Jak je to s Babišovou vraždou vlastního syna?

Cože? Nějaká nová kauza? Slyšíte o takové spojitosti poprvé? Čtěte, pochopíte…

Babiš a jeho dvorní imagemaker Prchal. Mimořádně odpudivá momentka. (c) Lidovky.cz

To, že má Babiš mimořádně dobře podchycené PR je známo. On sám i jeho mediální tým (komunikující s veřejností v jeho jméně) dokáží patřičně zveličit úspěchy (z nichž spousta je buď samovolných nebo dokonce přivlastněných), zamlčet nebo zrelativizovat neúspěchy i průšvihy a některé dokonce otočit ve svůj prospěch. Mnohdy se však uchylují až k čistým manipulací a lžím. Tahle systematická propaganda je bohužel těžko napadnutelná po právní stránce a ani adekvátní politická reakce se bohužel zatím nedostavuje nebo je neúčinná. Jsou však případy, které jsou přes čáru i z právního hlediska. O jednom z nich např.  vypovídá rozsudek ve věci Babišovy pomluvy o údajně zaplacených demonstrantech na akcích pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii, na základě kterého se tento bezpáteřní lhář měl omluvit žalující straně (paní Filipové), což se mimochodem dosud nestalo.

Další podobný případ veřejné lži splňující atributy pomluvy se pak odehrál začátkem loňského prosince, kdy Babiš v hlavních zprávách ČT i Novy prohlásil: “… samozřejmě jsme měli tady i na Letné demonstrace, kde lidi dokonce nejenom že chtěli, abych šel do vězení, ale chtěli i moji smrt.” Je ohromně laciné „jen tak mimochodem“ prohodit takové závažné obvinění bez jediného důkazu. Povrchní divák to přijme z úst premiéra jako fakt, ten plivanec vůči oponentům se rozpleskne na našich obrazovkách a ani to nic nestálo, politické body splněny. Laciné, zbabělé, nedůstojné… určitě, ale pragmatické zákeřné svini, která je sama zbabělá a pojmy jako právo, slušnost nebo důstojnost jí nic neříká, to těžko bude jakkoliv překážet.

Jen tak plácnout do éteru vážné obvinění bez důkazu dokáže každý blbec. (Události ČT, 4.12.2019)

Jenže svoboda slova opravdu neznamená bezmezné právo veřejně šířit lži. Tím spíše by to mělo platit pro někoho, kdo zastává jakoukoliv exponovanější státní nebo úřední funkci, z jejíž pozice má snazší přístup do veřejných médií a tím pádem větší možnost vlivu na veřejné mínění. Tento typ společenské zodpovědnosti si někteří naši státníci evidentně neuvědomují a proto by tu měl existovat alespoň funkční a účinný soudní aparát, který by je měl vrátit do patřičných mezí.

Vyzval jsem proto ještě v prosinci prostřednictvím emailu našeho současného premiéra k veřejné omluvě za tu nehoráznou pomluvu o „demonstrantech usilujících o jeho život“. Nijak na to nereagoval, s čímž jsem víceméně počítal, ale chtěl jsem před podáním žaloby nejdříve vyčerpat i jiné, smírnější prostředky. Dalším z nich pak byla předžalobní výzva odeslaná přes oficiální podatelnu na adresu vlády ČR. Ani na tu nepřišla po stanovené týdenní lhůtě žádná odpověď, proto jsem podal na Babiše trestní oznámení ve věci pomluvy s návrhem nápravy prostřednictvím veřejné omluvy.

Státní zástupce si dal na čas, dokonce o několik dnů přešvihl zákonem mu danou lhůtu 30 dnů na vyjádření, ale nechť. Horší bylo jeho stanovisko k žalobě – v dopise plném právnického ptydepe a vágních vyjádření se konstatuje, že se takové tvrzení vlastně nikoho dotknout nemohlo a potažmo není ani zřejmé, kdo byl adresátem výroku. Chápu, že český systém soudnictví není založen na precendenčním principu jako třeba právo anglosaské, nicméně už s přihlédnutím k výše zmíněnému případu paní Filipové (na který jsem v trestním oznámení dokonce výslovně odkazoval), který se v podstatě týkal mnohem měkčího výroku (úplatnost vs. výhružka zabitím), je takové rozhodnutí překvapivé. Netuším, jestli za tím stojí pouhá neochota státního zástupce se případem dále zabývat, zda jde o Babišova voliče nebo fanouška, případně jestli tak rozhodl ze strachu, ale každopádně tím jen přispěl k pocitu nedůvěry v právní principy tohoto státu.

Nechci si zvykat na to, že politická vrchnost může beztrestně házet špínu na kohokoliv, aniž by za to nesla odpovědnost. Bohužel to, co se děje poslední roky u nás, už dávno překročilo hranice tradičního politického boje se zdravou názorovou pluralitou. Úpadek politické kultury u nás a míra, s jakou je současná vláda provázaná s dalšími složkami státní moci (skrze vytváření tlaku na kokrétní osoby, dosazování vlastních lidí, korupce, poskytování selektivních výhod apod.), i intenzita, s jakou babišovsko-zemanovská chobotnice prorůstá tuto společnost, již delší dobu zasahují hluboko do kriminální sféry. I mnohem větší a do očí bijící případy masivních střetů zájmů, zneužívání dotací a pravomocí, personálních čachrů atd. se bohužel zatím současné vládě daří vykrývat, čímž se odhaluje určitá bezmocnost obranných mechanismů tohoto státu. Tím spíše je pak smutné, že představitelé práva v naší zemi (mezi které patří mimo jiné státní zástupci) alespoň nevyužijí maximum nabízených možností k tomu, aby přinejmenším v některých ohledech vykázala z řetězů utržené politiky do patřičných mezí.

„Babiš se nadobro zbavil nepohodlného syna!“ Pravda nebo lež? A není to jedno? Sorry jako…

Nebo mi tím chtějí naznačit, že když teď ve smyslu Babišovy rétoriky záměrně polozamlženě do nejsledovanější české televize prohlásím: “ samozřejmě máme tady na Klárově vysoký státní úřad, kde jeho vrchní představitel své vlastní děti nejenom unáší, ale dokonce je i vraždí”, že budu podobně jako on beztrestný? A nebo tu zákony platí jen pro někoho?

Lhostejnost, zbabělost a nepatřičná smířlivost tvořily podhoubí minulého režimu u nás. Ze stejných důvodů se tak dobře daří i těm novým prašivkám, které se u nás v posledních několika sezónách nebývale přemnožily.

Co má společného koronavirus s klimatem?

Novináři buď ve snaze o senzačně znějící titulky, nebo z prostého ignorantsví často ohromují čísly, která bez kontextu nedávají pořádný smysl a spousta dalších lidí pak tuto rétoriku nekriticky přebírá. Opět se to ukazuje na současné histerii okolo koronaviru (2019-nCoV). Už zhruba týden se objevují nové a nové články, denně aktualizující počet obětí a ukazující poměrně drastická opatření čínských úřadů, kontroly na letištích, hromadné rušení letů, davové psychózy skupování roušek, nucené karantény atd.

Tak nejdříve ten kontext: Za prahovou hodnotu virové epidemie je u nás považováno 1500 nemocných na 100 tisíc obyvatel. V současné době je epidemický stav z důvodu chřipky vyhlášen celorepublikově, při aktuálních hodnotách se jedná o zhruba 200 tisíc nemocných. Každý rok je u nás na vrub chřipky přičítáno okolo 1500-2000 obětí.

Koronavirus 2019-nCoV pod elektronovým mikroskopem

Více než miliardová Čína přitom k dnešnímu dni hlásí nějakých 14 tisíc nakažených a 300 mrtvých v důsledku koronaviru. Aniž bych to chtěl jakkoliv zlehčovat, musím se ptát – je to hodně, nebo málo? Vyplašený čtenář si představí ten „masakr“ tří stovek mrtvých a má v tom hned jasno. Jenže v čínském měřítku to představuje zhruba jednoho pacienta na 100 tisíc obyvatel a jedna obět připadá průměrně na více než 4 milióny lidí! To mají tamní soudruzi tak drakonicky nastavené epidemické prahy? Navíc, málokdy ve veřejných médiích zároveň zaznělo, že většina obětí byla v poměrně vysokém věku (nad 60 let) a často byly příčinou druhotné infekce, kombinace s chronickými respiračními nebo srdečními potížemi apod., což je typickým atributem chřipkových onemočnění.

Argumentuje se také vysokou infekčností této virové mutace a například v nováckých zprávách před pár dny prezentovali dramatickou, zhruba exponenciální křivku nárůstu počtu nakažených. „Zapomněli“ však dodat, že stejný typ vývojové křivky vykazuje prakticky každá podobná sezónní choroba a až dosáhne obvyklé saturace a následně začne klesat, nikdo takto aktualizovanou křivku už v hlavních zprávách neukáže, protože zcela pozbude na své dramatičnosti.

Ani to, že jde o relativně nový a málo známý typ viru, na který neeexistují léky ani vakcína, nehraje velkou roli. Většina pacientů symptomaticky podobné typy viróz (např. chřipku) léčí pouze vyležením, případně podpůrnou léčbou (antipyretika, vitamíny, …) a míra proočkování proti běžným typům chřipek je beztak poměrně malá (u nás i celosvětově). Další obava plyne z možných budoucích mutací – k těm však dochází i u již známých chřipkových virů. V čem se údajně liší nejnovější koronavirus od běžných chřipkových nákaz je vyšší koeficient infekčnosti, ale je otázka, nakolik jsou taková čísla u začínající epidemie spolehlivá, už vzhledem k omezeným laboratorním kapacitám a ke krátké době, po kterou testy probíhají.

