10 mýtů „obránců autorských práv“

Je tomu pár týdnů, co švédský soud uvalil proklatě vysoké (zatím nepravomocné) tresty na provozovatele proslulého serveru ThePirateBay, největší světové databáze torrentů. Jiné podobné projekty na sdílení obsahu už musely po žalobách autorských spolků zaplatit pokuty, svoji činnost ukončit, případně ořezat a zlegalizovat (RapidShare, TorrentSpy, Napster, Suprnova a další). OSA, RIAA a podobné organizace, zaštiťující se zastupováním práv umělců, vymýšlejí jednu absurdnost za druhou, aby zvýšili své zisky a zároveň ospravedlnili svou existenci.

Nechci nijak podporovat nelegální praktiky, ani předstírat, že na výše vyjmenovaných serverech se nenachází mimo jiné i odkazy na copyrightovaný obsah. Problém vidím jinde, v nepřiměřenosti reakcí šoubyznysu na impulsy trhu. Mění se technologie, mění se modely chování lidí. Zavedený hudební a filmový průmysl však na okolní změny reaguje velmi nepružně a raději volí cestu křečovitého udržování současného stavu, místo toho, aby přešel na nové obchodní modely. Prostředkem k tomu pak musí logicky být metody čistě netržní, tedy legislativní lobbismus, represe, žaloby a zastrašování.

Pokusím se zde vyvrátit několik polopravd nebo přímo lží, které se kolem této problematiky šíří, ať už jde o zlidovělé mýty nebo o promyšlenou účelovou argumentaci skupin (organizací), které tím sledují svůj prospěch.

1) Placení „výpalného“ není presumpcí viny: Z principu není možné u každého konkrétního zařízení nebo datového nosiče předem určit, zda bude (a případně v jaké míře) sloužit k reprodukci resp. ukládání autorských děl. Aplikací skutečné presumpce neviny by byl tedy předpoklad, že k tomu nedochází. Současné zákony vychází naopak z plošné aplikace statistického pojetí pirátství. Dalo by se to přirovnat k následující situaci: v průměru se nějakého trestného činu dopustí každý stý občan, každý odsouzený pak odsedí ve vězení za život v průměru 6 let. Schválíme tedy zákon, podle kterého si každý jeden občan po dovršení plnoletosti odsedí rovnou automaticky 3 týdny. Chtěli byste takový zákon?

2) Placení „výpalného“ nám nedává právo kopírovat multimediální data: Rozmnožování díla pro osobní potřebu a vlastní vnitřní potřebu je v souladu se zákonem (viz především § 30 autorského zákona, tedy zákona č. 121/2001 Sb.). A to bez ohledu na to, zda jsou vybírány nějaké poplatky či nikoliv.

3) Stažení hudby je krádež: Oblíbená rétorika autorskoprávního byznysu. České zákony nicméně definují krádež jako přisvojení věci (dle § 205 trestního zákoníku, tedy č. 400/2009 Sb.). U autorského díla přichází v úvahu neoprávněné užití (to se ale netýká stahování souborů pro vlastní potřebu, viz předchozí bod) nebo nedovolené šíření, v žádném případě kopírováním nebo šířením nezmění „věc“ svého majitele. Jenže krádež, to zní tak nějak úderněji, že…

4) Existuje legální a nelegální hudba: Není nic jako apriori nelegální multimediální obsah na základě původu. Pojem legálnosti nemá absolutně co dělat se způsobem jeho původního získání. Soubor s nějakým filmem bude stále tentýž, ať už je jeho zdroj jakýkoliv, podle samotného obsahu tedy nelze legálnost v tomto smyslu posuzovat. Samozřejmě i obsah může být nelegální podle trestního zákoníku (např. dětská pornografie nebo propagace závadných ideologií). Pojem (ne)legálnosti, mluvíme-li o ní v kontextu autorského práva, lze vztahovat pouze na způsob zacházení s nějakým obsahem (např. šíření, modifikace či přisvojování).

5) Poplatky autorskému svazu jsou jen zlomkem „škod“ vzniklých stahováním: Myšlenka „autorského výpalného“ je, že z vybraných peněz budou částečně kryty ztráty, které vznikají autorům a výkonným umělcům (hudebníkům, hercům atd.) či producentům rozmnožováním jejich děl. Praxe je však bohužel taková, že výpočet škod je zpravidla naprosto imaginarní a přemrštěný, čímž si vlastně autorské svazy snaží vytvářet image benevolentních dohližitelů. Oblíbenou výpočetní metodou bývá vynásobení počtu kopií (který se mnohdy ani přímo neprokazuje, ale jen odhaduje) plnou cenou oficiální kopie díla (k navýšení absurdity často i včetně druhotných položek, zahrnutých do koncové ceny, tedy včetně nosiče, distribuce atd.). Předpoklad, že každý „kopírovač“ by si dané dílo, nebýt možnosti jeho zkopírování, zakoupil, je neskutečně naivní.

