Tvůj názor? Ne, prostě kecáš!

Během posledních několika let jsem měl se svými studenty řadu rozhovorů, kdy jsem se jim snažil vysvětlit, že prosté prohlášení „to je můj názor“ nevylučuje, že dané tvrzení není naprosto špatně. Stále mi nejde na rozum, že někteří mají pocit, že tato čtyři slova jim nějakým způsobem dávají naprostou volnost žvanit libovolné nesmysly. A docela mě děsí, že někteří studenti si myslí, že vzdělání, které zpochybňuje jejich představy, představuje útok na jejich víru.                 
                                                        – Mick Cullen

Každý, kdo se občas pouští do debat s jinými lidmi, bez ohledu na téma, nezůstane ušetřen slovu „názor“, nebo v horším případě „víra“.   Tato slova přitom často slouží jako obranný štít kdejakého nedomyšleného nebo pochybného tvrzení, které je pak často nekriticky šířeno vodami sociálních sítí.

V běžném pojetí je názor něco, co nemůže být z principu špatně. Velmi striktně vzato to tak možná i je, ale dříve, než se v nějaké argumentaci pokusíte schovat za univerzální Štít Názoru, zkuste si položit následující otázky:

  1. Jde vlastně o názor?
  2. Pokud ano, jak kvalifikovaný je a proč ho zastávám?

Pokud jde o první bod, není těžké si na něj odpovědět: názor je preference něčeho nebo úsudek o něčem. „Moje oblíbená barva je černá. Podle mě špenát chutná hnusně. Ordinace je nejlepší televizní seriál.“ To vše lze považovat za názory. Mohu je zastávat pouze já nebo mohou být sdíleny množstvím dalších lidí či dokonce obecně přijímány. Většinou mají jedno společné – nelze je v principu nijak ověřit vyjma prosté skutečnosti, že jim já sám věřím.

Na názorech takového typu není absolutně nic špatného, ať už by s nimi kdokoliv souhlasil nebo nikoliv. Problém nastává v případech, kdy je „názor“ ve skutečnosti fakticky chybným úsudkem. Pokud budete tvrdit, že vakcíny způsobují autismus, vyjadřujete něco, co je věcně neplatné (dle dostupných údajů), nikoliv že zastáváte „názor“. Vaše pouhé přesvědčení, že to je pravda, z toho pravdivý fakt neudělá. A to ani když s vámi vaše přesvědčení budou sdílet tisíce dalších lidí.

Pokud konstatujete fakta, názory lidí vám mohou být ukradené. Můžete uspořádat všelidové hlasování na témata jako: „Je větší číslo 5 nebo 10?“, „Existují sovy?“ nebo „Je Země placka?“, ale skutečnost to nijak neovlivní.

Samozřejmě i mnohá vědecká nebo historická fakta jsou nejasná, vyžadují další ověření nebo se časem ukážou být neplatnými. „Je Země jediná obydlená planeta ve vesmíru?“, „Jaký je rasový původ starých Egypťanů?“… V obou případech neexistuje ani ve vědeckém světě shoda. Vesmír je probádaný zatím jen z velmi malé části a pozůstatky Egyptského umění a písemností jsou příliš stylizované, než aby vedly k jednoznačnému závěru. Takže v takových případech je zcela legitimní prázdné místo vědomosti „vyplnit“ názorem, jak by to mohlo být (například věřit, že některé pozemské nálezy jsou důsledek předchozí návštěvy mimozemské civilizace, nebo že staří Egypťané jsou potomci Afrických černochů, kteří se usadili v povodí Nilu) a doufat, že časem dojdeme k porozumění, resp. opravě původní představy. Samozřejmě k porozumění ověřenému a podpořenému fakty.

A zde přichází na řadu druhý bod: Kvalifikovanost názoru a důvod, proč ho zastávám. Ačkoliv názor jako takový nemůže být, technicky vzato, „špatně“, jeho váha se odvíjí od jeho vnitřní struktury a kontextu.