Má tedy tohle všechno být důvod k tomu, nepouštět lidi z bytů a uzavírat celá mnohamiliónová města? Tak buď nám oficiální představitelé Číny bohapustě lžou (což by u komunistů nebylo až tak překvapující), nebo to na dalším příkladu odhaluje sklony současné globalizované a přecitlivělé společnosti k přehnaným reakcím a zároveň zřejmě i snahy vydojit z toho kapitál. Ať už finanční nebo politický – počínaje médii, uměle živícími „velké“ téma, přes výrobce ochranných pomůcek a léků, populistické proklamace politiků jaká opatření „na ochranu svých občanů“ chystají, až po přísliby budoucích brebend, plynoucích z využití lidského strachu (ať už se to týká legislativy nebo byznysu).

Toto schéma iracionálního chování i způsob mediální prezentace docela připomínají klimatické tanečky posledních několika let. Ačkoliv podporuji všechny rozumné snahy o snížení zátěže přírody lidskou činností, téma globální změny klimatu (dříve dost nešikovně označované jako globální oteplování) se stalo spíše platformou pro politické proklamace a státem garantovaný byznys, než pro vědeckou a věcnou diskusi.

Péče o naši planetu je záslužná věc, ale plané plkání nedovzdělaných amatérů na konferencích s vágními závěry k tomu jen těžko přispěje.

Začíná to už patřičnou informační masáží: Lidstvo vyprodukuje ročně 35 gigatun skleníkových plynů (především oxidu uhelnatého a metanu) a proto se připravme na potřebu masivních investic do „zeleného byznysu“ a dotací, na nárůst legislativních omezení a kontrolních mechanismů, direktiv, norem a s tím spojené administrativy (ve státní i komerční oblasti). Jinak to nepůjde. Změnu klimatu zastavíme, ať to stojí, co to stojí. A myslíme to s vámi a přírodou dobře.

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Tak opět trochu toho kontextu: Přes 30 miliard tun CO2 vyprodukovaného lidskou činností za rok zní děsivě, ale kdo si to dokáže představit? Průměrné zhruba 4 tuny na osobu, nebo spíš deset kilogramů na osobu a den, to už je našim představám trochu blíž. Z toho konkrétně v důsledku pozemní dopravy zhruba jeden kilogram. Ale je to hodně nebo málo? Je to dost na to, aby byl důvod tlačit emisní normy aut téměř za fyzikální meze, když se přitom nevyvíjí přiměřeně tomu podobné tlaky na jiné, často větší, zdroje znečištění? Je to dost nebo málo v kontextu toho, že v druhohorním období jury byla koncetrace CO2 v atmosféře pětinásobná oproti dnešku? Je to dost nebo málo s přihlédnutím k tomu, že mimo působení člověka se uvolní do ovzduší dalších 800 gigatun CO2 ročně? Není spíše podstatná rychlost změn, než samotná absolutní hodnota?

Jak aktuální humbuk kolem koronaviru, tak současné klimatistické trendy vykazují společný sociální mechanismus. Bohužel takový, jehož základem není racionální přístup vedoucí k realistickým a efektivním opatřením, ale spíše iracionálními pohnutkami živená snaha nahnat politické, ideologické a kapitálové body.

Pareto v říši vědy

Původně ekonomicky motivovaná Paretova poučka, známá též jako pravidlo 80/20, v zobecněné formě tvrdí, že na vytvoření 80% výstupu obvykle stačí 20% vstupu. Toto jednoduché schéma našlo svou analogii i mimo řadu jiných, neekonomických oblastí. Ačkoliv funguje často docela dobře, je dobré s ním zacházet obezřetně. Paretovo pravidlo není možné nebo rozumné slepě aplikovat na všechny situace. Někdy je dosažení posledních 20% i za cenu vynaložení násobku dosavadních prostředků (resp. času) žádoucí, např. při získávání nějaké dovednosti nebo znalosti, nebo u striktně vymezených projektů, které mají smysl pouze jako celek.

Dunnig-Krugerův efekt aplikovaný na učení.

S prvním výše zmíněným příkladem mimochodem souvisí i psychologický jev, kdy pocit „mírně poučených“ v nějakém oboru že tématu rozumí, bývá typicky silnější, než u skutečných expertů daného oboru (tzv. Dunning-Krugerův efekt). S druhým zmíněným příkladem pak souvisí všechny situace, kde se projevuje nějaký synergický efekt, kdy vynechání nějaké části vede k zásadní degradaci výsledku. „Paretova bábovka“ upečená dle klasického receptu s vynecháním jedné ingredience by vám asi moc nechutnala a pochybuji, že byste se ztotožnili s hodnocením, že použitím ingrediencí za 20% celkové ceny (např. mouka + voda) může vzniknout „z 80% perfektní bábovka“.

Stejně jak je zřejmé, že příliš nezáleží na přesných číslech (80/20), spíše jde o empiricky odhalený důsledek toho, že jednotlivé činnosti, ze kterých se nějaký úkol skládá, lze seřadit podle nákladů (ať už finančních, časových, fyzických, duševních, …) a v takovém nerovmoměrém rozdělení pak logicky existuje relativně úzká oblast, jejíž integrál je vyšší, než integrál tailu tohoto rozdělení. Jednoduše – a obecně bez čísel – řečeno: menší část příčin stojí za větší částí důsledků.

Matematická podstata Paretova principu.

Také bývá častou chybou založit rozhodování o tom, co spadá do horního pásma (ať už to je přesně 20%, nebo více či méně), na špatné nebo neúplné sadě parametrů. Nemůžete se v běžném byznysu například věnovat jen horní pětině zákazníků na základě útraty, kterou jsou u vás ochotni zanechat, protože ve zbylých 80% může být někdo, jehož názor má vliv na rozhodování řady dalších lidí, mezi nimiž můžou být i nějací z vašich prominentních zákazníků. Jinými slovy – do rozhodování vstupují i jiné, než čistě finančně kvantitativní ukazatele.

Problém je, že ne vždy jsou tyto ukazatele známy. Což mě přivedlo k malému zamyšlení, do jaké míry bych mohl aplikovat Paretovo pravidlo na vědeckou činnost. Třeba bych pak přišel na to, jak zefektivnit svou práci (vynechání ranního kafe v tomto směru moc potenciálu neskrývá :).

Budeme-li vycházet z toho, jakým způsobem je v dnešní době typicky věda z vnějšího hlediska posuzována, tak jako jednotku výstupu vědecké práce lze použít publikaci, jako kvantifikátor pak celkem solidně poslouží ohlas ve smyslu počtu citací na daný článek. Za předpokladu zhruba stejného času potřebného na vznik každé jednotky a zanedbání časového faktoru (počet citací samozřejmě monotónně narůstá v čase, takže starší články v průměru stojí výše, ale pokud se průběžně v čase střídají produkce méně a více úspěšných výstupů, pak lze toto zanedbání učinit), pak můžu ze svého současného seznamu publikací vydedukovat, že horních 20% článků vede k zhruba 62% všech citací a na pokrytí 80% „výkonu“ jsem potřeboval 37% článků. Jak už jsem psal výše, na přesných číslech nezáleží, takže bychom v tomto konkrétním případě interpretovali Paretovu poučku jako 62/20 nebo 80/37 a mohli bychom s tím být hotovi. Navíc u jiných autorů to může být jinak a v mnoha případech [1, 2, 3, 4] je na větších vzorcích relace 80/20 poměrně dobře splněna. Jenže hlavní problém je v tom, že pokud má být takové pravidlo použito pro plánování práce, potažmo zvýšení její efektivity, musel bych mít v ruce mechanismus, pomocí kterého předem posoudím, jak si bude který článek nebo (když půjdeme více k podstatě) výzkumné téma stát z hlediska budoucího výsledku. Pokud bych něco takového měl, asi bych tomu dál těžko mohl říkat výzkum.

Zdá se tedy, že Paretovo pravidlo může být velmi užitečné, tím spíše když jeho aplikaci předchází ujasnění si toho, kolik nás která činnost stojí úsilí nebo času a kolik nám ve výsledku přináší. Zároveň se ukazuje jedno z jeho principiálních omezení, tj. že je možné ho uplatňovat spíše na činnosti rutinní povahy, ale nikoliv na tvůrčí činnosti (nikoliv nutně pouze vědecké), kde je možnost predikovat výsledek velmi omezená.

Slepá cesta automobilového průmyslu

Dobíjet nebo tankovat? Možná zbytečné dilema…

Současný trend automobilového průmyslu je zřejmý – elektromobilita. Tedy… komu to nepřipadá dostatečně zřejmé, tomu to natlačíme silou. Což je víceméně způsob, jakým se snaží současní politici přirozený vývoj spíše než urychlit, tak uměle nalinkovat svým „vizionářským“ směrem. V konkrétnější podobě se pak hovoří téměř výlučně o elektrických vehiklech živených akumulátory.

Ústřední motivace těchto snah je poměrně bohulibá – snížení emisí a závislosti na fosilních zdrojích. Pokud jde o emise, jeden z nejklasičtějších argumentů odpůrců elektromobility o „výfuku v elektrárně“ je přitom poměrně slabý. Elektrárna má vzhledem k objemům produkce přeci jen mnohem větší možnosti ohledně optimalizace pracovního režimu i kontroly nad emisemi a odpadními látkami, nemluvě o elektrárnách založených na obnovitelných nebo bezemisních zdrojích (jaderné elektrárny, solární panely, vodní a větrné elektrárny apod.).

Zároveň ani nelze mávnout rukou nad tím, že máme daleko větší znečišťovatele životního prostředí než jsou dnešní, již poměrně úsporná a katalyzátory vybavená, auta. Problém totiž není až tak v souhrnném množství zplodin (globální produkce skleníkových plynů lidmi jde na vrub dopravy zhruba ze 14%, přičemž pozemní doprava jen okolo 10%), ale v jejich silné lokalizaci především v městských aglomeracích. Ta vede k tomu, že na pouhém půl procentu plochy vznikne 40% všech emisí spojených s dopravou.

Takže elektrický pohon se jeví jako docela dobrý nápad. Od dobrého nápadu k dobré realizaci ale bývá většinou dlouhá a nepřímočará cesta. V současných direktivních snahách vidím hned několik úskalí. Nechme teď stranou nesmyslné dotace, kvóty, emisní limity, polické proklamace termínů elektrifikace dopravy, nesplnitelné plány rozšiřování energetické infrastruktury a různé prvky sociálního inženýrství.

Jako nejvíce omezujícím faktorem se ukazuje být v současné době nejvíce prosazovaná technologie ukládání energie, tedy klasické elektrické akumulátory a s tím spojená potřeba jejich externího dobíjení.

Jestliže je na pozadí celé snahy o eliminaci spalovacích motorů ochrana životního prostředí, potom má přechod na akumulátory smysl jen tehdy, když jejich výroba a následná likvidace nepovede jen k jinému druhu zátěže ve srovnatelném rozsahu, resp. pokud na výrobu v celosvětovém měřítku vůbec existují dostupné surovinové zdroje (i s perspektivou budoucího vývoje). Tento problém je principiálně překonatelný vyvinutím nových technologií, nezávislých (nebo méně závislých) na lithiu, manganu, kobaltu a podobných prvcích a zároveň vyrobitelných méně „špinavými“ procesy než ty současné.

Hůře překonatelným omezením, majícím principiální základ, je dosažitelná energetická hustota ve srovnání se systémy založenými na odděleném palivu a generátoru. Obecný problém akumulátorů totiž spočívá v tom, že aktivní látka (nosič energie) je integrální součástí celého energetického zdroje, zatímco u generátorů je nosič energie (palivo) od vlastního zdroje oddělen. To má důsledky jak pro měrnou hmotnost, resp. energetickou hustotu takového zařízení, tak i pro jeho bezpečnost, protože kontrola nad lokalizovaným zdrojem energie se realizuje daleko snáze. Z hlediska bezpečnosti navíc proti běžným akumulátorům používaným v současné době hraje fakt, že v sobě obsahují zaroveň i oxidační činidlo, což je činí velmi obtížně hasitelnými v případě vznícení.

Jinak řečeno, u diskrétního tandemu palivo–generátor se navýšení kapacity (nikoliv výkonu) docílí pouhým zvětšením palivového rezervoáru, což je obecně jak mnohem levnější, tak hmotnostně i prostorově úspornější přístup.

Dalším principiálním problémem nabíjecích akumulátorů je doba přenosu energie při nabíjení. Je to něco, co nesouvisí s konkrétním řešením baterie, ať už je konstruována sebedokonaleji ze sebedokonalejších materiálů, tu elektrickou energii o požadovaném množství do ní prostě přenést musíte. Přitom elektrický ekvivalent toku benzínu proudícího běžnou tankovací pistolí je i při uvažování poměrně velkého nabíjecího napětí 500V zhruba 70kA. To je dost tvrdá konkurence – této hodnotě se nepřibližují současné superdobíječky ani řádově a to si ještě zkuste představit takovou dobíjecí stanici u silnice s tuctem přípojek. Tudíž realistické využití akumulátorů spadá spíše do oblasti menších kapacit a situací, kdy není problém dobíjet menšími proudy přes noc (typicky majitelé rodinných domů a garáží).

Třítunové SUV na baterky s dojezdem 300 km za ideálních podmínek? Děkuji, nechci…

V tomto kontextu se rýsují jako lepší řešení palivové články (ať už vodíkové nebo využívající nějaké organické palivo pocházející z obnovitelných zdrojů), případně spalovací motory využívající podobných typů paliv (vodík, metanol, etanol apod.). Zároveň to ovšem neznamená, že by akumulátory byly nevhodným řešením samy o sobě. Tou slepou cestou nejsou akumulátory jako takové, ale jejich snaha cpát je do segmentů, kde mají mnohem větší perspektivu jiné technologie – doprava na dlouhé vzdálenosti, větší vozidla, uživatelé v hustěji zalidněných oblastech… Rodinné SUV pro cestu na zahraniční dovolenou s mnohametrákovou drahou baterií pod podlahou není moc rozumný nápad, ale pro denní dojíždění pár desítek kilometrů do práce dvoumístným přibližovadlem, pro skůtry, elektrokoloběžky a elektrokola, vysokozdvižné vozíky a podobné využití může být dobíjecí akumulátor dobrou volbou.

A nic na tom nezmění ani sebevětší dotace a vlhké sny politických ideologů, odtržených od reality. Budoucnost dopravy vidím v racionální koexistenci několika různých technologií (akumulátory, palivové články, nové generace spalovacích agregátů a kdoví co ještě se podaří časem vymyslet), z nichž každá bude nasazována v aplikacích, pro něž se bude v dané fázi vývoje jevit jako nejefektivnější. Koexistenci vzniklé v důsledku přirozeného vývoje a přirozené poptávky, nikoliv prosazením silou úředních nařízení.

Ondoň rudý

Ondoň rudý, latinsky isineum bolshevicum, je jedním z nejškodlivějších druhů nejen v rámci rodu ondoňovitých, ale i v celé zvířecí říši.

Výskyt: Je rozšířený prakticky po celém světě. Jeho početnější populace se vyskytují především na území dnešní Severní Koreje, Kuby, Číny, Ruska, Laosu, poměrně nedávno se přemnožil i na územích Venezuely, velkých částech Afriky, Nikaraguy a dalších. První výskyt této mutace byl zaznamenán před zhruba 150 lety na území Francie, o několik desetiletí později pak v Rusku, kde se následně přemnožil.

Popis: Tělo ve tvaru srpu a hlava připomínající kladivo. Kůže temně zarudlá, posetá bradavicemi. Má dlouhé prsty, ale krátké nohy. Je vybaven zbytnělým misantropickým a tlachavým mozkovým centrem, naopak páteř téměř chybí. Vylučuje vše jedním otvorem (tzv. princip jedné strany).

Potrava: Je všežravec, má velmi silný žaludek. Narozdíl od některých jiných ondoňů nemá ve zvyku tvorbu potravinových zásob ani nedisponuje schopností pěstování či chovu. Tento svůj nedostatek kompenzuje tím, že potravu odebírá ostatním živočichům (kteří pak mnohdy umírají hlady), pod záminkou sdílení. Sám jako jedinec toho sice není schopen, ale vytváří za tímto účelem větší hierarchická společenství.

Základní rysy a schopnosti: Užitečnými schopnostmi příliš neoplývá, ale zato o nich dokáže dlouze tlachat (pozn.: tlachání je odborný termín, označující způsob komunikace tohoto živočišného druhu).
Tváří se na první pohled mírumilovně, ale ve skutečnosti se nesnese na jednom teritoriu s žádnými jinými druhy. Toleruje je jen pokud není schopen se jich zbavit nebo to pro něj je výhodné, vždy však za cenu kontroly nad jejich zásobami. V případě, že zásoby dojdou, uchyluje se k likvidaci konkurenčního druhu.

Rozmnožování: Rozmnožuje se rychleji než krysy nebo trpaslíci. Je schopný – pozor, jedná se o terminus technicusojebat v krátkém čase velké množství dalších jedinců. Tato extenzivní strategie je pro něj klíčová, protože není jinak příliš plodný.

Ostatní: Kam šlápne, tam ani tráva neroste; někdy až několik desetiletí.
Nějakou dobu se tvrdilo, že na našem území byli ondoni rudí v souladu se zákonem vyhubeni, ale není tomu tak. Byli pouze dočasně zalezlí ve svých norách, v posledních letech začínají opět vylézat.

Klimatický pláč na špatném hrobě

Tento týden se v New Yorku koná summit věnující se současným klimatickým změnám a možnostem, jak je odvrátit. Nebudu se pro tentokrát pouštět do úvah nakolik je to odůvodněné a smysluplné, jakým dílem jsou změny klimatu vlivem činnosti člověka, jak moc bychom měli naslouchat aktivistům (a jestli je fér je nazývat alarmisty) apod. Dnes přidám jen zamyšlení, jestli jsou snahy o změnu směřovány efektivně a správným směrem.

Je určitě dobře, že politici alespoň zčásti naslouchají odborníkům a že ochrana životního prostředí patří mezi důležitá témata na regionálních i globální úrovni. Poslední obšírná zpráva mezinárodního panelu OSN pro změny klimatu poukazuje na nešetrné zacházení se zdroji a tvorbou velkého množství odpadu a emisí, mimo jiné i prostřednictvím parametrů přepočtených na hlavu. V tomto srovnání vychází typicky nejhůř ty nejvyspělejší země, což ale není moc překvapivé vzhledem k úzkému vztahu mezi průměrným HDP a spotřebou. Nabízí se tedy logická zkratka, že právě zde se dá přírodě nejvíce odlehčit, což se také v praxi projevuje přísnějšími emisními normami, tlakem na vysokou míru recyklace, intenzivnějším hledáním a zaváděním alternativních zdrojů energií, alternativách v dopravě atd. Zdánlivá ekologičnost méně vyspělých nebo rozvojových částí světa (počítáno per capita) je však ve skutečnosti spíše z nouze ctnost z důvodu nižší životní úrovně obyvatel a v mnoha ohledech jde o pouhou iluzi – jak z hlediska celkových čísel, tak z hlediska případného spektra znečištění či případných druhotných parametrů.

Především Evropa a USA jsou na pranýři jako jedni s největších znečišťovatelů, jsou nejčastějším cílem klimatických aktivistů a vznikají v nich (zejména v rámci EU) mnohdy až absurdní normy a zákony, např. emisní normy pro auta hraničící s fyzikálními zákony nebo emisní limity s povolenkami, jakýmisi novodobými odpustky. Zřejmě nejvíce se pak v poslední době řeší tzv. uhlíková stopa, resp. množství vypouštěného CO2, který by měl mít z velké části klimatické změny na svědomí. V přepočtu na obyvatele jsou na tom výrazně nejhůře arabské země, následované severní Amerikou a většinou evropských států. Podívejme se však na časový trend, ukazující, jak na tom jsou s emisemi oxidu uhličitého Evropa, USA a zbytek světa celkově:

Srovnání celkového ročního množství emisí CO2.

Rozhodně se tím nesnažím naznačit, že by se Evropa (příp. USA) měla zříci zodpovědnosti ve snahách ulevit životnímu prostředí, ale rozdíly v trendech jsou do očí bijící. Zatímco v Evropě se situace v průběhu posledního půlstoletí prakticky soustavně zlepšuje a v USA je (navzdory rostoucí lidnatosti) již také zřejmý obrat k lepšímu, zbytek světa, kterému vévodí především jižní a jihovýchodní Asie a Afrika, „zasviňuje“ naše ovzduší raketově rostoucím tempem.

Typickým vysvětlením bývá rostoucí populace v těchto částech světa. To však za prvé nelze považovat za „polehčující okolnost“ (z hlediska faktického dopadu na klima je jedno, jestli v dané oblasti vyprodukovalo tunu emisí deset lidí nebo jeden) a za druhé uvedený nárůst rozhodně nekopíruje populační křivku. Např. od roku 1950 se populace „zbytku světa“ zhruba zečtyřnásobila, ale množství emisí CO2 narostlo za stejné období třicetinásobně. Za poslední dvě dekády je situace podobně disproporční – cca +30% obyvatel vs. dvojnásobek CO2.

Pokud jde o pevné odpady, kde jsou hlavním tématem plasty, situace je na první pohled trochu odlišná. Čína je sice velký producent plastů (jako stát úplně největší, téměř 30% celosvětové produkce), ale je třeba vzít v úvahu, že velká část jde na export a navíc podle dostupných údajů na tom není Čína až tak špatně v oblasti recyklace plastů (cca 25%). Tradičně nejlépe se zachází s plasty v Evropě, okolo 30% jde na recyklaci, což je výrazně nad průměrem zbytku světa, pohybujícím se sotva na 10% (USA bohužel nevyjímaje), tradičně podprůměrně je na tom velká část Afriky.

Ovšem jeden z největších průšvihů s plasty souvisí s těmi, které končí ve vodě a jsou tudíž daleko méně lokalizované (a tudíž kontrolovatelné a případně později zpracovatelné). V tomto už Čína zdaleka tak dobře nevychází (čínské řeky, v čele s Jang-c‘-ťiang, jsou suverénně největšími „dodavateli“ plastů do světových oceánů), o Indii, tichomoří a podobných přioceánských oblastech nemluvě.

Takže ve výsledku opět platí, že největší „žumpou planety“ je jihovýchodoasijský a africký kout světa.