6) Poplatky autorskému svazu jdou autorům a interpretům: Ochranné organizace pro hromadnou správu práv (OSA, Intergram atd.), jak samotný název napovídá, by měl hájit práva autorů (a interpretů, vydavatelů, producentů aj.). Realita je však taková, že tato ochrana je velmi selektivní a zmíněné organizace jsou známy i tím, že výsledky jejich hospodaření nejsou (opět s posvěcením zákona) veřejně dostupné.

7) Duševní vlastnictví je něco přirozeného a samozřejmého: Nikoliv, pojem duševního vlastnictví je umělý konstrukt vzniklý na základě určitých společenských potřeb a je záležitostí necelého jednoho století. Jsou odůvodnitelné a společensky obhajitelné situace, kdy měla nebo má ochrana duševního vlastnictví dobrý smysl, ale vždy je to vymezeno určitým obdobím a okolnostmi. Např. před příchodem technologií jako byl knihtisk a později kopírovací stroje, se přirozeně měnil přístup k ochraně autorství psaných děl, podobně hudebníky nebylo třeba zákonně chránit v éře „předmagnetofonové. Patentové zákony sahají hlouběji do historie, ale zde stojí pro změnu za povšimnutí mnohem kratší doba ochranných lhůt (řádově roky) oproti např. psaným dílům (prakticky zhruba 100 let).

8) Pirátství médií je zároveň překonáním učinné ochrany nosičů: Ten protimluv je v tom cítit už na sto honů. Dle současné legislativy zákon porušuje ten, kdo vyrábí, dováží, přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drží k obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky nebo poskytuje služby, které slouží nebo jsou zamýšleny k prolomení účinných technických prostředků ochrany, ale také ten, kdo takové účinné technické prostředky ochrany práv obchází. Ta účinnost je tedy z technického hlediska jen iluzorní, jedná se o čistě právní alibismus – pokud vytvoří výrobce ochranu, kterou lze obejít, pak není z definice účinná. Když si na dveře svého domu dám visací zámek z dětské kasičky, případný zloděj bude po právu souzen za vloupání, ale těžko budu na pojišťovně vymáhat případnou škodu s odůvodněním, že jsem vniku lupiče účinně bránil.

9) „Piráti“ nejsou ochotni si hudbu kupovat, raději stahují a sdílí zdarma: Pokud pominu určitou skupinu „sběratelů“, kteří hromadí čistě pro svůj pocit a daná díla většinou ani „nekonzumují“ (na ty se ale perfektně vztahuje bod 5, protože v tomto případě je faktická škoda blízká nule),  kupovali by ji daleko ochotněji, pokud by se ceny a celý obchodní model pružněji přizpůsobovaly trhu a nespoléhaly na ochranářskou legislativu. Zároveň se ukazuje, že „nelegální“ šíření děl do jisté míry naopak stimuluje prodeje tím, že jsou dotyčná díla účinněji šířena a dostávají se (resp. jejich autoři) do širšího povědomí. Někteří autoři toto dokonce již pochopili a sami bezplatné šíření svých děl podporují. Bylo, pro mnohé překvapivě, naopak zjištěno, že „hudební piráti“ si častěji než průměrný zákazník kupují placenou hudbu a s tím spojený hardware (přehrávače a mobilní telefony).

10) Kupovat originální nosiče se vyplatí už kvůli kvalitě: Tento argument je neopodstatněný v době digitálních záznamů a v situaci, kdy se stejně většina (především mainstreamové) hudby degraduje nevhodným a necitlivým masteringem. Majitelé originálních nosičů nebo dat jsou navíc často obtěžováni, omezováni, uráženi a někdy až šikanováni nesmyslně implementovanými ochranami, regionalními omezeními, varovnými prvky apod. Např. u DVD nejde většinou přeskočit úvodní výhružnou sekvenci o pirátství a mnohdy ani přidané reklamy.

Současný autorský zákon je bohužel značně necitlivě nastaven a evidentně nebere v potaz, že má chránit autorství v tom smyslu, aby si dílo někdo nepřivlastňoval a neoprávněně ho nešířil, nikoliv zajišťovat snadné živobytí neschopným „umělcům“ a samozvaným zástupcovským organizacím.

Vypouštění diskusní žumpy

Jeden z nejnavštěvovanějších českých zpravodajských serverů novinky.cz se rozhodl změnit podmínky přispívání do diskusí pod články způsobem, který není příliš obvyklý a měl by být výrazným odklonem od doposud běžné a zhusta zneužívané anonymity přispěvatelů. Je zajímavé sledovat, jakou rekaci to vyvolalo právě na webu, který je znám mimořádně vysokou koncentrací internetových pořvávačů a zamindrákovaných primitivů. Ihned po zveřejnění nových pravidel se objevily stovky rozhořčených příspěvků hystericky označujících tento krok za akt cenzury. Řada zoufalců, zřejmě trpících přílišným dojmem sebedůležitosti, začala ohlašovat údajné zakládání různých diskusních trucwebů, kam chtějí přetáhnout ostatní podobné ubožáky a dosytosti si užívat své „svobody projevu“. Jiní prostě jen nadávají a předpovídají novinkám brzký krach, strmý pokles návštěvnosti, propad příjmů z inzerce a podobně. Pár ukázek na pobavení (přesný přepis včetně chyb):

„cenzore přestan nás šikanovat platíme si nemalé peníze a nebo je doba stb!!!“

„Chceme svobodu slova a ne novou totalitu a cenzůru.Za tohle jsem na náměstí v 89 nezmrzal.“

„Demokracie je svobodná diskuze pro všechny i pro ty se kterými nesouhlasím“

„(…) pokud někdo chce zůstat v anonymitě, tak mu to neberte je to jeho právo, co bude příště?“

Tito trolíci evidentně nedokáží ani vstřebat definici pojmu „cenzura“ (resp. se ani nenamáhají ji zjistit), což jim však nebrání v emotivních výlevech předhazujících paralelu s cenzurou z dob budování socialismu, kterou mimochodem s velkou pravděpodobností drtivá většina těchto jedinců zná leda z doslechu. Podobně účelově zachází i s pojmy „demokracie“ a „svoboda“, kterými se snaží ospravedlnit vymáhání jakýchsi svých domnělých práv na někom jiném (kterému tím paradoxně jeho vlastní svobodu upírají). Mazat na svém vlastním webu, který si někdo provozuje a platí, příspěvky jiných lidí, nemůže nikdy už z principu spadat do kategorie cenzury, ať by už k mazání docházelo podle libovolných (či dokonce podle žádných) pravidel. Můj web je můj prostor, za něhož si sám zodpovídám a s kterým si mohu naložit dle svého. To snad není tak těžké pochopit ani pro člověka, kterému dělá problémy zformulovat vlastní myšlenku a napsat větu s méně než 5 hrubkami.

Samozřejmě pokud mi záleží na nějaké reputaci nebo důvěryhodnosti, nějaká „rozumná“ pravidla předem nastavím a držím se jich (např. vyřazování vulgarit, rasistických výroků, urážek, příspěvků zcela mimo téma, pořvávání (text kapitálkami), tapetování a spamu mi připadá jako samozřejmá součást povinné hygieny každé internetové diskuse), ale rozhodně to není moje povinnost. Pokud se rozhodnu, že zveřejním příspěvky jen těch, kteří mi pošlou tisícovku na konto a svoji fotku do schránky, pak nikdo nemůže říci ani popel. Buď s mými podmínkami dobrovolně souhlasí, nebo si může jít diskutovat jinam. Je to čistě věc svobodné volby. Nic jako „právo vykecat se u kohokoliv“, jakási svoboda projevu naruby, neexistuje.

Asi trochu chápu, jak k takovému falešnému pocitu oprávněnosti dochází. Na server s návštěvností mnoha tisíců lidí denně, jehož pravidla přispívání do diskusí jsou dostatečně měkká, se časem začnou stahovat stáda anonymních halekalů, kteří nemají takovou možnost jinde a kteří si tam chodí pouze ulevit. Z původně zamýšlených diskusí postupně vytvoří něco velmi podobného chatu, značně zaplevelenému a vulgárnímu. Diskuse je ta tam, rozumné, přínosné a skutečně diskusní příspěvky k věci v tom bahně zcela zaniknou. Například prakticky pod každým článkem, bez ohledu na jeho téma a míru jeho apolitičnosti, najdete stovky politických výlevů a nadávek. Celé je to ještě umocněno nešťastným systémem hodnocení – jak to na novinky.cz nazývají – „kvality“ příspěvků formou kliků, která nejen že spíše odráží jen jakousi „popularitu“ v tom nejhorším slova smyslu, ale navíc se dá z technického hlediska poměrně lehce ošálit. Svůj smysl takové hodnocení tudíž zcela postrádá, o čemž se dá jednoduše přesvědčit nahlédnutím na top 5 téměř libovolné diskuse na novinkách.

Zmíněné stádo hýkavců si na dotyčném webu najde pohodlný prostor k rochnění a začne ho postupně považovat za „svůj“. Když se pak provozovatel rozhodne se stavem diskusí něco učinit, cítí se dotčeni na svých právech a trpí pocitem, že jim někdo něco bere nebo je vyhání z „jejich“ teritória. Bohužel pro ně je to po stránce právní i morální pocit zcela mylný, je to jen emotivní stav, který se možná dá zkraje pochopit, ale poprat se s ním musí každý po svém.