Dejme si příklad: Jako fanda fotbalové Barcelony se setkám s jiným fandou téhož klubu, který mi tvrdí, že podle něj je historicky nejlepším hráčem Barcelony Messi. V pohodě, proč ne. Během další diskuse s ním ale zjistím, že zápasy Barçy sleduje jen posledních 10 let a o historii klubu se nikdy nezajímal. Je dost možné, že i kdyby tomu tak nebylo a historii měl v malíku, zůstal by stále jeho favoritem mezi hráči Messi. Ale klidně pak mohl stejný titul přiřknout Maradonovi, ačkoliv za klub hrál jen krátce, nebo Cruyffovi… nebo komukoliv jinému, co já vím. V ideálním světě, kdybych ho na to upozornil, opravil by svůj výrok na: „Dobře, tedy Messi je podle mě nejlepším hráčem, kterého jsem kdy viděl hrát za FCB.“ Bylo by to fér, může mít své důvody, proč nezatoužil sledovat záznamy starých zápasů nebo pátrat v historii klubu. Dojít k názoru s omezenou platností z omezeného množství informací je zcela přirozené.

Problém nastává, když je omezená sada informací považována za širší, než ve skutečnosti je. Je rozdíl mezi prostou vírou a tím, že něco jednoduše nevíte. Můžete věřit (zvláště pokud chcete), že kouření v podstatě neškodí zdraví, a bývaly dokonce období, kdy byl takový názor obecně rozšířený (s podporou lobbingu tabákových společností). Ovšem při pohledu na mnohokrát prověřené statistiky výskytu různých chorob v souvislosti s kouřením a při konfrontaci s faktem, že kuřáci se v průměru dožívají o přinejmenším dekádu kratšího věku, můžete takový „názor“ v dnešní době zastávat jen s velkou mírou ignorance. Podobné to je například s tvrzením o mimořádně vysokém obsahu železa ve špenátu, kterému se obecně věřilo za mých mladších let. Později se ukázalo, že šlo o chybně provedené měření (z roku 1870), kde sehrálo vliv železo uvolněné z experimentálního vybavení, ale spousta lidí tomuto omylu navzdory jeho prokázání věří dodnes. (Mimochodem, zde je zajímavé, že celý omyl je ještě překryt další vrstvou silně zakořeněné legendy, která říká, že sice již víme, že špenát má podobné množství železa jako jiná listová zelenina, ale že šlo o pouhý překlep v nutričních tabulkách, který se postupně rozšířil dále. Přitom opravná a správně provedená měření byla provedena mnohem dříve, než tato druhotná legenda vůbec vznikla. Zajímavý doklad společenské mentální setrvačnosti.)

Jinými slovy, můžete dojít k nějakému názoru v rámci „informační bubliny“, což je ostatně něco, co všichni děláme přinejmenším během prvních roků života, kdy ještě máme příliš málo informací nebo je nedokážeme v dostatečné míře zpracovat. Nicméně dříve či později jsme často konfrontováni s reálným světem a docházíme k zjištění, že to, co jsme považovali za informovaný názor, byl vlastně jen mylný nebo nepřesný závěr založený na malém množství dat a našich pocitech. Tento proces probíhá v podstatě celý náš život, pouze (většinou) s ubývající četností. Mnoho, opravdu mnoho našich názorů se později ukáže jako neinformovaných nebo prostě a jednoduše chybných. A samotná skutečnost, že jsme jim po jistou dobu věřili, jim nedává o nic víc váhy nebo platnosti, stejně tak jako nemůžete od nikoho očekávat, aby takový názor respektoval jen proto, že je váš, ať už jste kdokoliv.

Nemáte právo na svůj názor. Máte právo na svůj informovaný názor. Nikdo nemá právo být neznalým.
                                                        – Harlan Ellison

Můžete se mýlit nebo být neznalý věci (ať už záměrně či nikoliv). Tomu se určitě ještě mnohokrát nevyhnete. Realita je na vás nezávislá a vaše pocity ji netrápí. A vzdělání, které by nás mělo se známou částí reality seznamovat, tu není proto, aby vám ztrpčovalo život. „Neinformovaní“ nejsou nějaká utiskovaná etnická menšina. V otázce informovanosti a kredibility názoru si každý nese svou vlastní zodpovědnost.

Říkáš mi, že Země je placatá, fotky z vesmíru jsou upravené a GPS satelity nám posílají podvržená data, abychom si mysleli něco jiného? Ne, to fakt ne. To není „tvůj názor“, za to se neschováš. Prostě a jednoduše… kecáš.

Volně přeloženo z článku Jefa Rounera, autorsky upraveno a doplněno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *