Mýtus slušného občana v české politické bažině

14. 11. 2018 v 14.06

Jedním z nejvíce probíraných témat v době krátce po sametové revoluci byla otázka role „normálních občanů“ ve fungování a udržení někdejšího komunistického režimu. Najednou to vypadalo, že skoro každý trpěl pod totalitním režimem, se kterým mocně (ač tiše) nesouhlasil, ale strach o sebe nebo o rodinu ho donutil se podvolit mnohým direktivám a buzeracím tehdejšího bolševického zřízení. Nikdo najednou skoro za nic nemohl, ničemu nepomáhal, nic neřídil, nikomu nedonášel, za všechno mohlo stranické vedení KSČ a oni, pokud snad byli v partii nebo dělali něco ve prospěch režimu, tak činili z pouhého tlaku tehdejší doby a proti svému presvědčení.

Velmi postupně se tato celonárodní faleš a (v těch lepších případech) sebeklam začali odkrývat, což se navenek projevovalo nejen pozvolným návratem preferencí mnohých voličů ve prospěch levicových a nedemokratických stran, ale také stále častějšími názory jak „bylo za komančů líp“ a jak „by tohle komunisti nikdy nedopustili“. Takto k nám promlouvá hlas samozvaného tzv. slušného občana. Hlas člověka, který byl vždy vnitřně levicově naladěn, ale v porevoluční náladě se jednak za svou levicovost styděl (zřejmě dle zažitého zvyku z minulé doby, kdy byla jinakost a svoboda slova potlačována), druhak doufal, že ten nastupující „kapitalismus s lidskou tváří“ tak nějak strpí, když už to vypadá, že by mu z toho něco mohlo kápnout (ostatně tehdejší sliby Václava Klause o růstu platů se mnohým poslouchaly dobře). Člověka, který se chce mít co nejlépe, ale rád by, aby to za něj někdo jiný zařídil a aby ho přitom nevytrhával z „jistot“, na které cítí jakési nezadatelné právo a které je třeba uplatnit, i kdyby se kvůli tomu mělo brát těm, co "mají zbytečně moc“. Člověka, který chce hlavně mít svuj klid a nechce se zatežovat informacemi, přílišným premýšlením, ani tím, aby ho jiní nutili přemýšlet a informace si ověřovat. Člověk, který chce mít svůj klídeček i v mnoha jiných ohledech a různorodost a složitost současného světa ho spíše irituje, než inspiruje. Člověk, který ze své podstaty a podstaty svých výše zmíněných priorit má rád vůdce a diktátory, ač se bude navenek vždy raději prezentovat jako ryzí demokrat a zaštiťovat se „vůlí lidu“. 

To však jde ruku v ruce s tím, že musí u těchto ze svého pohledu autorit bohorovně přehlížet vše, co by je stavělo do špatného světla. Věří všemu, co jim předkládají (navzdory faktům), skáče na zjevné argumentační fauly, na vyhýbavé rádoby odpovědi a věří jim i jejich domnělé (rozuměj z většiny přivlastněné) úspěchy, protože uspokojivé pocity spojené s utvrzování se ve vlastním obrazu pravdy a reality jsou příjemnější, než kritické uvažování, práce s fakty a případné zpochybňování. Rád od nich slyší, že to nandali někomu z „druhé strany“, ať už tou druhou stranou jsou ti bohatší, chytřejší, vzdělanější, šikovnější, ti s jiným názorem, nebo třeba jen s jiným hudebním vkusem, protože mu to dává pocity síly, moci a úspěchu, které by jinak jako jedinec nikdy nezažil. Rád vidí, jak „bohatým berou a chudým dávají“ (viz snahy o prosazení progresivní daně, milionářská daň, kontrolní hlášení, tzv. zajišťovací příkazy apod.), jak relativizují úspěchy a názory těch skutečně úspěšných i jak vyznamenávají lidové postavičky, ke kterým vzhlíží nejeden pravidelný čtenář bulváru.

Proto také novinář, který zveřejní autentickou reportáž v jeho neprospěch, je pro něj automaticky „rozvraceč státu“ a hyena (a kdo by se namáhal zamyšlením nad obsahem té reportáže, že…).  Proto ti, kteří vystupují v opozici vůči jeho idolu, jsou „narušitelé fungujícího pořádku“, šiřitelé „kampaně proti úspěšné vládě“ apod. Proto účastníci demonstrací proti současnému establishmentu jsou „křiklouni“ a „nedemokrati nerespektující výsledky voleb“. Podobně za minulého režimu byli disidenti a kritici tehdejšího režimu (třeba i jen na umělecké bázi) pro tehdejšího „slušného občana“ nepřátelé socialismu, buřiči, provokatéři, odpadlíci, případně santusáci, máničky apod., ale s přivanutím svobodného vzduchu do naší kotliny se najednou mnoho konformních občanů začalo pasovat do role jejich odvěkých tichých podporovatelů, dobře charakterizované dnes již okřídlenou hláškou o tichém „rozvracení režimu zevnitř“.

V podobném duchu dnes toto stádo „slušných občanů“ s absencí vlastního názoru opět pejorativně nálepkuje (ať už pražskou kavárnou, havloidy, kalouskovci, mediálními zrůdami, pravdoláskaři, trpaslíky, xenofoby, …) a tleská svým současným vůdcům pokaždé, když to někomu z nich takzvaně nandají, protože tím zdánlivě ulehčí vlastním mindrákům. Kdo si dovolí kritizovat současný stav, je nařknut z toho, že někomu závidí, nerespektuje většinu, někomu nesahá ani po kotníky (ač je tomu často naopak), nic nedokázal atd. Je sice velmi pravděpodobné (s mnoha historickými analogiemi), že tito jimi opovrhovaní „narušitelé pořádků“ se jednou v budoucnu zaslouží o svržení režimu, který mezitím díky rostoucí moci vytvoří prostředí, které začne být těžce stravitelné i pro většinu oněch „slušných občanů“, ale tak daleko jejich uvažování zpravidla nedosáhne a proto setrvávají ve své slepé afinitě k autoritám.

Tento druh mentality, volající po „klidu a pořádku“, není jen prostou pasivitou, kterou se mnozí členové tehdejší jediné „správné“ strany i tolerující nestraníci po devětaosmdesátém hájili a chlácholili. Alibistické věty „to ne my, to oni“ a „tenkrát se to tak muselo“ byly, a vlastně pořád jsou, slyšet až příliš často. I když odmyslíme tehdejší horlivost mnohých „obyčejných“ lidí a klasické zdánlivě nenápadné přisluhovačství, které si dnes málokdo přizná (jen co důvěrníků, referentů a „dobrovolníků“ jsme mívali…), tak už jen ona rezignace na vlastní kritický názor a na osobní zodpovědnost v zájmu pohodlí nebo osobního prospěchu je ve svém důsledku aktivní podporou a nikoliv jen pouhou tichou tolerancí stávajícího stavu. Je to jistý druh symbiózy, kdy vůdce potřebuje (alespoň zpočátku) své voliče a oni mají pocit, že potřebují jeho.

Když teď sleduji to Zemanovo pohrdání ústavou a slušností (v pravém slova smyslu) a Babišovo pohrdání zákonem a morálkou, kterému ještě spousta lidí tleská, není jednoduché věřit tomu, že tento národ „slušných občanů“ si zaslouží něco lepšího. Ale rezignace a pasivita je jedním z faktorů, díky kterým se tady komunisté udrželi u moci přes 40 let, takže dokud je možnost vyjádřit beztrestně svůj názor ať už na ulici, v novinovém článku, nebo třeba v diskusi pod ním, pak je třeba nenechat si tu možnost vzít, jinak nám nezbyde než do těch hoven, co vykáleli jiní, šlapat spolu s nimi.

Unijní máslo na hlavě

1. 11. 2012 v 15.32

Ten spor se táhnul roky a nakonec dopadl, jak se dalo očekávat, tedy úplně stejně jako v řadě dalších podobných případů unijní normativní diktatury. Tentokrát došlo na pomazánkové máslo. Evropská osvícená vrchnost (která si říká Evropský soudní dvůr) „moudře“ rozhodla, že slovo „máslo“ v názvu tohoto potravinářského výrobku být nesmí, protože obsah mléčného tuku v něm je nižší než stanovených 80%. A jako v již spoustě předchozích podobných rozhodnutí se zaštiťuje ochranou spotřebitele (rozuměj ochranou lidí proti jejich vlastní blbosti).

Nevím, jestli za tím stojí klasické úřední diletantství, neznalost jazykového a kulturního prostředí konkrétního státu (v tomto případě ČR), nebo úmysl s ekonomickým pozadím. Dotyčným soudcům každopádně uniklo, že pomazánkové máslo je v češtině ustálené slovní spojení, něco jako terminus technicus a i když obsahuje slovo máslo, neznamená to, že musí jít o máslo jako takové, nebo že musí obsahovat máslo v jakémkoliv množství. Chyba je zřejmě především v tom, že někdo vůbec připustil explicitní překlad do jiného jazyka obsahující slovo máslo, ačkoliv v jiných evropských jazycích ustálené spojení v tomto tvaru a významu neexistuje. Bylo by proto zcela v pořádku, kdyby se tento výrobek musel v zahraničí jmenovat jinak, například smetanová pomazánka, ale proč ho přejmenovávat i v Česku, mi není jasné. Český spotřebitel ví, že pomazánkové máslo prostě není máslo; našinec tomu rozumí a neočekává, že po otevření krabičky na něj vykoukne nějaký jiný mléčný výrobek. Pokud tomu Lucemburačané, Francouzi,  Belgičané nebo Němci nerozumí, ať si zavedou svůj srozumitelný název, a kdokoliv, kdo bude chtít pomazánkové máslo do jejich země vyvážet, to bude muset respektovat. Tak je to v pořádku, ale proč se musí EU montovat do našeho čistě lokálního názvosloví a potažmo se snažit nás učit náš vlastní jazyk?

Kdyby alespoň Evropská Unie nemusela řešit mnohem závažnější problémy než nějaké slovíčkaření… Říkám si, co přijde na řadu příště? Burákové máslo, které dostane za uši po vzoru svého pomazánkového precedensu? Nebo snad kočičí jazýčky, které by mohly vést k pohoršení mezi milovníky zvířat? A co takhle španělští ptáčci – až nějaký unijní podržtaška přijde na to, že v nich není ptačího masa ani 1% a se Španělskem nemají vlastně nic společného, máme zaděláno na další problém. Nebo volské oko, které „podvodně“ imitujeme z vajec? Styďme se! Počkejte také, až se provalí, že ryby vlastně nemají žádné prsty, to teprv nastane hromadné přelepování obalů. A ani si už nezkouším představit, jaký skandál by mohly vyvolat dětské přesnídávky – vždyť se – minimálně co já pamatuji – z dětí nevyrábí!

Víte co, milí samozvaní ochránci mých zákaznických práv – v rámci spravedlnosti a rovnosti mezi národy a jazyky tímto otevřeně žádám, aby bylo Velké Británii Evropskou Unií zakázáno používat pro motýly termín butterfly, neboť dle veškerých dostupných odborných studií neobsahují ani zdaleka 80 % mléčného tuku.

Vzpomeňme, jaká je po třešních stolice…

14. 10. 2012 v 04.06

Obsah volebních uren byl letos hodně dorudaTento národ zdá se být nepoučitelným a naše kolektivní paměť je zřejmě zasažena Alzheimerovým syndromem. Máme za sebou další hlasovací taškařici, tentokrát do části senátu a vedení krajů a politická mapa se povážlivě zbarvila do rudých odstínů. Z části to má na svědomí nízká volební účast, ale ta zas až tolik nevybočuje z předchozích čísel. Hlavní příčina je někde jinde.

Lidem totiž evidentně dochází trpělivost. Něco už napověděly poslední dvě volby, nejprve s vyřazením některých kandidátů z předních příček stranických seznamů pomocí preferenčních hlasů, poté bezprecedenčním odevzdáním velké části hlasů novým stranám (které se později ukázaly být spíše zklamáním, ale to by bylo téma na zvláštní rozbor). Na po létech zatuchlém českém rybníčku se opět začínají dělat vlnky, ovšem výsledky jsou zatím rozpačité. Jedny už pro samé skandály unavila loajalita straně, které byli po léta věrní (typicky voliči ODS), druzí jsou zklamáni počínáním mladých stran, nabízejících svého času slibné volební programy (za všechny třeba VV), a není bohužel málo právě těch, kteří po několika nejistých odevzdáních hlasů některé z levicovějších partají (typicky ČSSD) odložili zbytky studu a morálky a volbou KSČM vyjádřili svoji nostalgii po starých „dobrých“ časech, kdy nemuseli příliš myslet ani se příliš snažit a měli přitom své malé ovčí jistoty.

I v doposud tradičně „modré“ Praze se začervenalo a např. v mém pražském obvodu postoupil do druhého kola z 1. místa (ač velmi těsným rozdílem) soudruh Jiří Dolejš. Paradoxní je, že – jak již bylo řečeno – rudé sice vynesla do popředí zejména kombinace nezájmu a arogance „pravicových“ stran a jejich četných korupčních skandálů, ale přitom sám soudruh Dolejš reprezentuje stranu, které vždy šlo více o moc než o občany (o nichž dokázala vždy především dlouhosáhle žvanit), a zároveň tentýž Dolejš byl před několika lety natočen skrytou kamerou, jak souhlasil, že za peníze bude intervenovat ve prospěch loterijních lobbistů a ovlivní příslušný zákon. (Mimochodem, zajímavé je, že ještě před dvěma lety si drtivá většina lidí si myslela, že poslanec Jiří Dolejš by se měl v souvislosti s tímto případem vzdát poslaneckého mandátu, ale dnes jako by to bylo zapomenuto – jak příznačné.)

Novodobí voliči komunistů (pominu-li skalní bolševickou voličskou základnu, kde není o čem hovořit) se často obhajují slovy, že KSČM je reformovaná a že v současné době a politické situaci ani není možné opakování událostí z 50. (a pozdějších) let. Druhou častou argumentací pak bývá právě hledání alternativy k dnešním vládnoucím stranám, které se všechny do jedné řádně zkompromitovaly a – zvláště ty největší – postupně totálně odtrhly od reality svých voličů. Jakkoliv může obojí znít logicky, jsem přesvědčen o tom, že skutečnou vnitřní motivací těchto lidí je pohodlnost a strach z vlastní zodpovědnosti. Když už budu chtít najít alternativu, pak ji najdu rozhodně i mimo bolševické řady; člověk se sebeúctou a srovnanými morálními hodnotami nemůže nikdy svým hlasem pustit k moci někoho, kdo hlásá prosazování zločinné ideologie, potažmo je spojen s historií (ať už přímo nebo nepřímo, tím, že se od ní jasně nedistancoval) zapáchající politickými procesy, násilným znárodňováním, všudypřítomným fízlováním, udavačstvím a normalizačním dusnem.

Ono to vážně není jen o těch tisíckrát omílaných frontách na maso a banány, nedostatkovém toaletním papíru a podpultovém zboží. Každý, komu ještě něco říkají termíny výjezdní doložka, devizový příslib, pracovní umístěnka, nevhodný třídní původ, kádrové posudky, trestný čin příživnictví, bony, nebo zkratky PTP, TNP a MUKL, musí vědět, že šlo o mnohem zásadnější hodnoty. Jakoby si dnes lidé v této zemi cenili svobody slova a možnosti volně vycestovat za naše hranice méně než plného bachoru. Jakoby opět inklinovali k představě, že je lepší, když za ně někdo vyřeší jejich problémy, poskytne jim kdeco „zdarma“ a přinese jim „životní jistoty“, i když budou drženi v kleci z ostnatého drátu. Copak se tento národ ještě nevyléčil ze své zaprděné pohodlnosti, kvůli které se lidé dobrovolně (byť postupně až plíživě) vzdávají svých zásadních osobnostních práv výměnou za teplý pelech?

Naštěstí komunisté jsou podle mého dostatečně hloupí a příliš málo rafinovaní na to, aby utlumili vzrušení z vidiny blízké moci ve svých veřejných projevech, kde se to jen hemží rétorikou, při níž musí přebíhat mráz po zádech každému, kdo si pamatuje alespon něco málo z doby před rokem devětaosmdesátým. Jsou ve své většině naštěstí příliš tupí na to, aby využili historické možnosti se jasně distancovat od minulosti a ne se snažili na ni navazovat tím více, čím blíže cítí vytoužené a dlouhá léta odpírané koryto. Dá se tedy čekat, že právě jejich zviditelnění dosavadním „volebním úspěchem“ povede aspoň k částečnému zmobilizování otráveného a pohodlného českého voličstva, což paradoxně v konečném výsledku komunistům uškodí (vzhledem k loajalitě kmenového rudého voličstva a k principiální bipolárnosti druhých kol senátních voleb), v důsledku čehož bude pro ně druhé kolo senátních voleb konečnou (no, možná někde na tradičně levicovém severu si svůj jeden mandát obhájí…). A pokud bude dalším vedlejším důsledkem pád současné vlády, pak to bude asi také dobře.

Nadcházející volební víkend leccos naznačí, nejen o složení naší příští vrchnosti, ale především o nás samotných.

Nedotknutelný soudce český

11. 9. 2010 v 13.27

Pracovníci v soukromém sektoru vesměs pochopili, že když je krize, tak se snižují platy. Ti, kteří to nechtěli pochopit, tak většinou už žádný plat neberou. Jen mnozí zaměstnanci státního sektoru toto stále pobrat nedokáží a jak vidno, tak mezi nimi speciálně soudci a státní zástupci. Ministru financí Kalouskovi se sice daří prosadit snížení a potažmo dočasné zmrazení platů politiků, ale soudci obecných soudů si pro svou kastu vykřičeli zrušení tohoto snížení.

Ústavní soud došel sice k závěru, podle něhož musí být soudcovský plat stabilní a nesnížitelnou veličinou, ale zajímalo by mě, kde je v ústavě alespoň náznakem napsáno, že soudcům se nesmí snížit platy, když na to stát nemá. Čím bude údajně porušena jejich nezávislost? Domnělá nedotknutelnost platů soudců by měla být součástí kompenzací za řadu omezení, které se soudců dotýkají, od nemožnosti stávkování, omezených příležitostí přivýdělku, nemožnosti podnikání atd. Jenže toto je časová konstanta, zatímco platy politiků a jiných státních zaměstnanců by se měly odvíjet od aktuální výkonnosti ekonomiky státu, tedy např. formou násobků průměrné mzdy, jak je to v současné době. A v případě pohyby tohoto průměru směrem dolů by měly klesnou i úřednické platy, to je prostá matematika.

Mám spíše dojem, že pokud soudce začne mluvit o tom, že snížení platu mu poruší nezávislost, tak by měl okamžitě ze svého místa vyletět, protože tím dává najevo, na jak vratkých nohách jeho soudcovský kredit stojí.

Skončíme v černé díře?

29. 3. 2010 v 23.09

Urychlovač LHC v CERNuPo havárii na nově vybudovaném urychlovači LHCCERNu z roku 2008, která neměla povahu jaderného výbuchu, jak se něktěří domnívali, ale byla čistě technického charakteru (exploze chladícího média  – helia – v důsledku přehřátí části supravodivého obvodu) se opět schyluje k srážkovým experimentům. Při té příležitosti je stále častěji v médiích tlumočena obava z údajné možnosti vytvoření černé díry, která vzápětí pohltí celou naši planetu.

Během vysokoenergetické (řádově TeV) srážky těžkých částic (typicky protonů nebo jader olova) mohou být na velmi krátkou dobu vytvořeny natolik extrémní podmínky vysoké lokalizace hmoty a energie, že z principiálního hlediska skutečně není vznik objektu s vlastnostmi černé díry vyloučen. Faktem dokonce je, že se to očekává a jsou za tímto účelem již na LHC navrženy specifické experimenty. Samozřejmě se to takto neodborné veřejnosti běžně neprezentuje, aby nevznikaly zbytečné obavy. Jedna věc totiž je přítomnost černé díry jako takové, druhá je její potenciální nebezpečnost. Zkusím to tedy trochu vysvětlit.

Černá díraJednou z hlavních vlastností černé díry je její schopnost absorbovat vše včetně světla z časoprostorové oblasti vymezené tzv. horizontem událostí. Výjimkou jsou kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. To pak může vést k efektu tzv. vypařování černých děr, které produkuje tzv. Hawkingovo záření (a tudíž ve skutečnosti nejsou černé díry tak docela černé). V důsledku toho má každá černá díra svou konečnou životnost, u kosmických černých děr jde však o prakticky zanedbatelný efekt. Hawkingovo záření je tím intenzivnější, čím menší je hmota díry a tudíž životnost černé díry záleží na její absolutní velikosti. Proto začíná být efekt vypařování významný až u mikroskopických objektů, u nichž jsou dominantní kvantové jevy.

