, což je ostatně něco, co všichni děláme přinejmenším během prvních roků života, kdy ještě máme příliš málo informací nebo je nedokážeme v dostatečné míře zpracovat. Nicméně dříve či později jsme často konfronotváni s reálným světem a docházíme k zjištění, že to, co jsme považovali za informovaný názor, byl vlastně jen mylný nebo nepřesný závěr založený na malém množství dat a našich pocitech. Tento proces probíhá v podstatě celý náš život, pouze (většinou) s ubývající četností. Mnoho, opravdu mnoho našich názorů se později ukáže jako neinformovaných nebo prostě a jednoduše chybných. A samotná skutečnost, že jsme jim po jistou dobu věřili, jim nedává o nic víc váhy nebo platnosti, stejně tak jako nemůžete od nikoho očekávat, aby takový názor respektoval jen proto, že je váš, ať už jste kdokoliv.

Nemáte právo na svůj názor. Máte právo na svůj informovaný názor. Nikdo nemá právo být neznalým.
                                                        – Harlan Ellison

Můžete se mýlit nebo být neznalý věci (ať už záměrně či nikoliv). Tomu se určitě ještě mnohokrát nevyhnete. Realita je na vás nezávislá a vaše pocity ji netrápí. A vzdělání, které by nás mělo se známou částí reality seznamovat, tu není proto, aby vám ztrpčovalo život. „Neinformovaní“ nejsou nějaká utiskovaná etnická menšina. V otázce informovanosti a kredibility názoru si každý nese svou vlastní zodpovědnost.

Říkáš mi, že Země je placatá, fotky z vesmíru jsou upravené a GPS satelity nám posílají podvržená data, abychom si mysleli něco jiného? Ne, to fakt ne. To není „tvůj názor“, za to se neschováš. Prostě a jednoduše… kecáš.

Volně přeloženo z článku Jefa Rounera.

Unijní máslo na hlavě

Ten spor se táhnul roky a nakonec dopadl, jak se dalo očekávat, tedy úplně stejně jako v řadě dalších podobných případů unijní normativní diktatury. Tentokrát došlo na pomazánkové máslo. Evropská osvícená vrchnost (která si říká Evropský soudní dvůr) „moudře“ rozhodla, že slovo „máslo“ v názvu tohoto potravinářského výrobku být nesmí, protože obsah mléčného tuku v něm je nižší než stanovených 80%. A jako v již spoustě předchozích podobných rozhodnutí se zaštiťuje ochranou spotřebitele (rozuměj ochranou lidí proti jejich vlastní blbosti).

Nevím, jestli za tím stojí klasické úřední diletantství, neznalost jazykového a kulturního prostředí konkrétního státu (v tomto případě ČR), nebo úmysl s ekonomickým pozadím. Dotyčným soudcům každopádně uniklo, že pomazánkové máslo je v češtině ustálené slovní spojení, něco jako terminus technicus a i když obsahuje slovo máslo, neznamená to, že musí jít o máslo jako takové, nebo že musí obsahovat máslo v jakémkoliv množství. Chyba je zřejmě především v tom, že někdo vůbec připustil explicitní překlad do jiného jazyka obsahující slovo máslo, ačkoliv v jiných evropských jazycích ustálené spojení v tomto tvaru a významu neexistuje. Bylo by proto zcela v pořádku, kdyby se tento výrobek musel v zahraničí jmenovat jinak, například smetanová pomazánka, ale proč ho přejmenovávat i v Česku, mi není jasné. Český spotřebitel ví, že pomazánkové máslo prostě není máslo; našinec tomu rozumí a neočekává, že po otevření krabičky na něj vykoukne nějaký jiný mléčný výrobek. Pokud tomu Lucemburačané, Francouzi,  Belgičané nebo Němci nerozumí, ať si zavedou svůj srozumitelný název, a kdokoliv, kdo bude chtít pomazánkové máslo do jejich země vyvážet, to bude muset respektovat. Tak je to v pořádku, ale proč se musí EU montovat do našeho čistě lokálního názvosloví a potažmo se snažit nás učit náš vlastní jazyk?

Kdyby alespoň Evropská Unie nemusela řešit mnohem závažnější problémy než nějaké slovíčkaření… Říkám si, co přijde na řadu příště? Burákové máslo, které dostane za uši po vzoru svého pomazánkového precedensu? Nebo snad kočičí jazýčky, které by mohly vést k pohoršení mezi milovníky zvířat? A co takhle španělští ptáčci – až nějaký unijní podržtaška přijde na to, že v nich není ptačího masa ani 1% a se Španělskem nemají vlastně nic společného, máme zaděláno na další problém. Nebo volské oko, které „podvodně“ imitujeme z vajec? Styďme se! Počkejte také, až se provalí, že ryby vlastně nemají žádné prsty, to teprv nastane hromadné přelepování obalů. A ani si už nezkouším představit, jaký skandál by mohly vyvolat dětské přesnídávky – vždyť se – minimálně co já pamatuji – z dětí nevyrábí!

Víte co, milí samozvaní ochránci mých zákaznických práv – v rámci spravedlnosti a rovnosti mezi národy a jazyky tímto otevřeně žádám, aby bylo Velké Británii Evropskou Unií zakázáno používat pro motýly termín butterfly, neboť dle veškerých dostupných odborných studií neobsahují ani zdaleka 80 % mléčného tuku.