„Konkurenční“ diskusní weby, jejichž zakládáním mnozí bezzubě vyhrožují, by určitě byly úlevou oběma stranám. Dokonce mě upřímně mrzí, že nejspíš zůstane jen u planých gest, maximálně možná vznikne sem tam nějaký nevýznamný webík s okrajovou návštěvností ale to bude asi všechno. Podobné weby by totiž mohly být výbornou stokou internetových „diskutérů“, jakousi www-kanalizací. A jistě uznáte, že kanalizace je z hlediska hygieny prospěšná věc. Obávám se však, že pro tyto lidi je větším lákadlem trousit své duševní výpotky po známém serveru, na kterém se mu někdo jiný (provozovatel) postará o desítky tisíc čtenářů a kde se dá zažít opojný pocit – byť jen verbální – destrukce, než si něco šmudlit na vlastních osiřelých stránkách, které nemají samy co nabídnout, kromě holého prostoru k vynadávání se s ostatními podobně postiženými.

Je o to směšnější, když si  takoví lidé myslí, že jejich odchodem přijde provozovatel novinky.cz o nějaké příjmy z reklamy nebo že ho to nějak jinak poškodí. Za prvé se domnívám, že nejvíce diskusních křiklounů se rekrutuje jednak mezi náctiletými a druhak mezi intelektuálně a potažmo sociálně slabšími skupinami, přičemž ani jedna z těchto kategorií není pro většinu inzerentů vyhledávanou cílovou skupinou. Za druhé jsem přesvědčen, že zkvalitnění diskusí může sice vést v absolutních číslech k poklesu návštěvnosti a – to asi spíše – počtu zobrazení, avšak tato návštěvnost může ve výsledku vygenerovat provozovateli větší zisk. Vyvezením diskusního hnoje se totiž postupně zvýší důvěryhodnost a vylepší jméno celého webu a možná se pak na něj začnou vracet čtenáři, kteří ho dříve opustili pro znechucení obsahem jeho diskusí, resp. kteří z téhož důvodu přestali do jeho diskusí přispívat. A totéž samozřejmě platí i o inzerentech.

Dá se polemizovat o tom, jestli opatření zavedené novinkami (zveřejnění pravého jména a města bydliště u každého přispěvatele) není příliš drakonické, omezující lidi žijící v zahraniční, nebo jestli to je dostatečný mechanismus k omezení projevů anonymních „verbálních hrdinů“. V každém případě však nějaké kultivující opatření novinky.cz už dávno potřebovaly. Teď bude zajímavé sledovat, jaký to vyvolá výsledný efekt a také jestli se k podobnému kroku odhodlají i jiné význačné české weby, trpící stejným problémem.

Na závěr přidám ještě jeden uraženecký citát anonymního kritika nových podmínek diskusí na novinkách:

„holt, budeme zas držet huby. ostatně to umíme.“

A dodávám: Kdepak, vážený, úplně postačí, když otevřete hubu jen tehdy, když budete mít co říci k tématu a budete to schopen říci slušně.

Úplně cítím to hrobové ticho, které by se na všech podobných internetových diskusích rozhostilo.

Mrtvý kůň IT

Ještě před nějakými pěti lety byla 1 GB paměťová karta úžasnou novinkou. Dnes už se objevují na trhu polovodičové ekvivalenty pevných disků (SSD, solid state drive) o kapacitě 256 GB a přenosových rychlostech okolo 250 MB/s, s pouhými pár watty příkonu a životností vyjádřenou milióny hodin MTBF (mean time between failure), tedy parametry desetinásobně lepšími než u klasických moderních pevných disků. K dostání jsou již 32 GB karty formátu SD a do titěrných MicroSD o velikosti nehtu malíčku je vměstnáno 8 GB paměťového prostoru. A to za cenu několika desítek dolarů.

V oblasti vývoje pevných disků (HDD, hard disk drive) byl od prvního zařízení tohoto typu v padesátých letech (5 MB kapacita na neuvěřitelných 50 plotnách o průměru 24 palců) k těm dnešním se stovkami gigabajtů (menším než krabička od cigaret) učiněn obrovský pokrok. Zdá se však, že tato technologie se začíná blížit svému teoretickému maximu. Navíc v poslední době výrazně vzrostla poptávka po mobilitě elektronických zařízení a koncept mechanického disku začíná být postupně zastaralým, a to z hlediska spotřeby, rozměrů i fyzické zranitelnosti. Pokroky polovodičového průmyslu jsou takové, že podle mého odhadu během 1.5-2 let doženou SSD disky kapacitně a cenově své služebně starší HDD kolegy, s tím, že ve všech ostatních parametrech je výrazně předčí.