Pokud tedy vznikne během srážkových experimentů v urychlovači miniaturní černá díra, v důsledku Hawkingova vypařování ztratí veškerou svou hmotu v řádu nanosekund. Aby černá díra přežila alespoň tisícinu sekundy, musela by mít hmotnost zhruba jako planetka o průměru 100 metrů (1011 kg). LHC urychlovač uděluje protonům kinetickou energii odpovídající hmotovému ekvivalentu (dle vzorce E=mc2) menšímu než 1 gram. Aby se taková černá díra nevypařila, musela by během svého jepičího života pohltit hmotu řádově nejméně 1011 kg, což nemůže stihnout i kdyby „vymetala“ své okolí rychlostí světla.

Nejsem jaderný fyzik (přestože v CERNu jsem jistou dobu pracoval, takže si to o mě leckdo myslí :), abych byl schopen posoudit případné další scénáře, které mohou proběhnout při vysokoenergetických interakcích částic v urychlovači LHC, a v mnohém nemají dosud jasno ani špičkoví vědci v tomto oboru (například výše uvedený model nepředpokládá vliv dalších faktorů, které by teoreticky mohly prodloužit životnost případných černých děr, např. přítomnost silného magnetického pole). Pokusil jsem se však alespoň vysvětlit že laická představa o uměle vytvořené černé díře, která v mžiku pohltí celou naši planetu (přinejmenším), není založena na reálných základech.

Více tváří tolerance

31. 12. 2009 v 16.11

Může být myšlenka škodlivá?

Komunismus - špatná myšlenka i provedeníPřekvapivě často se setkávám s tvrzením, ze nějaká myšlenka, ideologie, nebo kniha, není (a nemůže být) sama o sobě špatná, ale ze špatní jsou lidé, kteří podle nich jednají. Při jistém, povrchním pohledu by to mohlo znít jako hluboký a moudrý názor, ale pohled hlubší odhalí jeho vady.

Posuzujete-li cokoliv z individuálního hlediska, nevyhnete se samozřejmě subjektivitě. Posuzovat však můžete také z hlediska určitých kolektivních (či chcete-li společenských) hodnot a měřítek, což vám při zachování logického a kritického přístupu zaručí slušnou míru objektivity. Pokud se daná společnost výraznou většinou shodne na tom, ze něco je „špatné“ (rozuměj: pro ni škodlivé, nepřijatelné nebo nemyslitelné), pak můžete takové měřítko v přiměřeném kontextu použít jakožto určitý etalon. A nemusí jít samozřejmě jen o morální hlediska (která bývají předmětem sporu asi nejčastěji, zřejmě proto, ze morální pojmy a hodnoty jsou mnohdy jen vágně definované a špatně „měřitelné“), ale i o nějaké hledisko věcnější, např. ekonomické, technické apod.

Z čistě logického hlediska pak není nikde řečeno, ze předmětem takového posuzování musí být nutně jen lidé. Jako „špatné“ může byt vnímáno nejen chování nebo činy nějakého člověka, ale také činnost nějakého zařízení, určitý (byť třeba člověkem neovlivněný) proces, myšlenka, kniha apod. Už samotným šířením nebo podporou myšlenek, jejichž naplňování vede k špatným jevům, se člověk dopouští špatného jednání. Podobně jako ten, kdo si objedná vraždu, je jednoznačně vrahovým spolupachatelem.

Typické příklady

Nenalézám dostatek pochopení pro rádoby tolerantní názory lidí, kteří označují komunismus za „v jádru docela dobrou myšlenku“, a nepopiratelný krach či úpadek všech systémů, které se ho snažily zavést do praxe, shovívavě vysvětlují pouhým selháním jednotlivců. Jistě, konkrétní činy nakonec jsou vždy dílem konkrétních lidí, ale v některých společenských uspořádáních se mohou horší prvky lidské povahy projevit výrazněji. A komunismus nemohl a nemůže fungovat už proto, že jde o pouhou intelektuálskou fantasii zcela ignorující podstatu člověka a navíc zavádějící pravidla, která dokonale odbourávají přirozené mechanismy, díky nimž se člověk vůbec mohl vyšplhat na vrchol vývojové pyramidy ve vysoce konkurenčním prostředí přírody. Snaží se formou sociálního inženýrství pevně nalinkovat schémata, která nemohou fungovat již z principu. A to dokonce ani v případě, že by všichni lidé byli v jádru dobří a nějakým zázrakem eliminovali sobecké, zlé a násilné stránky svých povah. I tak bychom museli od nich předpokládat veškeré konání bez přímé motivace a bezvýhradný altruismus, což je právě to, co staví komunismus a podobné bludy do kategorie snů.

Svým ignorováním výchozí skutečnosti a založením na umělém autoritářském modelu je komunismus vůči jedincům krajně netolerantním systémem. Kdejaký pseudohumanistický intelektuál by vás samotného přitom po vyslovení podobného názoru označil za netolerantního nesnášenlivce, který není schopen respektovat komunismus jako jedno z přijatelných zřízení (takto by to zřejmě formuloval neoliberál, pravý levicově říznutý salónní „humanista“ by ho spíše označil za zřízení nejpřijatelnější a nejspravedlivější). Není to absurdní?

Mohamed a bombaParalelním příkladem k politické ideologii budiž ideologie náboženská. Nedávné zveřejnění krátkého patnáctiminutového filmu Fitna, vytvořeného dánským poslancem Geertem Wildersem, pobouřilo spoustu „potrefených hus“. Několik případů zkarikování proroka Mohameda, dokonce vedlo ke značným násilnostem a protestním akcím muslimů a jejich sympatizantů. A opět se našla řada lidí, kteří náboženství muslimů a jejich svatou knihu hájili, s argumentem, že původcem zla je jen pár agresivních pomatenců. Tedy že konkrétní jedinci, nikoliv ideologie je špatná.

To je ale hodně nebezpečný názor. Ano, nebojme se to říci: z hlediska moderní euroamerické civilizace je korán špatný (byť je to „jen“ kniha). A výchova v jeho duchu evidentně vede k nenávistnému postoji vůči všemu, co stojí mimo islám. Stačí si poslechnout autentické záběry muslimských dětí s odmala vymývanými mozečky, které papouškují zlostné výroky svých rodičů a učitelů.

Analogicky platí, že objektivně (z pohledu této společnosti) je špatný i komunismus a to nikoliv jen nějaké konkrétní selhání nebo zneužití konkrétními jedinci, ale zároveň už i myšlenka samotná a potažmo cokoliv, co by ji propagovalo či dokonce násilně prosazovalo.

Mám pocit, že vystupování různých multikulturalistů, pseudohumanistů a samozvaných „andělů tolerance“ je v mnoha případech pouhou pózou, plynoucím ze směsice naivity, hraného svatouškovství a nedostatku přímé konfrontace s realitou (přinejmenším v těch oblastech, které se snaží svými umělými morálními kritérii posuzovat). Kromě nedostatku osobních zkušeností či snahy o hlubší pohled to podle mne souvisí také s velmi často nesprávným chápáním principu tolerance.

Co je tedy tolerance?

Tolerance totiž neznamená nechat si vše líbit ani přehlížet to, co se děje kolem, pokud vyloženě „nehoří“. Tolerance není absolutní mírumilovnost. Nelze mluvit o toleranci jako o schopnosti ponechat bez povšimnutí naprosto vše, co vybočuje ze zavedeného normálu, ale bezprostředně nezasahuje do práv ostatních. Takto pojatá tolerance, kdy její předmět je ponechán na pokoji jak jen to je možné, totiž splývá s lhostejností. Vede ve svém důsledku ke společnosti, kde každý sleduje své vlastní zájmy a nechává ostatní činit, co si zamanou, pokud jej to samotného bezprostředně neomezuje nebo neohrožuje.

Přehnaný liberalismus v pojetí tolerance mimo jiné vede k závěrům, že všechny teorie a názorové proudy jsou stejnou měrou pravdivé, všechny víry jsou si rovny, všechny pohledy na svět rovnocenné. Každý, kdo by to odmítl uznat, se v očích „tolerantních“ pasuje do role nesnášenlivého jedince nerespektujícího odlišnosti. Jenže jediné, k čemu to ve skutečnosti vede, je názorová a kulturní rozplizlost, plitkost a nevyhraněnost. A také faktická slabost čelit skupinám, které sdílejí v tomto směru radikálnější přístup (například zrovna muslimům).

Na opačném pólu pak stojí člověk, kterému záleží na co nejpoctivějším (nebo chcete-li nejpravdivějším) pohledu na svět, který podrobuje svá pozorování a zkušenosti kritickému pohledu, který chce rozlišovat mezi pravdou a lží, dobrem a zlem a snaží se o hledání skutečného významu těchto pojmů. Pokud takový člověk respektuje jiné, ačkoliv s nimi třeba i otevřeně nesouhlasí, prokazuje skutečnou toleranci a nikoliv jen to, co je pouhou převlečenou lhostejností.

Ve srovnání s tím můžete těžko spoléhat na toleranci někoho, kdo spíše než by opravdově toleroval, tak pouze přehlíží nebo trpně snáší. Taková „tolerance“ totiž nemá základy ve snaze o pochopení druhého nebo o jeho vědomé respektování, ale pouze v pohodlném zavírání očí, případně (což je snad ještě horší) v póze, jejímž účelem je vystavit svou „tolerantnost“ obdivu okolí. Nehledě na to, že tímto způsobem „tolerantní“ člověk v podstatě do určité míry popírá vlastní pud sebezáchovy a druhotně škodí i svému okolí. Tolerování odlišnosti druhých by nemělo být bezmeznou doktrínou nekritického akceptování čehokoliv, co nám vysloveně přímo neškodí, nýbrž respektováním jejich možností sebevyjádření. Ovšem zároveň s tím, že i my se můžeme vyjádřit nebo jednat opačným směrem. Kozu, která by zastávala názor, že pustit si vlka na zahrádku je v pořádku, protože vlk je přeci naprosto neškodný dokud je za dveřmi, byste asi také nepovažovali za příliš rozumnou. Jenže to je bohužel přesně to, co Evropané v posledních letech ke své škodě dělají.

Chcete-li, můžeme o dva odstavce výše uvedený přístup nazvat „přiměřenou“ tolerancí, nebo třeba „uvědomělou“ tolerancí (pro mě je to prostě tolerance bez přívlastku, v pravém smyslu toho slova). Takové označení však přitom není žádným alibismem, nýbrž pouze vyjádřením odstupu od extrémního chápání pojmu tolerance, který bývá často v debatách používán jako (byť ne vždy nutně vědomý) prostředek moralistické manipulace. Kolikrát už jste slyšeli nebo četli podobnou výměnu názorů:

„Ve svojí firmě bych už radši cikána nezaměstnal. Poslední dva toho víc nakradli než udělali, musel jsem je vyhodit.“

„Ty házíš Romy do jednoho pytle, ne všichni jsou takoví. Měl bys jim spíš pomáhat, protože to mají těžší než my ostatní, nikdo jim nechce dát slušnou práci.“

Často je autorem takového výroku člověk, který nikdy nemusel mít s cikány nic společného a rád intelektuálsky teoretizuje. Ve své ostentativní „tolerantnosti“ se cítí morálně povznesen nad ostatní „rasisty a xenofoby“ a zaměňuje přičinu s důsledkem. Jistě, problém rasismu a xenofobie existuje a je potřeba ho řešit, ale výše citovaný postoj majitele firmy rozhodně nepovažuji za projev ani jednoho z toho. Spíše za projev zdravého úsudku.

Jiným příkladem budiž (místy bohužel i úspěšné) snahy některých moderních „osvícenců“ o rozšíření výuky ve školách o tzv. alternativní teorie obhajované pokrouceným chápáním názorové plurality. Nechápou, že v odborném světě nemá pluralita ani demokracie své místo. Nedochází jim, že zavedením kreacionistických teorií do výuky biologie vedle klasického vývoje druhů odvozeného od vědecky celkem solidně prověřené Darwinovy teorie neprokazují svoji toleranci a otevřenost jiným pohledům na věc, nýbrž pouze svoji zbabělou tendenčnost a odbornou nejistotu. Vyznívá pak komicky, když případné kritické hlasy označují za omezené a netolerantní. Buď se bojí, nebo po odborné stránce nedokáží rozlišit, že některé teorie jsou nadřazené jiným už proto, že mají na rozdíl od nich podporu v ověřitelných faktech. Dostáváme se tím do oblasti, kdy principiálně rovnostářský přístup „tolerantních“ překračuje hranice lhostejnosti a začíná být svými důsledky dokonce škodlivý.