Zábava

Balada o Pepíkovi a Náně

Předpokládejme, že je dána
na nekomplexní rovině
zahrádka, domek a v něm Nána,
jež vyšla právě z kuchyně.

Však brzy se zas vrátí zpátky,
šla totiž jenom do zahrady
a než se mihne znovu vrátky,
my řeknem další předpoklady.

My předpokládat bychom měli
tu zahrádku jen zcela nuznou,
alespoň s jednou hlávkou zelí
reálnou a od nuly různou.

Ta hlávka budiž všude hladká
se spojitými lupeny
a dužinatá její patka
nechť reálné má kořeny

K-násobné  a víceznačné
a opředené vlákénky.
Též možno připustit,že lačné
tu hlávku žerou housenky.

A nyní když jsme pověděli
ti předpoklady o tom zelí,
tak řekneme si ještě krátce
též předpoklady o zahrádce:

Nám předpoklad by přišel vhod,
že ve všech špriclích definován
byl kol zahrádky té tež plot,
jenž každý rok byl opravován,
což pro zahrádku znamená,
že byla ohraničená
před dobytkem,kluky i skotem,
neprázdným,všude hustým plotem.

A ještě  další supozice,
těch zahrad kolem bylo více
a tyto z úspory či nouze
vždy jediný plot dělil pouze.

Pak ovšem ihned  každý poví
a nemůže se pomásti,
že když plot patřil sousedovi,
zahrádka byla oblastí.

Však kdyby plot ten sletěl na zem
a jiný plot se udělal,
tu ze zahrádky by se rázem stal
uzavřený interval.

Teď předpoklady nechme stranou
a pohleďme do zahrádky;
hle,Pepík jde za naší Nánou,
již stojí těsně za vrátky.

A nedalo mu velkou práci,
ba možno říci vůbec žádnou,
by k Nanynce orientaci
si zvolil jako kladnou.

A již se blíží ke své dívce
po spojité a hladké křivce
a po konečném počtu kroků
se zastaví po jejím boku.

A pozoruje dívčinu,
jak její nožky gazelí
šlapou  trávy množinu.
A v tom spatří koš na zelí!

A jakmile koš uviděl,
tu rázem cítil v hlavě bol
a vzrušeně své Náně děl:
"Ten koš je hyperboloid!"

"Ach neklam sebe milý hochu,"
mu praví Nána zardělá,
"vždyť zborcenou již dnes plochu
tu žádný proutkař nedělá.

Ten koš je kužel komolý,
vždyť chodil jsi přec do školy
a učebnice od Čecha
tě na pochybách nenechá."

"Ó, já školy mám, to zas ano,
já, místo bych pás  stádo hovad,
jsem dokazoval, milá Náno,
že kužel může existovat.

Však na tohle Ti řeknu,
že to kužel býti nemůže.
Vždy na podzim, když nastává
z polí brambor svážení,
neprázdná košů množina mě
utvrzuje v domnění,
že  zborcené to plochy jsou,
a ti, kdo tvrdí opak, lhou !"

Na tato slova kurážná
se Nána trochu zarazí,
však myšlenka vtom odvážná
ji vysvobodí z nesnází.

"Hleď, milý Pepo, jestli mě máš rád,
tak musíš mi teď dokázat,
že koš je plocha zborcená,
sic naše láska skončená.

Já sama dám Ti potom košem
a zítra půjdu za Milošem.
Ty sám pak můžeš k čertu jít
a větu nelze obrátit!

Mně k pláči bylo by i k hoři
a kladla bych si za vinu,
neuspořádanou že tvoří
Tvé znalosti ploch množinu."

"Ó, milá Náno, jak Ti dokázat,
že Tě mám k nekonečnu rád
a množinu že mívám vloh
pro uspořádání všech ploch!

Má láska větší je než vloni,
z čehož pak snadno vyplývá,
že je to funkce monotónní,
roste nad každé kladné K.

Já v nitru láskou žhnu i zvenčí,
Tvou lásku pozbýt, toť můj skon,
byť byla by snad ještě menší
než libovolné kladné epsilon.

Já přece bych k ní definoval
své vhodné delta kladné
a v duchu bych se utěšoval,
že je to víc než vůbec žádné.

Hleď, milá Náno, s láskou jsi
dala koš svůj v sázku
a já chci jednat dle Tvé vůle.

Neb slovům nevěříš-li snad,
pak láska moje plamenná
Ti činem spěchá dokázat,
že koš je plocha zborcená.

Mně důkaz nedá velkou práci,
že pruty v něm jsou mimoběžky,
Když nelze provést komplanaci,
já sednu na koš, jak jsem těžký."

A jakmile to Pepík řek, tak opravdu
si celou vahou na koš sed
a než se zase pozvedl,
tak komplanaci provedl.

A Nána pláče, naříká
a s hlávkou zelí kráčí dvorem.
Je naštvaná na Pepíka,
že důkaz lásky vedl sporem.