Tím spíše to platí pro výměnné optické disky (CD a DVD). Ve světle těchto faktů mi připadá dlouholetý boj výrobců (případně různých jejich aliancí) o diskové formáty až neuvěřitelný. Po relativně klidném období kompaktních disků (CD), kdy sice postupně vzniklo několik logických formátů, jenž však pokojně koexistovaly díky určení pro různé účely, nastala éra DVD. Zapisovací i čtecí DVD mechaniky byly v drtivé většině případů zpětně kompatibilní s CD, ale už určitý chaos ve výběru zapisovacích médií (DVD+R, DVD+RW, DVD-RAM, DVD-R, DVD-RW, DVD-ROM, DVD+R DL, DVD-R DL, DVD-AR atd.) naznačil další vývoj. Stále ještě tu byla zdánlivá kompatibilita díky tomu, že většina výrobců DVD mechanik si nedovolila přijít na trh s něčím, co by podporovalo jen určitý formát.

Pak ale přišel boj výrobců o nástupce DVD. V mých očích jím jasně byly polovodičové paměti typu flash, giganti elektronického průmyslu však vytáhli do boje s HD-DVD na jedné straně a BluRay na straně druhé. Obě strany se snažily (a stále snaží) získat dominanci na trhu podobnou, jakou mělo svého času (a v audio oblasti stále má) CD. Zatím to spíše vypadá na remízu (nebo možná jen lehké vítězství BluRay), která podle mě příliš neprospívá žádné straně a ze všeho nejméně pak koncovému uživateli. Aktualizace [7.9.2008] – Už je dobojováno, Toshiba přestala HD DVD již před několika měsíci podporovat.

Domnívám se, že hlavními důvody k protlačování podobně morálně zastaralých technologií (ani rostoucí hustota zápisu, výkonnější lasery, či rostoucí počet záznamových vrstev na té zastaralosti pricipiálně nic nezmění), jsou dva:

  • Zájem mediálních firem (filmových a hudebních vydavatelství) o zachování klasické formy prodeje na diskových nosičích (on-line distribuce po internetu jim zatím moc nevoní)
  • Zájem výrobců disků a mechanik o vytěžení maxima z vyvinutých technologií (resp. ze samotné základní myšlenky mechanicko-optického disku)

Obě strany však osedlávají již nějakou dobu pokud ne mrtvého tak přinejmenším umírajícího koně. Nač investovat miliardy dolarů na zdokonalení již přežité myšlenky zranitelného a velkého plastického disku (kulatý tvar je navíc z prostorového hlediska ten nejhorší možný), který vyžaduje ke svému provozu energeticky náročné mechanické zařízení? Chápu, že se filmoví producenti snaží oživit své zisky tím, že budou přesvědčovat zákazníky o nezbytnosti stále vyššího rozlišení obrazu a superkvalitního mnohakanálového zvuku, které vyžadují desítky GB prostoru a tudíž jim ani DVD nestačí. Méně už ale chápu zákazníka, který na tuto taktiku přistoupí. Já osobně bych si již žádné zařízení založené na diskové mechanice nekoupil, ať už jde videopřehrávač, audiopřehrávač, kameru, nebo cokoliv jiného, podle mne jde v současné době již o slepou vývojovou větev.

Samozřejmě pokud zatoužíte po nějakém novém filmu nebo počítačové hře a jinde než na stříbrném disku k dostání nebude, pak vám asi nezbyde nic jiného. Alespoň do doby, než se zkostnatělí výrobci a producenti naučí šířit své zboží on-line. Ale ve všech ostatních případech, kde data odněkud stahujete nebo sami vytváříte, bych na optický disk raději zapomněl, ceny pevných disků na jednotku kapacity jsou nižší a o komfortu, rychlosti práce, úspoře místa a bezpečnosti dat nemluvě. A nebude trvat dlouho a i pevným diskům odzvoní. Z tohoto pohledu mi vždy připadaly souboje o budoucí formát výměnných disků jako směšné.

Kamarád do deště 800.

Nedávno jsem byl na dálku obdarován věcičkou, jejíž plné jméno zní Nokia Internet Tablet N800. Ovšem ne všechno, na čem je vyražená značka Nokia, musí být telefon a toto rozhodně ani žádný telefon není. S telefony se, upřímně řečeno, moc nekamarádím, ale zato tahle N800 je přesně věc, kterou jsem hledal. Tak dlouho jsem totiž uvažoval o nahrazení svého tříkilového notebooku menším a lehčím modelem a tak dlouho jsem tajně pokukoval po nějakém chytrém PDA (resp. Pocket PC), až jsem se stal majitelem něčeho, co je velké jako PDA a umí téměř vše, co běžný notebook. Tahle Nokia, která se svými parametry nachází někde mezi UMPC (ultra-mobile PC) a PDA, je z mého pohledu ideální kombinací obou kategorií. Co každého po zapnutí hned praští do očí je naprosto skvělá obrazovka s ostrým obrazem a vysokým rozlišením – 800×480 pixelů, které žádný z PDA ani v poslední době hlavně v USA hodně populární iPhone (resp. iPod Touch) nesahá ani po kolena. Oproti typickým UMPC s podobnými zobrazovacími možnostmi je pak menší a hlavně nesrovnatelně levnější – namísto obvyklých 1000 US dolarů a více ho seženete v současné době zhruba za $220-250 (já měl to štěstí, že jsem ho objednal za rovné dvě stovky v akci u Dellu, dva dny předtím, než ho úplně vyprodali). To je dokonce o poznání méně, než za „obyčejná“ Pocket PC, která stojí typicky dvojnásobek.