Současný přístup je v podstatě Paretovo pravidlo obrácené naruby. Apelovat na zodpovědnost těch částí světa, které si z velké části svou zodpovědnost již uvědomily a začaly v tomto směru dávno aktivně konat, a nemít přitom snahu nebo schopnost k témuž přimět zbytek světa, kde ve vztahu k životnímu prostředí panuje mnohem větší lehkovážnost a neznalost, je projevem neefektivity a slabosti nejen politiků, ale také jejich nejčastějších oponentů, tj. ekologistických aktivistů. Proč stávkují před našimi parlamenty a městskými úřady, proč se přivazují k plotům našich elektráren…? Neměli by raději bušit na dveře čínských a indických úřadů? Neměli by šířit osvětu v afrických ghettech a místech, kde lidé ani nemají pořádný přístup k pitné vodě? Nebylo by účinnější ukazovat obrázky plasty zamořených moří zodpovědným představitelům zemí, jejichž obyvatelé už prakticky přivykli životu na skládkách?

Do té doby, než se začnou dít opravdu efektivní změny k lepšímu v místech největších zdrojů znečištění (včetně kontroly populace), můžou se Evropané stavět na hlavu a vymýšlet sebetvrdší normy a navyšovat rozpočty na dotace různým alternativním řešením, ale v pravém slova smyslu globální zlepšení lze jen těžko očekávat.


Doplnění (30.9.2019): V reakcích na tento článek se objevil názor, že jde o typicky český alibismus jak nic nedělat a přitom k tomu nutit ostatní. Důkaz, že ČR je v oblasti emisí CO2 na relativně dobré cestě, ukazuje následující graf (přepočet na hlavu). Pro srovnání jsou v něm i tytéž ukazatele pro Čínu a pár dalších výše zmíněných problematických regionů. Samozřejmě je fér zároveň přiznat, že v kontextu Evropy nicméně stále patříme spíše mezi ty větší „smraďochy“, takže rozhodně je potřeba, aby se v započatém trendu pokračovalo. Rád bych ale zároveň připomenul, že hlavním tématem článku bylo globální klima a efektivita případných regulativních kroků v celosvětovém kontextu.

Ondoň krysoprasí

Ondoň krysoprasí, latinsky isineum ratoporcum, je velice expanzivní, pažravý a škodlivý druh ondoně.

Výskyt: Pochází z jihoslovenských močálů v povodí Dunaje, jeho krátkodobý výskyt byl kdysi zaznamenán i ve Francii a Švýcarsku, později i v Maroku, kde byl však místními domorodci vyhuben. Na naše území se rozšířil koncem minulého století, některé prameny hovoří o tom, že sem byl zavlečen proti své vůli. Pro své rozsáhlé parazitické schopnosti je od roku 2013 veden jako invazivní druh, z čehož plynou současné snahy o jeho vyhubení, případně zahnání do lokality původního výskytu. Jeho zvláštností je, že ačkoliv žije (ve shodě s původním biotopem) především v hlubokých bažinách (v doupatech vystlaných vatou), občas staví hnízda, nápadně se podobající čapím, ale poté předstírá, že nejsou jeho.

Popis: Hlava podobná krysí, drobná očka a dlouhé uši. Krátká srst neurčité barvy. Výška okolo 170 cm, snaží se působit větším, než ve skutečnosti je. Hmotnost pěti průměrných sviní domácích.

Potrava: Živí se především řepkou, včelami a motýly, má také rád sysly. Jeho činnost však způsobuje značné škody v zemědělství. Kromě toho je schopen během krátké doby vyčerpat velké množství zdrojů z poměrně širokého okolí svého teritoria, v některých případech až na územích srovnatelných s Evropou.

Základní rysy a schopnosti: Má mimořádné schopnosti předstírání, ve kterých předčí i chameleóna, strašilku, vačici viržinskou nebo chobotnici. S posledně zmíněným živočichem má dle biologů společného dokonce ještě mnohem více, než napovídaly původní výzkumy, v současné době se jedná o předmět probíhajícího bádání. Velmi důsledně chrání svoje teritorium. Mezi laickou i odbornou veřejností je proto někdy lidově nazýván „hovado urputné“. Zároveň se velmi nerad pohybuje na cizím území, proto svůj pelech opouští raději za tmy nebo za doprovodu ochočených statnějších ondoňů. Nerad spolupracuje s jinými živočišnými druhy. V minulém století bylo nicméně zaznamenáno intenzivní kooperativní chování s příbuzným druhem isineum estebacus, dnes již údajně vyhynulým.

Rozmnožování: Původní informace v odborné literatuře uváděly u tohoto druhu množení dělením. To se záhy ukázalo jako mylné, ondoň krysoprasí se naopak zásadně nikdy nedělí. Bohužel přesný způsob množení a následné péče o mláďata nebyl dosud spolehlivě zdokumentován, zčásti i proto, že má tendenci svá mláďata odkládat na neznámá místa.

Ostatní: Komunikuje prostřednictvím zvláštních zvuků, jejichž význam se zatím nepodařilo rozluštit, ale působí jako náhodná směs prvků komunikace příbuzných druhů. Má rád krácení všeho druhu, od srsti, přes ocásek až po to ostatní.