Vnitřně se v podstatě jedná o regulérní počítač s 400MHz procesorem, přiměřeně výkonným grafickým čipem, WiFi a bluetooth připojením, USB portem a audio vstupem a výstupem v jednom konektoru, vestavěným mikrofonem, kamerou a reproduktory. Roli harddisku přebírá vyměnitelná paměťová karta (v dnešní době už se dají sehnat i s kapacitou 32 GB) a jeho 128 MB operační paměti (rozšiřitelné pomocí virtuální RAM na dvojnásobek) pak bohatě stačí na běh speciálně upravené Debian distribuce Linuxu a multitasking (běh více programů zároveň). Typičtí windowsáři se však nemusí lekat, práce v něm a instalace většiny aplikací je natolik jednoduchá, že neodradí ani lidi linuxu naprosto neznalé nebo linuxem jen lehce dotčené, což je třeba můj případ.

Uživatelé Palm OS a mobilních verzí Windows na tom asi budou s výběrem aplikací lépe (přeci jen operační systém pro tuto řadu Nokií má jen zhruba tříletou historii), ale určitě to neznamená, že by nebylo z čeho vybírat. Díky open source podstatě aplikací i samotného systému se vytvořila docela početná a aktivní skupina dobrovolných vývojářů a testérů, kteří píšou pro Nokia Internet Tablet nové aplikace nebo upravuje již existující z jiných verzí Linuxu. Už z názvu samotného přístroje je vidět, že Nokia chtěla vytvořit hlavně přístroj pro práci na internetu, tedy prouzdání webem, e-mail, chatování (instant messaging), internetovou telefonii. Což také odpovídá výběru předinstalovaných aplikací. Není však problém v případě potřeby spárovat N800 přes bluetooth s mobilním telefonem, nebo ji využívat i bez aktuálního připojení (off-line) jako osobní organizér (PIM), přehrávač nebo poznámkový blok.

Hlavní (tzv. „killer“) aplikací standardně dodávanou se systémem je internetový prohlížeč postavený na jádře Mozilla, vybavený podporou Flash 9 a Ajax. Ještě jsem toho sice moc s novou mašinkou neprobrouzdal, ale zatím se mi nestalo, že by mi nějaký web z těch několika desítek nešel zobrazit nebo byl jeho design rozpadlý. Používat lze dokonce i Google Docs se spoustou jeho ajaxových vychytávek. Vedle toho najdete na N800 jednoduchý poštovní klient, databázi kontaktů, komunikační program umožňující chatování a internetové telefonování i s možností videopřenosu (díky vestavěné miniaturní kamerce). Mezi samozřejmosti patří utility jako multimediální přehrávač (hudby a filmů), zápisník, PDF prohlížeč, pár jednoduchých her apod.

Většina toho jsou samozřejmě poměrně základní a funkčně nijak zvlášť bohaté aplikace, ale díky slušnému výběru programů třetích stran se dá užitečnost tohoto prcka zněkolikanásobit. Nebudu zde vyjmenovávat všechny programy, které jsem si na něj za poslední týden nainstalovat, ale jen shrnu rozsah činností, které teď jeho prostřednictvím mohu dělat:

  • Webový prohlížeč
  • E-maily
  • Osobní komunikátor (IP telefonování, textový chat, videochat)
  • Čtečka zpráv (RSS)
  • Mapová navigace (navíc s možností připojení GPS)
  • Psaní textů
  • Malování (opravdové, ne něco hloupého ve stylu MS Paint)
  • Seznam kontaktů
  • Kalendář a budík
  • Poznámkový blok a skicák
  • Tabulkový kalkulátor
  • Kalkulačka a převodník jednotek
  • Slovník
  • Přehrávač filmů
  • Přehrávač hudby
  • Prohlížení a editace fotek
  • Internetové rádio
  • FM rádio
  • Čtečka knih
  • Foťák (i když kvalita zabudované VGA kamery za moc nestojí)
  • Diktafon
  • Herní konzole
  • Informace o počasí

Uff, no není toho málo. Tyhle všechny „virtuální zařízení“ se opravdu vejdou do jediné dvěstěgramové krabičky. Což je asi polovina toho, co váží už jen samotný zdroj k mému notebooku. N800 je tedy ideální elektronický společník na cesty. Často je třeba si rozmýšlet, jestli si někam s sebou na cestu vezmeme notebook, ale u něčeho tak malého, že se vám to vejde do kapsy, o tom vůbec dumat nemusíte, takže může být s vámi opravdu všude. Samozřejmě ergonomie není u takto malého přístroje zdaleka ideální a vytvářet na něm nějaké delší textové dokumenty, zpracovávat větší množství dat nebo fotek, programovat větší projekty apod. na něm moc dobře nejde. Jenže, kdo z vás má potřebu něco takového „v terénu“ dělat? Na cestách máme většinou tak maximálně chuť zkontrolovat si poštu, mrknout na pár webů, pustit si film nebo hudbu a k tomu si přečíst nějakou knížku, zahrát si hru (a věřte nebo ne, na N800 bez problémů spustíte i graficky poměrně náročné klasiky jako Doom, Quake2, Transport Tycoon apod.). Případně mít možnost být on-line a pokecat s někým, narychlo upravit zrovna vyfocenou fotku a někomu ji poslat, napsat si kratší poznámky nebo si rychle načrtnout aktuální nápad, poznamenat si úkol do kalendáře, případně mrknout do mapy, když se ztratíte. A navíc, komu by se chtělo ve vlaku vytahovat velký notebook a balancovat s ním pak na kolenou?

Kdybyste se přesto chtěli pustit do většího psaní, pak si můžete pořídit skládací bluetooth klávesnici, která má ve složeném stavu velikost běžné pánské peněženky, tedy vejde se i do kapsy (i když abyste do jedné dali N800 i klávesnici, musela by to být kapsa spíš klokaní ;-). Novější model N810 má dokonce vestavěnou (výsuvnou) hardwarovou klávesnici, která bude asi lepší než vyťukávání prstem nebo stylusem na obrazovce a navíc na ní nezabírá místo, ale vášnivé psavce asi také moc neuspokojí (navíc osmsetdesítka stojí dvojnásobek, což pro mě zdaleka nevyváží ani zabudovaná GPS jednotka, neboť jinak jsou oba přístroje hardwarově naprosto totožné).

Takže ode dneška už žádné tahání se s šestikilovou brašnou. Šoupnu Nokii do kapsy a jde se.

Kterak mrazák zachránil poškozený harddisk

Jednou z nejhorších nočních můr uživatelů počítačů je bezesporu havárie pevného disku. Nejlepší prevencí je samozřejmě pravidelné zálohování dat, ale všichni dobře víme, že podobné průšvihy se stávají pokud možno v tu nejméně vhodnou dobu.

Moje poslední kompletní záloha byla datována koncem letošního ledna a už dva dny jsem si říkal, že je nejvyšší čas ji opět aktualizovat. Zrovna jsem dokončoval opravy na jednom webu, když ke mně vyslal můj harddisk první varovný signál. Bez zjevné přičiny v něm hlasitě cvaklo (zvuk stejný jako při nouzovém zaparkování hlaviček). To se opakovalo zhruba po minutě, ovšem žádné jiné problémy jsem nepozoroval. Z disku se dalo pořád normálně číst i na něj zapisovat. Každopádně jsem hned začal vytvářet kopii svých dat na síťovém disku.

Po asi čvrthodině přešlo cvakání do drnčení a tlumeného hukotu. Z této letargie byl disk schopen se sám vždy po asi 10-15 sekundách probrat, celkem možná třikrát nebo čtyřikrát. Během té doby se mi ještě podařilo vytvořit zálohu alespoň části mých dat. Najednou se však Windows bez varování poroučely a monitor na mě tupě zíral svou BSOD. Od té doby se mi již systém nepodařilo nikdy nastartovat. Při prvním pokusu o nabootování ohlásil počítač chybějící nebo zničený soubor „hal.dll“ po několika dalších pokusech jsem pak definitivně skončil u chybové hlášky „NTLDR is missing“. Podezřelé zvuky vyluzované diskem už vůbec nepřestávaly. Bitová apoklaypsa byla završena.

Po vymontování disku z šasi notebooku jsem si všiml, že je poměrně dost horký (sensor krátce před výpadkem hlásil něco málo přes 55°C). Počkal jsem než vychladne, ale i pak trvalo poměrně krátkou dobu, než se disk začal znovu přehřívat. Napadlo mě zchladit ho rychleji tím, že jsem ho strčil do ledničky na zhruba 10 minut. Žádné zlepšení, asi 15 sekund po nastartování se disk rozdrnčel znovu a nechtěl přestat.

A pak mě napadla ta spásná myšlenka – co ho přímo podchladit? Elektronika obecně ráda běží na nižších teplotách a domníval jsem se, že i mechanické části by se nějakou náhodou mohly umravnit. Měl jsem beztak pocit, že už není vlastně co ztratit, a platit stovky dolarů profesionální firmě za obnovení mých dat se mi vážně nechtělo. Moje poslední velká záloha byla asi 10 týdnů stará a u pár drobnějších projektů jsem měl i novější kopie, takže by se nejednalo o až tak fatální zkázu. V případě totální ztráty dat bych možná uvažoval jinak a raději zaplatil odborníkům.

Ještě předtím jsem ale trochu zapátral po internetu a narazil na diskusní fórum, kde jeden z uživatelů popisoval stejnou metodu, a údajně byla v jeho případě úspěšná. To mi dodalo dostatek kuráže to prubnout.

Zajistil jsem disk proti vlhkosti důkladným zabalením do savého papíru a poté do balicí folie a šoupnul jsem ho do mrazáku. V ideálním případě by asi bylo dobré dovnitř vložit sorbent vodních par, např. ten, který se běžně používá u obuvi (malé pytlíky s kuličkami, většinou ze silica gelu), ale ten jsem zrovna po ruce neměl. Po asi půlhodině na mrazu jsem disk vyndal a co nejrychleji zapojil zpátky do notebooku. Se zatajeným dechem jsem nahodil systém z CD (z pevného disku jsem to už raději ani nezkoušel) a – disk opět chodil!

Napadají mě dva možné efekty, díky nimž může „mrazáková metoda“ fungovat.

  1. Redukce teplotního šumu. V každém fyzikálním systému nad teplotou absolutní nuly je přítomen termální šum, který se projevuje lokálními fluktuacemi elektrických a magnetických vlastností (mimo jiné). Toto se může týkat vlastního povrchu ploten pevného disku, čtecích a zápisových hlaviček, stejně tak jako řídících elektronických obvodů. Pokud je libovolná z těchto částí na hraně své normální funkčnosti, tepelné fluktuace mohou být tím klíčovým faktorem, který rozhodne o jejich fungování či nefungování. Např. většina polovodičových součástek (i kdyby byly jinak v perfektní kondici) přestane nad určitou teplotou fungovat proto, že elektronický teplotní šum začne výrazněji zasahovat do vlastního užitečného signálu, nehledě na možnost nevratných změn (způsobených třeba objemovou difůzí dopantů v polovodiči). Podobně katastrofální účinky může mít teplota i na magnetickou záznamovou vrstvu vzhledem k tomu, že termální fluktuace narušují orientaci magnetických domén. V každém případě bych zde již z principu očekával pouze krátkodobý efekt, trvající jen do doby, než se problematická část disku opět zahřeje nad určitou mezní hodnotu.
  2. Ovlivnění mechanických vlastností. Můžu jen spekulovat, co se přesně při zmrazení děje uvnitř, ale nejspíš půjde především o důsledek teplotní kontrakce jednotlivých dílů při ochlazení. Už vzhledem k rychlejšímu ohřívání disku a podivným zvukům, které se z něj linuly, jsem měl již z počátku podezření na mechanickou vadu otáčení ploten (možná vadná ložiska), případně mechanismu hlaviček. Zvláště u notebookových disků je pravděpodobnost mechanické poruchy nebo opotřebení větší než u desktopů. V jejich vnitřnostech je vše mnohem subtilnější a přitom mechanicky více namáhané (kvůli tomu, že notebook bývá často přemisťován). Při silnějším podchlazení pak může dojít k tomu, že se vnitřní mechanismus nějakým způsobem „usadí“ tak, že začně opět (alespoň omezeně) fungovat.

U mechanického vlivu se při troše štěstí dá očekávat i dlouhodobější efekt, což se také stalo v mém případě. Disk přestal cvakat a vrčet; trvalo mu sice o něco déle než obvykle, než se roztočil na plné otáčky, ale k mé velké radosti se podařilo ho úspěšně detekovat a později na něj dokonce nouzově naistalovat operační systém. Po opětovném nabootování jsem všechna data zazálohoval na externí disk. Přečíst se mi nepodařilo asi jen 10-20 menších souborů (všechny z jednoho adresáře), naštěstí v mém případě nepříliš důležitých.

Samozřejmě netvrdím, že zmrazení je univerzálním receptem na rozchození neposlušného harddisku, cest do křemíkového nebe (nebo pekla) vede nespočet a tato metoda může zabírat jen na některých a jen někdy. Za pokus to vzhledem k jednoduchosti metody ale určitě stojí. A ať už dosáhnete zlepšení krátkodobého nebo dlouhodobého, může vám to (alespoň částečně) pomoci v záchraně důležitých dat, tak jako v mém případě. Pokud by se vám dařilo oživit disk zmrazením vždy jen na krátkou dobu, mohlo by být řešením zapojení disku do externí krabičky a její vložení do ledničky nebo mrazáku za provozu, čímž bude pevný disk chlazen trvale. Každopádně však doporučuji vždy pořádně zajistit celé zařízení proti vniknutí vlhkosti (případné experimenty na vlastní riziko).

Ale i kdyby se váš pevný disk jakoby zázrakem probral z mrákot na delší dobu, jeho další používání bych považoval za vyložený hazard. Raději hned zazálohujte co se dá, kupte si disk nový a ten starý nechť odpočívá v pokoji. Předpokládám, že si svých dat ceníte mnohem více, než nějakých pár stovek za kus hardware.